Jsem městský člověk a přírodě moc nerozumím. Píše se mi to těžko už proto, že ji tak rád vnímám, tak často a s láskou se v ní pohybuji, tolik si užívám jejích proměn, barev a vůní. Ale musím si přiznat, že nevím, co a proč se děje, co jaké jevy věstí a co znamenají. Závidím horalům, kteří se zahledí na opar nad horizontem a odrecitují vám vývoj počasí na příštích několik dnů. Změnou bydliště a nedalekou přítomností osmdesátiletého javoru (jedná se o javor klen), který mám dennodenně na očích, se to ale možná trochu změní. Zaznamenal jsem totiž, že loni i předloni opadal o poznání později, vlastně až v listopadu, a listí měl vždy rezavé. Záviděl jsem jiným javorům, které se barvily od pampeliškově žlutých až do sytě rudých odstínů, náš klen byl rezavý jako starý nárazník. Letos se ale zem blyštěla nádherně žlutou barvou a koruna stromu vzpínala své holé větve k obloze už před polovinou října. Napadlo mě, že je dobré se nad tím zamyslet. Pokud letos bude tuhá a dlouhá zima, je to jasné. Pokud ale bude stejně nicotná jako ty dvě minulé, jsem se svými badatelskými počátky v koncích. A tak mě napadá, že bych takových znamení, kterými nám příroda dává něco na vědomí, možná našel více. Určitě jsou skrytá v pranostikách, mnohem větší váhu ale budou mít zjištění takzvaně původní, stačí se jen dívat kolem sebe.
Prozatím jsem vystačil s dlouholetými zkušenostmi a předpověďmi meteorologů a smál jsem se a divil nejen těm k přírodě slepým a hluchým, ale především těm nezkušeným a nepoučitelným.
V průběhu svých třiceti cyklistických sezón jsem už dávno zjistil, že v říjnu není radno oblékat se nalehko a vyrážet bez čepice, i když slunce pálí a teploměr hlásí dvacítku. Stačí ujet padesát metrů a ve stínu bude o deset stupňů méně a s přicházejícím stmíváním rtuť spadne skoro k nule zcela spolehlivě. A na jaře zase hrajeme s kamarády soutěž o „plechové koleno" – kdo uvidí první cyklistu v krátkých kalhotách, ten vyhrál. Všimněte si, že profesionální cyklisté čepici neodkládají ani v létě a dlouhé nohavice a neprofouknutelné bundy mají oblečeny ještě v době, kdy nezkušení nadšenci rozepínají dresy a holá prsa vystavují prochlazení. Věřte, že profesionálové jsou v tomto ohledu nejzkušenějšími cyklisty mezi námi, oni najezdili nejvíce kilometrů a na svém zdraví a jezdeckém komfortu jsou fyzicky úplně závislí. Jsou části oděvu, které neodkládám skoro nikdy, nevyndávám je z batohu nebo z kapes cyklistického dresu, k nim patří čepice, šátek a cyklistická vesta se síťovanými zády. Teď mi ale vyprávěl jeden kamarád svůj nejnovější objev! Podotýkám, že to je člověk, který kolo zbožňuje, je na něm schopen ujet stovky kilometrů, je prostě do kola úplně blázen a po životní etapě horské cyklistiky právě prožívá své období zamilovanosti s kolem silničním. Tak on mi vyprávěl, že nejradši jezdí v bavlněném tričku (podržte se proč!). Protože, když ho na zádech pod batohem propotí, tak si ho může otočit a ono mu na břiše pěkně uschne, což by s dresem nešlo… No, myslel jsem, že mě odvezou. Já si celý život dávám pozor, abych neprochladl na průdušky a on si plácne mokrý hadr na břicho a na hrudník… Ale nadšení a slepá víra ve správnost takového přístupu jej činí nezranitelným, věřím že tak může jezdit spokojeně roky.
Chtěl jsem tím vlastně říci, že pokud letos nebude tuhá zima, bude zjištění o nedotknutelnosti nadšených a přesvědčených jediným mým badatelským výsledkem svého druhu. Já ale budu dál radši sledovat předpovědi počasí a používat funkční trička a bundu z odpovídajícího materiálu. Nic jiného nám, pochybujícím, ani nezbývá.
Pokud už nejste nevědoucí ani slepě nadšení a zároveň ani ještě ne dost zkušení, dejte si říct – oblékejte se na kolo adekvátně počasí a roční době. Nikoliv hodně, ale adekvátně, přiměřeně!