Úvod » Články k časopisu » Balkánská cyklistická emigrace

Balkánská cyklistická emigrace

Poté, co jsme se vrátili s Janou z cykloturistických radovánek v Srbsku, Montenegru a Bosně, začal u nás platit podivný zákon. V novinách čtu, kterak cyklista, který nešťastně upadne a zraní se, je těžce pokutován, mnohatisícové pokuty dostávají nevinní lidé, kteří po dvou pivech odjíždějí ze zamilované hospůdky domů. Starostové, kteří pracně budovali nákladné cyklostezky mezi vinnými sklípky, si rvou vlasy. Na legislativní zmetek, za který nikdo nenese odpovědnost, může doplatit každý, kdo u nás sedne na kolo.
Sám se cítím bezprostředně ohrožený, protože jezdím denně a pivu se nevyhýbám. Než aby mě zrůdný zákon ožebračil, dobrovolně odjíždím do emigrace…

První kilometry směřují na východ, Zlín, Valašské Klobouky, Slovensko, podél Hronu do Košic, dále Podkarpatská Rus – Užhorod, Mukačevo, do Bukoviny – Černovcy. Tam se stáčím k jihu do rumunské Moldávie, krajem divokých Csángů, na západ před Karpaty k Székelyům, opět k jihu přes Karpaty k Rumunům a přes Dunaj k slovanským bratřím Bulharům. Ze záplavy informací a zajímavostí jsem vybral kousek Bulharska s přejezdem pohoří Rila.

S křesťany i muslimy
Sedmého září mě budí první ranní paprsky na návrší s panoramatickým rozhledem do malebné pahorkatiny. Včera večer jsem stihl zdálky shlédnout ohňostrojné divadlo v Plovdivu, kde slavili Den sjednocení, v noci jsem se pak snažil přelstít obyvatele dobře utajeného mraveniště, jimž se zalíbilo v mém spacáku. Jinak se spalo dobře, hlavně proto, že jsem ještě navečer zašel „na konzultace“ do dvou hospůdek.
Přes Rodopy k jihu šlapu kolem řeky Vuči, kterou se na mnoha místech podařilo spoutat přehradními hrázemi, takže mám po pravici pořád nějakou rozlehlejší vodnatelnost. Ve vsi Grochotno stojí minaret, a tak si jedu pro vysvětlení do Chranitelných stoků, což jsou místní Potraviny. Majitel je Turek, muslim, kterému vůbec nevadí, že mi prodává pivo. Vypráví, jak v osmdesátém devátém, poté co se komunistický vládce Živkov rozhodl pobulharštit jejich jména, nastal masový exodus do Turecka. „Po pádu komunismu se padesát procent vrátilo“, tvrdí hovorný šedesátník, „dnes nás žije v desetimilionovém Bulharsku na sedm set tisíc.“ Jeho syn je prý šéfem informatiky na opštině v Russe. Usměvavý obchodník si na chudobu nestěžuje, v okolí se prý těží dřevo, které se pak vyváží do Turecka.
Den už se krátí, když se potím na příkrém stoupání do Trigradu. Prosmykám se vskutku ďábelskou soutěskou, k jejímž nástrahám patří i velká propadlá díra ve vozovce. Ta je „zabezpečená“ jakousi haluzí, která uprostřed temného otvoru prostě jen tak trčí.
Průvodce ve studentském věku právě zamyká za posledními návštěvníky vchod do peštery (jeskyně) Diavolsko Gorlo, takže mám alibi. Stejně bych tam nešel, bohatě mi stačí jedna jeskyně za dva roky a tady se nabízejí hned dvě s vodopády a pozůstatky neolitické kultury. Maličká osada Trigrad je na turisty zvyklá, v centru čekají tři hospody, svatostánky jsem spatřil jenom dva: pravoslavný kostel a mešita mají k sobě tak blízko, že se vejdou na jednu fotku. Cykloturista zde nikoho nevzruší, před nedávnem tudy projížděl Honza Vlasák. Nakonec jsem se sešel s oním průvodcem u piva, teprve se chystá na výšku, ale anglicky mrská už teď. Bude z něj ekonom.

