***

Jsou cesty, které se stanou jakýmsi milníkem a nemusí to být ani dovolená, ani tisíce kilometrů, ani cesty vedoucí k cílům pohříchu hraničním. Žádný Nordkapp, mys, rozhledna ani pamětihodnost, prostě cesta jen tak. Člověk už na ní ví, že to je „ono“, prostě zažijete něco víc než obyčejně. Pro mě je to zážitek velmi niterný, jde mi především o to být sám se svými myšlenkami. Na to musím jet dost daleko, hodně se unavit, najet na úsporný režim (jako monitor počítače), neřešit, nestarat se, nebrat telefony. Být sám, relaxovat a třídit si myšlenky je pro mě víc než sdílet zážitky s někým dalším, než vidět a zažít něco mimořádného, ale to neznamená nebýt s někým, nejet s ním, nežít s ním. Tento druh myšlenkové samoty lze zažít i ve skupině nebo v páru. Prostě si jen tak přemýšlíte. Je to stav mysli blízký hladině alfa, ten stav, který já dokážu zažít jen při pohybu a při dlouhotrvajícím vyčerpání, při opravdu hluboké únavě. Je to ten stav, který mi nejvíc chybí, když na kole nějaký čas nejezdím.
Minulý víkend jsme si prodloužili o pátek a vyrazili jsme na kolech do Pece pod Sněžkou, našeho zamilovaného místa, nabitého vesmírnou energií nasávanou Obřím dolem, s mimořádnou přírodou všude kolem a jedinými velehorskými scenériemi u nás.
Do kapsy šly gely a tyčinky, pár peněz a vesta, do bidonů ionťák a čtyři listy složené mapy z „shocarťáckého“ Cykloatlasu. Vše naprosto nezbytní pomocníci! Volili jsme cestu jen po v mapě bílých silnicích. Tu a tam byly i dost rozbité, ale to nám rozhodně nevadilo. Když se nás asi po dvou hodinách jízdy snažil předjet náklaďák a my mu uhnuli ke krajnici a mávli na něj, že může, způsobně nám poděkoval, což se mi v posledních letech stalo na kole opravdu poprvé. Bylo jasné, že tahle cesta stojí za to! Lehce jsme zakufrovali za Neratovicemi, netrefili jsme most pro pěší směrem do Mlékojed a Všetat, se západním větrem v zádech jsme přelétli nudnou Polabskou nížinu a schovali se v lesích, které daly jméno i tamnímu mikroregionu obcí –Svatojiřský les. Překrásný kraj plný listnatých lesů, starých vísek s křížky, kapličkami a roubenkami, místa, která by mě, přiznávám, nikdy nenapadlo hledat v mapě a nikdy bych je neobjevil, kdybych tudy nevolil nejkratší cestu z Kladna do Pece. Křižujeme Taxisovu cyklostezku o níž si informace vyhledávám až v pondělí v práci na internetu (doporučuji – udělejte to také). Loučeň znám, že tu je nově zrekonstruovaný zámek jsem jen tušil, za plotem se rýsuje překrásná zahrada a na další křižovatce nás německý turista informuje, že zámek je i ve Mcelích. My ale kličkujeme po okreskách co nejrychleji na východ, levá pravá levá. V Rožďalovicích je čas na oběd, mají jen svíčkovou nebo smažák, a Postřižínského Pepina za osm korun! Opět jsme si to o pár kilometrů protáhli, ne všude tu jsou ukazatele. Snažíme se vyhnout i Kopidlnu a hlavní od Poděbrad, míříme na Libáň, Jičíněves a opět mimo Jičín a Novou Paku přes Lázně Bělohrad na Pecku. Nějak necítíme únavu (nejedeme ani rychle). Už hodiny nemluvíme. Jen ukrajujeme kilometr po kilometru – Vidouchov, Horky, Čistá, Slemeno, Hostinné, potřebujeme rychlou energii, a tak hledáme hospodu s kolou, což se tu jeví jako nadlidský úkol. Každá zastávka nabourává naše strojové, stále se mírně zpomalující tempo, což obzvlášť mě hodně vadí. Po každé zastávce se mi jede hůř a cítím víc namožených svalů. Stoupání na Mladé Buky a pak už jen po hlavní. Měli bychom se posledních pár kilometrů jen vyjet, ale silnice stoupá a stoupá, k chatě je to pak úplný zalamovák. Kamarád v cíli pronese památnou větu „tak už jsem dvakrát v životě ujel přes 150 km, jednou to ale bylo jen 151. Sem je to těsně přes dvě stovky. Paráda. Ani není třeba mluvit. V sobotu dáváme lehkou procházku přes Velkou Úpu na Valšovky na chleba s tvarohem a přes Kolínskou a Pražskou zpátky do Pece – klasika, to málokdy vynecháváme. Je to ale přes pět hodin pěkného pochodu, taky pořádný zápřah.
V neděli se únava násobí, jede to sice z kopce a vítr se, což je naprosto neuvěřitelné, otočil na východní. V detailech trať měníme a volíme více hlavní – ke škodě věci, aut je i v neděli dopoledne dost. Už vím, že nesmím stavět, alespoň ne moc často a oběd musí přijít na pořad dne až daleko za polovinou. To už ale dávno nestačím tempu. Chci jet úplně sám, což moji kolegové odmítají, nechtějí mě opustit někde deset kilometrů jižně od Mladé Boleslavi, sto kilometrů od domova. Bojí se o mě. Marné vysvětlování. Prostě se ztrácím, píšu smsku, že jsem OK a vypínám mobil. Zbylé tři hodiny se uzavírám do své bolesti. Spalován nenadálým sluncem, bez peněz, vody a jídla mířím k domovu. Vodu si vyprosím, směr znám, mozek funguje na jiných principech, než je normální. Jsou to nejhezčí hodiny v sedle kola za posledních pár let. Stav blízký meditaci, odříkávání manter. I o tom je cyklistika, alespoň ta moje. Už druhý den ztěžka chodím a hodně pomalu se oblékám, je mi ale nevýslovně skvěle!