Úvod » Články k časopisu » S hvězdáři pod jižní oblohou

S hvězdáři pod jižní oblohou

Brněnský veletrh Sport Life je už tradičně nejen ukázkou toho, co je v cyklistice nového, ale také místem setkávání a zrodu nových cestovatelských nápadů. I tato výprava do Francouzské Polynésie vznikla tady, a to z podnětu cestovatele Víti Dostála, který každý rok veletrh navštěvuje. Víťa přišel s tím, že v březnu letošního roku bude pravděpodobně skupina ebicyklistů, kteří objíždějí na kole hvězdárny a planetária, realizovat expedici Tahicykl, jejíž schéma naprosto zapadalo do mého projektu ostrovní ženské cykloturistiky, respektive nabízelo mnohem více...

 

Jiří Grygar, astronom a hlavní postava Ebicyklu, komentoval rozhodnutí vydat se na ostrovy uprostřed Pacifiku: „Myšlenka Tahicyklu vznikla asi před šesti lety, kdy Víťa Dostál, nejzkušenější člen Ebicyklu, našeho sdružení hvězdářů, přišel s myšlenkou, že až mi bude sedmdesát let, mohli bychom uspořádat nějakou speciální spanilou jízdu. Když Víťa objížděl svět, na Tahiti se mu velice líbilo. Jenže právě v roce 2006, kdy se cesta měla uskutečnit, se konaly dvě velké akce – Mezinárodní kongres astronomie, na kterém jsem měl mnoho povinností, a v březnu bylo zatmění Slunce v Turecku. Takže jsme EbiTahiCykl odložili. Ale pak jsem řekl Víťovi – však já budu mít také pětasedmdesát! A navštívit Tahiti o pět let později se nakonec ukázalo jako dobrá myšlenka. Protože v roce 1910 pozoroval v Papeete Milan Rastislav Štefánik Halleyovu kometu a o rok později na ostrově Vava’u v království Tonga na datové hranici zatmění Slunce". A tak se po sto letech od tohoto pozorování vypravila v jeho stopách početná patnáctičlenná skupina.

 

Hledání památníku
Naším hlavním úkolem na Tahiti bylo tedy uctít památku Milana Rastislava Štefánika, resp. vzpomenout jeho působení na ostrovech Polynésie. V roce 1994 byla Františkem Kelem, slovenským geografem, cestovatelem a autorem mnoha knižních titulů, zorganizována expedice Tahiti ’94. Ta si vytyčila za jeden z hlavních úkolů položit na místě, kde vybudoval Štefánik observatoř (stála zde až do jejího vyhoření v září 1948), pamětní desku. Díky vstřícnosti Papeetčanů byl pak na kopci Faiere nad Papeete 28. října, shodou okolností v den výročí založení Československé republiky, odhalen památník z místního sopečného kamene.
Vrch Faiere jsme na mapě našli celkem snadno. Jen jsme nevěděli, kde přesně památník leží, protože do té doby nikdo nezaměřil jeho GPS souřadnice 17° 32´46´´ j. š.; 149°33´54´´ z. d. Ani v místních mapách není nikde zanesen. A tak zatímco všichni ebicyklisté po náročné třicetihodinové cestě z Prahy do Papeete spali, třem z nás to nedalo a jeli jsme památník hledat. Pokud by se vrch Faiere jmenoval Mont Stefanik, jak se od roku 1921 podle usnesení městské rady jmenovat má, a z neznámých důvodů k tomu nikdy nedošlo, našli bychom památník jistě snadněji. Ale ani tak nám to nedalo moc práce, neboť jsme ve čtvrti Sv. Amélie narazili na směrovku Stèle Stephanik. Památník jsme našli uprostřed přízemních domků příslušníků armády. V roce 2006 byl ohrožen právě při výstavbě těchto domů a octl se uprostřed staveniště a skládky stavebního materiálu. Ale teď tady zaujímal celkem důstojné místo.
Druhý den jsme se oděni jednotně do ebicyklistických žlutých triček vydali společně k památníku. Vytvořili jsme cyklistický špalír a slavnostně upevnili nad desku se Štefánikovým portrétem věnec, dovezený ze Slovenska. Slovenští ebicyklisté vztyčili svoji vlajku a všichni jsme jednohlasně odrecitovali ebicyklistický pokřik.

