Kavkaz je rozporuplný a pohled každého jednotlivého návštěvníka se zřejmě bude lišit podle toho, za jakým účelem přijel, jak vnímá skutečnost kolem sebe a co a koho potkal. Jedno je ale jisté, Kavkaz vám určitě zaseje trochu svého neklidu do duše a vy se sem pravděpodobně budete chtít znovu vracet. Já jsem se do oněch končin rozjel po dlouhých osmi letech už počtvrté a myslím, doufám, že ne naposled.
Stoupáme do kopců Arménské vysočiny a za sebou necháváme přetopený kotel značky Jerevan. Konečně! Potit se v srpnovém vedru v tom zaprášeném městě plném aut není žádný med. Tři dny, které jsme tam čekali na vyřízení formalit pro další cestu, docela stačily.
Názvy obcí na cedulích tady u hlavní silnice jsou psány jak arménským písmem, tak latinkou. Něco se naučit není až tak hrozné, pomocí metody „písmenko vypadá jako" se mi z 36 znaků abecedy podařilo zapamatovat celkem dost (abych to později ve zdraví zapomněl). Vlastní písmo, vytvořené Mesropem Maštocem v roce 405, patří k základům silného národního sebevědomí. Před dvěma lety při oslavách 1600. výročí dokonce Arméni z vlasti i početné diaspory vytvořili lidský řetěz kolem nedalekého Aragacu, nejvyšší hory (4090 m n. m.), která Arménům zbyla poté, co biblický Ararat, majestátně se tyčící nad Jerevanem, zůstal za tureckými hranicemi.
Arménskou vysočinou
Kus za Aparanem by silnice měla podle mapy vést do průsmyku, skutečnost je však, zdá se, jiná: směrem k horám vede nenápadná odbočka a hlavní je objíždí oklikou. Samozřejmě jedeme na tu menší, aut už máme dost. Rozbitý asfalt končí po pár kilometrech ve vsi, dál pokračuje sice ještě dobře patrná, ale trávou už notně zarostlá cesta; místy ještě při krajích vyčuhují patníky. Provoz už tu dávno ustal. Stoupání je nedlouhé, zato sjezd dolů náramný. Na jeho konci nás čeká město Spitak a v něm svačinka v podobě ljula kebabu, šišek mletého masa zabalených v tenké placce lavaši. Spitak… ze zaprášených koutů paměti dolujeme obrázky z roku 1988, kdy tohle město, stejně jako nedaleké Gjumri (tehdy Leninakan) či Vanadzor, mohutné zemětřesení téměř srovnalo se zemí. Dnes už stopy po tehdejší katastrofě zřejmě neobjevíte. V centru stojí nové domy z červeného tufu, jak je v Arménii zvykem, a běžný ruch všedního dne jen trochu narušují tři individua na kolech. Chlapi u stojánky maršrutek a taxíků se kvůli nám div nepoprali. Ale pánové, vždyť se zas tolik nestalo, prostě nám jen povězte, jestli do Stěpanavanu opravdu vede cesta přes hory. Kdepak, jedni tvrdí, že dál se dostaneme jen po trase přes Dzoraget, druzí si stojí na tom, že na kolech přes průsmyk přejedeme. Je třeba si z obou táborů vybrat něco; cesta tam zřejmě bude, ale patrně něco podobného tomu, po čem jsme přijeli… a přesně to chceme. 
Na vesnici Arevašogh už tolik pozornosti nezbylo, přestože ji v ’88 potkal stejný osud jako velká města. Babka Natalia, první, kdo nás tu pozval na kafe, dodnes bydlí ve dvou unimo buňkách a ze slibované pomoci nikdy neviděla ani dram. Postěžuje si, ale nijak zvlášť nenaříká. Nakonec, střechu nad hlavou má a na záhonech kolem už asi trvalého obydlí rostou kromě zeleniny voňavé růže. Nad Arevašoghem, nad rybníčky za vsí, které si místní díky pomoci bohatého rodáka upravili na „zónu oddycha" s vodotryskem a piknikovým altánkem, nás staví chlapík z nedaleké salaše: „Teď dál nemůžete! Ženeme stádo ovcí z hor na dojení a psi by vás roztrhali." Samozřejmě jsme za chvíli hosty a dojení se zúčastníme; Jeník byl při něm pokřtěn dávkou mléka přímo z vemene. Jednoho z těch démonických psů jsem podrbal za ušima a on se mi plazí u nohou a olizuje mě.
