Když jsem připravovala tento výlet, na první pohled do mapy mě upoutal výrazný kopec se jménem Maková, nebo také Maková hora. Ptala jsem se místních na Dobříši, co tam je, ale téměř nikdo mi nedokázal odpovědět. Možná jsem se neptala těch správných, ale byl to pro mě signál vydat se tam. Když to nevědí domorodci, určitě to nebude vědět ani čtenář z Aše a možná ani z Prahy.
Směr Višňová
Nový rybník s penzionem, který je startovním bodem celého okruhu, je asi jediným místem na Dobříši a okolí, kde je možné se ubytovat. Nějaké ubytování v soukromí sice někteří nabízejí, ale když jim pracovnice informačního centra domluví klienty, oboří se na ni, aby jim žádné další neposílala… těžko pochopit i strávit … asi už mají vyděláno.
Cesta od Nového rybníku vede po malé silničce téměř bez provozu, který je odkloněn na dálnici, do obce Obořiště na Kotenčickém potoce. Odtud je to jen coby kamenem dohodil do Višňové. Nebo že by to byla Třešňová? Obojí je pravda. Zde se natáčel v roce 1975 známý seriál Chalupáři. Autoři F. Vlček a V. P. Borovička překřtili tuto vesničku na Třešňová. Když na kopci před ní spočinu očima na věž, přijde mi na mysl úvodní obraz i píseň … „poslechneš hrát i hodiny na věži, nevnímáš, jak ten čas běží, naráz přestanou zloby a shon, posedí mladí i staří"… Znovu tu přede mnou ožily všechny postavy seriálu – Bohouš Císař, místní všeuměl v podobě Josefa Kemra, Jiří Sovák jako Evžen Huml, předseda Mrázek nebo paní Dáša, přitažlivá rozvedená čtyřicátnice.
Popularitu získal film Chalupáři nejen pro své hvězdné obsazení, ale i pro základní tón, jímž je tolerance, lidská vzájemnost a porozumění.
Porozumění pro mě měla i stařenka, kterou jsem způsobně, tak jak jsem to viděla ve filmu Vesničko má středisková, pozdravila, a zeptala jsem se, kde bych našla chalupu, kde měli ten orchestrion. „To půjdete tady ke kostelu a tam dozádu, ten poslední dům. Ale dneska už vypadá ouplně jináč. To už není chalupa. Oni ji přestavěli. Vždyť už je to taky let. A to je pěkné, že si taky na tuhle ves někdo ještě vzpomene. No jo oni to teď v televizi opakovali. To bylo tady tenkrát živo. Dokonce jsem vařila ve své chalupě paní Bohdalové a panu Menšíkovi kafíčko, a panu Sovákovi tomu chutnaly móc moje koláče…", pochlubila se. Poradila mi také, kde Evžen chytal ryby. „Tak to zase touhle uličkou a u kostela doleva a z kopce dolů."
Rybník jsem našla podle popisu stařenky hned, tak teď ještě zbývá náměstí, odkud řidič Čihák odvážel autobusem do Prahy místní do Národního divadla, spojený pochopitelně s nákupy a návštěvou slavné hospody U Fleků. Na náměstí se zastavil čas, jako by to ani nebyl rok 2008, přesně jako v té písni. Jen návěsť na dveřích se změnila, místo národního výboru je tu obecní úřad.
Nevnímáš, jak ten čas běží…. ano,ale nám běží a musíme se pohnout o kus dál.
Údolí Lišnického potoka
Pokud vám došel v bidonu nápoj, můžete si v Jelencích v hospodě doplnit tekutiny. Po silničce lemující Jelenecký potok dorazíte do obce Dolní Hbity. Tam budete muset přeřadit na lehčí převod. I když jsem slibovala výlet bez táhlých kopců, tady bude nutno jeden podstoupit. Až se přehoupnete přes vršek, čeká tu krásný sjezd do osady Žlíbky, kde začíná modrá značka vedoucí podél Lišnického potoka, jedné z nejhezčích částí tohoto okruhu. Pro mě to bylo velmi milé překvapení, a bylo mi líto, že tak malebné místo objevuji až teď. Cesta je sjízdná i pro trekkingová kola. Kolem potoka je postaveno mnoho chat, ale rušno tu rozhodně nebylo. U rozcestníku Dolní Lišnice se s modrou rozloučíte a po silnici doprava do kopce dojedete až na hráz Orlické přehrady. Za pěkného počasí se dá smočit upocené cyklistovo tělo naproti v kempu Popelíky, kde je i restaurace s certifikací Cyklisté vítáni.
Od Orlíku to je všude do kopce a tady to je ještě do kopce prudkého. Po žluté značce kolem hotelu Solenice, resp. skrze areál pokračuje tato trasa. Ale mně se ještě od Orlíku nechtělo, mapa slibovala výhledy na vodní plochu, proto jsem pokračovala dál do obce Lavičky. Mapa nelhala, za ní jsem se ještě pokochala pohledy přes statné borovice na tiše plovoucí plachetnice. Teprve za třetí zákrutou jsem se od břehu odklonila a uzavřela malou smyčku do Bohostic.
