Konec jednoho cyklistického snu

28.2.2017

Krajina v okolí chilského města Coyhaique je téměř výlučně pastevecká. Je to taková pahorkatina, už to nejsou vysoké hory sevřené údolími a horskými soutěskami. Všude kolem se pase dobytek a jsou roztroušena větší či menší hospodářství. Sedláci suší seno a z jihu jedou malé náklaďáky vezoucí dřevo. Tady jsou si zajisté vědomi pořekadla „…až se zima zeptá". A zima tu bude docela studená, hlavně vlhká, mokrá a hodně větrná.

Při jednom ze stoupání zahlédnu cosi mihnout se v příkopu. Zastavím a naskýtá se mi velmi smutný obrázek. Malé štěně leží u své matky a kňučí, jenže jak vidím, té už dávno život vyhasl. Jak se přiblížím, uteče do nedalekého houští, odkud mne pozoruje. Volám na něj, lákám jej, ale nechce se mnou komunikovat. Najednou se mi vybavují před očima obrázky z mé australské cesty, kdy jsem úplně totéž viděl a zažil v případě klokaního mláděte. Vracím se zpátky ke svému kolu, ohlížím se, štěně vylézá z křoví a vrací se zpět ke své mámě. Škoda, že mu nemůžu pomoci. Být to u nás doma, určitě bych si ho vzal na farmu, ale tady…
Na besedách či při setkání s přáteli jsem čas od času vybídnut, abych řekl nějakou veselou úsměvnou historku. Musím říct, že jich mnoho není. Převažují spíš ty vážné, jako je třeba tato se štěnětem-sirotkem a jeho mrtvou mámou. Svět je dnes vůbec víc vážný, někdy smutný, či dokonce až k pláči dojímající. Ta fena byla zjevně vypuštěna z auta těsně před porodem, měla na krku ještě obojek. Zřejmě už přestala svého pána zajímat a možná jej stála i víc peněz, než si původně představoval, kdo ví. Takových případů jsem skutečně viděl spíš desítky než jen ojedinělé případy. A psů, nikomu nepatřících, přejetých u cest, polodivokých, věčně hladových zvířat, jsem viděl spíš stovky.

Po zbytek dne se té chmury už nedokážu zbavit. Tak jen přemýšlím, tupě točím pedály, ale najednou je tu vesnička El Blanco a začíná se stmívat. V místní hospodě požádám o horkou vodu na přípravu čaje a na zdejší policejní stanici o místo na postavení stanu. Je mi ale nabídnuta budka dopraváků stojící při cestě, a když mi policista ještě ke všemu zapne teplomet, připadám si jako v sedmém nebi. Takže se dá říct, že dnešní den pro mne končí vlastně šťastně. Ale při pomyšlení, že se to štěně chce zahřát a tulí se k vyhaslému a studenému tělu své mámy, mě teplo spacího pytle ani příliš netěší. Příroda je krásná a krutá zároveň a svým způsobem je vlastně i spravedlivá, ach jo, tak dobrou noc.

Kousek před vesnicí Villa Serocastio opouštím Carreteru Austral a nechávám ji plynout dále k jihu. Odbočuji k jezeru Lago General Carrera, které se na argentinské straně jmenuje Lago Buenos Aires. Zde si počkám na loď, kterou se dostanu do poslední chilské vesnice Chile Chico, odkud přejedu do Argentiny. Přes sedlo v nadmořské výšce 1100 metrů a četné laguny jsem se za neustálého silného větru prošlapal až do přístavu Ibañez.

Přejezdem chilsko-argentinské hranice jsem zavrhl jednu z možností, jak se dostat k jihu, a sice pokračovat po Carreteře Austral do přístavní vesnice Puerto Yungay a odtud lodí mezi fjordy. Cesta může být jistě krásná, až dolů do Puerto Natales, ale je to cesta dlouhá a bude asi i finančně náročná. Takže tu jsem opustil a teď cestou do Perito Moreno (to je takové větší městečko hned za hraničním přechodem) přemýšlím, protože mám opět na vybranou. A to ze dvou možností. Pokračovat po asfaltované čtyřicet trojce, směrem k východu, přejet celý kontinent až k Atlantickému oceánu, anebo se v Perito Moreno stočit na silnici číslo 40, tak zvanou Národní silnici Carreteru National, která začíná hodně na severu až v Bolívii, prochází celou Argentinou až na opět chilskou hranici do městečka Los Turbínos. A tak trochu vlastně kopíruje chilsko-argentinskou hranici. Tato cesta je 40 kilometrů asfaltovaná, 40 kilometrů na jih od Perito Moreno, jinak je to skutečně cesta kamenitá, prašná, pouštní, vede pampou. Ale protože mě tyto cesty zajímají, dlouho se nerozpakuji, nakupuji jídlo na tři dny a vyrážím. Tuším, že co do denních dávek ušlapaných kilometrů budou ty etapy podobné těm v Chile, tak 80 kilometrů, víc asi v tom terénu nedám. Ale první den, díky těm 40 asfaltovaným, silničním kilometrům, jich dávám 132.