Cesta přes hory skutečně existuje, nahoře dokonce zůstaly naskládané serpentiny, jen v údolí za salaší jarní voda všechno smyla a kola musí na chvíli na ramena (jasně, že jsem si našel tu nejhorší stezičku). Zůstala i bouda bývalých kasáren v průsmyku. Sice do ní teče a pokusy o vytopení sušeným kravincem (dřevo je v arménských horách vzácností) jsme poloudušeni vzdali, ale na přespání v náhlém dešti je víc než příhodná. Sjezd je docela „výživný", zadní gumu jsem prorazil pětkrát, břídil Míla jen třikrát. Jasně že ani na druhé straně nechybějí pastuši a hned ten první je naprosto kouzelný člověk. Původem ze Spitaku se sem do hor dostal tak trochu omylem, kamarád ho požádal o hlídání ovcí přes léto. Hlídá je už třetím rokem, po příteli se slehla zem a on se tu sám se synkem musí postarat o živobytí. Salaš opravil a vymyslel si vlastní postup výroby sýra, když mu nikdo z usedlíků nechtěl poradit. Dnes za ním přicházejí pro sýr a smetanu z širokého okolí (sýr má vážně vynikající) a do rodného Spitaku si občas vyjede na starém, sice už notně opotřebovaném, ale stále ještě funkčním, německém horáku. Anebo na koni, se kterým nás doprovodil k prameni minerálky.
Řeka Debed si v placatém kraji pod horami vykousala hluboký kaňon. Od mostu ve Stěpanavanu se držíme silnice přes vísky a pole nahoře na pláni, než nás noc a bouřka zažene ke světýlku u řeky. Obsluha dvou řvoucích turbín GESu (čti gydroelektrostácia – vodní elektrárna), je z nás patřičně u vytržení, ovšem až na načálnika, starého, světem protřelého záchranáře. Při vodce a kafi s námi probere zásadní problémy arménské i mezinárodní situace a ráno po únavné noci na proleželých kavalcích, při lepení dalších defektů a zjištění, že jeho služební Niva se už asi nerozjede, vezme batoh a pohory a vyrazí na pouť za dalšími oporami arménské energetiky. I naše kola se, opět obutá, vydají nahoru a kupředu, i když mému to zrovna dnes dost nejede. Po třech kilometrech ostrého stoupáku toho mám nahoře na pláních tak akorát, přesto do centra Odzunu, první a značně rozsáhlé vsi, přijíždím nejdřív. Chvíli zevluju u krámu a zanedlouho si povídám s malou kurážnou holčičkou. Pak, když už přijedou kámoši, se objeví jakýsi chlapík, představí se jako Gagik a že nám musí ukázat místní chrám ze 7. století. Jasně, že jdeme a kostel je vážně skvost! „I davajtě sa mnoj vypiť kofje, minut dvacať maximum." Inu, odmítnout se to nedá a ani nechceme. Jenže paní domu na nás vytáhla v plné zbroji: „Brzy bude oběd, pojedete až pak." A tak tam sedíme i se sousedem, připíjíme na všechno možné, kulturní výměna probíhá a čas ubíhá. Ono „kofje" se protáhlo na 24 hodin a myslím, že Odzun na nás dlouho nezapomene. Jen doufám, přátelé, že mi moji noční žaludeční indispozici blahosklonně prominete.
