Cestou z parku Matopos nás předjel pick-up značky Toyota, zastavil a zacouval k nám. Řídí černoch a vedle sedící běloch, místní farmář, se nás ptá: „Kam máme namířeno? Už dlouho jsem tady neviděl žádné turisty a na kolech už vůbec nikdy!" Skutečně, i my jsme za čtyři týdny pobytu v Zimbabwe potkali všeho všudy pět turistů. Pak nás srdečně zve k sobě na farmu. Toto přátelské gesto, které je charakteristické pro místní bělošskou menšinu, velmi rádi přijímáme a následujeme auto k nedaleké bráně farmy. Od brány je to ještě dobrých pět kilometrů k srdci farmy, které tvoří hospodářské stavení a přízemní domek, v němž Tom s rodinou žije. Do rodiny se automaticky počítá také domorodá chůva a kuchařka v jedné osobě, nejbližší zaměstnanci a několik psů na ochranu farmy před zloději.
Naši snahu postavit si stany na zahradě a něco si uvařit z vlastních zásob John rezolutně zarazí: „Spaní venku nepřichází v úvahu, budete spát v pokojích našich dcer. Obě dcery jsou mimo domov. Mladší studuje v Harare a starší na univerzitě v Anglii, večeře pro vás se už připravuje." Teprve nyní si všimneme černocha, který na zahradě staví přenosný gril. Před večeří se ještě všichni musíme povinně vykoupat. Mimoděk si vzpomenu na nejčastější ženskou otázku: „Jak to v Africe řešíte s hygienou?" a občas mám pocit, že se zde musím koupat častěji než doma.
U hovězích, vepřových a skopových steaků se John rozpovídá o nelehkých poměrech v zemi:„Naše rodina přišla do Jižní Rhodesie (dnešní Zimbabwe) z Jihoafrické republiky. Já jsem se tu narodil a jsem už zdejší třetí generace. Zimbabwe je moje vlast. Nemáme ani anglický, ani jihoafrický pas, takže vystěhovat se ze země nemůžeme, i kdybychom chtěli. Rasový problém je uměle vyvolaný vládou – Mugabe a jeho nohsledi nám znepříjemňují život. Dávám práci dvaceti domorodcům a moje žena učí zadarmo ve škole v Bulawayu černošské děti, a přesto žijeme v neustálém strachu, že nás přepadne banda rebelů a že farmu vyplení. I dnes je Zimbabwe, na rozdíl od jiných afrických zemí, které mají problémy s extrémním nárůstem populace, málo zalidněnou zemí, takže pozemků je pro všechny dost. Ještě donedávna jsem vlastnil území o rozloze pět set hektarů," a mávne rukou směrem k horám na obzoru. „Nedávno mi vyvlastnili a zabavili polovinu pozemků. I když je nynější pozemek stále relativně velký, pro chov 3000 krav a ovcí, které na ranči máme, je to málo." Jsme překvapeni, jaké množství dobytka John vlastní, ale podle malého domku a zařízení v něm je vidět, že žijí ve velmi skromných poměrech. Pak pokračuje: „Vyvlastnění způsobilo mnoho problémů v zemi, protože na zhruba 5000 zabavených rančích stejně nikdo nefarmaří, neboť noví majitelé většinou neví, co si mají s nabytým majetkem počít. Situace se doslova ze dne na den zhoršuje, což je nejlépe vidět na hyperinflaci místní měny. Místo bankovek se tisknou jakési šeky. Hodnota amerického dolaru na černém trhu je několikanásobně vyšší než oficiální kurz v bance. Nutně potřebujeme cizí měnu, abychom mohli nakoupit zboží a nedostatkové pohonné hmoty v sousední Jižní Africe. Zítra ráno jedu s manželkou do hlavního města, abychom se na jihoafrické ambasádě pokusili vyřídit jihoafrické pasy pro případ, že bychom museli emigrovat. Ze současné situace v Zimbabwe je nám všem smutno…"
Ráno chceme pokračovat směrem k mosambickým hranicím a projet postupně od jihu na sever všechna tři hraniční pohoří. John nám nabízí odvoz a je kvůli nám dokonce ochoten změnit trasu. Nabídku velmi rádi přijímáme.