Krajem Pomaků
Noc byla chladná, v rukavicích a kapuci šlapu celý vymrzlý kolem tabule s nápisem Borino. V restauraci prosím o kafe a štamprli na zahřátí, rituál, který praktikuji již od svého odjezdu před měsícem. Ačkoliv třítisícovému městečku dominuje věž minaretu a žijí v něm jen dvě stovky Bulharů, kořalka po ránu je zde běžnou věcí. Rozkládám na stůl mapy a vyzvídám od domorodců kudy kam. Definitivně stanovuji směr: pohoří Rila.
V mírně zvlněné krajině je živo: přišel čas kopat kartofi (brambory). Celé rodinné klany mávají neúnavně motykami na řádcích, které se táhnou po stráních kopců, na břehu říček i jezer, od obzoru k obzoru. Pytle plné pěkných žlutých zemáků pak stojí u silnice připravené k prodeji.
V Dospatu posedávám u stolku ve stínu mešity s dvojicí chlápků v modrých pláštích, jsou to mistři z výrobny Kinder Surprise. Asi znáte ta čokoládová vajíčka pro děti skrývající uvnitř překvapení, nějakou jednoduchou hračku, kterou si ale musíte poskládat. Hned dostávám jedno překvapení jako suvenýr. Za okny protější budovy kmitají dělnice v bílém oblečení: kompletují další vajíčka.
Ptám se spolustolovníků, zda jsou Turci. Tvrdí, že jsou Bulhaři, ale nejbližší křesťanský kostel je prý padesát kilometrů daleko. Nejde mi to do hlavy, teprve později se dovídám, že tady v Západních Rodopech žije většina z tří set tisíc Pomaků, neboli Bulharů, kteří přijali islám v době osmanského područí. Proto nejsou kolem žádné kříže, zato samé minarety, baňaté gatě (šalvari) a šátky. Tolerance k alkoholu ale přežila téměř pět set let poroby.
Ač jsme v teplém Bulharsku, jen několik kilometrů od řeckých hranic, probíhá všude horečné štípání dříví na zimu, pro nás nezvykle pak vypadají paneláky obložené srovnanými polínky. Centrální vytápění chybí, proto kolem trčí tolik komínů.
Jezero Dospat o délce skoro dvacet kilometrů, svou sytě modrou vyhřátou vodou přímo láká ke koupání. Plácků, kde vás při tom nikdo nebude rušit se najde dostatek. Pro upoceného cykloturistu přímo rajský kout, kde může zalepit píchnutou duši, očistit sebe, přeprat pár hadříků, spořádat trochu potravin a ještě k tomu se na chvilku natáhnout. Budiž velebeno toto místo!

Thomas jede za svobodou
U městečka Surnica vodní nádrž končí. Právě fotím místní Kuka vůz se ženskou obsluhou, když ke mně přistoupilo jakési ošuntělé zarostlé individuum, první somrák, domnívám se a připravuju se na ústup, jenže pak si všímám nabaleného bicyklu, který k postavě evidentně patří. Zároveň si rozmrzele uvědomuju, že podobně vypadám asi i já. Nu což, jdeme to setkání zapít na terasu restaurace, kola, obě jsou vyrobena v Česku, necháváme jen tak opřená o sebe. Thomas, tak se čtyřicetiletý německý cyklotulák jmenuje, není žádný zelenáč, umí už trochu rumunsky, zdejší kyrilice mu ale dělá problémy. Na cestě je už dva měsíce a zrovna jako já si pochvaluje svobodu, kterou tyto země mimo evropskou unii stále ještě nabízejí. Život tu není tolik regulovaný omezeními a předpisy, lidé se zatím tolik nehoní za eurem, mají víc času jeden na druhého. Žádné orwellovské kamery. I když, kdoví jak dlouho to vydrží.
Ukazuje mi nové boty, které si musel koupit, když mu ty staré v noci ukradl pes. Že se bez bot šlape špatně, to vím už sám, na druhou stranu nelze závidět ani onomu psovi. Tak jako skoro všichni „zápaďáci“, má i Thomas brašny „ortlíbky“, prý se dají velice levně sehnat v Sofii.
Ponechal jsem kolegu jeho tuláckému osudu a pokračuji sám. Utěšený podhorský kraj nabízí jednu „česmu“ za druhou, z jejich trubek tryská neuvěřitelné množství pramenité vody. Přemýšlím, co se asi stane, až do těchto pokojných končin vtrhne étos společnosti výkonu. Napajedla se pravděpodobně zbourají, voda se bude stáčet do PET láhví a ochucená chemikáliemi se bude prodávat v supermarketech.