Na mapě je u té čtyřicítky místo označené jako El Olni. Myslel jsem si, že to bude vesnice, ale je to jedna jediná budova, v níž velí jeden jediný člověk, jmenuje se Manolo. U něj se ujišťuji, že asi 300 kilometrů na jih nic není. Možná dvě řeky, kde lze nabrat vodu. Bije se v prsa a říká, voda je tu dobrá, můžeš ji klidně pít, což jsem už v minulosti také ne jednou udělal, ale pro jistotu si dávám něco k jídlu. Všechno zalívám čajem, podívám se za okno a na dveře, ty jsou polepeny ohromným množstvím samolepek nejrůznějších expedicí. Já samolepky nemám, ale dávám Manolovi jednu expediční fotografii. On mi na oplátku podstrkuje knihu návštěv a já zjišťuji, že jako Čech tam provedu třetí zápis. První zápis je z listopadu 2006 a druhý z prosince stejného roku, samozřejmě kromě mnoha zápisů Chilanů, Argentinců a mnoha turistů z dalších kontinentů světa.

A zase defekt. Tak opravit a jedem dál. Zkouším trochu přidat na rychlosti, jenže po pěti, osmi kilometrech bác a další defekt. Tentokrát dvojnásobný. Jak se tak dívám na svou zásobu záplat, vidím, že se pomalu ztenčuje. Když dám vše do pořádku a urazím opět asi deset kilometrů, vše se opakuje. Já už nemám ani jedinou záplatu, duše jsou jako řešeto. Nastává závažné rozhodnutí – co dál? Do městečka Tres Lagos je to ještě asi 300 kilometrů, do El Calafate 450, to je docela dost, ale napadá mne, co se takhle vrátit zpátky, to je necelých 200 kilometrů a vzít to jiným směrem na jih do Ushuaie. Je rozhodnuto, vracím se do Perito Moreno, kde jsem byl předevčírem. Po půlhodině čekání vidím v protisměru oblak prachu, z něhož se vyklube malý náklaďáček. Zastavuje, za chvíli je bagáž a kolo na korbě, já sedím v kabině a upalujeme na sever.
Do městečka přijíždíme za tmy. Kde chceš vysadit? Ptá se mne řidič. Já říkám, nejlépe u pumpy. A za chvíli si u obsluhy vyprosím záplatu, spravím jednu duši a kolem jedenácté v noci jedu zpátky k benzinové pumpě, kde jsem strávil předminulou noc. Na úplně stejném místě si stavím stan a večeřím a snídám stejně jako předevčírem.

Etapa v pátek 23. února, je to jedna báseň, uháním směr východ, směr Atlantik. Jsou dvě odpoledne a já mám na tachometru 140 kilometrů. Etapa není příliš kopcovitá, spíše rovinatá a trošku mi přeje i vítr. Myslím, že jsem návratem do Perito Moreno učinil to nejlepší rozhodnutí. Bude mne to stát pár dnů cesty navíc, ale někdy vede k cíli cesta delší, než si myslíme.

Dneska padl absolutní rekord v ujetých kilometrech za jeden den. Na této expedici rekord zatím drží Peru s 208 kilometry a tady v Argentině jsem ještě neskončil, ale bude to určitě přes 260 kilometrů za jeden den, což je absolutní rekord na všech mých výpravách. Ten dosavadní, 240 kilometrů dlouhý, je z Číny. A další, mně skoro nejmilejší číslo, je 25 000 ujetých kilometrů. Dvacátý pátý krajíc bochníku zvaného Panamericana je odkrojen, sněden. Byl namazán různými dobrotami, ale někdy byl též přesolen, ale přesolený ostatně nechutná špatně, a čas od času též chutnal hořce, ale jen sem tam.