Maková hora
Je jasné, že hora je vždycky na kopci, tedy další větší stoupání bude na Makovou horu. Na ni se lze dostat dvěma způsoby. Buď po červené ze Smolotel, které jsem si překřtila na Smotorlety, protože mi ta dvě „l" nešla nějak přes pusu, nebo ze silnice od Bohostic po neznačené cestě, v mapě ale doporučené pro cyklisty. Tu první cestu doporučuji směrem dolů, vede terénem, tu druhou směrem nahoru, je tam rozbitý asfalt.
Maková hora je poutní místo, kde stojí kostel P. Marie Karmelské a sv. Jana Křtitele. V noci je tento kostel osvícen, a protože vystupuje nad okolní stromy poměrně výrazně, svítí jako dominanta do kraje. Na tabuli před kostelem jsem si přečetla, že je to dílo italského C. A. Canevalleho z let 1719 – 22. U zrodu tohoto poutního místa stál J. F. Chanovský-Krasilovský z Dlouhé Vsi, který dal nejen vystavět kostel, ale založil při něm i malý karmelitánský klášter. Po smrti svého zakladatele však hmotně nezajištěný klášter zanikl a kostel zůstal opuštěný.
Ve všech příručkách se píše, že kaple je veřejnosti přístupná, ale po dvakráte, co jsem ji navštívila, byla zavřená. Na tabuli byly však vypsané bohoslužby. Tak snad během nich. Pídila jsem se po vesnici, zda by mi někdo neumožnil vstup do kaple, ale by mi řečeno, že o prohlídku by se měl starat jeden mnich, karmelitán. Ten se však toulal po okolí a dlouho ho už nikdo neviděl. Tak nevím, zkuste to, třeba budete mít větší štěstí. Uvnitř kostela by měly být reliquie odpovídající tvorbě vrcholného baroka.
Do přilehlého kláštera si také přinesli karmelitáni sošku Bohorodičky. Od té doby se zde konají poutě v neděli po 16. červenci, na přelomu 19. a 20. století sem v tento den směřovalo až deset tisíc poutníků.
Posadíte-li se před kapli a budete se kochat pohledem do kraje, určitě vám padnou do oka ještě pozoruhodné statné borovice lesní.
Až se dost nabažíte duchem místa a spustíte se do Smolotel, ať už po červené nebo stejnou cestou, co jste přijeli nahoru, je dobré také nasytit žaludek. Zde máte možnost v hospodě v Podzámčí.
U baroka ještě chvíli zůstaneme. Ve Smolotelích je zámek v tomto stylu, který se ale opravuje a je nepřístupný. V zámeckém parku pak rostou exotické dřeviny a má zde být i památná lípa s obvodem kmene 660 cm, stará asi 250 let.
Dalskabáty
Posledním zastavením zasluhujícím si zmínku, i když jen malou, je obec Dalskabáty. Je k ní přístup po lesní silničce a je tu opravdu radost se projet. Nikde ani auto ani živáčka. Terénu chtiví cyklisté mohou celý úsek až do Stěžova absolvovat po červené značce kolem Podstěžovského mlýna, ale do Dalskabátů je pak nutno udělat si malou odbočku.
Osada Dalskabáty inspirovala spisovatele Drdu v díle Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Sice nevím, čím Drdu tato obec zaujala, ale mně příliš zajímavá nepřišla. Čtyři domy a kde nic tu nic, ani náves.
Pro vás ale by mohla být inspirativní cesta zpět do Stěžova a odtud kolem hájovny Na Pelechu na rozcestí Pod Spáleným vrchem. Zelená značka, v mapě vyznačená jako vhodná pro cyklisty, byla příjemná zpevněná lesní cesta.
Praktické informace
Mapy
SHOCart č. 133, Brdy a Příbramsko, 1:60 000
Doprava
Autem – po rychlostní silnici R4 z Prahy do Příbrami, sjet na 34. kilometru, sjezd Dobříš Jih, pokračovat do obce Obořiště a zde odbočka na penzion Nový Rybník
Vlakem – z Prahy na Dobříš, je to ale vyhlídková jízda 40 km trvá hodinu a půl
Ubytování
Penzion a Restaurant Nový Rybník, Obořiště, www.novyrybnik.com, tel. 724 858 626
Odtud začíná celý okruh
Cykloobchod a opravna
Kraken Shop, Dukelské nám 86, Dobříš, 777 346 744
Turistické informace
Infocentrum při městské knihovně, Dobříš, Mírové nám. 106, 318 523 422
Webové stránky
www.mestodobris.cz, http://visnova.webpark.cz, ou-smolotely@volny.cz
Nezapomeňte navštívit
Vesnici Višňová alias Třešňová, údolí Lišnického potoka, Solenice – most přes Orlík, pláž, Makovou horu – kaple Panny Marie Karmelské, Dalskabáty – jimiž se inspiroval Jan Drda, výhledy na Orlík
text Slávka Chrpová