U nepřátelských linií
A Debed si dál razí cestu skalami, ale už dovolí silnici, aby se přiblížila k jeho břehům, protknula město Alaverdi a těsně před gruzínskou hranicí pustila výhonek kolem Ázerbajdžánu. Kdysi, v dobách sovětských, tu byly ostrůvkovité enklávy dnes totálně znepřáteleného etnika, zrovna tak jako naopak ty arménské na ázerbájdžánském území. Opravdu to nejsou veselé pohledy na kupodivu nezdemolované staré ázerské hřbitovy a trosky domů zarůstajících travou za nimi. Ani arménští uprchlíci ze sousední země, kterými se vláda snaží dosídlit tyto oblasti, věru optimismem nehýří. Stesk po rodných krajích z nich ještě dlouho nevyprchá.
„Kafé jsem tu rozjel už na konci Sojuzu," povídá bodrý hostinský poblíž Voskeparu. „Byly to tehdy těžké časy. Najednou ve vedlejší vesnici začali střílet, a tak jsem si musel prostě vzít samopal a postarat se o sebe a rodinu. A po válce tudy všichni projížděli na plný plyn, báli se ostřelovačů. Teď už fungujeme normálně, ale jeden nikdy neví… Když přijíždějí turisti jako vy, znamená to, že země je bezpečná a bude prosperovat. Jste mými hosty!"
Další údolí zpět do vnitrozemí a další odbočka do hor, tentokrát bujně zarostlých vegetací. Tedy tady dole, čím výš stoupáme, nabývá krajina klasického arménského střihu a okolí Čambaraku je už opět kompletně bez lesů. Ale kudy odsud k Sevanu… vpravo, vlevo? U benzínky nám to jistě poví… Poví, poví, jenže bez zákusků a ovoce se to neobejde. A děvčata u pumpy mají tak zatroleně černé oči…, ještěže nás Jeník důrazně popohnal. Slunce se právě noří do roztaveného zlata Sevanského jezera a my přece chceme večer spočinout na břehu tohohle arménského moře a užít trochu rekreace. Jó, Sevan je fakt něco! Něco jako Lipno, jadranské pláže či turecká letoviska, jen jaksi zakavkazsky nesmělé, na břehu se vedle chráněných rezidencí popásají krávy kolem dýchavičného autobusu s výletníky. Voda je ve výšce 1900 m n. m. studená, obloha se zachmuřila a komáři se zrovna v noci ženili. Představte si k tomu ještě mohutný průjem, který vás nenechá chvíli klidně spočinout, malý stan pro dva a lamentující kolegy. Jak rádi jsme další den projeli pustým břehem, ve Vardenisu nakoupili zásoby a vydali se v místa, kde všichni slibovali zlatý důl. Skutečně tam v horách je; sice zrovna kvůli japonsko-ruskému předávání nepracuje a dole hlídají psi neskutečné kolosy Belazů na kolech vyšších člověka, ale výš v elektrocentrále s vysokonapěťovými transformátory přece jen dojdeme odpočinku.
Státem, který není
Ten důl rozházel haldy hlušiny i na průsmyku Sodk, oddělujícím Arménii od Náhorního Karabachu, respektive od provincie zvané Kelbadžar. Alespoň krátký nástin arménsko-ázerbajdžánského potýkání je tady vhodný.
Na konci 80. let, kdy už slavný SSSR mlel z posledního, začaly s postupným táním vyplouvat na povrch dlouho potlačované a utajované národnostní problémy a v etnicky hodně promíchaném a horkokrevném Kavkaze s obzvláštní razancí. První pogromy na Armény v ázerbajdžánském Baku a Sumgaitu přišly, z údajně malicherné příčiny, už v roce 1988, následovány masovými demonstracemi v Náhorním Karabachu, převážně Armény osídlené autonomní oblasti uvnitř Ázerbajdžánu a vyhlášením karabašské suverenity, kterou ovšem dodnes nikdo kromě Arménie neuznal. Demonstrace postupně přerostly v ozbrojené srážky se sovětskými silami a nakonec v regulérní válku s Ázerbajdžánem, ukončenou až zastavením palby v roce 1994. Tu válku, která stála život zhruba 30 000 lidí a statisíce vyhnala z domovů, Arménie, vydatně podporovaná Ruskem, vyhrála a obsadila i ázerbajdžánská území mezi Karabachem a vlastní hranicí. Těžko prostému turistovi soudit, kdo byl a je v právu, obě strany mají samozřejmě svou pravdu a skoro při každém setkání na to přijde řeč. Jen jedno si neodpustím: podle toho, co jsme slyšeli a četli, nejen na cestě, ale i doma před a po ní, za celým konfliktem stojí Rusko, které si tak udržuje na jižním Kavkaze svůj vliv.