Vstáváme ještě za tmy. Snídaně je připravena na pátou hodinu a je opět dělená a „dietní" – hovězí a jako příloha vepřové steaky. Na uzavřenou korbu dodávky se všichni čtyři i s koly tak akorát vejdeme. Po dobré asfaltové silnici cesta rychle ubíhá. Míjíme zlatonosné doly a o něco později, ve městě Gweru, největší závod na výrobu bot v Africe, s nápisem BATA na průčelí. S hrdostí přímo národní si vzpomenu na mého dědu, který mnoho let jako švec ve Zlíně pracoval a nedal na pana Baťu dopustit, přestože ho celou dobu z pohledu komunistů Baťa „vykořisťoval". Firma Bata se v Africe velmi dobře prosadila. Snad v každé větší vesnici má alespoň malý obchůdek, jenž se od konkurence odlišuje útulným prostředím, školeným personálem a relativně levnou, přitom kvalitní obuví z pravé hověziny, které je v kraji, kde každý domorodec je pastevcem, dostatek.
Jsme na místě našeho odbočení z hlavní silnice a musíme se rozloučit. Po každé africké cestě bicykly prodáme domorodcům, a tím se vyhneme poplatkům za transport kol zpět do Evropy. Tentokrát kola prodáváme už v polovině cesty. John si je předem zamlouvá pro svoje děti a dokonce je dopředu i zaplatí. Jeho důvěra k nám nás moc těší. V den odletu si pro kola přijede na letiště jeho známý. Děkujeme za všechno, co pro nás udělali, a přejeme jim hodně štěstí na jihoafrické ambasádě. Ještě dlouho stojí před autem a mávají nám na cestu.
Vzhůru do hor
Po třech dnech jízdy svěží přírodou skrze domorodé vesničky, spaní ve stanech uprostřed buše a po 180 kilometrech jízdy po prašné silnici bez provozu jsme konečně pod horami u Birchenough Bridge – mostu, který je zmenšenou kopií mostu Harbour v Sydney. Jeho 378 metrů dlouhý oblouk, klenoucí se nad řekou Save, působí uprostřed trnitých akácií a baobabů neskutečně. 
Jednohlasně schvalujeme návrh, že je potřeba se na náročnou cestou do hor připravit. Hotel v koloniálním slohu v těsném sousedství mostu se k tomu přímo nabízí. Zatímco se v kuchyni připravují steaky, čteme si v průvodci a doplňujeme tekutiny pivem zn. Black Label v „sedmičkovém" balení. Průvodce píše o horské vesničce, národním parku a stejnojmenném pohoří Chimanimani v samých superlativech: velkolepé výhledy, jeskyně, vodopády a úžasné vysokohorské túry s úchvatnou horskou scenérií. Pohoří libozvučného jména (čti čimanymany) mi vřele doporučil také můj kamarád, fotograf Honza Hrbáček. Samou radostí z očekávání věcí příštích se nám příprava na zítřejší náročný den jaksi vymkla z rukou a protáhla se až do pozdních nočních hodin. Naším štěstím bylo, že most byl osvětlen a střežen ozbrojenou stráží před teroristy, jinak bychom ho stěží trefili.
Ráno nás probouzí hlasitý dialog domorodců v nářečí „šona". Sotva vystrčím hlavu ze stanu, vidím, jak domorodá žena bere nohy na ramena a s ní i chumel dětí. Teprve teď za denního světla vidíme, že jsme si postavili stany přímo na zápraží domorodé chýše. Chvatně balíme, než na nás někoho pošle.
Následné náročné stoupání uprostřed hlubokých lesů nemá konce. Na první křižovatce to vzdáváme – polední vedro se nedá vydržet. Z letargie ve stínu akácie nás vyburcuje prázdný pick-up. Za malý obnos nás ochotně naloží na korbu. Krajina okolo nás rychle plyne a svěží vítr osvěžuje naše zpocená těla. Bohužel, řidič končí uprostřed cesty do hor u malého obchůdku s potravinami. Náboženství indickému majiteli nedovoluje, aby prodával pivo, ale alespoň nám dobře poradí. Nedaleko odtud je prý Country Club místního lesního závodu. S africkými kluby máme velmi dobré zkušenosti. Také tento Forest Club, ležící uprostřed rozlehlých jehličnatých lesů, nás mile překvapil. I přesto, že koloniální časy dávno minuly, většina klubů si zachovala alespoň něco málo ze svých dobrých tradic: příjemné evropské prostředí, ochotný personál a klubové ceny za jídlo i pití.