Cikáni
Nocuji v sedle pod rozložitým dubem solitérem. V noci kolem projel s hlasitým klapáním kopyt jakýsi povoz. Za úsvitu mě zase dusot stádečka koní přiměl vysoukat se ze spacáku. Čeká mě dlouhý sjezd do Velingradu. Ranní chlad rozvibroval zuby, když míjím malebné plošiny u meandrující říčky Bystřice. Náhle se vlevo pode mnou objevují ohně, kolem nich schoulené postavy. Cikánský tábor se táhne stovky metrů. Stany drží dřevěná kostra potažená igelitem, na něm leží vrstva chvojí. Obyvatelé kempu už vstávají, ženy připravují v kotlích jídlo, děti pobíhají. Nikdo z nich není obézní, spíše naopak. Všem se kouří od úst.
„Jak se tady v horském údolí dokážou uživit“, kladu si otázku. Motorové pily na vozech dávají odpověď: jsou to asi poctiví dřevorubci. Navíc si dokážou vydělat při opravě silnice pár kilometrů níž. Přesto se k nim neodvážím přiblížit. Hlavou mi probíhají obrázky otřesného gheta u Magliže, vzpomínám na vysokou obílenou zeď před Kazanlakem, která skrývala před zraky projíždějících cikánské sídliště. Na jižní předměstí Bukurešti raději nemyslím. Na druhou stranu nemohu zapomenout na příjemné „turecké cikány“, s nimiž jsem nocoval v pohoří Balkánu.