Pro praktické všednodenní putování naší trojice měl tento stav ještě jeden ne právě oceněníhodný důsledek: neustále, všude a všem jsme lhali! Nejprve o cíli cesty, později v Ázerbajdžánu o jejím průběhu. Často jsme se za to až styděli, ale opravdu jsme nedokázali například lidem, kterým shořela rodná ves, nebo i všetečnému policajtovi povědět pravdu.
Kelbadžar je právě jednou z oněch sedmi okupovaných ázerbajdžánských provincií a je to podivný kraj. Prašná cesta od hraničního průsmyku vede sice nádhernou horskou krajinou a dál neméně působivým sevřeným údolím řeky Tartar, ale ta krajina je jakoby mrtvá, stop po lidském osídlení zůstalo pramálo. Těch pár nezničených domů v ojedinělých vesnicích zabydlili arménští uprchlíci. V Egegnutu nás odchytil ukecaný starosta, malý energický človíček, na kafe a vodku; je to tu tvrdé živobytí, do měst daleko, cesta často nesjízdná, podpora od chudé Arménie mizivá, kromě půdy, kterou dostali přesídlenci za účast ve válce.
I klášter Dadivank si líže válečné rány. Arméni jsou na svou víru nesmírně hrdí a citliví. Křesťanství přijali coby státní náboženství jako první na světě už v roce 301. Prastarých klášterů a kostelů vlastní arménské apoštolské církve jsou po celé zemi stovky a v Karabachu byly dobrými cíli ostřelování.
V Getavanu, už ve vlastním Karabachu, poznáváme u cesty Sergeje, příbuzného našeho známého starosty. Přestěhoval se sem i s rodinou z vedlejší vsi, když po náletu přišli o vlastní dům. Provází nás po novém bydlišti a nad zchátralými chlévy a zarostlými pozemky sní o sklenících a vlastní farmě. Prozatím ale dře v jiném zlatém dole. Jeho otec, bývalý námořník s lišáckým úsměvem, pálí v kotli nad ohněm tutovku, samohonku z tuty čili moruší. Večer ženy vykouzlí v podstatě z ničeho bohatý stůl a starý děda při tutovce vzpomíná na Velkou vlasteneckou válku a tažení na Berlín.
Ani Karabach není zrovna veselý kraj, ale přeci jen jsou tu domy víc opravené, hlavní silnice asfaltové a zjevné připomínky války nejsou patrné ani na venkově, ani v hlavním městě Stěpanakertu. Ovšem až na město Šuši. Šuši, nebo také Šuša, na konci dlouhého stoupání za Stěpanakertem, bylo před válkou obydleno převážně Azery a dodnes je na ně žalostný pohled. Některé domy jsou rozstřílené jen z části a bydlí v nich běženci, z jiných zbyly jen obvodové zdi nebo hromady suti zarostlé plevelem. Staré mešity byly vypáleny a jejich polámané minarety trčí k nebi jako vyčítavé ukazováky. A nad tou spouští se na střeše místní radnice třepe ve větru potrhaná a vybledlá karabašská vlajka se zubatým klínem… Radši už hajdy pryč, beztak nám pětidenní karabašská víza právě končí. Další dva poctivé kopce, prověrka pasů a sjezd do Arménie.