Obsah nápisu na dveřích ONLY FOR MEMBERS je jen společenskou frází – černý manažer lesního závodu nás srdečně zve dovnitř a vzápětí poroučí pravou skotskou whisky. Nechceme se nechat zahanbit a drink opětujeme naší moravskou slivovicí. Vůně domova se line nejen z pohárků řetízkující slivovice, ale i z televize, kde zrovna vysílají finále anglické ligy Liverpool versus Chelsea, s českými zástupci na obou stranách. Jedna runda následuje druhou a za chvíli už všichni černoši sborově skandují Baros, Baros – Ček, Ček, aniž by registrovali, kdo dal zrovna gól. Noc trávíme na podlaze zahradního baru – jakéhosi altánku se slaměnou střechou. Ráno se pro nás na zahradě podává english breakfast (opražená slanina, smažená vejce, párečky a toasty) a k tomu čaj s mlékem ve stylovém nerezovém nádobí.
V řadě za sebou
Do horské vesnice Chimanimani přijíždíme po cestě plné zatáček právě na oběd. Z jediného slušného hotelu, který zde zůstal po běloších a dnes ho vlastní místní domorodci, je nádherný výhled na celý hřeben Chimanimani rýsující se na obzoru. Ubytování v hotelu je nad naše finanční možnosti, ale s ředitelem se celkem snadno domluvím na přijatelné ceně za kempování uprostřed rozkvetlé zahrady s bazénem. Jiří si okamžitě všimne zahradního grilu. V řeznictví na návsi kupujeme tři kilogramy zadního hovězího a pak už jen u kafíčka čekáme, až se maso naložené do kořeněné olejové marinády pořádně proleží. Jura se jede sám projet do nedaleké rezervace „Eland Sanctuary", kde mají údajně žít stáda antilop losích. Správně jsem tušil, že v době hladomoru se dnešního dne nedožil ani jeden kus. Na rozdíl od domorodců, my dnes večer hlady rozhodně trpět nebudeme. To ovšem ještě netušíme, že o pár dnů později na tom budeme stejně jako oni.
Cestou k pohoří Chimanimani projíždíme kávovými plantážemi posledního bílého osadníka, který tu ještě vytrval. V duchu si kladu otázky, jak dlouho zde ještě vydrží, než mu jeho farmu vyvlastní a připraví tak o práci a obživu na sto domorodců, kteří zde pracují? A kdo bude potom financovat vzdělání dětem v místní škole, kterou tu farmář pro děti zaměstnanců nechal postavit? Rozklad společnosti a destrukce vlastnických vztahů – s tímto průvodním jevem reálného černošského socialismu se setkáváme na každém kroku. Bohužel, to stejné platí i pro zdejší nádherné, civilizací neposkvrněné hory, plné vodopádů, jeskyní a rozkvetlých luk: vybydlená lodge, chátrající kemp, zavřená horská chata a horské louky, po kterých se ještě donedávna proháněly antilopy, zebry a pakoně, jsou dnes bez života.
Dva dny strávené v pohoří Chimanimani nám pomohly zapomenout na tvrdou cyklistickou rachotu a konečně jsme dali čas na zotavenou našim těžce zkoušeným sedacím partiím. Odměnou za celodenní husí pochod napříč pohořím a třešničkou na dortu byl božský výhled ze sedla Skeleton Pass směrem do Mosambiku, do o dva tisíce metrů níže položených plání a na osamocené monumentální bílé žulové věže s Indickým oceánem na horizontu. Hory se zvedají z mosambických nížin tak prudce, že jedinou možností, jak je zdolat, je vydat se průrvou kolem řeky Msapa „v řadě za sebou", tak jak praví překlad slova „chimanimani" z kmene Manyika.
Kouzelné výhledy
Proč nejet jednoduše kratší asfaltovou cestou dolů, skrze vesničky s nespočetným množstvím Bottle Stories, když se můžeme dát po prašné, třikrát tak dlouhé, neustále strmě do kopce stoupající silnici, motající se v serpentinách liduprázdnou buší, bez jakékoli možnosti doplnění jídla a pití? Protože jsme romantici a ti volí cestu podle názvu a ne podle profilu. Delší a náročnější trasa se totiž jmenuje „Scenic Route". 
V praxi to znamená zpočátku jízdu po vrstevnici, hladkou silničku, brodění přes potoky, průjezd jehličnatými lesy Forest Reserve, jízdu kolem osamocených domorodých chýší, úžasné pohledy zpět na vzdalující se pohoří Chimanimani a veselou náladu. Pak už jen rozbitou pistu s velkým množstvím volných kamenů, nekonečné a velmi strmé stoupání (pamatuji si jen to první – mělo rovných třicet pět kilometrů) a cestu bez sebemenší možnosti odpočinku, neboť zastavit by znamenalo už se nerozjet a zbytek kopce vytlačit. Nakonec rozdělení skupiny, opuštěné a nekonečné prostory, deprese z osamocení, vedro, žízeň a hlad.
