Úvod » Články k časopisu » Cesta na konec světa

Cesta na konec světa

Pobřežní silnice je až do poloviny zavátá pískem, který sem z pláže nanesl silný vítr vanoucí od Atlantiku. Stoupáme od pobřeží k útesu, na němž se tyčí maják. Z terasy pod majákem posléze pozorujeme vlny moře rozbíjející se o skálu. Dojeli jsme na nejzápadnější cíp starého kontinentu, na mys Cabo da Roca. Zde končí Evropa.

Každým rokem se vydáváme na kole někam na jih, za sluncem a teplem. Naším cílem bývá proto obvykle Středomoří. Tentokrát jsme se však na naše putování s koly po Evropě vypravili až na úplný západ Evropy k vlnám Atlantského oceánu. Západní pobřeží Iberského poloostrova bylo po tisíce let skutečným koncem tehdy známého světa, dál bylo jen moře a neznámo. Poloha Portugalska však přispěla také k tomu, že v době středověkých zámořských objevů ovládli panovníci této malé země velká území v Africe i na jihu Ameriky. Portugalština je tak dodnes na sedmé až osmé příčce nejrozšířenějších jazyků světa v počtu uživatelů či rodilých mluvčích.
Také v samotném Portugalsku jsou dodnes dochovány památky na slavné doby, připomínající nesmírné bohatství plynoucí z jeho bývalých kolonií. Vypravili jsme se proto obdivovat skvosty portugalské architektury, ale také za lidmi a přírodou této země na okraji kontinentu. Stejně jako na všech našich cestách, dostali jsme se i v Portugalsku do krajů odlehlých, kam tolik turistů nezamíří a kde hlavními lákadly jsou příroda a klid.

Nejsme poutníci
Cestování na kole má velkou výhodu v tom, že umožňuje dobrý kontakt s místními lidmi. Často se nás lidé ptají, odkud jsme, odkud a kam jedeme, stačí, když někde zastavíte. V Portugalsku jsme museli nejednou vysvětlovat, že necestujeme až do Santiaga de Compostela, známého poutního místa na severozápadě sousedního Španělska, a že se opravdu před galicijskou hranicí otočíme, neboť naším cílem je pouze Portugalsko. Faktem také je, že pokud jsme nějaké další cyklisty potkali, měli namířeno právě do Santiaga. Polských cyklistů, které jsme potkali ve Fátimě, v jednom z nejvýznamnějších mariánských poutních míst Evropy, jsme se ani ptát nemuseli. Jejich modré brašny s velkou žlutou lasturou jasně dokládaly směr jejich cesty. O svém putování po známé Caminho Português, jedné z četných z větví Svatojakubské poutní cesty v Portugalsku, psala před časem v Cykloturistice (12/2010) Slávka Chrpová.
Ačkoliv naše cesta neměla poutní charakter, nebyla nijak chudá na duši. Na našich cestách nám jde vždy o bližší poznání historických a kulturních tradic země, kterou cestujeme. Proto jsme pro naše putování zvolili severní část Portugalska, která je z tohoto pohledu pro poznávání nejzajímavější. Je také hornatější, což je zase zajímavé z hlediska cyklistického. Na své cestě jsme navštívili několik památek zapsaných na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, které jsou zde v nebývalém množství. Tyto památky vyplnily celou první část naší cesty, přestože cesta k nim nebyla krajinářsky tak atraktivní jako ta v druhé polovině.

Země objevitelů
Ale zpět na začátek naší cesty, do Lisabonu. Na rozdíl od jiných metropolí na nás Lisabon zapůsobil překvapivě jako celkem poklidné velkoměsto, a to nejen v centru, ale i ve svých okrajových částech, kam jsme se dostali při cestě z a na letiště. Cestu jsme zahájili docela symbolicky u Památníku objevitelů (Padrão dos Descobrimentos). Právě odtud, z ústí řeky Tejo, se portugalští mořeplavci vydávali na své daleké cesty. My odtud zahajovali naši 1376 kilometrů dlouhou cestu po Portugalsku.
O pár kilometrů dál se řeka Tejo vlévá do Atlantiku. Oceán je mnohem bouřlivější než poklidné vody Středozemního moře. Také zde permanentně vane silný vítr. Skoro celou cestu podél pobřeží Atlantického oceánu jsme jeli proti tomuto větru vanoucímu od severozápadu. Z mnoha důvodů se však námi zvolený směr cesty zdál nejvhodnější, tak si teď nemáme co stěžovat. Podél silnice na pobřeží nás vyvedla z aglomerace cyklostezka, téměř až k mysu Cabo da Roca. Na místě jsme získali diplom za dobytí nejzápadnější evropské kóty, ovšem naše cesta po Portugalsku byla prakticky teprve na začátku.
Cabo da Roca leží v přírodním parku Sintra. Ten podle mne patří k nejhezčím místům v Portugalsku. Na kopci uprostřed lesů leží i stejnojmenné město ne s jedním, ale hned se třemi zámky či hrady. V dolní části města se nachází Palácio Nacional, honosné letní královské sídlo se svými dvěma mohutnými komíny, pro tento zámek naprosto charakteristickými. Město s palácem lze shlédnout shora z hradeb maurského hradu Castelo dos Mouros. Ještě výše nad městem se tyčí Palácio da Pena, extravagantní palác s tak trochu kýčovitými stavebními prvky neurčitého stavebního slohu, připomínající pohádkový zámek.

