Myanmar je zemí s nejdelší vojenskou diktaturou na světě 
Už jen dostat se do země není jednoduché. Měsíc předem pročítáme fóra a aktuality na internetu, abychom zjistili, jestli se zrovna do Myanmaru smí, nebo ne, popřípadě na jak dlouho. Od původního plánu přijet na kolech musíme upustit. Cizinci v současnosti nemají povoleno překročit hranice po zemi. Nezbývá nám tedy nic jiného než letadlo. Vyrážíme ze Singapuru, kde jsme prací a studiem strávili posledních pět měsíců, takže veškeré formality vyřizujeme zde. Z úsporných důvodů nevyužíváme služby cestovních agentur nabízejících vyřízení víza za poplatek šedesát dolarů, ale vyrážíme na konzulát sami. Získat vízum není samozřejmost. Diktátorská vláda netouží po přílivu turistů, a už vůbec ne po těch, kteří cestují na vlastní pěst, a státní pokladnu tak obohacují jen velmi málo. Každý cizinec představuje potenciální hrozbu šíření západních demokratických myšlenek, ať už záměrně, nebo nevědomky pouhým povídáním o své mateřské zemi. Stejně tak se hlídá vynášení informací z Myanmaru ven. Novinář či politik se do Myanmaru nedostane, pokud do formuláře neuvede jiné povolání. Tyto profese jsou zapovězené, pro režim příliš nebezpečné. Všemožné papíry, kopie papírů, kopie kopií, doklady o vykonávaném povolání, o dostatečném finančním zajištění, zpátečních letenkách a plánovaném ubytování dáváme dohromady pořádně dopředu. Naše snaha je naštěstí odměněna a den před odletem naše pasy zdobí nejlegračnější vízum, jaké jsem kdy viděla – do obdélníku nedbale poskládaná stránka velikosti A4. Pas ani nejde zavřít.
Táta v sukni
Přetáčíme si hodinky a po krátkém ranním letu z Bangkoku stojíme na mezinárodním letišti v Rangúnu. Není větší než to v Ostravě. Jarda se vrací ze záchodu se zmateným výrazem. „Byl jsem na pánských záchodech jediný, kdo neměl sukni," vysvětluje příčinu svého rozpoložení. Zdejší kultura na nás doléhá od první minuty. Myanmarští muži jsou jedni z mála na světě, kteří za své nepřijali nošení kalhot. Místo do nepohodlných nohavic se oblékají do tzv. longyi [londži], což je široký, na boku sešitý pruh látky, který se na břiše důmyslným chvatem zauzluje tak, že sukně drží. V longyi chodí mladí, staří, vážení i prostí muži. Pro práci na poli volí lehké materiály s károvaným vzorkem, pro slavnostní příležitosti upřednostňují sukně z brokátu či hedvábí. 
Cyklistický blešák
V příletové hale dáváme do kupy kola. Při leteckých přesunech se nám ztratila osička z předního kola, další bychom potřebovali o pár centimetrů delší, aby na ni šel připevnit nosič. V našich očích zapeklitý problém vyřeší ochotní taxikáři, kteří nejen na čtyři týdny poskytnou azyl našim krabicím na kola, ale také nás nasměrují na cyklotrh, vzdálený jen pár kilometrů od letiště. Tržiště je opravdový cyklistův ráj. Stojí tu desítky stánků se šroubky, matkami, sedlovkami, převodníky, pumpičkami, řetězy, gumicuky, košíky, dušemi i plášti. Vše za pár šupů i s „odborným" servisem. Bijeme se do helem, že jsme náhradní díly nakoupili za drahý peníz předem a táhli zbytečně. Takovýchto trhů jsme následně potkali několik (např. v Mandalayi nebo v Meiktile). S opravováním kol není v zemi plné cyklistů nejmenší problém.
Sahara hadr
Při cestě do Myanmaru se kromě chlápků v sukních musí počítat také s ukrutným vedrem a vlhkem. Je to jako rána pěstí. Člověk se pohne a v tu ránu se potí. „To se zlepší," uklidňuje mě Jarda. „Zvyknem si." Dopředu říkám, že jsme si nezvykli. Na to, že vám při sebemenším pohybu teče mezi lopatkami čúrek potu, se zvyknout nedá. Dá se to přežít, ale pocit radosti to rozhodně nepřináší. Rangúnem jen prosvištíme, vyměníme peníze, koupíme atlas a míříme na východ k Mt. Kyaikhtiyu. Náš pohyb probíhá spíše přískoky než plynule. Vedro je s připozdívající se denní dobou čím dál větší, a tak vždy po pár kilometrech stavíme ve stínu nebo u prodejců limonád. V deset už se na kole pomalu nedá sedět, natož šlapat. Ostré slunce peče a i přes opalovací krém s UV faktorem 40 smaží kůži. Jsme druhý den v zemi a já vypadám jako ropucha, neboť se mi na zádech a na rukách udělaly od sluníčka drobné puchýře. K pařáku shora se přidává žár tavícího se asfaltu. Stékající pot se s přibývajícími kilometry mísí s prachem silnice a vrstvou opalovacího krému, čímž vytváří solidně lepkavou hmotu. Cyklokalhoty by se po dvou dnech daly zlomit, jak jsou prosolené. 
