Co nejdelší cesta do Santiaga

28.2.2017

Stříbrná cesta
Po starověké římské obchodní cestě Via de la Plata (Cesta stříbra) se z extremadurské Méridy vozilo na sever stříbro. Od 9. století se stala pro poutníky z jihovýchodu Španělska jednou z poutních cest (caminos), na počátku 21. století jsme po její části jeli i my. I ona mířila do Kastilie a pokračovala do Galicie.
Poprvé jsme si ji uvědomili v nenápadném městečku Alcuéscar, kde jsme měnili sežvýkanou duši. Zatímco si Jiří hrál s nářadím, já šla ke kostelu. Ve stínu tam polehávaly dvě postavy s karimatkami. Čundráci? Vandráci? Nechtěně jsem je probudila, a tak jsem raději mazala pryč, bůh ví, kdo to je.
Po cestě zpět do parku jsem zaznamenala žlutou šipku na sloupu elektrického osvětlení. Už tady? Vždyť je to ještě tak daleko! Za chvíli mě předešli a já se jim v duchu omluvila – postarší pár, hole, krosny, na nich vzadu poutnické poznávací znamení – mušle hřebenatky. Odešli ve směru šipky. Za chvíli k nám přišla místní: „Jedete do Santiaga? Nehledáte na dnešek nocleh?“ Na oboje jsem záporně zavrtěla hlavou.
Pak jsem se zarazila. Opravdu? Jsme poutníci do Santiaga nebo ne? Jsme, ale na nezvykle dlouhé camino, v Santiagu bude za námi 126 dní a přes šest tisíc kilometrů. Jsme poutníci, i když bez poutnické knížky na razítka (po jejím předložení kancelář v Santiagu vydá potvrzení o absolvování Cesty).

Na jihokastilské mesetě
Jihokastilskou mesetu začínáme stoupáním a třešněmi. Čím výš, tím je jich na jižních svazích Sierra de la Peňa de Francia víc neotrhaných. Kamenné Sotoserrano připomínající věkem svých obyvatel domov důchodců je fantastické, zturistikovaná Alberca osvědčeně zajímavá. Navzájem se pozorujeme se čtyřmi vymydlenými cyklotřicátníky z Madridu. „Tý brďo, jak s tím mohou jet?“ říkají jejich pohledy. „Jak můžou mít takhle sněhobílá trička a ponožky?“ myslíme si. „Jedem na týden Salamanca-Mérida, jinak na kole nejezdíme“, tvrdí nám.
Opakovaně klesáme a stoupáme, krajina získává žulový charakter. Bez žuly by tady nebylo nic. V Los Santos ji využili na Parque tematico del Granitos. Stavěla se z ní i Via de la Plata, ve Fuenterroble je odkrytá a její příčný řez ukazuje, jak důkladní stavitelé Římané byli. Kromě toho se v tomhle vysoko položeném kraji suší tradiční šunka jamón. Jedeme krajem smrdících prasečáků, pustnoucími vesnicemi a městečky s novou panelákovitou výstavbou, z dálky nejde poznat, je-li určena pro bydlení lidí nebo sušení šunky.
I hlíny je na mesetě dost, a tak z ní dělají prejzy – ručně, postaru. Jeden muž posype stůl jemným pískem, uhladí hliněné těsto a sesune ho druhému na speciální půlkruhovou formu. Ten ji vyklopí na zem na slunce a za den je hotovo. „Celou vesnici pokrývá naše práce“, ohodnotí se.
Po 30 km jednolitých polí, jeden km před vesnicí Paradinas de San Juan nečekaně vyrůstají uprostřed strnišť piniové háje, čisté, bez odpadků, neoplocené, jakoby nějaký ekolog vyčaroval remízky pro zvířata – vyplašíme tady tři zajíce, sovu a srnu.
Prudká stoupání na čas zmizela. Uprostřed holé mesety městečko se jménem jako zaklínadlo – Madrigal de las Altas Torres. V místním klášteře se narodila zakladatelka katolického Španělska – Isabela Catolica (Isabela Kastilská). Ale proč tady uprostřed souše vyrostly arabské hradby později vyplněné křesťanskými paláci? A proč v tomhle nic jsou dnes na pár obyvatel pobočky čtyř velkých bankovních domů? My si Madrigal pamatujeme i proto, že je to jediné místo, kde nás pod tisíc let starou arabskou branou z plochých cihel staví policie – prý, kde máme helmy. „Nemáme, ani v brašně“ a pak si necháme podrobně vysvětlit, že je podle zákona musíme mít, čímž se policie uklidní a popřeje nám buen camino, vždyť jedeme do Santiaga a otáčíme k němu na západ.