Přes Rilu
Odborářské megarekreovny mě vítaly už na počátku dlouhého města Velingradu. Někomu to ještě připadalo málo, a tak se buduje další velkokapacitní monstrum s plánovanými bazény a diskotékami. Případným rekreantům bych poradil, aby si do kufru přibalili ještě navíc montérky a tlumiče sluchu i čichu, to kvůli stavebním aktivitám a nedalekému kamenozpracujícímu a nábytkářskému podniku.
Vzhledem k tomu, že je sobota, mířím k benzínce, odkud odjíždím vymydlený s vyholenými a navoněnými lícemi přímo do trhu. Za pár korun pořizuji zásoby na tři dny, včetně plastové pleskačky Karnobatské rakije. Jo, hory jsou hory. Ale ještě nevím, jestli přes ně přejedu. Občas se ptám šoférů, je-li rilská silnice skutečně průjezdná. Na mapě, kterou mi před lety věnovali v Infocentru v Sofii, se tváří suverénně jako běžná okreska. Všichni krčí rameny. Pouze jedna vševědoucí ženština sedící vedle řidiče dokáže odpovědět: přes Rilu se na kole v žádném případě nedostanu. Slušně děkuji a je mi jasné, že projedu.
Za vesnicí Jundola, která je pověstná dlouhověkostí obyvatel, za průsmykem, kde Pomakové prodávají plody štědré přírody, čeká dlouhý padák až do ospalého dřevorubeckého městečka Jakoruda. Na náměstí dokupuju chleba u mladé obchodnice, která se jako au pair naučila v Rakousku němčině a ráda si poklábosí. Pak už jen vzhůru.
Po posledním klesání jsem ztratil výšku, teď je třeba ji znovu získat. Pohled na sever do hor: žádný optimismus, olověné mraky zakrývají skoro vše. Před chvilkou jsem přečkal prudký slejvák jen díky přístřešku u bývalé kavárny. Třeba je nahoře líp.
Pomalu se vleču s plnými brašnami prázdnou silničkou, když v protisměru vidím cyklistu, který do zdejších zeměpisných šířek na první pohled nepatří. Na „horáku“, jen s batůžkem na zádech projíždí Rilu Marek z Bratislavy. Vlakem do Sofie, teď přes kopce na kole a pak zase vlakem k moři. Vytahuje speciálku a sype informace: projet se to dá, problémy ale dělají hlídači přehrady na řece Beli Iskar. On sám jede opačným směrem od Samokovu, strážník u závory ho nepustil, tak nezbylo, než smýkat kolo korytem potoka. Povedlo se, ale pak přejel odbočku a padl do náruče druhé hlídce, ta se naštěstí spokojila s vyplněním jakéhosi protokolu. Z mé strany to bude rozhodně jednodušší. Nevěřícně kroutí hlavou nad mou bagáží, i když, jak říká: „možno, aj ja niekedy takto pojdem.“
Navečer je stoupání docela příjemné, šlapu po podezřele novém asfaltu, to asi kvůli pohodlným zbohatlíkům, kteří tu mají chaty. Snad nebude na Musale parkoviště! Silnice končí u chaty Trestenik. Pak už jen poctivé kamení.
Ráno je stan mokrý a mlha kolem jako vata, cesta je ale dobře viditelná. O vodu není nouze, mohu si vybírat z pramenů. Občas mě velké kameny donutí seskočit a tlačit kolo vzhůru. Pak se z mlhy vyloupne chata Grnčár. Uvnitř velí paní chatařka, učitelka, která zde tráví prázdniny, a mimo ně jenom pár víkendů, takže mám štěstí, že je otevřeno. Dlouze si prohlížím erární mapu a snad desetkrát si nechám vysvětlit další cestu.
Paní šéfová je zodpovědná pedagožka a tak rozhodně odmítá, že bych mohl projet kolem zakázané přehrady. Zbytečně maří čas popisem jakési jiné cesty. Jakmile se dovím, jak se dostat na Musalu, ztrácím se za mlhavou oponou.
Sotva jsem ukryl bicykl v kosodřevině, obul se do pohorek a nahodil lehký batoh, slyším známé hlasy. Párek studentů z Drážďan, s nimiž jsem na chatě posnídal, pochoduje už druhý den od Rilského monastýru, jsou natěžko, takže je brzy předbíhám. Konečně si mraky dávají pauzu, přede mnou se s plnou parádou předvádí hřeben nad údolím Iskaru, které bych měl ještě dnes projet.
Na Musale, nejvyšší hoře Balkánu s kótou 2925 m n. m., je doslova nedělní shon, dobrá dvacítka turistů posedává, polehává či pořizuje vrcholové fotky. Mezi nimi slyším češtinu, na túře je tu cestovka Pamír, tudíž si zas po čase opakuju mateřský jazyk.
Po sedmihodinové horské vycházce se opět shledávám se zamaskovaným kolem. Sotva jsem ho vyvlekl na cestu, slyším v mlze motor džípu. Jede hlídka od zakázaného jezera. Tři chlápci vyskakují z auta za potřebou.
„Včera tudy projížděl nějaký Marek,“ hlásí mi uniforma.
„Mluvil jsem s ním, prý měl s vámi nějaký problém“, přijímám ruskou konverzaci. „S námi vůbec né“, vysvětlují chlapi, „klidně tam jeď taky“. Ochránci mi přejí šťastnou cestu a mizí zase v mlze.
Skoro dvě hodiny drkotám dolů kamenitými serpentinami, kolo i brašny zažívají zatím nejtěžší test. Když jdu pěšky, rychlost se ani moc nesníží. Ošlehaný okolními větvemi dosahuju hladiny jezera a sláva, jsem na asfaltce. Jenže ta nemá dlouhého trvání a zkouška odolnosti bicyklu začíná nanovo.
Vydrželi jsme, jásám v duchu, když kličkuju mezi dírami v jinak kvalitním asfaltu. Už je tu avizovaná závora s obrovitým psem a důležitým oficírem, kterému nezbývá, než mě propustit ze střeženého prostoru.
Než uléhám v polích za Samokovem, mám na tachometru 50 km. Ještě pohlédnu na zachmuřenou siluetu Rilského pohoří a pak mě přemáhá spánek.