V Gorisu u hlavní silnice z Jerevanu stojí řeznický krámek a u něj – ne, nezdá se mi to – točí pivo! Řezník z nás má radost, a tak s přemáháním vypijeme ten odporný patok a necháme se pozvat na tutovku. Bývalý voják sloužil několik let v Československu a na paži si nechal vytetovat náš státní znak. Dělá s tím drahoty, ale při vzpomínání na mladá léta a po pár panácích a přemlouvání přece jen vyhrne rukáv. Je to tak!
Po hlavní to mastí jedna íránská cisterna s naftou za druhou, mnohem radši pojedeme po malé rozbité cestě přes hory, grandiózní kaňon Vorotanu a klášter Tatev, další z arménských perel, dokonce zapsaných na seznamu UNESCO. Leč v Kapanu se už rušné silnici nevyhneme, zrovna tak jako kopci přes Kadžaran do průsmyku ve 2500 m n. m. V jedné za zákrut klikatého sjezdu leží v potoce Kamaz na rozmačkané střeše, z přeraženého vodovodu stříká voda a na mostíku sedí šofér s hlavou v dlaních. Na nabídky pomoci jen nepřítomně kroutí hlavou, akorát cigaretu neodmítne; auto neměl pojištěné. Uf, jet tudy o pár minut dříve… 
Klima v Meghri dole pod kopcem má blízko k subtropům – fíky, granátovníky a vedro k padnutí, pot se z nás jen valí. Hranice s Íránem na řece Araks je ukázkově po sovětsku zadrátovaná a na přechodu za městem slouží vedle arménských i ruští soldáti, impérium si zkrátka hájí své zájmy. Jen těch mladých ruských kluků je mi líto, půl roku pod žhavým sluncem v takovém zapadákově a bez dovolené.
Íránský tranzit
Před hraničním mostem oblékáme dlouhé kalhoty (v krátkých bychom dojeli leda tak na nejbližší stanici náboženské policie) a ze skrýší dolujeme druhé pasy s ázerbajdžánskými a íránskými vízy, až dosud přísně tajné dokumenty. Na jejich místa teď putují pasy s arménskými a karabašskými razítky. A proč že vlastně jedeme do oné strašlivé součásti „Osy zla", když chceme navštívit jen Zakavkazsko? Bystrý čtenář již jistě tuší… Správně, přes hermeticky uzavřenou, střeženou a zaminovanou hranici dvou zemí, které jsou spolu stále ve válečném stavu, probít se nemožno.
Rozsáhlou zemi Perskou jsme po necelých dvou dnech v údolí Araksu rozhodně nepoznali a ani o to vlastně s krátkým tranzitním vízem neusilovali, tak snad jen dvě ukázky toho, jak si můžou lidé z tak po všech stránkách vzdálených míst, jako je západní Írán a česká kotlina, při značné jazykové bariéře komicky nerozumět a naopak spolu strávit nezapomenutelné chvilky:
Do městečka Seyahrud přijíždíme až za tmy a okamžitě zamíříme do místní čajchány. Docela prostá restauračka, jen chlapi při žvanění a sledování TV popíjejí místo piva čaj a limonádu. Že máme hlad a žízeň, nemusíme nikomu vysvětlovat, je to asi z našich výrazů jasně poznat; za chvíli se k radosti obsluhy mohutně ládujeme. Přisedl si k nám starý profesor z Tabrízu, se kterým chvíli anglicky diskutujeme o lecčem. Při dotazu na možnosti přespání nám přivede jakési „government people" a poroučí se, je už pozdě. „Safety place" je poblíž policejní stanice uprostřed kruhového objezdu v centru, nasvíceného barevnými lampami a i kolem půlnoci značně rušného. Přesvědčit osm dobrých lidí, že bychom raději spali ve tmě a tichu „támhle za rohem u té zdi" si vyžádalo ještě dobře hodinu ukazování, pobíhání, grimas a pantomimických výstupů.