Pískovcová krása a žulová dřina
Řeku Duero znají milovníci portského jako portugalskou Douro, protože u jejího ústí ve sklepích města Porto vyzrává rafinovanost zvaná portské víno. Tady na zavlažovaných polích roste mrkvička, mladá cibulka, brambůrky a mladá kukuřice (nádherné květy slunečnic bohužel kulinářsky zpracovat nešly). „Jdi zahnat ta prasata, v tom chrochtání a funění se nedá spát!“, lomcuji v noci Jiřím. Marně. Nezbývá, než abych vylezla, doufala, že s kamenem neseberu i škorpióna, a pocvičila se v hodu na nezaměřitelný cíl. Odfuněla, ale vrčení celou noc běžících čerpadel rušilo dál.
Stý den cesty šplháme v předbouřkovém pálícím slunci na vysoký sráz Duera do města Toro. U jeho ukázkové románské baziliky máme k slavnostnímu obědu obří smetanovo-čokoládový dort a španělský šampus cavu. Jako dávný student historie si přijdu na své i v Zamoře – 17 béžovo zlatavých románských kostelů z místního tvárného pískovce. Už jen objet je na kole zabere dost času. A za městem žlutá šipka – Camino Portugués de la Via de la Plata. Mají to nějaké zmatené, Portugalská cesta vede Portugalskem. Popularita Santiago je ale příliš lákává a využívají ji všichni. Ovšem když v Itálii vedou všechny cesty do Říma, proč by ve Španělsku nemohly vést do Santiaga?
Tahle část Kastilie je snad chudší než Extremadura u Trujillo. Jedině kostely a nic víc. Když hledáme ve vesnici vodu, diví se: „Vy jedete do Santiaga z Barcelony? Už čtyři měsíce? No, to bych umřela!“ Svět je různý, reakce lidí ne.
Galicie se blíží. Podél rio Eria a dál přes hory je do ní skvělá cesta (ale jen v našem směru jízdy). Řeka je stále čistší a protože se už nerozebírá na zavlažování, má víc vody, . Kvete mateřídouška, janovce, náprstníky, na loukách stojí skautské tábory. Za sedlem Peňa Agupa (1285 m) sjíždíme do úzkého sevřeného údolí řeky Cabrera, silnice má sklon 15 %.
Bylo to dolů, musí být i nahoru – do kamenické vesnice La Baña. Žije z kamenolomů a ubytovaných dělníků. Chlapi mají bicepsy jako stehna a sámošky nabízejí ohromný výběr alkoholu. (Až přejedeme kopec, městské prostitutky v galicijském O Barco dokreslí obraz tohodle španělského Klondiku.). Kámen je za humny a na nové upravené domy by jinde stály pěknou kupu euro, ale místní břidla je bohužel šedočerná a stavby vypadají studeně.
Až sem byla Kastilie pohoda. Teď to začíná. „Já věděla, proč do té Galicie nechci! Včera ráno pršelo a teď tohle!“ potichu si nadávám a stoupám rozpáleným krpálem za doprovodu řvoucích náklaďáků s kamením. „Proč se táhnem k Atlantiku, kde bude stejně pršet! Měla jsem zůstat na rovné mesetě!“

Apokalypsa kamenná a ohnivá
Ani v sedle 1900 metrů vysoko nás náklaďáky neopustí. K nim se přidávají koně a krávy, jsou na silnici i na okolních loukách s nízkou pichlavou trávou a kvetoucím vřesem. „Dolů nejedu. Když už jsem tady, tak si to užiju. Zůstanem do rána“. Mystickým večerem na holých hřebenech Serra de Mina se loučíme s Castilla y Leon. Ještě že jsme zůstali! Čekalo nás sice 29 km souvislého sjezdu, ale čím! Do nedohledna lomy, brusírny břidlice, prach podél silnice, na silnici, ve vzduchu. To nás tedy Galicie přivítala!
I když všechny španělské provincie o sobě tvrdí, že jsou jiné než zbytek Španělska, o Galicii to opravdu platí. Např. už tím, že lidé nežijí namačkaně ve vesnicích jako většina Španělů, ale jsou rozhozeni – vesnice – pole – usedlost – pole – vesnice – hájek – dům. Cyklopoutník s bídou najde volný lesíček na stan. K tomu místy pěkně odporný provoz osobních aut. Oázou je údolí řeky Sil. Úzká silnice v úzkém údolí, na asfalt padají hrozny zralých ostružin a po skalách porostlých mechem tečou závoje pramínků.
Jiří spěchá k oceánu. Poprvé se ho dotkneme v Pontevedra na Camino Portugués. Prší, mrholí, mlha: „Že já nezůstala v Kastilii!“. Počasí jako v Bretani a v Santiagu máme být až za 17 dní!

