***

Máme u nás v blízkém okolí několik oblíbených míst pro krátké odpolední i celodenní výlety. K jedním z nich patří Vysoký vrch. Své jméno nese po právu, je nejvyšším kopcem na východní straně Křivoklátska a díky tomu je z něj také fantastický výhled na všechny strany. Dlouho jsem o něm vůbec nevěděl, nevede na něj totiž žádná cesta ani žádná turistická značka, nezmiňuje se o něm žádný průvodce. Až kamarád mě jednou vzal nahoru. Sjeli jsme ze silnice na jednu z mnoha lesních cest, na jedné z dalších lesních křižovatek jsme se dali mírně doleva a pak mezi stromy vpravo stále strměji vzhůru. Za dobré kondice se dá na horském kole vyjet až nahoru, zapotřebí je však k tomu výkon z kategorie mimořádných. Není žádnou ostudou vyšlápnout posledních dvě stě metrů po svých, stojí to za to. Když jsem sem vyrazil podruhé sám, cestu jsem nenašel, odbočku netrefil. A připadalo mi to spravedlivé, jako by kopec opravdu nebyl jen tak pro každého. Je třeba mít „pozvání" a laskavé svolení… Koho? Těžko říci. Staří Keltové by možná odpověď znali. Na samotném vrcholku se rozestoupí les, stromy se pokrouceně plazí těsně nad zemí, všude je vřes a borůvčí. A kameny a strmý sráz, který přes hustý vysoký lesní porost není zezdola vůbec vidět. Vlastně z řady míst není samotný kopec vůbec k zahlédnutí, je tak trochu tajený. Jako byste se rázem ocitli o tisíc výškových metrů výše, ale přitom jste na dohled od kladenských věžáků, pouhých 489 metrů vysoko a jen 160 metrů nad hladinou dole protékajícího Kačáku. Magie tohoto místa je nepopsatelná a to jsem mohl tvrdit i v době, kdy jsem o něm nevěděl vůbec nic. Vracel jsem se sem pěšky i na kole, sám i s kamarády, většina našich jízd vedoucích kolem měla odbočku sem nahoru, na místo, kde je třeba zase se pokorně otočit a sklesat toutéž cestou. S malou dcerou jsme sem pod koruny obrovitých dubů a za hrobového ticha lůna přírody chodili stavět domečky pro panenky v pařezech, mechu a kamení, později jsme se vždy usadili na vyvýšené dřevěné plošině na vrcholu a četli si tu pohádky. Ty o strašidlech a přízracích jsme měli nejraději a právě v této scenérii vyznívaly ještě působivěji. Až později jsem se dozvěděl, že se sem konají pravidelné poutě věřících, že zde lidé vrší kamenné mohyly, přečkávají noc, kterou známe jako památku zesnulých nebo noc na přelomu jednoho roku v druhý. To ovšem bez šampaňského, bez rachejtlí, s pokorou a úctou k tomuto místu. Kolik takových je všude kolem, mimo značené cesty, stranou turistického průmyslu?
V knize Josefa Dolejšího Krajinou putující hvězdy jsem se mimo jiné dočetl: „Jádrem keltské spirituality bylo přesvědčení, že ke styku a komunikaci mezi lidskými bytostmi a boží sférou nedochází v chrámech, ale na nedotčených přírodních místech, především na vrcholcích kopců, hor, u pramenů vod, jezer, studánek, v močálech, rašeliništích, která vedou do podsvětí. Tři z těchto významných předpokladů Vysoký vrch beze zbytku splňuje…" To vše a ještě mnohé další jsem si přečetl až desetiletí potom, co jsem sem začal často a rád jezdit. A také ke studánce Ve Žlábku, pramenící na úpatí tohoto vrchu. Ta má zase léčivou, nebo chcete-li přinejmenším mimořádně hodnotnou a zdraví prospěšnou vodu. Údajně na vrcholu někdy kolem 5. – 3. století před naším letopočtem stálo keltské hradiště a nejnovější výzkumy prokazují existenci masivního opevnění. Také oblázky nacházející se na vrchu zjevně nekorespondují s místním geologickým podložím. Ať byla historie vysokého vrchu jakákoliv, je jisté, že je to mimořádné místo s mimořádnou energií, místo vhodné k meditaci, odpočinku, poznání nebo jen k rozhlédnutí se po překrásném kusu naší země. Jeho magií jsem byl léta přitahován, zažíval jsem v hlubokém lese zvláštní stavy úzkosti a uvolnění, někdy jsem odtud spěchal, jindy si vychutnával každý krok a zaševelení suchých dubových listů pod nohama. Cítil jsem se být tak trochu vyvoleným, byl jsem poctěn tím, že toto místo smím znát, že jej smím navštěvovat, že jej „mám". Takové místo potřebuje určitě každý z nás, byť by to měla být pohovka v obýváku, staré křeslo v rohu garáže, lavička pod jabloní v zadní části zahrady nebo rybáři vyšlapaný flíček na břehu řeky.
Doslechl jsem se, že sdružení obcí nacházejících se pod úpatím Vysokého vrchu se rozhodlo uspořádat sbírku na stavbu rozhledny právě zde. Těžko říci, co jej k tomu vede. Možná vznikne pěkně značená naučná stezka a nějaká místní důchodkyně bude nahoře o víkendech prodávat vstup za patnáct a párek v rohlíku za deset. Nevím ale jestli sem potom budu chodit já. Připadám si jako by někdo plánoval postavit dálnici mým obývákem. Prostě se mi zdá, že do některých míst turistický ruch nepatří, a jsou místa, do nichž nepatří ani člověk sám. Jsou místa, kam nepatří cyklista a hodně je těch, kam nepatří automobil. Měli bychom to respektovat.