Jsem moc rád, když v dálce na horizontu vidím auta, jak si to švihají po asfaltované trojce, a vím, že tam za chvilku budu i já a snad si to budu švihat k jihu rovněž. S tím šviháním to však nakonec není tak snadné, jak se na první pohled zdá. Vítr je strašný. Neumožňuje mi šlapat větší rychlostí než 10 až 12 kilometrů v hodině, a když si uvědomíte, že se takhle plazím kupředu několik dnů, je to skoro k zešílení. Jedu při pravém okraji silnice a vítr fouká zprava, občas mne hodí do středu vozovky. Mám štěstí, že zrovna nic nejede. Projíždějící auta jsou v tom kvílícím větru slyšet až na poslední chvíli. Rozhoduji se pro nejlepší řešení, tj. šlapat po levé straně silnice. Už po chvíli shledávám toto řešení jako nejrozumnější, protože když opět přijde silný poryv větru a opře se do mne vší silou, doslova mne odhodí do příkopu, kde se však cítím opravdu poněkud bezpečněji než uprostřed asfaltového pásu.

Na trase přede mnou leží též jedno zajímavé přístavní město, jmenuje se Puerto San Julian. Má velmi hlubokou a dávnou historii, je to totiž první místo, kde na své plavbě kolem Jižní Ameriky přistál mořeplavec Fernão de Magalhães se svou lodí Victoria. Obyvatelé tohoto městečka jsou na svou historii náramně pyšní a patřičně všude dávají najevo, že jsou to právě oni, ti první, kteří žijí ve městě, kde tento slavný mořeplavec prvně zakotvil.

Mám za sebou 25 500 kilometrů, nad hlavou mi začínají svítit první hvězdy, ale v dálce se objevuje malinké světýlko – jako v té pohádce o Jeníčkovi a Mařence. A jak se tak blížím, světel přibývá a já po chvíli zjišťuji, že jsem v táboře cestářů. Cesta mne přivádí k maringotce s nápisem comedor, což jest jídelna, a osud chce, že se ve dveřích setkávám s velice důležitým člověkem. Možná už tušíte, ano, setkávám se s kuchařem. Ten mne správně identifikuje jako poutníka, usazuje mne ke stolu a přináší hrnek horkého čaje, chleba, máslo a džem. Blíží se jedenáctá hodina večerní, kuchař, jmenuje se Eduardo Maldonado, mi přináší další housky poté, co vidí, že do mne padá jedna za druhou. Tak mi říká, jdu spát, můžeš tu klidně sedět a víš co? Můžeš tu i přespat, nestav si stan, tady si na zem dej karimatku a všechno, co tu je, je tvoje. Můžeš klidně jíst až do rána. Jídlo hojně zalévám horkým čajem a až jsem z toho jídla celý unavený, tak si jdu vyčistit zuby, a jak mi Eduardo doporučil, roztáhnu karimatku, spacák, zalehnu. V tom okamžiku agregát vypne všechna světla v táboře a nastává krásná tmavá, tichá noc.
Při loučení se ptám, co jsem za to exkluzivní pohodlí dlužen? Kuchař jenom mávne rukou a odvětí, víš co? Pošli mi pohlednici z tvé země a tím je vše splaceno. Tak vám musím, milí argentinští daňoví poplatníci, poděkovat, protože jsem jedl, spal a měl se moc dobře za vaše peníze, neb silnice i v této části světa patří státu a stát financuje vše, co souvisí s její výstavbou a opravou.

Asi pátý den cesty konečně dosahuji Río Gallegos, největšího argentinského města celé této jižní patagonské oblasti. Jedu kolem sportovní ubytovny, a tak mne napadá, že bych se mohl zeptat, zda by mne tam nenechali přespat. Sice se zeptám, ale se zlou se táži. Není to možné, protože nejsem místní. Pro Argentince je to zadarmo a pro cizince, ani když zaplatí. A tak za benzinovou pumpou opět rozbíjím svůj tábor.

Po probuzení si to šněruju k chilské hranici. Najednou vidím ceduli, na níž stojí Ushuaia 586 kilometrů. Po zádech mi přeběhne mráz, tak přece existuješ, už nejsi jen chimérou a značkou na mapě. Je to poprvé, kdy si mohu přečíst tento, pro mne libozvučný, název Ushuaia na tabuli, přímo u silnice.

