Ten, co ochraňuje za slony

Váš zájem o zvířata trvá už od dětství. Byli vaši rodiče biologové nebo chovatelé zvířat? Nebo kde jste získal takovou lásku ke zvířatům?
Oba moji rodiče měli k přírodě zakořeněný vztah už od malička, ale nikdy se jí nevěnovali na profesní úrovni. Maminka chovala papoušky a doma měli spoustu hospodářských zvířat na statku. Ale hlavně plánovala prožít svůj život v Africe záchranou zvířat. Byla inspirována panem Josefem Vágnerem, dobrodružstvími lvice Elsy a dalšími příběhy, které k nám prosakovaly přes železnou oponu. Ale právě díky ní a dalším okolnostem se do Afriky nemohla vypravit. To se jí podařilo až nyní, protože mě v Africe, přesně v jižním Kamerunu, navštívila a společně s celou rodinou jsme tři týdny cestovali.

Na svůj věk jste nevídaně scestovalý, už v dospívání jste projezdil Maroko, Írán, Střední Asii, Rusko, navíc to jsou pro středoškoláka dost neobvyklé destinace. Jak se stalo, že právě tam směřovaly vaše kroky a kde jste na to všechno bral prostředky?
Začínal jsem společně s rodinou. Vyrazili jsme na Balkán, do Skandinávie, většinou autem v rámci Evropy. Maroko jsem absolvoval s kamarádem stopem, což byla naprosto nízkorozpočtová akce. Tam mě chytla vůně Afriky, resp. cizokrajné vzdálené krajiny. A v tu chvíli jsem věděl, že se do takových zemí budu chtít vracet a zažívat další dobrodružství podobného typu. S tátou a kamarády jsme projeli autem Írán a Střední Asii. Bylo to sedmnáct tisíc kilometrů, ale stálo to stejně, jako bychom si zajeli na týden do Chorvatska. Tyto země jsou velmi pohostinné, ceny benzinu naprosto nízké. Táta se chtěl do Íránu dlouho podívat, tak si tuto touhu splnil. Kombinací různých, většinou šťastných náhod jsem skončil ve Střední Africe.

Přestože máte podporu rodiny, nebojí se o vás rodiče?
Dost často se dostávají k mnoha informacím až zpětně, neznají je v přímém přenosu. Potenciálně nejriskantnější momenty se dozvídají, až když je synáček doma v teple… Rodiče vždycky přibližně tuší, kde v Africe jsem a jaké mám plány. Jestli jedu na kole nebo zůstávám v parku. Ale stává se, že několik dnů či týdnů jsem nedal vědět, kde jsem. Oni s tím ale počítají, protože na mnoha místech není často signál. A když je, tak ani oni, ani já necítíme potřebu říkat si každý den, že jsem v pořádku. Občas sice obavy vyjádří, například když vloni ve Středoafrické republice padla vláda a k moci se dostali rebelové z koalice islámských stran a já jsem se tam chystal. Ale věděli, že mám z Afriky lepší informace než oni zprostředkovaně z televize. Podobně jako teď s ebolou. Když jsem byl ve Střední Africe a velká epidemie probíhala v Africe západní, tak měli strach, jestli se ebola nerozšíří až do Konga. Ale ubezpečil jsem je, že budu v pralese izolován, a tudíž snad chráněný více než oni tady, když se budou vyskytovat například v obchodních centrech, kde je velký pohyb lidí.

Vliv fragmentace a ztráty habitatu na primáty byla vaše bakalářská práce, o co přesně se jedná?
Ve Střední Africe dochází k odlesňování, i když často ne velkoplošnému pro plantáže, ale selektivnímu. To znamená, že dřevařské společnosti si vybírají ceněné druhy dřeva a k těm se potřebují nějak dostat. Proto budují silnice, a v krajině se pak vytvoří síť tisíců kilometrů cest, na které se nahrne spousta lidí, kteří zde hledají zlato, diamanty a taky zvířata – slony kvůli klům nebo primáty. Kdyby tam cesta nebyla, tak se k nim nikdo nedostane. Velké dřevařské společnosti sice mají dohodu s daným státem kontrolovat pohyb osob a zbraní, ale to vůbec nedělají. Zakládají také nové vesnice, nová města, ale nezajistí těmto novým obyvatelům přísun potravin. Tedy na každých deset dělníků kácejících stromy se nabalí jeden pytlák, který jim dodává maso. Z vykáceného dřeva se pak vyrábí nábytek, stavební materiál, podlahy atd. Tedy na nás v Evropě je, abychom takové zboží nekupovali.

