Úvod » Články k časopisu » Blatensko – kraj s cyklistickým patronem

Blatensko – kraj s cyklistickým patronem

S Františkem Šestákem, nadšeným cestovatelem a cyklistou, veteránským závodníkem a autorem tří knih, ač jsme od sebe věkem trochu vzdáleni, jsme na stejné názorové a hodnotové hladině. Dlouho předlouho mě proto František zval do svého rodného kraje kolem Blatné. Těšil se, jak mi ukáže všechny ty krásy, kam jezdí často trénovat na závody a kde se kochá výhledy na vrcholky Šumavy. Až loni v srpnu se nám povedlo vybrat termín. Navíc jsme okruh uskutečnili týden před dvacátým výročím úmrtí barona Christiana Battaglii, cyklistického patrona blatenského kraje. Uctili jsme tak soukromou jízdou jeho památku.

Jak si to tak s Františkem šineme z Blatné směrem na Jindřichovice, začal mi vyprávět o baronovi Battagliovi. Co pro něj Krista, jak mu všichni tady říkali, znamenal. „Pro nás kluky to byl obrovský vzor, on se nikdy na nikoho nevyvyšoval, nechvástal se svými úspěchy a už vůbec nedával najevo svůj šlechtický původ. Já jsem jezdil na kole už jako žák, ale pak přišly jiné sporty, fotbal a hokej a trochu jsem taky zpohodlněl," říká František, když míjíme odbočku na vesničku s hezkým názvem Blaténka. „Léta běžela, ale pak jsem se jednou vracel na kole do Sedlice a u Němčic ve vršku mě předjel Christian, bylo mu tenkrát už sedmdesát. A ze sedla na mě volá: ,Ahoj Franto! Ty na tom kole snad spíš, tak jedu, jedu!’ S lehkostí se vyšvihnul na kopec a brzy mi zmizel z dohledu. Tehdy jsem si řekl, takhle se nechat zahanbit, skoro o třicet let starším, i když vítězem mnoha závodů. A tak mi vlastně tahle příhoda dala podnět vrátit se do aktivní cyklistiky."
Kilometry rychle ubíhaly a my jsme si ani nevšimli, že jsme přejeli odbočku na lesní cestu směrem na Chvalov. Přemluvila jsem totiž Františka, abychom místo po silnici jeli k hrobce Battagliů po lesní cestě, máme přece horská kola… Oba se neradi vracíme po stejné cestě, takže jsem pohledem do mapy zjistila, že za vesnicí je také cesta, po které jsme se na tu zmíněnou mohli napojit. Jenže ouha, poté, co jsme minuli malý bezejmenný rybníček a projeli skautským táborem, cesta nějak zmizela na poli místního farmáře. Takže nezbylo než se trmácet vedle kola přes meliorační rýhy, potoky a zarostlými loukami. Chudák František, ten se musel zapotit, když se jako místní patriot trochu zamotal v síti cest kousek za rodnou obcí… Snažím se situaci odlehčit a podotýkám, že chtěl jistě mladou děvčicu zatáhnout hluboko do lesů a bůh ví co pak… „Milý Františku, cestování se mnou je asi opravdu zakleté, kdo se mnou vyrazí, tak zabloudí. Už když jste se rozhodl se mnou někam vyjet, vyřkl jste nad sebou ortel…" Nakonec jsme po chvilce pátrání našli tu správnou širokou cestu, která nás k hrobce Battagliů dovedla. Místo leží na okraji lesa u samoty Chvalov, nedaleko stejnojmenného rybníka. Tady ale Christian neleží, jsou tu pochováni jeho rodiče a další šlechtici tohoto rodu. Christianův hrob je o vesničku dále, v Záboří. Tam jsme ale dojeli už za mírného deště. Tady je baron pochován i se svou sestrou Blankou, která byla také velkou cyklistkou.
Cestou do rodné vísky barona Battaglii, do Bratronic, se rozpršelo již vydatně. Ještě jsme narychlo vyfotili jeho chátrající zámek, tak charakteristický v širokém okolí komínem s čápy, a raději jsme přijali milé pozvání na čaj bratronických rodáků a Christianových přátel – rodiny Slancových.

Vzpomínky na barony
Paní a pán domu a jejich dcera se rozpovídali o rodině Battagliů. Jak byli velmi milí a vstřícní, ale život si s nimi ošklivě pohrál. Starý pan Quido Battaglia byl prý velký lidumil a pomáhal chudým. Zdarma dával lidem dřevo ze svých lesů a sám přitom chodíval v nuzném obleku. Během války rodina nekolaborovala s nacisty, a tak museli snášet nucenou správu. Za komunismu byl Christian dokonce vězněný, šel do žaláře za údajnou sabotáž svého otce, který byl už stár a kterého obvinili, že ukradl obilí z místní sýpky, jež hlídal.
Vyprávěli, jak se zámek nezamykal a byl otevřený pro lidi. Nyní však velmi chátrá. Už má snad třetího majitele, a přesto se s ním nic neděje. Ze zámku si ještě před Christovou smrtí udělali cyklisté depo, jezdili sem na neoficiální soustředění. Blanka jim vždycky navařila a oni se tady pořádně najedli. V posledních letech pracovala Blanka jako hrobařka. Stáří pak strávila v domovech důchodců v Lažanech a v Blatné, kde také v roce 2005 zemřela. Dožila se úctyhodných 94 let.
Vzpomínali také, jak Christa jezdil na kole za každého počasí a hodně ignoroval i nemoci. S chřipkami a angínami neležel vůbec a se zápalem plic jen pár dní. To se mu ale nakonec docela vymstilo… Doktoři ho upozorňovali, že má slabé srdce, ale on na to nedal… Bohužel na to doplatil, srdce ho pak opravdu zradilo. Vždycky se bál, že své poslední dny bude trávit nemohoucí na lůžku. K tomu mu ale jeho kamarád František Stupka z Blatné říkal: „Nic se neboj, Kristo, ty umřeš na kole!" Tato slova se vyplnila osudného 24. srpna 1991 v jeho nedožitých 77 letech. Srdeční kolaps srazil Christiana k zemi ve stoupání na vršek Tisovník za Strakonicemi, když se vracel s kamarády ze závodu právě v tomto městě. Nic nepomohla rychlá reakce a záchrana jeho kamarádů. Christiana si vzala smrt okamžitě. Jeho skon připomíná malý křížek v lese, který zdobí květiny, hořící svíčky i neporušený štítek z roku 1983. Ten připomíná jeho časté účasti na mistrovství světa veteránů v St. Johann in Tirol.

Pokračování tohoto článku najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika na sraně 46-49 a také v elektronické verzi časopisu na www.publero.com.

 

text Slávka Chrpová

foto autorka a František Šesták