Do Santiaga na kole
Chcete-li jet po oficiální cyklistické cestě, určitě si předem opatřete brožuru Francouzská poutní cesta na kole (v angličtině, němčině..). Podle brožur pro pěšáky nejezděte, jen cyklistická má dokonale rozepsané procentuální stoupání a podrobnou kilometráž.
Nejezděte po cestách pro pěší, i když to dělá hodně těch cyklistů, kteří jedou jen na týden a s malými zadními brašnami se řítí mezi pěšími poutníky. Jen stěží stačí křiknout poutnický pozdrav Buen camino (dobrou cestu). V Santiagu pak hrdě hodí svoje děsivě zaprášená kola na dlažbu náměstí Obradorio: „Dokázali jsme to!“.
Projeli závěrečnou a výživnou část Francouzské cesty, Leon – Santiago. Trasu, při které si v kastilském a galicijském vnitrozemském horku dobře hrábli a na okolní krajinu prášili z cest zdevastovaných průtržemi. Camino je vedlo přes sedlo Cruz de Ferro (1504 m), dolů do 510 do Ponferrady a zase nahoru do O Cebreiro (1320 m). V každém případě podali slušný sportovní výkon – je to 312 km, v příručce rozložených do 6 dní, z Cruz de Ferro je v jednom místě klesání 26,6 %, do O Cebreiro stoupání i 25 %. V jejich případě ale neplatí, co nám říkali v poutnické kanceláři: „I když velká část lidí vyráží na svatojakubskou cestu jako turisté nebo sportovci, po dvou týdnech se z nich stávají poutníci. Duch cesty je změní“. Jeden adrenalínový týden nedává Cestě moc možností na působení.
Pojedete-li z francouzského městečka Saint-Jean Pied de Port celých 750 km, duch dvanáct století staré poutnické cesty na vás bude mít času dost. Tak jezdí svatojakubskou cestu „usedlejší“ cyklisté, většinou plně natěžko a obvykle po silnici. Pouť často pojmou jako součást poznání Španělska a ze Santiaga pokračují dál.
Tradičních poutních cest caminos je celkem pět – Finisterre vede ze západu od Atlantiku, Anglická cesta ze severu, Portugalská z jihu, Stříbrná z jihovýchodu a Camino Francés přivádí poutníky z většiny Evropy.
Cykloturiské jezdí převážně po Francouzské cestě, která se díky popularitě svatojakubského putování stala bezkonkurenčně nejvyužívanější a nejznámější cyklostezkou ve Španělsku, možná v celé Evropě. Kde jinde najdete několik set kilometrů dlouhou cyklostezku, na které budete mít možnost pravidelně a téměř zadarmo spát pod střechou?

Kudy jsme jeli my a kudy byste mohli jet vy
La Alberca – Guijuelo – Horcajo –Peňaranda – Madrigal – Medina del Campo – Alaejos – Toro – Zamora – Palacios del Pan – Tábara – Castrocalbón – proti proudu rio Eria a Cabrera – La Baña – O Barco v Galicii – Montforte – řeka Sil – Ourense – Pontevedra. My 9. až 23. července, celkem 924 km.
Naše trasa byla dost specifická a ne každému by vyhovovala. Kdo jede do této oblasti Španělska poprvé, měl by do itineráře určitě zařadit i Salamancu. Od Castrocalbón do O Barco po našich stopách. V létě počítejte s vedrem. 

Režim dne
Španělé jsou svoji. Přizpůsobení se jejich dennímu rytmu může bikera dost vyčerpat. Španělský den začne nenápadně a do dvou hodin se tváří normálně. Pak to začne. Ve chvíli, kdy se žíznivý a vyhládlý cyklista, navíc zničený vedrem, doplíží ke krámu, zjistí, že obchod už zavřel a otevře až po páté. Banka neotevře vůbec, informace až v šest, pošta možná. Ještě že internet je v hospodách, které nezavírají. Pokud se biker stihne zásobit včas, má tři hoďky pohodu, siestový provoz je nulový. Nejdůležitější část dne začne večer, tedy v době, kdy uštvaný cykloturista chce jíst a popř. spát. Najde-li v 9 večer prázdnou area recreativa pro stan, neznamená to ještě, že tam v 22.00 nepřijede někdo grilovat maso.
V horkých oblastech španělského jihu a středu je nejlepší vstát před východem slunce (vychází po sedmé), 8 – 14 šlapat, 14 – 17.30 spát ve stínu, 17.30 až soumrak šlapat, jíst za tmy a usínat o půlnoci. Je pravda, že režim o dovolené si lidé představují jinak. Je-li to i váš případ, jeďte k Atlantiku do España Verde a do severního podhůří, díky zimě tam můžete vegetit stejným stylem jako v Čechách (a navíc je tam v některých místech i dost kempů).

text: Irena Páleníčková
foto: Jiří Páleníček

 

Menu