 

Sen o Tahiti
Už Miloslav Stingl píše ve své knize Poslední ráj: „Snil jsem, proč to nepřiznat. Toužil jsem po tomto ostrově víc než po kterémkoliv jiném místě na povrchu zemském." Ale už v sedmdesátých letech, kdy autor po tomto ostrově cestoval, přiznával, že mu Papeete moc polynéské nepřišlo a připomínalo mu spíše Hamburk či Marseille. A příliš rušné se zdálo i nám, s velkým provozem a nevhodné pro poklidnou jízdu na kole. Proto jsme se hned po uctění památky M. R. Štefánika přesunuli lodí i letadlem na místo mnohem tišší, nesrovnatelně méně motorizované a také polynéštější – na ostrov Moorea. Tam jsme s celou skupinou zakotvili na pár dní u Američana Marka Walkera v jeho Mark’s Place Paradise, které před mnoha lety vybudoval sám, aby si tak splnil svůj sen o posledním ráji. A my můžeme toto ubytování v bungalovech, v nádherném tropickém háji a za nejpříznivější polynéskou cenu jen doporučit.

 

Každý ostrov má svůj belvedér
Krásné nové asfaltové, tak se dají charakterizovat cesty na Společenských ostrovech. A jsou asfaltové i tam, kde podle nejnovější mapy zakoupené v Papeete ani podle průvodce Lonely Planet tento povrch být nemá. Silnice jsou lemované kokosovými palmami, mangovníky, banánovníky a dalšími stromy tropické vegetace. Čas od času projíždíte ananasovými políčky, obdivujete květenu pestrých barev, míjíte malé opuštěné pláže a u cest si můžete zakoupit spoustu druhů tropického ovoce. Ostrovy jsou hodně členité a silnice přesně kopírují mořský břeh. A vedou téměř po rovině. Na každém ostrově se ale dá vyjet na vyhlídku, odkud je vidět většinou na celý ostrov se sceneriemi zelených horských masivů.
Hned první den po objevení pomníku jsme se vydali na vyhlídku přímo nad Papeete. A byl to asi náš nejtěžší výjezd z celého pobytu. Šest kilometrů do velmi prudkého kopce, v sedmdesátiprocentní vlhkosti, téměř bez ochlazujícího vánku, který je na pobřeží při jízdě tak příjemný, a na skládacích kolech. Ale mě to do neprobádaného vnitrozemí tak táhlo, že jsem nedala svým přátelům žádnou šanci ustoupit zpět k pobřeží. Představovala jsem si, jak asi bylo Jamesi Cookovi, Williamu Blighovi či kapitánu Wallisovi, když pronikali do srdce ostrova, a probudily se ve mně touhy prozkoumat neznámé. Nahoře jsme nalezli příjemnou restauraci a byli odměněni pohledem na úžasnou zátoku Matavai, která právě všem těmto třem nejvýznačnějším objevitelům skýtala útočiště a jejíž krásou i krásou celého Tahiti byli ohromeni.
Podobný výjezd je možné uskutečnit třeba i na Mooree, kam jsme se vypravili ve velké skupince. Na této jediné vyjížďce jsem měla příležitost vyfotit a zdokumentovat všech patnáct česko-slovenských cyklistů na skládacích kolech. Ti se pak divili, jak náročné je být modelem a jezdit v takovém horku sem a tam na různých, dle mého názoru fotogenických místech. A protože jsem měla ještě kameru, počet jízd se zdvojnásobil, a následovaly otázky, jestli se nechystám natáčet ještě celovečerní film…
Cesta na vyhlídku vede údolím Opunohu, které spojuje stejnojmennou zátoku s vyhlídkou. Trasu lemuje celý komplex marae, dlážděné pravoúhlé plošiny postavené z pečlivě vybraných čedičových kvádrů nebo z korálů, tady s názvem Titiroa. Je zde mnoho názorných tabulí, které informují o účelu a budování těchto staveb. Z belvedéru je vidět hora Mt. Rotui, která od sebe odděluje zátoku Opunohu od Cookovy. Co myslíte, kde přistál významný mořeplavec?

