- Váš způsob žití může být pro některé lidi vzorem a sympatický, pro jiné zase nemyslitelný. Kdy jste si řekli, že chcete žít, jestli se to dá tak nazvat, alternativním způsobem života?
Aleš: Neděláme si v životě dělicí čáry. Všechno je výsledkem nějakého vývoje. Řekněme životní cesty, kterou ovlivňuje mnoho věcí. Nehledáme žádnou alternativu. To, že cestujeme na kolech, spíme venku, sami si vaříme, raději chodíme po horách a lezeme po skalách, než abychom navštěvovali turistické atrakce, nás zkrátka baví. Za nocleh raději hostitelům pomůžeme s jejich prací, než abychom někde platili ubytování.
- Jak vznikl nápad Expedice El Gafla? Co to El Gafla znamená? Byla to vaše první cesta s dětmi na kole?
Katka: Byl to opačný směr. Předcházející cesta nás zavedla na východ Evropy a do Turecka. V plánech máme Indii, a tak jsme se ještě předtím chtěli podívat i na západní část starého kontinentu a okusit i nový světadíl. Delší cesty na kolech jsme měli za sebou již dvě, na první jsme využili Innskou cyklostezku a dál po Via Claudia Augusta jsme sklouzli až do Benátek a při druhé jsme ochutnali kouzlo našich a slovenských hor a přes Polsko se vrátili domů.
El Gafla znamená v arabštině karavana, a protože jsme chtěli dojet až do pouště a na silnici naše kola s vozíky tvořila slušnou šňůru, zdál se nám název příznačný.
- Jak dlouho jste trasu plánovali? Kudy vedla, jakou část z toho jste jeli na kole?
A.: Cesty nikdy neplánujeme moc detailně. Raději je necháváme plynout a těšíme se na to, co nás nečekaně potká. Netvoříme si itinerář, kde budeme spát, kolik ujedeme nebo která místa navštívíme. Jediné, co před cestou víme, je, kam asi chceme dojet, a známe přibližně začátek trasy. Pro El Gaflu to byla Innská cyklostezka, po které jsme zamířili směrem na jih. Znali jsme ji už z předešlé cesty. To je velká výhoda. Než se věci na cestě trochu ustálí a člověk si zvykne na nový rytmus života, je dobré projíždět známá místa.
V Innsbrucku jsme odbočili a přejeli Brennerský průsmyk, podél řeky Adige se dostali do Pádské nížiny a přes ni ke Středozemnímu moři poblíž Janova. Dál už jsme kopírovali pobřeží až na jih Španělska. Z přístavu Algeciras jsme přejeli do Afriky. V Maroku jsme na kolech projeli jen kousek pohoří Ríf a z kol přesedli na autobusy, abychom se dostali až do pouště. Cestováním po Maroku jsme pak strávili skoro dva měsíce. Na cestě zpět jsme přejeli trajektem až do Barcelony a znovu na kolech vyrazili po pobřeží, podél řeky Rhony a přes Chamonix do Švýcarska. Z jihu na sever jsme přejeli Švýcarsko do Německa a po Dunajské cyklostezce se vrátili do Čech. Kromě trajektů přes moře a autobusů při cestě na jih Maroka jsme jeli jen na kolech.
- Kde jste mezitím nechali kola? Nebo co jste s nimi udělali?
K.: Kola odpočívala pod zámkem ve sklepě rozestavěné restaurace v jedné malé vesničce nedaleko Šefšavenu. Domluvili jsme se s tamním „starostou" Abdulem.
Bohužel tam pro ně nebylo dobré klima, takže po návratu byla spousta věcí plesnivých, včetně Kubovy závěsné sedačky, kterou jsme mu vyrobili. Museli jsme ji odřezat a vyhodit. Naštěstí Kuba cestou dost vyrostl, takže mohl docela pohodlně jet na sedačce, která je ve vozíku od výrobce. Trvalo nám celý den, než jsme vše zase dali do kupy.
- Jak velká byla vaše cyklistická výprava, na čem jste jeli?
A.: Museli jsme vyřešit, jak vzít kluky na tak dlouhou cestu, aby si jízdu na kole užili, a přitom se na ní aktivně podíleli. Matěj už bez problémů zvládne ujet denní etapy na svém kole. Kuba je ještě malý na to, aby šlapal, takže se vezl v dětském vozíku. Ale co Šimon a Daniel? Závěsné tyče pro připojení dětského kola nejsou pro tak dlouhou cestu natěžko vhodné. Volba tedy padla na tandemová kola. Nechali jsme si postavit dvě dvojkola, aby vpředu mohl jet dospělý a vzadu byl rám snížený pro dítě. Oba kluci na něm mohli pohodlně šlapat. Za jedním tandemem se tedy vezl ve vozíku Kuba a za druhým byl připojený druhý dětský vozík jako nákladní. Matěj jel na svém kole většinou mezi námi. V provozu a ve městech je příjemné mít děti na tandemu, protože je nemusíte tolik hlídat.
K.: I pro kluky to bylo výhodné. Nemuseli řídit, takže si stíhali po cestě prohlížet všemožné zajímavosti a často nás upozorňovali na místa, kterých bychom si my ani nevšimli. Také si mohli při jízdě vyprávět, učit se násobilku nebo třeba poslouchat muziku a příběhy ze sluchátek.
Další část textu na str. 26-31 v tištěné verzi časopisu.