Následující dny jsou nejen větrné, ale ke všemu ještě i deštivé. Navlékám na sebe pláštěnku, na tretry pogumované návleky, a tak se šinu zase dál. A večer přijíždím, napůl promočený, do vesnice s krásným názvem Sero Sombrero. Stavím před místní samoobsluhou, abych si koupil něco k jídlu, a vidím, že vesnice na tom není vůbec špatně. Má asi tisíc obyvatel a představte si, má pětadvacetimetrový krytý bazén. Tahle skutečně bohem zapomenutá dědinka má kromě bazénu ještě navíc tropickou botanickou zahradu a ohromnou tělocvičnu, to aby se lidem zde, na konci světa, žilo lépe. Slunko zapadá, ochlazuje se, já se v místní hosterii suším, ale protože je mi dost chladno, představuji si svůj momentální pobyt hádejte kde? No přece v sauně. Tak se ptám, jestli tu taky není sauna. Bohužel, sauna tu není, ale když se s místními bavím o tom, že sauna je náramně dobrá věc a že by to mohlo být další možné téma pro místního starostu, všichni souhlasně přikyvují, že ano, že s ním na to téma dají řeč. Tak kdo ví, možná kdyby tu někdo z vás jel za deset, za patnáct let, tak už tu sauna bude stát, počasí tady zajisté bude stejné, a tak se může každý jít do sauny ohřát.

Úsek, kterým teď projíždím, je velmi, velmi zajímavý, hlavně z geografického hlediska. Vesnice Villa Punta Del Gado leží ještě v Patagonii, zatímco Sero Sombrero už v Ohňové zemi. Ohňová země je vlastně ostrov, který je od kontinentální Jižní Ameriky, jejíž součástí Patagonie je, oddělen Magalhãesovým průlivem.

Před městem Río Grande vidím na svém počítadle poslední velkou přeměnu číslic, to když naskakuje šestadvacátá tisícovka. A tak se tisícovky kilometrů změnily ve stovky, měsíce a týdny v několik málo posledních dnů. Krajina, kterou šlapu, se už zase značně podobá té z amerického severu. Stromy obrostlé mechy, lišejníky, dřeviny spíš zakrslé než vzrostlé. Všude spousta jezer, řek a říček, jedna dokonce velmi přiléhavého a poetického názvu – Río Fuego, Ohňová řeka. Na těch nekonečných pláních jsou též tisíce a tisíce krav, ovcí a koní, ale též guanacos, lam, pro něž je tato oblast od pradávna domovem.

Je čtvrtek 8. března a do Ushuaie je to méně než 100 kilometrů. Začínám být značně nervózní, jaké to tam asi bude? K nápisu, označujícímu hranici města, je to skutečně už jen několik málo šlápnutí. Já ale vím, že tady silnice číslo tři, jak je Panamericana v této oblasti značená, nekončí. Konec je asi 25 kilometrů za Ushuaiou, v Národním parku Tiera Del Fuego. A tak městem, v němž jistě strávím ještě několik dnů, jen projíždím, protože vidina cíle je obrovská.

Kolem půl osmé přijíždím k hranici národního parku, obsluha sestávající ze dvou mladých děvčat po mně vyžaduje zaplacení vstupného. Ptám se, kdy zavírají, říkají, že v osm. A prý, když pojedeš teď, zaplatíš 30 pesos, což je 10 amerických dolarů, ale když půl hodiny počkáš, tak my v osm jdeme domů a ty můžeš volně pokračovat dál. Kvůli třiceti minutám nebudu platit deset dolarů, takže rozbaluji svačinu, doháním ztracené kalorie a asi pět minut před osmou přichází třetí dáma, která mi dává svolení, abych volně pokračoval dál. Obdarovává mne mapou, balím jídlo a rychle jedu, protože se začíná víc a víc stmívat. Projíždím národním parkem bez turistů, ztichlým, ponořujícím se stále více a více do tmy.