Pozorování na Mooree
Vždycky jsem si přála, aby mi muži vyprávěli o hvězdách, abychom upínali zraky k souhvězdím a hovořili o hlubinách vesmíru, bohužel hvězdné nebe znal jen jediný a ten už o něm dávno vypráví jiné… A stejně by o té jižní obloze nevěděl tolik jako ten u nás na astronomii nejpovolanější. Měli jsme tu čest nechat si ukázat všechny ty okem viditelné krásy jižní oblohy přímo od Jiřího Grygara. Na ostrově Moorea bylo minimální světelné znečištění, a tak jsme mohli pozorovat a naslouchat jeho zasvěcenému vyprávění o Magellanových mračnech, o Alfa Centauri, druhém nejbližším hvězdném systému po Slunci, o Siriovi, nejjasnější hvězdě souhvězdí Velkého psa, Uhelném pytli – tmavé chladné prachoplynové mlhovině v souhvězdí Jižního kříže, která stíní kolektivní světlo hvězd za mlhovinou, a samozřejmě o samotném symbolu jižní oblohy – Jižním kříži. Existují prý dokonce dva falešné a pro námořníky bylo důležité, aby znali ten správný, kde nejjasnější hvězda Acrux míří k jihu. Námořníci, kteří si ho spletli, často ztroskotali. Ale překvapí vás i informace, že na jižní obloze je všechno obráceně, tedy Měsíc, když dorůstá, tak vlastně couvá, a naopak. A ve dne Slunce „chodí" přes sever, ne přes jih. Pozorovali jsme také některé planety. Za ranního svítání byla vidět na nebi Venuše, jejíž přechod přes Slunce pozoroval na Point Venus na Tahiti 3. června 1769 kapitán James Cook (což se od té doby dodnes stalo jen třikrát, počtvrté se tak stane v červnu příštího roku). Jak známo, mnozí ebicyklisté mají také své planetky. Například po našem skvělém průvodci z Ebicyklu Alexandru Pravdovi, řečeném Mateno, byla právě nově pojmenována planetka s názvem Matenko. Je paradoxní, že Štefánik se dočkal své planetky až po něžné revoluci, kdy jeho jméno přestalo být tabu. Byla registrována v září 1990 pod č. 4573 a se jménem Štefánika. Planetka obíhá okolo Slunce jednou za pět let a 110 dní za dráhou planety Mars.

Pokračování tohoto článku najdete v tištěné verzi Cykloturistiky na str. 18-24.