Ranní ptáče dál doskáče
Nezbývá než se kvůli teplotám přeorientovat na myanmarský denní režim čili rozprostřít aktivitu do těch částí dne, kdy vedro není příšerné, ale jen hrozné. Budík natahujeme na pátou, ještě za tmy balíme stan a v půl šesté už bez snídaně uháníme rozednívající se krajinou. Vzduch je vlahý a příjemný, bohužel tento ideální stav vydrží maximálně do osmi hodin. Pak se rtuť teploměru zase šplhá ke čtyřicítkám, přes poledne ještě výš. Od půl jedenácté se už šlapat nedá, kola se boří do rozteklého asfaltu a my padáme vedrem. Vynucenou polední siestu trávíme většinou obědem v některé z bambusových minirestaurací nebo rozplácnutí ve stínu stromu. Polední teploty se blíží 50 °C. To už je tělo v čistě vegetativním režimu, schopné jen ležet a potit se. Nemluvíme, jen se snažíme přežít. Berou mě mdloby a chce se mi zvracet, tak mě Jarda nastrčí nějakým lidem do zahrady a polévá mě vodou ze studny. Hned je líp. Takhle se na to musí. Jen kdyby té vody bylo víc…
Voda nad zlato
Země okolo nás je hnědá a vyprahlá. Z políček se práší a krajina už dlouho čeká na životodárnou vláhu. V takových podmínkách přežívají jenom tuhé keře a cukrové palmy. Těch jsou v zemi miliony a kolikrát jsou spolu s pagodami po několik dlouhých dní to jediné, co ze sedel kol vidíme. I přesto, že statisticky cestujeme v období dešťů, vládne v zemi pořád velké sucho. Po přeháňkách není ani památky, mnoho studní a jezer vysychá. 
Pitnou vodu do vesnic jednou za čas přiveze obrovská cisterna a lidé si chodí naplňovat kanystry, vědra a kbelíky. Přitom zápasí o každou kapku a nikdy se nedostane na všechny. My jsme jako „zámožní" turisté ve výhodě. Přepadne-li nás žízeň, většinou je v dojezdové vzdálenosti obchůdek se vším a ničím, kde mají sodovky a balenou vodu. Ze začátku kupujeme litrové lahve, později přecházíme na pětilitrové kanystry, které vycházejí cenově mnohem výhodněji. Situaci však komplikuje všudypřítomné vedro. Zkuste si ve čtyřicetistupňových vedrech koupit vodu do zásoby, naplnit lahve a za hodinu se napít. Spálíte si jazyk a téměř převařená voda vás neosvěží.
Je to dřina, když tu není elektřina
S sebou vezeme jen železnou zásobu vody pro případ uvíznutí v divočině, a kde je to možné, kupujeme chlazené sodovky. I když s chlazením to taky není tak jednoduché. Kromě jednoho města není v Myanmaru celodenní přísun elektřiny, takže ledničky jsou vizí budoucnosti. 
Někteří lidé proto skladují nápoje obložené kusy ledu v polystyrenových boxech. Ledové hranoly o rozměrech cca 60 x 120 cm po vesnicích rozváží speciální auto s korbou plnou otrub, které led chrání proti rozmrznutí. Pan ledař pak obrovským sekáčkem nebo pilou led porcuje a prodává drobným podnikatelům. I přes invenci a kreativitu místních jsme se ale často osvěžovali sodovkou pokojové teploty, protože studená prostě nebyla.
Večerní idyla
Okolo čtvrté hodiny se teploty většinou umoudřují natolik, že se dá šlapat. Jenže ne nadlouho. Po šesté je potřeba rozhlížet se po nějaké studni na umytí a hledat místo na spaní, protože v sedm je tma. V poli občas stojí zastřešené bambusové altánky, sloužící pro polední odpočinek pracujících rolníků. Staly se naším oblíbeným nočním útočištěm. Když nejede žádné auto, uhýbáme ze silnice a rychlostí blesku tlačíme kola k altánu, aby nás nikdo neviděl. Za tmy pak vaříme a stavíme stan. Vše s minimálním používáním světla a tak tiše, jak jen to jde. Po osmé zalézáme do stanu, a ačkoliv venku fouká, ve stanu se vzduch nehýbe. Člověk jen leží, potí se, pozoruje ručičky na hodinkách a těší se, až bude moct zase vstát. Pod širákem se spát nedá, komárů je dost a strašák malárie visí nad každým z nich.