Další den nakoupíme něco menšího k snědku a v sadu za městem si dopřáváme snídani v trávě. To neunikne pozornosti majitele, ale ten nám místo výprasku nandá zeleninu a mandle. Sedíme spolu kolem „stolu", vzájemně se pobízíme do jídla, „povídáme si" a ono to kupodivu i se znalostí mizivého počtu slovíček k dorozumění jde docela dobře. Po jídle nás naloží na svůj náklaďáček, jedeme se vykoupat do Araksu, pak zpět do Seyahdrudu na vydatný oběd a nakonec na parádní výlet do místa zvaného Starý mlýn, kde říčka, schovaná mezi vyprahlými skalami, vytváří vodní clonu, chládek a vlastně malou oázu, v páteční odpoledne hustě obsazenou piknikujícími výletníky. 
Íránem podél Araksu se dá do Ázerbájdžánu dojet jak po, tak proti proudu. My jsme vybrali druhou variantu a po 70 kilometrech ve městě Džulfa přejeli další hraniční most do Nachičevanské autonomní republiky, ázerbajdžánské enklávy vklíněné mezi Arménii, Írán a Turecko. Na osazenstvo celnice, zvyklé jen na místní obchodníky, jsme zapůsobili asi jako návštěva z vesmíru, přišli nás okouknout a vyprovodit snad všichni.
Nachičevanem s „fízly" v zádech
Nachičevanská Džulfa je, na rozdíl od rušné íránské, ospalá díra, v odpoledních hodinách téměř liduprázdná. Nebýt náhlé bouřky za městem, která nás donutila vrátit se a uchýlit do hotelu (kde jsme se ovšem výborně „nadlábli" a vyspali) by snad ani nestála za zmínku. Z Džulfy pokračujeme do Nachičevanu, stejnojmenného hlavního města oblasti, zjistit nejprve, jak je to s letadly do Baku. Po ujištění se na letišti, že spojů létá šest denně a že by neměly být problémy, to jedeme „spláchnout" do jedné z hospod ve městě. Pivo je, mno… nachičevanské kvality a navíc si k nám sedl jeden nadmíru zvědavý mládenec, který se po standardních otázkách zeptal, zda máme mapu a jestli by ji mohl vidět, že je prý učitel geografie. Bezelstně vyndávám naši nepříliš dobrou mapu s názvem Armenia & Arezbaijan na stůl a další otázky se jen sypou: Kde jsme ji koupili? Kdo ji vydal? Jestli jsme přijeli z Arménie? Zda si může mapu vyfotit? Jak se jmenuje arménský prezident? Kam máme namířeno a proč? Inu, fízl jak se patří! Když odchází telefonovat opodál, urychleně padáme pryč. Při průjezdu městem se pak na nás nalepí modrý žigulík a udržuje odstup asi dvaceti metrů. Ne, nebyla to paranoia. To auto se za námi drželo dlouho, nepředjelo, zastavilo vždy ve stejnou chvíli jako my a záhadně zmizelo až na kraji města. Chorobně podezíravé představy nás začaly popadat až po téhle příhodě a záhy jsme viděli tajného v každém pasákovi ovcí (a myslím, že občas i oprávněně). Ázerbajdžán, kterému prezident Ilchan Aliev vládne tvrdou rukou, věrně oddán odkazu svého zemřelého tatíčka Hejdara, má k demokracii daleko, a navíc prohrál válku. V takových zemích bývá policejní aparát mocný, zvlášť tady v nevýhodně položeném Nachičevanu, kde v horách na hranicích s Arménií údajně nejsou nepřátelské provokace a přestřelky ničím výjimečným.
Asi proto není divu, že když v podvečer za vsí Qabah vedle nás zastaví černá (!) Volha, chováme se hodně obezřetně a její posádce, tedy místním chlapům, dá dost práce vzbudit v nás důvěru a pozvat na nocleh. A když pak ten jinak sympatický, usměvavý člověk, u něhož nakonec zůstaneme, tak často míchá do hovoru řeči o zlých Arménech jak vystřižené z propagandistického letáku a ještě pro nás objedná vodku, kterou sám nepije, musíme se s chlapci vzájemně ujišťovat, že to opravdu není nastrčený agent.