Čím to, že vám Afrika tak učarovala?
Našel jsem tam možnost být užitečný, protože cestování mě baví, ale chtěl bych být i prospěšný hlavně v ochraně přírody. A díky minulé cestě napříč Střední Afrikou se mi podařilo spojit oba své zájmy. V Africe mě také uchvátili sloni, protože jsou to výjimečná zvířata, je z nich cítit inteligence a moudrost. Proto mě tak trápí problém pytláctví, který je tak absurdní – nikdo na světě slonovinu nepotřebuje. Přesto asi osmdesát procent slonoviny putuje do Číny. Výrobky si kupují lidé, kteří baží po luxusu a dávají na odiv svůj společenský status.

Dá se i na Číňany nějak apelovat, aby to nekupovali?
Snažil jsem se u nás mobilizovat skupinu – kameramana, herečku, překladatele, střihače – a pracujeme na videoshotu, který by měl být přeložen do mnoha jazyků, i do čínštiny. Měl by být distribuován po internetu, čímž bychom zamezili intervenci čínských státních médií. Nebude to suché sdělení, ale mělo by být i vtipné. Mám vazby na neziskové organizace v Číně a v dalších asijských zemích. Rád bych oslovil i nadnárodní společnosti, které mají co do činění s ochranou přírody, a naše ambasády v těchto zemích, které si budou moci video dát na webové stránky nebo dávat odkazy čínským uchazečům o vízum. Kdyby se videoshot dostal k několika milionům lidí, tak by to mohl být úspěch. Myslím si, že na rozdíl od jiných světových problémů, jako je globální oteplování, tak zastavení obchodu se slonovinou není tak nereálným cílem. Stačí několik politických rozhodnutí a dost peněz v terénu, aby se pytláctví zastavilo.

Před tím, než jste vyrazil na 5000 km dlouhou cestu srdcem Afriky, jak moc jste jezdil na kole?
Jsem příležitostný cyklista. Dopravoval jsem se na gymnáziu každodenně do školy. O víkendech pak do Beskyd. Od malička jsme jezdívali s dědou. Moje první cesta na kole vedla se skupinou přátel na Krym, … tehdy ještě ukrajinský. Tam jsme ujeli několik stovek kilometrů.

Proč jste zvolil pro pohyb po tak nebezpečných oblastech kolo? A na jakém kole jste jel?
Tyto země se zdají být nebezpečné jen odsud, ale pak když v nich jste, tak nebezpečné nejsou. Do Afriky jsem nejel prvotně, abych se projel na kole, ale abych se mohl dostat na zapadlá místa a abych byl nezávislý. Ve hře byla také motorka, ale kolo je mnohem čistší způsob dopravy. Jel jsem na horském 29" kole, protože oblast, kudy jsem projížděl, vypadá na mapě celkem rovinatě, ale ve skutečnosti je to nahoru a dolů. A při tom množství bagáže, kterou jsem s sebou tahal, mi každý kopeček dělal problémy. Koupil jsem si nové kolo od Superioru, za rok jsem ho tedy vůbec nešetřil, ale pořád bylo natolik dobré, že jsem ho mohl s čistým svědomím darovat chlapci z jedné kamerunské školy. Zde jsem zorganizoval soutěž v kreslení slonů pro mnoho dětí ze dvou tříd ze dvou škol. Povídal jsem dětem o slonech, ukazoval jsem jim fotky a videa. Jejich umělecké výkony pak hodnotili Češi na internetu. Zvítězil devítiletý kluk. Z tohoto vítězství se těšil nejen on sám, ale i celá škola, kam chodil. Právě v těchto dnech jsem požádal svého kamerunského přítele, aby mu tam dovezl náhradní destičky na diskové brzdy, protože už je za ten rok pořádně ošoupal. Nic takového se v místních obchodech pořídit nedá. Ten chlapec to má do školy poměrně daleko a je z chudých poměrů, proto jsem rád, že to vyhrál právě on. Navíc má i mladší sourozence, tedy jakmile vyrostou, budou se vozit taky.

Kolik kilometrů jste ujel za den?
Když šlo vše dobře, tak kolem stovky, když špatně, tak třeba jen třicet kilometrů.

Bylo možné jezdit po národních parcích na kole? Pokud vím, tak to moc možné není, aspoň ve Východní Africe…
Střední Afrika je o trochu divočejší, je tu stále méně předpisů. Ale měl jsem také výhodu v tom, že jsem zde pomáhal jako dobrovolník. „Běžnému" turistovi by asi nedovolili to, co mně. Například jsem jel na kole nocovat do národního parku Zakouma k jednomu vyschlému rameni řeky, kde jsem sledoval napájející se buvoly a další zvěř. Je jasné, že turistovi by nedovolili jet na kole, a navíc strávit noc mezi lvy a hyenami. Ale mě už znali a věděli, že se neztratím. V tomhle místě jsem měl třetí defekt kvůli velkému trnu z akácie. Nevzal jsem si ani duši, ani lepení, a tak jsem zpět musel jít 24 kilometrů s kolem pěšky ve 40 °C!

Celý rozhovor najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika a na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace