Jedna z mála odvážných

28.2.2017

 

Jak vznikl nápad jet na kole od malé Eiffelovky (Petřínské rozhledny) k velké po Panevropské cyklotrase z Prahy do Paříže?
Mám pocit, že to vzniklo v jednom kopci nad Berounem. Jeli jsme s kamarádem na výlet. Dva neumětelové na starých vykopávkách. Nechávali jsme plíce tam, kde se většina cyklistů ani nezadýchá. Bavili jsme se o cyklistice. O tom, že jezdit jen tak bez cíle je na houby. A on řekl: „Tak jeď někam. Třeba do Paříže." Bylo to myšleno jako žert. Jen si vzpomněl, že někde četl, že taková trasa existuje. Jenže já si po pár dnech řekla: „Tak jo."

Připravovala jste se fyzicky?
Ano, bez toho by to nešlo. Když jsem se rozhodla vyjet, měla jsem najeto asi tři sta kilometrů za celý svůj život, z toho většina byla na dětském kole Sobi 20. Nikdy jsem nebyla příliš fanda do kol. To bylo v srpnu. Vyrazit jsem chtěla příští rok v květnu. Tak jsem začala jezdit. Denně do práce, o víkendech na delší vyjížďky. Byl to děs. První cestu do práce mi zapadlo kolo v dešti do tramvajové koleje. Válela jsem se na křižovatce mezi auty a nemohla kolo postavit. Pamatuji si i svých prvních sedmdesát kilometrů za den. Naložila jsem se do vany a čekala, až umřu. Pak osmdesát a pak sto. Pak jsem odložila staré těžké kolo, koupila si lehčí a najednou jsem měla pocit, že snad lítám. Věděla jsem, že fyzicky to nebude problém. Ale přestože jsem jezdila denně, bylo to většinou kolem pětadvaceti kilometrů. Jet déle než tři dny v kuse trasu nad padesát kilometrů, to jsem vyzkoušela až na cestě. A celou Českou republiku mě bolelo koleno. Ale copak jsem to mohla vzdát takhle za humny? Dala jsem si předsevzetí na sedmdesát kilometrů denně, nakonec se mi vyšplhal průměr na více než devadesát.

Naplánovala jste si cestu, než jste vyrazila, doma, od stolu? Rozvrhla jste si ji do etap? Zajistila jste si některé noclehy? Nebo raději improvizujete?
Já to zkoušela. Ale marně. Neměla jsem tušení, kolik kilometrů zvládnu ujet. Navíc jsem neměla pořádné profily tras. Nakonec jsem to nechala osudu. I když co se týče noclehů, tak ne tak docela. Měla jsem doma spojku, které jsem vždy večer napsala, kde jsem a kolik zvládnu ujet. A pak jsem jen dostala SMS s adresou nejlevnějšího penzionu s internetem v dané vzdálenosti.

Chtěla jste jet sama už od začátku. Proč? Neměla jste pochyby, že to nezvládnete? Že se budete bát? Že si nedovedete opravit kolo, že vám nebudou třeba stačit fyzické či psychické síly?
Ono to nebylo tak, že bych s sebou nikoho nechtěla. On jen nikdo nebyl dostatečný blázen, aby takovou cestu podnikl anebo dokázal natrénovat. A nakonec jsem byla ráda. Ve dvou by byla cesta sice příjemnější, ale ten druhý by měl krizi v jiný den, bolela by ho kolena v jiný den, chtěl by odpočívat v jinou dobu, jíst na jiném místě… Takhle jsem měla cestu bez kompromisů. A strach? Ten jsem měla, ale ten mívám ve své práci před každou větší cestou. Jestli mě něco práce v zahraniční rubrice MF DNES naučila, tak to, že vlastně vždycky jedete do neznáma, mnohdy do míst, kde není nejmenší šance si cokoliv předem zajistit, a vždycky to nějak dopadne. Tady musím zaklepat… A na téhle cestě jsem mohla kdykoliv sklopit uši, sednout do vlaku a vrátit se.