Stříbrné pobřeží
První část naší cesty vedla dál podél pobřeží. Ne však kvůli koupání, ani kvůli přírodě, ale proto, že právě zde a několik prvních desítek kilometrů do vnitrozemí od něj je koncentrována velká část význačných portugalských památek. Pláže zde sice jsou také, ale spíše než koupající se otužilce na nich potkáte příznivce surfingu, kteří se sem sjíždějí z celé Evropy. Skoro všude u pobřeží najdete upoutávky na školy surfingu a windsurfingu. Vítr ženoucí vody proti pevninskému šelfu vytváří ideální podmínky pro tyto sporty.
Pláže střídají na pobřeží četné skalnaté útesy, které nikde nenarušují žádné hotelové komplexy. Na jednom z útesů, nedaleko poloostrova Peniche, leží malá vesnička Baleal s bílými domky. Od pevniny ji odděluje jen úzký pruh písečné kosy. Romantická rybářská osada je dnes základnou pro surfaře. Ještě romantičtější charakter má ale nedaleké, již vnitrozemské městečko Óbidos. Bílé domy s pestrobarevně lemovanými okny a dveřmi, tolik typickými pro tuto oblast, tvoří síť úzkých uliček uprostřed hradeb, kterým dominuje hrad. Opravdu krásné místo, překvapivě bez davů turistů. O něco severněji, opět na pobřeží, jsme dorazili do města Nazaré. Z vysoké skály nad městem jsme pozorovali mraveniště lidí na pláži plné závětrných stanů. Na tak plnou pláž se jen málo lidí koupalo. Inu, ani uprostřed léta není Atlantik příhodným místem pro koupání, neboť jeho vody jsou chladné a vítr k chuti smočit se ve vlnách nepřispívá.
U Nazaré jsme pobřeží opustili. Nedaleko ve vnitrozemí leží město Alcobaça s nádherným klášterem. Zdejší cisterciácký klášter je velkolepou ukázkou někdejší moci a bohatství. Klášterní kostel je největším v celém Portugalsku. Prohlídka zahrnuje celý areál, včetně Síně králů, mnišské ubikace, jídelny i kuchyně s obrovským kónickým komínem a vodní strouhou z říčky Alcôa protékající přímo interiérem. Ujeli jsme jen pár kilometrů odtud a opět jsme mohli obdivovat další nádhernou stavbu – tentokrát dominikánský klášter Batalha. Klášterní kostel je vrcholnou ukázkou manuelského slohu. Výstavba tohoto svatostánku trvala přes sto let. Zvláštností kláštera jsou tzv. Nedokončené kaple, neobvykle provedené mauzoleum v podobě záměrně částečně nezastřešeného kostela, přistavěného zvenčí k hlavní chrámové lodi. Mimochodem hrobky slavných postav portugalské historie jsou v obou zmíněných klášterech. V klášteře Batalha je například pohřben i Jindřich Mořeplavec (Infante Dom Henrique de Avis O Navegador), slavný portugalský princ, který vedl objevné výpravy podél afrického pobřeží a na Madeiru, jež je dodnes portugalským územím.
Zcela jiným dojmem než manuelské kláštery působí architektura mnohem mladší neoklasicistní katedrály a přilehlé kolonády ve městě Fátima. Kolonáda uzavírá z jedné strany obrovské shromaždiště pro poutníky na jednom z nejdůležitějších poutních míst římskokatolické církve. Katedrála je vybudována v těsném sousedství místa, kde se v roce 1917 měla třem pasáčkům zjevit Panna Maria. Místo má velmi silný religiózní náboj.
Hlouběji do historie jsme se opět vrátili v klášteře v Tomaru (Convento de Cristo), kde stojí bývalý hrad templářů, který po jejich rozpuštění přešel do rukou Kristova řádu, jehož velmistrem byl také zmíněný Jindřich Mořeplavec. Mohutný opevněný klášter je další obdivuhodnou ukázkou zdejší středověké architektury.

 

Celý článek najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika nebo v elektronické podobě na www.publero.com.

 

text Jaromír Krejčí, foto autor a Jana Pavlusová