Jinak ovšem Nachičevan oplývá drsně krásnými pouštními scenériemi s majestátní skalnatou horou Ilandag, viditelnou snad odevšad. Na Středoevropana uvyklého docela jiným pohledům působí krajina rozhodně exoticky. A to se nám tu ještě ve vesničce, která se ani nedostala na mapu, dostalo pozvání na svatbu.
K slavnostní tabuli pod velkým stanem na návsi jsme byli uvedeni otcem ženicha, momentálně nejdůležitějším mužem v okolí. Přistrčil nám talíř s dolmou (šištičky mletého masa ve vinných listech) a přidělil jednoho z hostů k bavení a hlavně nalévání alkoholu. Po několika přípitcích nám už nečinilo zvláštní potíže přednést na mikrofon pozdravy novomanželům, načež jsme na melodii starého hitu Sherry, sherry lady v podání kapely z hlavního města předvedli jakési podivné pogo. Nečekaně jsme však sklidili frenetický aplaus, po němž si nás svatebčané rozebrali k obětí a skupinovým fotografiím. Snad aspoň tady žádný fízl nebyl, snad.
Lepší servis než u státní společnosti Azərbaycan Hava Yollari jsem ještě u žádných aerolinek nezažil. Zastavíme před letištěm a sotva slezeme z kol, je tu policajt. Ten v zápětí přivede náčelníka a ten zase, poté co nás prověří, přímo samotného direktora letiště. Jemu zaplatíme po stovce dolarů, doprovodí nás davem k check-inu, tam jen sundáme brašny, dostaneme palubní lístky a za chvíli už sedíme ve večerním letadle do Baku.
Něco málo o Baku a okolí
Taxikáři na mezinárodním letišti jsou z nás u vytržení, ale žádný se za námi do noci neplíží. Přespíme na oraništi kdesi za plotem startovní ranveje, takže časný budíček má podobu proudového motoru, a ráno na bakuském předměstí Šurachani při konvičce čaje chvíli odpočíváme od hluku a smradu výpadovky z metropole. Mizíme vlakem do Baku.
Tam jsme si kromě vyjížděk po starém městě, návštěvě Šírvánšáhova paláce a zevlování na přímořské promenádě, užili i očistu v hammámu, starých tureckých lázních. Škoda jen, že stejná péče jako význačným památkám není věnována také působivé zástavbě z 19. století, která úspěšně chátrá a je postupně nahrazována obludnostmi z betonu. Avšak nejen samotné Baku má co předvést, v Šurachani například stojí starý templ zoroastriánů neboli uctívačů ohně, náboženství převládajícího ve staré Persii před příchodem islámu. Je sice přeměněný na muzeum, ale věčný oheň (i když jen z plynové roury) v jeho středu hoří stále a zbytky zoroastriánů z Indie a Íránu se sem dle slov výřečné průvodkyně jezdí modlit dál.
Leč po dvou dnech opouštíme Baku a míříme měsíční krajinou posetou ropnými vrty ke Kaspiku. Když tak člověk pohlédne na všechny ty kývající se koníky stovek čerpadel, nutně ho musí napadnout, proč v tak naftou a plynem oplývající zemi většina národa tře bídu s nouzí? Že by o tom něco věděl prezident mávající spolu s papínkem z nesčetných billboardů?
Ani Kaspické moře nás příliš nenadchlo. Je zrovna nějaké špinavé a nevlídné (a není to moře), tak mu věnujeme alespoň trochu ležení na pláži a ošplouchnutí ve vlnách a za chvilku už šlapeme skrz město Sumgait. Někdejší centrum sovětského petrochemického průmyslu má dnes totálně zničené životní prostředí, a přesto tu z obludných továren, které ještě nejsou v troskách, stále vypouštějí své jedy do ovzduší. Pospícháme dál ke kavkazským kopcům, a protože silnice už začíná být otravná, pomáháme si kousek vlakem.