Bylo by to těžké?
Bylo by to přiznání porážky. Když jsem se začala připravovat, prožívala jsem hodně humorných okamžiků. Humorných pro své okolí, pro mě to byl jeden problém za druhým. Většina cyklistů se dokáže vyrovnat s běžnou pražskou křižovatkou, já ne. Jezdila jsem uprostřed noci z práce a dostávala křeče a nevěděla jsem proč. Byla jsem skoro každý týden v servisu, protože jsem netušila, proč to kolo dělá tenhle zvuk a proč reaguje takhle. A všichni se mě ptali, co to vyvádím. Tak jsem začala psát blog. Takový deník. Nazvala jsem ho Suche nach Paris, protože mi v práci říkají Suche, podle příjmení. Je to vlastně takový německý dvojsmysl. Znamená to hledání Paříže a zároveň, že Suchá jede do Paříže. Celá adresa je www.suchenachparis.blogspot.com. A když už všichni vědí, že se tak dlouho připravujete na takovou cestu, je hodně těžké to vzdát.

Uvažovala jste o tom?
Párkrát mě to napadlo. Když jsem v hotelu nemohla večer vyjít schody. Obvykle tam bývalo tak šest, osm schodů. Vždycky jsem si řekla, že počkám do rána, a když se po nich nevyšplhám ráno, končím. Ale vždycky jsem to dala. Tělo se dokáže neuvěřitelně regenerovat.

A co vaše okolí? Věřilo vám?
Většina lidí si myslela, že vůbec nevyjedu. A ten zbytek, že nedojedu. Předtím mi to nikdo neřekl, ale po mém návratu se mi jeden po druhém přiznávali. Ale to je pochopitelné. Když jsem přejela hranice do Francie, první, co mě napadlo, bylo: Panebože, já jsem ve Francii! Co budu dělat? Mě do té chvíle vůbec nenapadlo, že se dostanu tak daleko. A najednou jsem byla v zemi, jejímž jazykem neumím pořádně ani pozdravit.

Jak jste se orientovala, používala jste více mapy, nebo GPS?
V Česku a Německu stačila brožura Panevropské cyklotrasy, ve Francii pak především vytištěný itinerář z adresy www.kytarovenebe.cz. Vytvořil ho člověk, který tam byl v minulosti, a obsahuje detailní popis cesty, vesnici za vesnicí. Měla jsem GPS na půjčeném telefonu a také autonavigaci. Jenže baterie na obojím vydržela zhruba hodinu, takže jsem to zapínala, jen když jsem se ztratila.

Jak byla vyznačena v Čechách, Německu, ve Francii? Musela jste ji třeba modifikovat?
V Česku se značky občas ztrácejí, v Německu je značení dobré, i když od slunce mnohdy vyšisované, a ve Francii není žádné. Tam se musíte stále ptát nebo si pořídit dobrou mapu. Já občas pěkně zabloudila a další den si zase třeba cestu po dohodě s mapou zkrátila. Zkratky ale doporučuji prokonzultovat s místními, občas jsem se vynořila na čtyřproudovce, a trpěla jak zvíře.

Jelo se vám lépe v civilizaci, nebo když jste kolem sebe měla přírodu? Ale třebas tam nebylo ani živáčka?
Definitivně v přírodě. Samotu jsem vyloženě vítala. Byl to balzám, vypadnout z města. Vybavuji si, jak se mnou chvíli běžela veverka, nebo letěli dva dravci. Pro tenhle pocit bych jela zase.

Jak byste trasu ohodnotila z hlediska atraktivnosti krajiny?
První část znáte. Česko je Česko. Byť i tady jsem narazila na místa, která jsou prostě úchvatná. Například některá zákoutí Mže. Druhá část, Německo je zpočátku naprostým cyklistickým nebem. Bavorsko muselo být vytvořeno pro cyklisty. Na druhou stranu poslední část Německa, okolí Heidelbergu, Mannheimu jsem nenáviděla. Rovina, křižovatka dálnic, všechny cesty do pravého úhlu. A pak Francie. Většinou jedete kolem kanálů, což je nádhera. Byť to po pár dnech začne být trochu jednotvárné. Kdo si chce vybrat z cesty jen to nejlepší, ať zůstane v Bavorsku. Jsou tu nejlepší služby pro cyklisty, krásná příroda a přijatelné ceny.

Vezla jste s sebou nějakou techniku, měla jste spojení se světem, nebo jste se chtěla od tohohle oprostit?
To byla vlastně nejtěžší část mé bagáže. Vezla jsem si malý notebook a digitální zrcadlovku. Já totiž pokračovala v psaní blogu. Když jsem dojela do hotelu, připojila jsem se a psala, co jsem ten den zažila.

O dalších osudech Lucie Suché na Panevropské cyklotrase se dočtete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika nebo v její elektronické verzi na www.alza.cz.

 

připravila Slávka Chrpová
foto archiv Lucie Suché

Menu