Velká vesnice
Obvyklou ranní kávu se štamprlí dostávám od hezké černovlasé šenkýřky v kafaně, kde už od božího rána běží televize. Mám to docela rád, protože tak lze nahlédnout zase kousek dál do duše národa. Zrovna probíhá diskuse o vstupu do EU, jen necelých 20 procent Bulharů si od toho slibuje zlepšení své ekonomické situace. Bědný zůstane bědným, snad se aspoň umenší korupce.
Krajina nabývá písčitého charakteru, opuštěná cesta mezi vesnicemi se proměnila ve stezku, do níž se pláště hluboko boří, takže nezbývá, než jít pěšky. Když si potřebuju odskočit „do keříčků“, kolo ne a ne postát, nervozita způsobuje, že jsem ulomil stojan. O kus dál čeká kalný brod s neznámou hloubkou, za ním ušlo zadní kolo. Další důvod pro zastávku na hospodském dvorku, kde kromě lepení suším i celtu a spacák.
Za nevysokým sedlem na okraji pohoří Vitoša čeká sjezd do Sofie, která se jako bílé jezero rozlévá přede mnou. I když mě tu kdysi napadla smečka psů, mám tuhle „velkou vesnici“ docela rád, neopomenu projet hlavní bulvár a odskočit si po žlutých kostkách ke katedrále Alexandra Něvského. Na severní výpadovce stojí nekonečná řada obchůdků se vším možným, tady vždycky povolím uzdu svému skrytému konzumismu a cpu se pochoutkami, jež zapíjím pivem Ariana, které v Sofii začali vařit čeští bratři Proškové už v 19. století.
Kostinbrod je městečko, kde plánuji další zastávku. Kdysi mi tady díky mé až provokativní nepozornosti nenechaví Romové odlehčili brašny, zároveň mi tu nezištně opravil prasklou zadní osku Štefan Petrov, můj vrstevník, kterého jsem vždycky při průjezdu touto částí Bulharska navštívil. „Jak se má Špeter?“, ptám se domorodců sedících u piva. „Už to má za sebou“, soukají ze sebe, „infarkt.“ Nemohu uvěřit, asi si příliš bral ztrátu zaměstnání. Dodatečně pořádáme tryznu, na kterou padla láhev rakije.

S kořalkou do EU
Cestou na průsmyk Petrochan (necelých 1500 m n. m.) se projíždí dlouhou vesnicí Ginci, poznáte ji podle spousty stolků, na nichž stojí domácí ovčí sirene a další mléčné produkty spolu se sklenicemi medu. Jedu-li z průsmyku, vždy si něco koupím, dnes ale nahoru nic nebudu tahat. Raději zajdu na kus řeči do obchodu spojeného s hospůdkou. Kolega u stolu má obavy z EU, která asi nebude tolerovat pouliční prodej sýrů, což bude pro tento kraj znamenat další újmu.
Na stole leží ubrus s nápisem Doctor´s, stejné logo vidím na popelníku, vyžilá blondýna, která přisedla naproti, má na bundě napsáno úplně totéž a štamprle, kterou si přinesla od pultu, jakbysmet. Dostává se mi vysvětlení: na horním konci vesnice horlivě pracuje továrna na výrobu „doktorské“ kořalky. Prý je hodně levná, na dolním konci v krámě se prodává litr za 50 Kč. Vracet se už nebudu, tak alespoň ochutnám. Děkuju pěkně, kvalita odpovídá ceně. Teprve teď mi dochází slova mého kolegy, který vyprávěl o místních alkoholicích. Hlavně, že fabrika prosperuje a zaměstnává lidi…
Z Petrochanu svištím serpentinami skoro dvacet kilometrů dolů, je malý provoz, a tak vůbec nemusím brzdit. Opačnou cestu jsem šlapal v potu tváře už před sedmi lety.
Před městem Montana je obrovský kruhový objezd, na protější straně vidím trojici cyklistů, kteří jedou opačným směrem, docela rád bych s nimi promluvil, ale nemám šanci je dojet. K večeru pak směřuji na západ k jugoslávským hranicím.

Návrat z cykloemigrace
Následující kilometry vedly kolem bizarních skal v okolí Belogradčiku, chudým pohraničím do Srbska, přes města Zaječar, Paračin, Užice k řece Drině, dál do Bosny přes Tuzlu a Banja Luku do Bihače. Chorvatskými cestami kolem Plitvických jezer až k moři do Senje, podél pobřeží do Rijeky, kousek dál jsem už platil slovinskými toljary. V Itálii den válení u moře v Gradu, pak přes Dolomity do Jižního Tyrolska, dvoudenní pěší výlet do čerstvě zasněžených Alp a potom podzimní šlapání Rakouskými průsmyky před Lienz, Mariazell a Krems do Znojma. Tady jsem se dověděl, že proticyklistické zákony stále platí. Přesto jsem se občas posiloval pivem, protože přitom se od domorodců dovím nejvíc. Po téměř třech měsících a 5200 kilometrech obtížen hromadou zážitků a dvěma knížkami přímo od autorů jsem opět v Kroměříži. Věřím, že pokud se zákony změní, najde se příště jiný důvod k cestování.
text a foto: Miroslav Rozkošný