Svobodně a bez jistot po Blízkém východu

28.2.2017

Před tím, než jste se vydal na Blízký východ, měl jste za sebou nějaké delší cesty na kole, nebo tahle byla první?
Naneštěstí nevím, jaká je přesná definice delší cesty. Kromě tohoto výletu jsem se na kole dostal nejdál do Norska na Nordkapp a pak také do Benátek v Itálii. Posledních pár let vždycky v létě marně bojuji s voláním dálek, a nezbývá mi nic jiného než nasednout na kolo a vyrazit se někam toulat.

V rozhovoru pro MF Dnes jste se zmínil o tom, že nejobtížnější na celé přípravě na cestu byl boj s úřednickým systémem. Co to všechno obnášelo, když jste chtěl projet země jako Írán, Pákistán a Indii?
Nemyslel jsem ani tak problémy s vízy, získat je nebylo zcela nemožné. Spíš se to týkalo toho, co má člověk udělat, pokud chce odjet na půl roku z České republiky. Ze zdravotního pojištění se dá odhlásit jedině tak, že svatosvatě slíbíte, že se tu šest měsíců neukážete. Nezaplacené sociální pojištění oddálí důchod a přepsat nájemní smlouvu na byt lze jedině tak, že si zároveň změníte trvalé bydliště, či umřete. Já zvolil první variantu. Věřím, že spousta lidí by to zvládla vyřídit levou zadní, ale já jsem na takové systémové záležitosti velmi nepraktický.

Bernard Piccard nedávno řekl, že život je jako let balonem. Abychom se dostali výš, musíme odhodit zátěž. A to jsou v životě naše jistoty. Jak jste tuto zátěž odhazoval vy, když jste odjížděl?
Zde se přiznám, že i když je otázka krásně položena, tak moc nevím, na co se vlastně ptáte. Myslíte jistotu, že máte práci, večer kam jít spát a v ledničce vždy něco k jídlu? Víte, mně pracovní život vždycky přišel trochu nudný. Nikdy jsem netoužil po autě, dokonalé televizi či co největším čísle na bankovním účtu. Takže motivace pro to, abych ráno vstal, šel do zaměstnání a večer zpátky, se hledala velmi těžko. Nechtěl jsem žít takto nalinkovaným způsobem života, zvlášť pokud mi ty vydělané peníze byly k ničemu. Já se těšil na to, že nebudu vědět, kde budu večer usínat. Na život v nejistotě, kdy netušíte, co se za pět minut může stát. Takže když to shrnu, tak odhazování zátěže mi velké problémy nečinilo. Přijde mi, že čím víc člověk na něčem lpí a bojí se, že o to přijde, tak tím je jeho život méně svobodný. A pro mě představuje cestování hlavně pocit neuvěřitelné svobody.

Časy Víti Dostála, kdy jel kolem světa a neměl s lidmi doma téměř žádné elektronické spojení, už jsou ty tam. Přesto, dovedete si představit, že byste si s sebou na cestu nevzal notebook a třeba se ani nezastavoval v internetových kavárnách? A třeba si nechal posílat dopisy na ambasády? Netěšilo by vás to kouzlo, otevřít obálku?
Zajímavá otázka. Otevřít papírovou obálku z domova musí být určitě naprosto úžasný pocit. Myslím, že kdybych musel, tak bych se bez internetu asi obešel. Ale je tu ta potíž, že člověk nemusí. Připojení se dá najít skoro na každém rohu i v Pákistánu a nutkání zjistit, co se stalo doma nového, je velmi silné. Také mě vždy potěšilo, když mi napsali e-mail zcela neznámí lidé s přáním šťastné cesty. Nazval bych to cestovatelským dopingem. A velmi významný faktor pro využívání elektronické komunikace je skutečnost, že moji vážení rodiče se nemusejí tolik bát o moji maličkost. Nevím, jestli by byli příliš nadšení, pokud by věděli, že si mě nedala divá zvěř k večeři jen podle toho, že přijde jednou za měsíc nová pohlednice.
S těmi technologiemi je to stejně zvláštní. Třeba až za dvacet let lidstvo vynalezne osobní teleport, tak se budou novináři ptát, jak je možné, že vůbec někdy někdo cestoval, aniž by se vždy večer nepřemístil na večeři a teplou sprchu zpět domů. A naše generace bude považována za ty staré mazáky, kteří měli k dispozici „jen" internet.

Potkal jste na cestě jiné cykloturisty? Zůstalo vám z cesty nějaké pevnější přátelství?
Cykloturistů jsem potkal hodně. Hned čtvrtý den cesty dva Francouze, kteří objížděli Středozemní moře. Pak pár cyklistů jedoucí kolem Dunaje. V Íránu velmi sympatického pána středních let, který se vracel po dvou letech z cesty okolo světa. Bohužel osud nás svedl dohromady jen na krátký okamžik, ale dopoledne strávené v jeho společnosti bylo velmi poučné. Vyprávěl mi o své rodině, dobrodružstvích na cestách, o dětech bez domova v Jižní Americe, zabavených paměťových kartách do fotoaparátu a v neposlední řadě i o Íránu samotném. Dále jsem narazil na jednoho obyvatele hlavního města Lotyšska, který svoji světovou cestu teprve začínal. A v Pákistánu se v jednom hotelu nezávisle sešly dohromady čtyři cyklistické výpravy.
Přátelských lidí jsem měl to štěstí potkat neuvěřitelné množství. Bohužel není v mých silách se všemi udržet blízký kontakt, ale pevně věřím, že s těmi, kteří v mé mysli zanechali stopu nejvýraznější, tak s nimi se opět uvidím. Ty bych už spočítal na prstech jedné ruky. Jen je hloupé, že u některých to znamená vyřídit si další nálepku do pasu či se sejít v neutrální zemi bez vízové povinnosti.

 

O dalších osudech Martina Včeláka na cestě Blízkým východem se dočtete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika nebo v její elektronické verzi na www.alza.cz.

 

Menu