Pyrenejské průsmyky od moře k moři

28.2.2017

Mohutné pohoří, tvořící přirozenou, ale divokou a v minulosti těžko prostupnou hranici mezi Francií a Španělskem, to jsou Pyreneje, oddělující zároveň celý stejnojmenný poloostrov od zbytku Evropy. Jeho průsmyky, rozervané soutěsky hlubokých říčních údolí i národní parky vysoko v horách jsme se vydali projet od divoce hrozících, temných vln Atlantického oceánu, až k idylickému sluncem prozářenému Středozemnímu moři. Čekalo nás něco přes tisíc kilometrů v sedle, rozplánovaných na jedenáct dní, průměr tedy nevypadal nijak hrozivě, ale správně jsme tušili, že ne každý den se bude dařit.

Začíná se od nuly
Bayonne bývalo v době své největší slávy hlavním městem francouzského Baskicka, ale dotýká se i naší historie, 12. října 1914 tu složila přísahu rota Nazdar, prvních 300 dobrovolníků vznikajících československých legií. Nad severním cípem města, na pláži Ondres, začínalo naše putování – symbolickou koupelí v burácejících vlnách Atlantiku jsme vytyčili základní výškový bod trasy. A aby šlo o nulu opravdu poctivou, počkali jsme, až odliv posune hladinu ke spodní hranici. Zatímco dávní dálkoplazové překonávali Pyreneje na pouti k hvězdnému poli Compostelly Svatojakubskou cestou od severu k jihu, my jsme se pod Michalovým vedením vydali přejet hory od západu k východu, jen nástupní etapa z francouzského podhůří ke španělské hranici směřovala k jihu.
Průmyslové aglomeraci Bayonne jsme se vyhnuli širokým obloukem, v Urtu překonali řeku Adour a pomalu začali šplhat do hor. Vedlejší silničky vedoucí baskickým venkovem se houpaly z kopce na kopec, na jednom jsme obdivovali maurský sloh starého benediktinského kláštera, na druhém spořádanou disciplínu stádečka přežvýkavců, čekajících u napajedla na vodu ve vzorné frontě, silně připomínající knižní čtvrtky z dob reálného socialismu u nás.
Výška přibývala jen pomalu a zlehka, jediné významnější sedlo Col de Pinodieta mělo pouhých 179 nadmořských metříků, a vysloužilo si tak hanlivé označení sedla dietního. Už jsme ale za sebou měli takových kopečků nepočítaně a kilometrů rovnou stovku, za sedlem jsme zaparkovali na nocleh a při večerním kuchtění žádnou dietu nepraktikovali.

Poslední pohled na Atlantik z vesnice čarodějnic
Pyreneje nemají Španělsko a Francie rozděleny příliš spravedlivě, strmé severní svahy a hluboko zaříznutá údolí jsou plošně o hodně menší, než moře hor a pozvolněji klesající terén na jihu, a proto se i většina naší cesty odehrála ve španělských kulisách. Hranice jsme přejeli druhý den po snídani a rázem se ocitli v jiném světě. Architektura hned prvního městečka silně zaváněla romantikou starých filmových westernů, věž kostela jak vystřižená z mexické vesnice, chyběl jen nejmladší ze sedmi statečných, rozhoupávající zvon. Ale proslulost Zugarramurdi mezi turisty má kořeny jinde, nedaleká jeskyně se proslavila baskickým rejem čarodějnic, v roce 1610 jich tu inkvizice odhalila na čtyřicet a dvanáct z nich poslala na hranici. Z krutého osudu nešťastnic dodnes profitují hostinští a hoteliéři, jediný vývěsní štít se tu neobejde bez čarodějky a koštěte.
Nějaký ten povznášecí prostředek by se hodil i nám, od kostelní věže jsme se konečně dočkali té správné cesty do nebe, silnička se zlomila hezky nahoru pod hodně ošklivým úhlem. Stačilo jen pár serpentin a koukali jsme na střechy Zugarramurdi shora, za vsí se rozevřelo široké panorama francouzského podhůří, zarámovaného tmavomodrým pruhem Atlantiku na obzoru. Byl to poslední pohled na oceán, vydržel jen k prvnímu sedélku. Collado de Esquisaroy už mělo 518 metrů a zdrobnělina v jeho názvu dávala tušit, že nás dál čekají další výškové metry. Zatím jsme se jenom pohupovali a kličkovali v horách, chvíli nahoru, chvíli dolů, s kopečky jsme se zatím jen tak navzájem oťukávali.
Z Vale do Irurity jsme se na chvíli octli na hlavní silnici údolím Ria Bidasoa, ze které nás vysvobodila horská silnička znovu stoupající do hor. Na jih to odtud není daleko do Pamplony, kdysi hlavního města Navarrského království. Samostatné, hradbami navzájem oddělené čtvrti tu měli Frankové, Židé a Navařané, neustále se spolu svářící, později město zase proslulo červencovými oslavami svátku patrona města, točícími se hlavně kolem rituálů spojených s býčími zápasy. Horká jižní krev se tu nezapře, když se neperou mezi sebou, rvou se pamplonští aspoň s rohatým hovězím.

