Úvod » Články k časopisu » První jarní střípky

První jarní střípky

Vysvitlo první jarní sluníčko a všichni najednou chodili jak zfetovaní. Úsměvy od ucha uchu a blábolivé nic neříkající výlevy o tom, jak je konečně krásně. Holky z gymplu už vyrazily v nátělníčkách a sukýnkách a někteří cyklisté byli vidět prostovlasí, jen v bavlněných tričkách a kraťasech. Já ležel v posteli, ale i tak, být venku ´v akci´, kulicha bych nejspíš nesundal a silnou mikinu zcela jistě neodložil. Jestli je to znak moudrosti, zkušeností, či něčeho méně ušlechtilého, k čemuž bych se nerad veřejně hlásil, to ponechme stranou. Euforie z jara a slunce je věčná a lidé naivní, lékárny jsou plné zanícených močáků a ordinace silných bronchitid, v prodejnách zdravé výživy jsou vykoupeny čajové směsi posilující imunitu.

Překrásné dny jsem si v posteli náležitě protrpěl, byla to opravdu muka, tolik „to“ chtělo ven, na kolo. Tu hladovou šelmu uvnitř jsem se snažil trochu ošálit a uspokojit ji náhražkou v podobě prohlížení fotografií a map, plánováním letošních cest a surfováním po internetu. Na takových stránkách www.youtube.com je toho cyklistického spousta a určitě stojí za to je pořádně prošmejdit.

Dceru, která se na stránkách youtube vyzná ještě lépe, zaujaly záběry spartakiády z osmdesátých let, ke kterým jsme se dostali už ani nevím jak. „To jste opravdu museli? To vás komunisti donutili?“, ptala se konsternovaně a nemohla odtrhnout zrak od monitoru. „No, a víš, co je úplně nejhorší? My tam šli rádi…“ Musel jsem přiznat. A bylo to opravdu tak. Pak jsme si ještě pustili reklamy s panem Vajíčkem z téhož roku, aby měla o v poslední době tolik idealizovaných osmdesátkách jasno. Taková krátká chorůbka je, jak je vidět, dobrá i ke krátké politické výchově v rodině.

Sluníčko vytáhlo do ulic i motoristy, netušil jsem, že v zimě jezdí autem o tolik lidí míň.

A závěrem ještě jeden jarní postřeh – všiml jsem si, že po Praze jezdí čím dál tím víc cyklistů, kteří mají evidentně kolo jako módní doplněk, jako doplněk imidže. Jsou mladí dynamičtí, a tak nějak nevypadají česky. Jejich kola nejsou ani bajky, ani krosy a ani city biky, jsou to většinou takové podivné jednoduché ´mrchy´ (musím to tak říct), jako byste otrhali blatníky kolům z padesátých let. Říkal jsem si, že je moc dobře, že jsou, ukazují cestu, že to jde – denně, v civilním oblečení a kdekoliv po městě.

Díky jim, díky všem, kdo se nedají. A taky si říkám – ať už je tohle období za námi, aprílové počasí – myšlenky těkají a mění se zrovna tak rychle.