Po každém, byť zdánlivě nikdy nekončícím stoupání, přichází vytoužený sjezd a v tomto případě i příjezd do lesního závodu a tím i na asfaltovou silnici. Nikde ale nemůžeme najít žádný obchod s tekutinami. Dokonce ani na policejní stanici, kam nás poslal jeden z aktivních lesních dělníků, nám neporadili, kde sehnat něco k pití. Nezbývá, než se posunout dále. Po ujetí dalších dvaceti kilometrů konečně objevíme přímo u cesty vytouženou putyku. Ještě než se stačíme posadit, vypijeme vestoje několik piv. Dav domorodců, který se kolem nás shromáždil, obdivuje naši žízeň a peněženky. Za hodinu je vypitá celá hospoda. Vašek, šetřivý otec sedmi dětí, dnes raději vypouští svoji obvyklou průpovídku: „Co by tomu řekly děti, kdyby věděly, jak si tady dávám do nosu, zatímco ony doma trpí hlady!" Dnes jen suše konstatuje: „Zase budu muset doma dětem snížit dávky, abych vyšetřil na příští cestu."
Je už tma, když přijíždíme na hlavní silnici do Mutare, a jako všude v Africe, tak i zde na křižovatce panuje čilý ruch. Dlouho do noci otevřené obchůdky a před nimi nespočet otevřených ohňů, na kterých se smaží a peče jídlo pro řidiče a cestující. Je libo ugali, hranolky, pečenou kasawu, rýži, vařené fazole, vepřové žaludky, skopové maso na rožni nebo pečené kuře? Mlsně poletujeme okolo stánků a z každého pokrmu si dáváme trochu. Je to dnes naše první jídlo. Žízeň jdeme spláchnout do baru na rohu. Přestože po celodenní dřině kvalitně zapácháme, krásné černošské barmanky nás obletují jako motýli vonné květiny, neboť i přes propocené cyklistické dresy cítí naše voňavé dolárky. Netrvá dlouho a dvě z nich sedí Jarošovi na klíně. Z bezpečnostních důvodů, k nelibosti kamarádů, velím k ústupu. Než se definitivně ztratíme ve tmě, stačí se ještě Vašek uprostřed křižovatky odporoučet k zemi. Se slovy „Dnes jsme si dali za cíl ujet stovku, tak makej," ho znovu nasazujeme na kolo. Jakmile na tachometru naskočí 100 km, zastavujeme, uhýbáme do buše a přímo u silnice stavíme stany. Než upadnu do hlubokého spánku, ještě stačím zaslechnout charakteristické chechtání hyen.
Kvetoucí město
Do Mutare, třetího největšího města Zimbabwe, vjíždíme skrze Vánoční průsmyk. Toto město sehrálo významnou roli v uskutečnění Rhodesova snu. Aby pro královnu Viktorii dobyl africké vnitrozemí, obklíčil búrský Transvaal a smetl portugalské územní nároky. Pak už potřeboval získat jedinou zemi – Mašonsko. V roce 1890 založil v strategickém východním cípu Mašonalandu opěrnou pevnost Umtali. O Vánocích přemístili „pionýři" svůj tábor o něco jižněji. Z horského sedla, které se navždy bude jmenovat Vánoční průsmyk, se jim, stejně jako nám dnes, naskytl nádherný pohled do širokého zeleného údolí mezi překrásnými žulovými horami. Zde se na řece Mutare zrodilo Umtali podruhé, aby je napotřetí černošská vláda přejmenovala na dnešní Mutare. Město nás vítá do své kvetoucí náruče. Město je po celý rok zasypané okvětními lístky všude přítomných různobarevných bougainvilleí, modrých žakarand, červených květů akácií a rudých flamboyantů.
Ubytujeme se v prázdném kempu nad městem. Společnost nám dělají dva líní strážci. Kdysi nádherný kemp s veškerým komfortem se změnil v ruinu. Lenost obou černochů je do nebe volající. Než by si opravili díru ve slaměné střeše u chýše, ve které spí, to se raději budou během deště krčit v rohu. Přestože černošskou mentalitu velmi dobře znám, znovu a nahlas se rozčiluji nad jejich letargií a dávám jim tvrdé kázání. Raději se rychle vypaří neznámo kam. Objeví se teprve ve chvíli, kdy se po okolí začne linout vůně z našich steaků, a bez ostychu se snaží něco vysomrovat. S plnou pusou „Kdo nepracuje, ať nejí!" jim připomínám heslo jejich socialistického zřízení.