Skládací kola na ostrovech – geniální nápad
V kombinaci s hromadnou dopravou jsou skládačky výtečným dopravním prostředkem. Ale můžete je stejně tak dobře použít i na dovolené, jako doplněk karavanu či lodě. My k tomu ještě dodáváme, že pokud se rozhodnete vzít si skládací kola na ostrovy, které nejsou příliš kopcovité, a budete se přesouvat loděmi či letadlem, pojali jste opravdu geniální nápad. Na kterýkoliv ostrov jsme ve Fr. Polynésii přijeli, nejenže byla naše kola středem pozornosti, ale mnozí turisté se nás dotazovali, kde že si je mohou půjčit a jak skvělá to byla myšlenka přivézt si skládací kola z Evropy.
Většina členů výpravy absolvovala výlet po Fr. Polynésii na skládacích kolech. K dispozici jsme měli modely Dahon Mu SL, Dahon Vitesse D7 a Vitesse DD21. Jiří Grygar jel na 16˝ Bromptnu M6R a Lída na skládačce Author Simplex.
Všichni ebicyklisté, včetně nás, si nápad velmi pochvalovali. „Během Ebitahicyklu jsem si tak zvykl na ´svého´ Dahona, že mi ještě po třech měsících činí problém zvyknout si na klasický ´horák´. Oproti Dahonu je těžkopádný se slabou akcelerací a připadá mi jako tank…", komentuje zkušenosti se skládacím kolem jeden z ebicyklistů. Manipulace při převozu, ať už autem na letiště, či pak po letišti, byla mnohem snadnější než s normálními koly. Úředníci letecké společnosti vnímali vaky stejně jako jiné zavazadlo. Na trase Praha-Paříž-L.A.-Papeete jsme s Air France měli dopravu kol zdarma, a to i těch klasických. U jiných společností, kde se za kola platí, bychom skládací kola ocenili více. Nejvíce jsme využili skládacích kol při letecké i lodní dopravě po ostrovech. N lodi jsme platili méně než za normální kolo. U Air Tahiti jsme si zakoupili Air Bora Bora pas, který zahrnuje lety na pět ostrovů. Deset kilogramů do letadla a tři na palubu bylo jasným měřítkem, že tady budou výhodnější lehčí modely. Favoritem se tedy stal s 8,3 kg Dahon Mu SL oproti asi dvanáctikilogramovým modelům Vitesse D7 a DD21. Stejně váží i Author Simplex. Pokud bychom měli možnost příště si vybrat, tak Author Duplex s 10 kg by byl lepší. Brompton M6R s 11,5 kg je něco mezi. Co se týče velikosti, je jednoznačnou jedničkou a nejmenším ze všech modelů s 58x54x27 cm Brompton M6R. Jeho nejlepší chvíle přišla ale při skládání. Jiří Grygar obdivoval důmyslnost, díky níž složil kolo za 10-15 vteřin.
Kvůli končícímu období dešťů jsme ocenili v základním vybavení blatníky u všech modelů (u bromptona i se zástěrkami) kromě Dahonu Mu SL, u kterého je nutné základní model dovybavit. Počet rychlostí se u jednotlivých modelů pohyboval mezi 6-21. Nejvyšší počet rychlostí dosahoval Vitesse DD21 díky kombinaci tří rychlostí v zadním náboji (planetová převodovka) a sedmi rychlostem na kazetě. Na z větší části rovinatých a asfaltovaných cestách stačilo i šest rychlostí bromptona. Při výjezdech na belvedéry si ale někteří účastníci 21 rychlostí pochvalovali. Překvapilo nás také, jak 16˝ kola Brompton měla díky své nízké váze slušnou akceleraci a kolo bylo svižné i při další jízdě.
V základní výbavě Dahonu Mu SL jsou hladké pneumatiky, je to primárně silniční stroj. I když cesty v Polynésii jsou téměř všude asfaltové, občas se nějaké nerovnosti objeví a některé výjezdy na vyhlídky jsou také šotolinové. Na ostrově Maupiti je pak silnička panelová. Pro cestování nám přišlo jistější je vyměnit za hrubší vzorek Schwalbe Marathon Racer, což se osvědčilo. Pozor na ráfky u Dahon Mu SL – mají díry jen pro galuskové ventilky, a sehnat kdekoliv na cestách duše pro 20´´ pláště s těmito ventilky by mohlo být svízelné. Určitě je dobré se předzásobit u dovozce Azub v Čechách.
Pro převoz v letadle či v autobuse se nám zdál šikovnější sklopný mechanismus pedálů u modelů Dahon Vitesse D7 a DD21, Brompton i Author než bajonetové vysouvání. Protože samostatné pedály jsme pak museli uložit třeba do batohu, vaku nebo uchytit na rám. K dispozici jsme měli několik vaků. Nám se zdál nejlepší Carry on bag od Dahonu, který měl po složení a přichycení pod sedlo nejmenší rozměry, byl také nejlehčí a je nejlevnější. Pro manipulaci na letišti byl zase nejlepší vak od Bromptonu s kolečky, ten zase ale nešel složit pod sedlo a musel být deponován v hotelu.
U žádné skládačky nebyl problém jezdit i s brašnami, bylo třeba je jen uchytit co nejvíce dozadu na nosič, abychom si o ně neškrtali patami. Jiří Grygar měl na bromptonu speciální dvě brašny, jednu řídítkovou a jednu na zadní nosič s vyztužením. Obě o objemu 51 l, což bylo pro výlet do tropické oblasti dostačující.
Zde jsme uvedli jen zkušenosti s těmito koly na cestách, jinak test kola Dahon Mu SL vyšel v Cykloturistice 1/2009, Brompton M6L pak v č. 10/2009 a Author Simplex v č. 7-8/2009.