Je devět hodin večer a já stojím na konci silnice číslo tři. Jsem na konci svého velkého cyklistického snu zvaného Panamericana, má láska. Pořizuji pár fotografií, s bicyklem přejíždím z prašné cesty číslo tři na turistický dřevěný chodník, po kterém chodí turisté na vyhlídkovou terasu, odkud je krásný pohled na okolní přírodu. Tady je skutečný konec světa. Je večer, stavím si stan, sním… Sedím na lavičce, jím zbytek svačiny a čekám, až se setmí úplně. Zalézám do spacáku a v hlavě a před očima se mi odvíjí ten předlouhý panamerický film. Prožívám radost a smutek zároveň. Radost z toho, že jsem dosáhl cíle, a smutek, že už vše skončilo. Ale všechno na světě má svůj konec, stejně jako ta moje Panamericana. Jako by mne v cíli objala a řekla, že ti to ale trvalo? Plných 223 dnů. A já ji v té hřejivé náruči jen stačil odpovědět, a víš vůbec, jak jsi dlouhá? 26 233 kilometrů.

 

S Panamericanou si tykám

„Tož, slovem PANAMERICANA jsem i já byl uhranut před bezmála šedesáti lety"… Citaci ing. Miroslava Zikmunda z dopisu, který jsem od něj obdržel v čase příprav, jsem vybral záměrně. I mě ten název nenechával klidným a nejinak je tomu dodnes. Vždy ve mě vzbuzoval dostatek neobyčejné touhy po jejím „obyčejném" cyklistickém zdolání, po dobrodružství a poznání, po romantice i setkání s lidmi, po tom ohromném množství kilometrů… I mne ten název „uhranul".
Sám se stejně jako tisíce jiných cyklistů moc rád toulám a šlapu si na kole „jen tak", ale pokud se rozhodnu pro něco většího, cesta musí mít onen expediční a sportovní charakter nejen s předem jasným cílem, ale i s kilometrovým denním průměrem. Od prvopočátku jsem vždy toužil spojit sport a cestování do jednoho celku.
Cesta Aljaška – Ohňová země byla mojí v pořadí osmou výpravou. Každá z nich, a první se uskutečnila již před více než dvaceti lety, měla vždy předem vytyčený konkrétní záměr ve smyslu odněkud někam (sever – jih, západ – východ, Jadranská magistrála, Panamericana atp.).
Po drobných zkušenostech z cest předešlých jsem věděl, co vše bude asi přejezd celého kontinentu obnášet. Nějaké výrazné překvapení se tedy nekonalo. Jestliže měla cesta kolem světa charakter více cestovatelský, potom tato poslední byla expedicí sportovnější, z cyklistického pohledu svižnější. Výpravu jménem Panamericana jsem absolvoval na trekingovém kole 4EVER Credit s doplňky Shimano Alivio a brašnami Sport Arsenal. Veškerá výbava se osvědčila a bezchybně sloužila po celou dobu.
V průběhu oněch osmi měsíců jsem byl jednou okraden a dvakrát čelil pokusu o oloupení a podvakrát si něco „zadal" se silnějšími motorovými spoluuživateli silnic. Naštěstí bez následků.
S většinou ze čtrnácti projížděných států jsem měl tu čest se poznat již dříve, a tak se nabízelo i jisté srovnání. Citelné pozitivní změny jsem zaznamenal v některých zemích Střední Ameriky, např. Salvador (zlepšující se čistota a pořádek kolem cest, bezpečnost, vybavenost apod.). Ovšem i Amerika jižní se úspěšně snaží držet s globalizací krok.
Realizace takového cíle by se neobešla bez podpory nejbližších rodinných příslušníků.
V mém případě, kdy jsem opouštěl svou ženu Andreu s dvouměsíční dcerou Annemarií a farmu, byť zabezpečenou a připravenou na zimní provoz, byla podpora velmi potřebná. Andrea ke všemu ještě bravurně „stíhala" pozici expedičního sirdara.
Na startu v Anchorage jsem k této výzvě přistupoval opatrně a s velkou pokorou. Panamericaně jsem vykal. Cesta to byla těžká, ale moc krásná, jak už to bývá. Proto jsem o mnoho šťastnější, když mi v cíli, v Ushuaii, po 223 dnech a 26 233 kilometrech nabídla tykání. Velice si ho cením a vždy budu tvrdit, že je mou velikou láskou.
Cesta mi přinesla větší rozšíření farmářských obzorů i přesvědčivější dojem, že za každou zatáčkou vypadá svět jinak, stejně tak i opětovné potvrzení názoru, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla bicyklu.
Budu – li dostatečně pilný, snad v dohledné době vyjde PANAMERICANA, MÁ LÁSKA i knižně.

text a foto: Vítězslav Dostál

 

 

 

 

Menu