Těsně pod tisícimetrovou hranicí
Pár rychlých jezdců se vydalo do Pamplony, ochutnat kolorit míst, známých z Hemingwayových románů, ale většina týmu dala přednost poklidnému stoupání serpentinami silničky, obklopené horskými loukami, cinkajícími stády ovcí, bez dozoru se spokojeně pasoucích v liduprázdné krajině. Čekalo nás první trochu slušné sedlo expedice, téměř se dotýkající aspoň tisícimetrové hranice, pasu Artesiaga k ní chybějí pouhé čtyři metry. Nekonají se tu žádné vrcholové cedule, ani horské chaty s občerstvením, jen bouda pastevců s kamennou střechou. Hezky tu protahovalo, a tak i přesto, že byl konec července, zde byla pěkná zima. Natáhli jsme na sebe, co bylo po ruce, a uháněli dolů schovat se do závětří borového hvozdu.
Nocleh u Ria Arga znamenal částečnou ztrátu výšky, náplastí byla dobře vybavená koupelna v podobě tůňky pod vodopádem. Další den jsme se celé dopoledne pohupovali pořád těsně pod tisícimetrovou výškou, přes dvě sedla, Erro a Aurizberri, jsme dojeli do starobylého Aribe, obklopeného rozeklanými skalními stěnami. Obědvali jsme na kamenných obloucích středověk pamatujícího mostu přes říčku Irati, ta nás pak zavedla znovu do hor.

Konečně pořádné sedlo
Asfalt silničky proti proudu Ria Irati jsme vyměnili za prašnou cestu přírodním parkem Orbaitzeta, typicky španělskou stepní krajinou, nízké pahorky a suché stromy. O koníkovi, rozvaleném pod jedním z nich, jsme se dohadovali, zda je už po smrti, či je jen tolik unavený. Z vyprahlé prérie jsme se vrátili do lesa, mezi stromy se zaleskla temná vodní hladina, jezero přehradní nádrže Irabiako jsme objížděli téměř dokola. V nejsevernějším bodě jsme se v hlubokém údolí, sevřeném horami ze všech stran, znovu dotkli francouzské hranice, po druhém břehu přehrady jsme kamenitou, pozvolna stoupající cestou nepřející příliš rychlé jízdě, dosáhli hlavního vchodu rezervace, do které jsme prve pronikli zadními vrátky.
Od parkoviště jsme si ještě odskočili k nedalekému vodopádu Kubo, inzerovanému mezi atrakcemi přírodního parku, ale moc nás neuchvátil, něco na způsob zmenšené Mumlavy, trpící akutním nedostatkem vody. Ten byl znát předtím i na hladině přehrady, pokleslé o nějaký ten metřík proti normálu.
Následující kilometry konečně umožnily naplnit téma seriálu, kterým jsou vysokohorská sedla – Paso Tapia bylo první z nich, na které jsme při naší expedici narazili. Po nekonečném kličkování jsme se vyšplhali nad horní hranici lesa a přímo před námi se mezi žlutozelenými, jižním sluncem poněkud sežehlými vršky objevil cíl – ploché sedlo a silnička, kroutící se nahoru, lemovaná střídavě kamennými morénami a hovězími přežvýkavci. Nahoře se před námi otevřelo nekonečné, modrozelené moře, moře kopců a hor, daleko na obzoru splývající s modří oblohy, a až tam, za tím vším, jsme někde tušili další modré moře, to skutečné, ke kterému jsme chtěli dojet. Měli jsme na to ještě sedm dnů, spoustu kilometrů a pěknou řádku sedel. To, na kterém jsme stáli, má 1340 metrů nadmořské výšky, ta před námi čněla ještě výše, některá až o kilometr. Ten den nás ale už čekal jen sjezd, o to delší, příjemnější a rychlejší, oč byla cesta nahoru strastiplnější.

text a foto: Vladimír Pustina

Menu