Úvod » Články k časopisu » Přežijeme rok 2012 i ty další

Přežijeme rok 2012 i ty další

Držíte v rukou poslední číslo Cykloturistiky letošního roku, tím prostě musím začít. Posléze se můžeme potkat v našem stánku na veletrhu Bike Brno v prvním říjnovém víkendu, na Author Nova Cupu v Josefově Dole o týden později nebo prostě někde na kole. Můžete nám také napsat, poslat mail, podělit se o zážitky, přinést nějaké podněty, postřehy nebo nešetřit kritikou. Vše vítáme. Příští Cykloturistika vyjde v první polovině února a pak po celý rok zase osmkrát, tak jako letos, tak, jak jsme loni avizovali. Už teď si ale můžete sjednat celoroční předplatné, abyste pak, na sklonku roku nezapomněli. Pokud tedy, stejně jako my, věříte, že běh světa nekončí 21. 12. 2012. Pro příští rok jsme pro vás připravili mimořádně hodnotný a především praktický a víceúčelový dárek, jehož cena se v obchodech pohybuje nad třemi sty korunami. Pro vás bude zdarma a navíc každý výtisk získáte o 16 Kč levněji než v obchodě a přímo domů. Pokud máte Cykloturistiku rádi, můžete ji také darovat, věřím, že se nesplete a že ani v příštím roce nezklameme vás ani vámi obdarovaného blízkého.
To měl být ale jen začátek, nicméně na konci prvního ročníku změněného, řekl bych „optimalizovaného"harmonogramu nezbytný. Pro klid a jistotu.
Z posledních cest mě zaujala jedna zajímavost také související s životním klidem. Strávili jsme týden ve Svatém Johanu v Tyrolsku a už po dvou dnech jsme se shodli v tom, že to je místo, kde by se dalo žít. Překrásné kopce, jejichž vrcholy jsou dosažitelné v sedle kola, nekonečné zelené louky a šedavě tyrkysové bystřiny, stáda krav a ovcí a všudypřítomná vůně sena, milí lidé, žádný spěch, klid, zdravý vzduch. Fotografie z tohoto místa najdete na stranách 88 a 89 v rubrice „Mimochodem". Odpoledne jsme se vypravili do nedalekého Kitzbühelu a u historického kostela v centru města jsme nemohli minout hřbitov. Rychle jsme v úžasu zjistili, že většina lidí se tu dožívá věku 90-100 let. Jen dva z deseti náhrobků dokladovaly život kratší než devadesát let, což naše uvažování o magii tohoto regionu ještě prohloubilo. Schválně se tam zajděte podívat, až budete jezdit kolem. Není to ale jen místem, je to především stylem života. Lidé jsou tu pyšní na svoji historii, mají pevné kořeny v tradicích i v rodinném soužití. Žijí tu pohromadě celé generace a nikdo se nestydí za vlněné podkolenky a kožené kalhoty s padacím mostem, když ve městě hraje folklórní kapela (prý je fakt hodně dobrá). A to je každou středu. V zimě se tu jezdí na saních tažených koňmi a pořád se něco slaví, kupříkladu den, kdy sleze sníh a pastevci po zimě poprvé sestoupí z hor do údolí. Všude jsou na parapetech miliony květů, domy zdobí dřevo a romanticky kýčovitá tyrolská architektura. Když tady jezdíte na kole, připadáte si být součástí toho všeho a rozhostí se ve vás neuvěřitelný mír a blaho. Přemýšlel jsem, jestli člověk musí žít tam, aby žil v klidu, v souladu sama se sebou, s přírodou, s nějakým rozumným během světa, jestli tam tedy teď musíme začít co nejčastěji jezdit, trávit co nejvíc času nebo se tam dokonce přestěhovat. To byl ale jen mžik, pak mi došlo, že to vše není místem, ale lidmi a způsobem života, že je na každém z nás, s jakými lidmi se stýkáme a jak žijeme, a že pocity „odtamtud" jsou nepochybně přenositelné „sem". Je to zkrátka zkušenost, kterou lze přenést díky jízdě na kole, protože „tam" jsem jezdil na kole a přemýšlel o tom všem a bylo mi krásně. Takový cyklistický Pavlovův reflex, kolo jako spouštěč. Najednou, když sednu na kolo, mám dojem, že i u nás louky víc voní a že ve Svatém Janu pod Skalou je v oknech skoro tolik květů jako v St. Johann in Tirol. Pokud se „tam" budu vracet, tak jen proto, abych ten reflex oživil, protože jinak je mi krásně a vlastně dokonce líp „tady". Díky Tyrolsku za ten impuls, takový smysl by cesty asi měly mít.