Další část textu najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika
Aun Schan Su Ťij (v anglickém přepisu Aung San Suu Kyi, nar. 19. 6. 1945 v Rangúnu)
Prodemokratická aktivistka a držitelka Nobelovy ceny za mír z roku 1991 je bezesporu nejoblíbenějším politikem v Myanmaru. Studovala v Oxfordu, v roce 1988 se vrátila zpět do Barmy a vstoupila do politiky s cílem demokratizovat zemi. Roku 1989 byla za „podkopávání režimu a snahu o destabilizaci politické situace v zemi" poprvé zavřena do domácího vězení. V roce 1990 vyhrála volby Národní liga pro demokracii, jejíž představitelkou byla právě Aun Schan Su Ťij. Junta však výsledky voleb neuznala a odmítla jí moc předat. V domácím vězení setrvala představitelka myanmarské opozice s krátkými přestávkami až do 13. listopadu 2010. Za posledních jednadvacet let strávila za mřížemi nebo v domácím vězení patnáct let. K odchodu z Myanmaru ji nepřimělo ani úmrtí manžela v roce 1999, neboť věděla, že pokud vycestuje na jeho pohřeb do Anglie, nebude již nikdy vpuštěna zpět. Pro svou oddanost a vytrvalou snahu změnit politickou situaci je symbolem demokracie v zemi.
Vojenská junta
Po britské koloniální nadvládě a japonské okupaci se země v roce 1948 dočkala samostatnosti. Vzrůstající neshody mezi komunistickou stranou, Ligou proti fašismu a etnickými menšinami však zapříčinily mnoho vleklých občanských válek, které upevňovaly moc armády coby složky udržující autoritu vlády. V roce 1962 došlo k podstatnému vojenskému převratu. Byla zrušena platnost ústavy, rozpuštěn parlament i vláda, veškerou moc převzala Revoluční rada, složená z armádních velitelů. Revoluční rada zakázala činnost ostatních politických stran a na kritické reakce veřejnosti reagovala nastolením cenzury a zatýkáním studentů, opozičních politiků či spisovatelů. Volby, které se konaly v roce 1990, vyhrála Národní liga pro demokracii (představitelka Aun Schan Su Ťij), junta však odmítla uznat výsledky voleb a předat vládu. Jedním z mnoha nepochopitelných kroků vlády bylo odmítání humanitární pomoci po ničivém úderu cyklonu Nargis v květnu 2008. Příčina tohoto chování? Obavy, že se od zahraničních návštěvníků obyvatelé Myanmaru dozvědí, že se jinde mohou mít lépe. Dne 7. 11. 2010 proběhly v zemi zmanipulované volby, které podle očekávání vyhrála režimní strana složená z tzv. vysvlečených generálů – představitelů armádního režimu, kteří z vojska formálně odešli. Volby provázely podvody a zastrašování. Výsledek dělá z Myanmaru zemi s nejdelší vojenskou diktaturou na světě (48 let). Začátkem února 2011 byl sice poprvé po 22 letech zvolen prezident, stal se jím však pětašedesátiletý Thein Sein, který strávil 47 let svého života v armádě. Přes formální zvolení prezidenta tak u moci de facto zůstává vojenská junta
Bagan
Jednou z nejturističtějších oblastí Myanmaru je starobylé město Bagan, plné pagod, chrámů a věžiček. Slovo „nejturističtější" mnohdy cykloturistu děsí a snad i odrazuje od návštěvy. V případě Baganu však není čeho se bát. Jednak se areál rozprostírá na ploše 41 km2, a jednak na tom nejturističtějším místě v zemi člověk nepotká žádné davy. Pravděpodobně narazíte na pár skupinek cizinců, pagod je v Baganu ale rozhodně víc. Dá se tu tiše ztratit a nechat na sebe dýchat historii. Většina staveb vznikla mezi 11. a 13. stoletím, v dobách, kdy byl Bagan hlavním městem Barmského impéria. Proč? Buddhisté si stavbou pagod zajišťují dobrý posmrtný život a každý z králů se snažil zajistit si lepší posmrtnou existenci než jeho předchůdce, díky čemuž zde dnes stojí více než 2000 chrámů.
Celý komplex v současnosti nespadá pod UNESCO jen proto, že vojenská junta obdržené peníze používala na přemalovávání výzdoby staveb místo na jejich restauraci.
Praktické informace
viz tištěné vydání časopisu Cykloturistika
text a foto Mája Lepíková a Jarda Balatka