 

 

praktické informace

Sezona
Nízká sezona: 1. 1 – 31. 3, 1. 11. – 31.12., střední sezona: 1. 4. – 31. 5., vysoká sezona: 1. 6. – 31.10.
Podnebí
Podnebí na Polynéských ostrovech je tropické, velmi slunečné, dosahující téměř 3000 hodin slunce za rok. Teploty jsou stále velmi příjemné a ochlazuje je pravidelný vítr vanoucí z Tichého oceánu. Průměrná teplota vzduchu se pohybuje okolo 27 °C, teplota vody lagun 26 °C.
Nejlepší doba pro cestování na Tahiti je v období mezi březnem a říjnem. Od listopadu do května je mnohem tepleji, ale připravte se na dešťové přeháňky.

 

Doporučené mapy
Průvodci: v české verzi Tahiti a Francouzská Polynésie, Lonely Planet, Svojtka & Com., Cca 379 Kč
Mapa: Všude v informačních kancelářích (zdarma), www.tahiti-resorts.com

Doprava
Cena zpáteční letenky: asi 36 000 Kč
Na Tahiti létají tyto společnosti: Air Pacifik, Air Tahiti-Nui

Ubytování
www.Tahiti-tourisme.cz

Ceny
Jedna z nejdražších destinací na světě, ale když se uskromníte vystačíte s 1000 Kč na den.

Infocentra

V každém hotelu a na letišti, také Tahiti Tourisme
Directrice Générale: Dany Panero
SIEGE CENTRAL DE PAPEETE
Immeuble Paofai, Bâtiment D – Boulevard Pomare
Tel.(689) 50 57 00
B. P. 65 Papeete – Tahiti

Důležité kontakty
Velvyslanectví
Velkopřevorské náměstí 2
118 01 Praha 1
Konzulát
Nosticova 10
118 01 Praha 1
tel.: (+420) 251 17 17 11
fax: (+420) 251 17 17 40
e-mail: consulfrcz@france.cz

Tísňová linka 112
Policie: 17, Hasiči: 18, Lékařská pohotovost: 15, S.O.S lékař: 42.34.56, Lékař a lékárna mající pohotovost: 47.01.47, Nemocnice – Mamao: 42.01.01

Zdravotní předpisy
Není povinné žádné očkování, výjimku tvoří cestující z rizikových zemí (informace u leteckých společností). Malárie ani žlutá zimnice se ve Francouzské Polynésii nevyskytují.
Pouze se může objevit nemoc „dengue" neboli tropická chřipka, přenášená komáry.
Zdravotnictví je více než uspokojující a srovnatelné s metropolitní Francií, na ostrově Tahiti jsou zdravotnické služby na velmi vysoké úrovni.
Pokud dostanete elefantiázu, stejně vám nic nepomůže. Stejně jako do jiných zemí se doporučuje žloutenka A a B, případně břišní tyfus.

Z běžného života
Voda z kohoutku je pitná pouze ve městě Papeete a na ostrově Bora Bora. Na ostatních ostrovech je potřeba se informovat.
V přírodě téměř nehrozí žádné nebezpečí, v celé oblasti nejsou hadi, jedovatí pavouci či šelmy.

Půjčovny
Většinou ve špatném stavu „kostitřasů" u každého ubytovacího resortu, ale i v soukromí. Viz také www.tahiti-resorts.com.

Trasy
Na velkých ostrovech, jakými jsou především Tahiti a Moorea, vždy cca 100 km, na atolech podle jejich velikosti od 10 do 30 km.

 

 

text Slávka Chrpová
foto autorka