Ostrov v oblacích
Další den máme namířeno do pohoří Bvumba vypínající se nad městem. Bvumba Mountains se vypíná do výšky téměř dvou tisíc metrů nad Indickým oceánem a je jakýmsi privátním ostrovem v oblacích. Do roku 1950 byla tato 200hektarová výspa soukromým pozemkem bývalého starosty Umtali – Freda Taylora. Dnes se tato oblast stala jakousi dobrovolnou bělošskou rezervací, kam vliv politických změn zasahuje minimálně. Po několikakilometrovém stoupání se ocitáme uprostřed ráje. Lidský důvtip ukáznil zdejší horskou přírodu a dodal jí distingovaný půvab. Křišťálová voda z horských potůčků plní ukrytými kanálky množství překrásných umělých jezírek. Kolem nich kvetou fuchsie, azalky a protey po tisících. Střižený trávník odděluje jezírka od aloí, bambusových hájů, stromových kapradin a pryžců. Celou oblast zaplavuje rafinovaná směs evropského a afrického rostlinstva a jako kontrast neporušený horský prales, nespoutaný buš a divoká zvířata. Botanická zahrada a golfové hřiště pod Leopardí skálou jsou klenotem zahradní a parkové architektury a byly prohlášeny za jedno z nejkrásnějších míst Afriky. Z náhorní plošiny, na které se golfové hřiště rozkládá, se nám naskýtají úžasné pohledy dolů na zelené savany v Mozambiku. Nikomu z členů zdejšího golfového klubu nevadí, že se po kvalitně střižených greenech projíždíme na kolech. Jeden z nich, majitel textilní manufaktury v Mutare, nás zve na skleničku do klubu a se zájmem se zajímá o naši cestu. Pak nás upozorňuje na Game park – rezervaci s volně žijícími zvířaty, který je součástí areálu, kam se ihned vydáme. Odpolední procházkou mezi stádem pakoňů, zeber, žiraf a antilop se loučíme se snovou Bvumbou. 
Nyanga (v překladu Šamanův roh) je poslední pohoří na severu zimbabwsko-mosambické hranice. Národní park Nyanga s nejvyšším bodem 2592 m n. m. je 314 km2 jedinečné divočiny, kde lze ještě vidět volně žijící stáda zvěře a mnoho vodopádů. Největší z nich – vodopád Mtarazi padá z výšky rovných 800 metrů. Domov v oblacích, tak nazýval svoji rezidenci uprostřed hor Cecil Rhodes, a musíme uznale konstatovat, že lepší místo k životu si opravdu nemohl vybrat. Třídenní kempování v divočině a cyklistické putování napříč pohořím, překrásnou a liduprázdnou horskou krajinou, po výživných kopcích, prašných silnicích i singletracích, skrze husté lesy a horské louky, zakončujeme v honosném rekreačním komplexu Troutbeck Inn na severním konci hor. 
Nejasné vyhlídky
Sedím na okraji útesu vyhlídky World View a s nostalgií pozoruji vzdálené zamlžené obzory. Stejně zamlžená a nejasná je i samotná budoucnost Zimbabwe. Přemýšlím nad tím, proč v Zimbabwe, ale ani nikde jinde v Africe, nefunguje spolupráce černochů s bělochy a je mi z toho nanic. Přitom přírodní ráj a kvetoucí zahrada s hrdým jménem Zimbabwe vstupovala do nového období nezávislosti s heslem: „Zapomeňme na bývalou nadřazenost bělochů, neomezujme je v podnikání a budeme z toho těžit všichni!" A výsledek proklamované spolupráce? Demagogie, násilné vyvlastňování farem, přinucení bělochů k převedení 51 % podílu z jejich firem na domorodce černé pleti, totální rozklad hospodářství, vybíjení zvěře v parcích, nakonec bída, hladomor a masová emigrace obou etnik ze země.
Jen o několik dnů později moje rozladění nad situací v této nádherné zemi dostupuje vrcholu. Právě probíhající volby staronového prezidenta vyprovokovaly establishment moci k heroickým výkonům, což se projevilo neustálou kontrolou našich dokladů, strkanicí a málem rvačkou s policajty, kteří nám zakazovali fotit v Harare, nocí strávenou na policejní stanici a nakonec hrozbou zatýkání u check pointu na letišti.
Až doma se z novin dozvídám, že během probíhajících voleb v Zimbabwe nebyl ani jednomu zahraničnímu novináři povolen vstup do země – přesto byli odhaleni a zatčeni novináři vydávající se za turisty…
text a foto: Petr Hejtmánek