Modré Hory pro všechny smysly

28.2.2017

 

text a foto Jiří Juřík

Byl to můj osobní dluh. Víno popíjím, vinicemi jen projíždím, takže jsem se míst, kde tento kulturní nápoj vzniká, dotknul jen letmo. Jsem holt spíš na to pivo. Ovšem jednou to muselo nastat, a stalo se to koncem letošního dubna, kdy jsem se vydal do hor pro mne zcela neznámých, do Hor Modrých, jejichž centrem jsou Velké Pavlovice, okolo nich pak jsou obce Němčičky, Kobylí, Vrbice, Bořetice. Geograficky spadají tato místa do Boleradické vrchoviny. No uznejte sami, Modré Hory zní mnohem lépe, a také jsem si jich užil doslova všemi svými smysly.

Zrak
Popisovat vjemy očí, které vám Modré Hory poskytnou, to by zaplnilo jedno celé číslo Cykloturistiky. Barevná paleta, kterou zde budete vnímat, se bude měnit podle období, kdy tady budete. Moje jarní návštěva byla opravdu pestrá, ale začněme u té dominantní barvy, kterou zde budete vnímat po celý rok, u modré. Modré Hory získaly své pojmenování jednak od namodralého nádechu krajiny při západu slunce, chybí zde stálezelené jehličnaté lesy, ale především od modré barvy hroznů, kterým se tady opravdu daří. Místní hrozny modrých odrůd dávají nejlepší červená vína ve střední Evropě. A oslím můstkem jsme se dostali k druhé barvě, k červené, kterou zde zastupuje například vyhlášená frankovka purpurové barvy nebo lehčí portugal a jiné.
Další barvou, která nepodléhá běhu ročních období, je zlatá. Pravda, na jaře zde dominuje všudypřítomný, ale pomíjivý zlatý déšť, ovšem v Modrých Horách se setkáte ještě s jinou, mnohem trvalejší zlatou. Tu naleznete na sakrálních památkách. Může jít o prostá pozlacená boží muka na kraji vinic či v polích nebo o kříž v kostelíku uprostřed obce. Pokaždé udržované, opečovávané, vnímané, prožívané. Ostatně, vinaři již staletí žijí v sepětí s přírodou, krajinou, a tím i s Bohem, tak proč mu nepoděkovat, neprojevit úctu.
Nezanedbatelným zrakovým, a posléze i jiným vjemem jsou vinné uličky. Vstupy do sklepů všech barev, dekorů a tvarů. A co se skrývá uvnitř…? Račte vstoupit, a zřejmě podlehnete. Zajímavý je i pohled z druhé strany, kde zdánlivě rostou komínky z trávy. To jde o odvětrání podzemí sklepů.
K vjemům zraku patří i takové drobnosti jako pořádek v krajině. Nevím, jak jste si zvykli na všudypřítomné odpadky, PET lahve apod., které potkáváme snad již všude na svých cestách. Nicméně v Modrých Horách je tohoto nešvaru o poznání méně. Vinaři si přece pod sebe a na svém nebudou dělat svinčík. Důkazem budiž odpadkové koše u každého odpočívadla.

Sluch
Jako první mne napadá, co jiného než zvuk nalévaného vína z koštýře do sklenky, následovaný douškem a hmmm, projev spokojeného konzumenta. Když jsem v dubnu Modrými Horami projížděl, slyšel jsem i další zvuky, skutečné i tušené. Šlo především o zvuky lidské práce. Nedokážu odhadnout, kolik lidských dotyků vinohrad potřebuje, než se vína napijeme. Asi opravdu mnoho. Na hoře, jak se též vinohradu či vinici říká, je práce habaděj, a vlastně celoročně. Při své návštěvě jsem především slyšel vrčení malých traktorů, projíždějících vinicemi, a kde traktůrek neuměl, slyšel jsem zvuk motyky. Tedy zvuk lidských rukou, které pečlivě a poctivě ošetřují hlavy, odstraňují plevel, sklízejí hrozny, lisují mošt atd. atd. Koncem léta pak uslyšíte střelbu. Není to příjemné, ale nutné opatření proti úhlavnímu nepříteli vinařů, proti špačkům, kteří díky tisícihlavým hejnům dokážou sklidit úrodu hroznů dříve než jejich právoplatní majitelé.
Na mé cestě Modrými Horami mne doprovázely i jiné zvuky, tentokrát přírodní. Především to bylo poplašné volání bažantů, kterým se zde evidentně daří, stejně jako zajícům a srnčí zvěři. Je tudíž jasné, že na podzim tady uslyšíte hluk honců a výstřely pušek lovců.

 

Pokračování tohoto článku najdete v tištěné verzi časopisu a také na www.alza.cz.

 

text a foto Jiří Juřík

Menu