Molokáni, kováři a další na Kavkaze
Hory jsou zpočátku pusté a vyprahlé a cesty nad očekávání kamenité a pichlavé. K tomu jsme ještě hned z kraje narazili na blba. Za molokanskou vesnicí Alti Agač si domlouváme nocleh se zpitým hlídačem rozestavěného hotelu. Ten však po opileckých kecech o družbě a pohostinnosti a potom, co se s ním rozdělíme o večeři, mele už v deliriu o penězích za pryčnu v malé stavební buňce. Poděkujeme a za nevybíravých projevů nevole a znechuceni si ustýláme na poli, daleko od toho lumpa. Teprve až za další molokanskou vsí ukáže kraj svou přírodně, cestářsky i lidsky přívětivější část. Za Chilmili je doróga dobře ujetá, pastviny a pole zelenější a místní hospodář nás potěší studenou vodou, kefírem a dobrým slovem. A kdože jsou to vlastně ti Molokáni? Náboženská sekta, která vznikla v Rusku koncem 18. století, jejíž příslušníci byli později, poté co začali uznávat Napoleona jako obnovitele Kristova království, vysídleni na Kavkaz, tedy na okraj tehdejšího carství. Tady žili pokojným životem a pilnou prací až do nedávné doby, kdy je obavy z arménsko-ázerbájdžánské války donutily odejít zpět na Rus. Dnes žije ve vsích už jen pár starých Molokánů a do opuštěných domů, stavěných v ruském stylu, se nastěhovali Ázerové.
Astronomická observatoř, průvodcem slibovaná atrakce v Pirquli, lehce zklamala. Mají tu, pravda, olbřímí teleskop, jenže přes den je z něj pochopitelně houby vidět. Přednáška o hvězdárně je jistě zajímavá, ale pouze v ázerštině. Zato v hospodě (sakra, to vypadá jako bychom jezdili jen po hospodách) na konci vsi potkáváme Agu Huseina, kováře z další vesnice Demirdži, což v překladu znamená rovněž Kovář. No a jelikož náš Míla je doma také kovářem, roztopí Aga po večeři na dvoře svého domu výheň a oba chlapi od černého řemesla se pro potěchu na chvíli chopí kladiv. Následující den se po cestě, která dle mnohých neměla existovat, drápeme do hor a pak v průsmyku odpočíváme ve stanu u Aslana, známého ze včerejšího večírku. Milý Aslan už hodně let žije tak jako mnozí jiní uprchlíci z Karabachu. V zimě táboří s dobytkem v teplé oblasti u íránských hranic, aby s příchodem června hnal stádo přes celou zem na vydatná kavkazská pastviska. Pro bohatý stát by pomoc uprchlíkům znamenala přiznání porážky, a tak se každý musí starat, jak umí. Drž se, Aslane, válka je vůl a politika svinstvo!
Poskakujeme dolů, na kamenech prorážíme gumy ostošest a záplat valem ubývá, než pod horami najedeme na asfalt hlavní silnice na Ismajli a Qabalu. Jenže na silnici už to takové užití není; rovina podhorským listnatým lesem, pak mírně do kopečka přejet výběžek vzdáleného horského hřbetu, most přes řeku a tak pořád dokola. Dojedeme ještě do Šaki, města se zachovalým starým centrem a velkou karavanserájí, která coby hotel slouží vlastně svému účelu dodnes, ochutnáme místní vyhlášenou halvu, pečenou cukrovinku z těsta a ořechů nasáklou sladkým sirupem, a do Balakanu na hranicích s Gruzií se necháme dovézt vlakem. Jeník chvátá, za pár dní mu letí z Tbilisi letadlo domů. Mě a Mílu čeká ještě měsíc báječného cestování po Gruzii, ale o tom snad zas někdy jindy…
text a foto Jiří Sázavský