Původně jsem se zapřísáhl, že se na stránkách časopisu Cykloturistika neobjeví ani slůvko o fotbalu, a tím nesmazatelně vejdeme do historie jako jediná tiskovina, jediné místo na této planetě, které zůstanou touto hrou nepoznamenány. Ale nemohu jinak. Natolik mě zaujalo zvolání mého kamaráda, že se s ním musím podělit.
Já už se pomalu bál chodit k holiči, aby mi holička na hlavě nevystříhala černobílé pěti a šestiúhelníky fotbalového míče. A chleba také poslední dny raději kupuji krájený v pytlíku, při pohledu na ten kulatý se mi před očima dělají mžitky, takže se sám sebe bojím, že neodolám, rozeběhnu se uličkou mezi regály a ještě před pokladnou provedu (samozřejmě zcela reflexně a mimoděk) výkop fotbalového brankáře hodný Petra Čecha. Prostě není úniku.
Žehráme na stádnost davu s podobně laděnými a v tom zazní ony věty: “Miluji fotbal! V době konání zápasů Brücknerových svěřenců jsou úplně prázdné silnice a fantasticky se jezdí na kole! Cestou z Křivoklátu do Lán jsem potkal jediné auto! To se mi v životě nestalo!…” Uvědomil jsem si, že v téže době jsem autem projížděl Prahou a, světe div se, téměř bez zastavení. “Miluji fotbal”, musím se přidat. Stádnost má co do sebe.
Dokonce jsem se v den našeho zápasu s Ghanou ocitl ve skupině přátel, kteří prohru našim přáli, radovali se, zapíjeli ji. Tak to už je moc i na mě! Musím přiznat, že i mě těší každý našincův úspěch, ve sportu, v umění, ve vědě, prostě kdekoliv. Tady ale nešlo o “naše”, ale o fotbal, o hru v Evropě tolik populární. Proč je pro jedny téměř smyslem života a druhé tolik irituje? Proč zrovna fotbal? To jsou otázky, na něž nedokážu odpovědět. Zamýšlím se spíš nad tím, kde je v tomto případě “vejce” a kde “slepice”. Je mediální megamasáž odrazem skutečného zájmu a potřeb lidí, anebo je to přesně naopak a média lidi zblbnou a nasměrují tam, kam je jim libo?
Týden před začátkem této akce jsem seděl v hospodě a vyslechl rozhovor od vedlejšího stolu. Sešli se tam čtyři slušně oblečení padesátníci (evidentně to nebyl jejich každodenní rituál) a velmi zaníceně a překvapivě i odborně diskutovali o průběhu letošního Gira, glosovali Bassovu suverenitu a spekulovali o potížích Gilberta Simoniho v kopcích nebo o vlivu převodníků Compact Drive na lehkost jízdy v alpských stoupáních. Až do té doby jsem si myslel, že každého, kdo fandí kolu a jezdí na něm, musím v našem městě dobře a osobně znát! Vlastně mě velmi potěšilo, že tomu tak není. A to si vezměte, že se zprávy z druhého nejvýznamnějšího cyklistického závodu světa v našich denících objevovaly sotva jen v řádkových přehledech výsledků. A to nemluvím o závodě, kterým kdysi žily generace nás, našich otců a našich dědů, o Závodě Míru. Skupina lidí jej doslova vzkřísila z komatu, přivedla na start exkluzivní konkurenci i sehnala lukrativního sponzora. A v nejčetnějším tisku jsem zprávy z některých etap ani nenašel. Tak jak to tedy je?
Právě Závod Míru je pro mě argumentem toho, že média tvoří realitu, nikoliv naopak. Bohužel. Dokud se o cyklistice psalo (ponechme politické důvody toho, proč tomu tak za komunismu bylo) lidi znali Moravce, Zagretdinova, Ludwiga, sedávali denně u televize, brali si volno, aby byli včas na vrchařských prémiích a prožívali jejich souboje. Cyklistické oddíly pak praskaly ve švech malými závodníky. Kde jsou dnes ty miliony diváků kopané, jimž je určeno patnáct ze šestnácti sportovních stran v nejčtenějším deníku? Proč nejsou na tribunách při ligových zápasech? Proč amatérské a juniorské týmy nestojí ve frontě na pořadníky v rozvrzích fotbalových hřišť v celé zemi? Nějak tomu nerozumím – kde jsou všichni ti pseudofandové fotbalu?! Přece se všichni nemohli vejít do hospod!
Já samozřejmě chápu určitou internacionální dimenzi fotbalu. Jsou země, kde stačí říci “čeko” a každý druhý hned vyhrkne “nedved” nebo “rosički”. Mnohem větší význam pro renomé naší země by ale mělo, kdyby každý Američan věděl, že Novosvětskou složil Dvořák, a kdyby každý člověk na světě věděl, že kontaktní čočky vymyslel Wichterle anebo to, že je i “tam na východě Evropy” člověk, který transplantuje srdce jak na běžícím pásu. Nehledě pak na to, že stačí 90 minut, aby černí atleti z Ghany smyly z hlav našich fotbalistů všechen lesk, slávu a gelatinu. V tom ale, koneckonců, vidím určitou spravedlnost. V tom, že Wichterleho, Pirka, Havla a další nemůže nikdo překonat ani pokořit. A také v tom, že dobrá a spravedlivá věc, dosažená pílí a s pokorou dojde svého cíle. Cyklistika taková je, je v ní dřina i krása, bolest a neuvěřitelné pokora. Kdo na kole jezdí, ví o tom své. Kdo cyklistiku miluje, najde si zprávy o svých hrdinech i přes protivenství tupé stádnosti a zaslepenosti médií. A co je hlavní – na kolech se jezdí, i když se o cyklistice vlastně vůbec nepíše. A to je skvělé.
Jezděte na kole! Někdo z toho může mít největší požitek hlavně v době konání fotbalových zápasů, ale věřím, že vám dost prostoru poskytne celé letošní léto.
Přeji krásné dny a hodně prázdninových kilometrů.
(Mimochodem – Všimli jste si, že i toto číslo má 116 stran?!)