Úvod » Články k časopisu » Zemí potomků Čingischána

Zemí potomků Čingischána

Po deseti hodinách letu začalo letadlo pomalu snižovat výšku, ale z okénka stále nebylo vidět vůbec nic. Po výstupu z letištní haly nás ovanul těžký vlhký vzduch, horko a mlha… Namířeno máme směrem zcela opačným než davy turistů a Číňanů směřujících do centra Pekingu, našimi cíli jsou severně ležící jezero Huairou Shuiku u městečka Huairou a Velká čínská zeď.

V rohu haly začínáme sestavovat naše kola. Po pár minutách jsme zcela obklopeni davem zvědavých Číňanů. Zvláštní je, že na nás nemluví, pouze stojí a pozorně sledují náš postup. Někteří se usmívají, jiní o něčem diskutují. Člověk tak trochu znejistí. První problém však nastává ještě v letištní hale – nelze zde totiž koupit žádnou mapu okolí, na což jsme tak trochu spoléhali. No, nebude to tu jednoduché. Z letiště tedy vyrážíme bez mapy. Hned na první křižovatce – s ukazateli pouze v čínských znacích – zapínáme GPS. Dle směru volíme vždy vedlejší silnice a cyklostezky, kterých se tu zdá být spousta. Také každou chvíli nějakého toho cyklistu potkáme. Platí tu ale asijské myšlení a volné tempo. Většina čínských kol totiž nemá přehazovačku a už nějaký ten rok pamatuje.

Čínština a pitná voda
Horko a vlhko nás nutí doplňovat tekutiny mnohem častěji, než jsme zvyklí. Při vjezdu do menší vesničky jdeme do obchodu. Věc zdánlivě jednoduchá, ale prodavačka nám nerozumí ani slovo. Ukazuji tedy na prázdnou cyklistickou láhev a vzápětí do ní dostávám vařící vodu (jen připomínám, venku je 32 °C). Pokus číslo dvě: ukazujeme na velkou pětilitrovou plastovou láhev, cenu nám paní prodavačka píše na papír. Venku po otevření zjišťujeme, že se jedná o alkohol – něco na způsob meruňkovice. A toho teď máme pět litrů! Oj, večer bude veselo! Ale co teď? Máme žízeň a potřebujeme vodu! S angličtinou tady na vesnici nemáme šanci. Jedeme tedy dál. V další vesnici vidíme v obchodě na jedné láhvi podobnou nálepku, kterou jsme už viděli na láhvích na letišti. A opravdu, voda!!! Dorozumět se zde opravdu nebude jednoduché!
Navečer dorážíme k onomu vyhlídnutému jezeru (Huairou Shuiku). K našemu velkému překvapení je celé jezero oploceno tři metry vysokým plotem, navíc začíná pršet a silné krupobití nás nutí postavit si stan velmi rychle. Jediné vhodné místo v tomto okamžiku se zdá být uprostřed stromořadí naproti pravděpodobně místní základní škole městečka Huairou. Ráno se pak se školáky vzájemně pozorujeme a vyvaleně na sebe koukáme. Jsme tu tak trochu překvapením dne.

Rýže a plněné knedlíčky
Počáteční problémy s pitnou vodou jsou sice překonány, ale co jídlo?! Jídlo je všude!
Skoro v každé vesnici je na hlavní ulici několik krámků, tržnice s čerstvým ovocem a zeleninou a to nejdůležitější: červenými lampionky označené hospůdky! Jedná se o malé restaurace, něco na způsob rychlého občerstvení s posezením na okraji ulice. Kuchařka stojí venku u svých dýmajících kotlíků a bambusových hrnců a s úsměvem vybízí k výběru. Zvědavě ji nakukujeme pod pokličky. Malé knedlíčky plněné masem nebo drcenými fazolemi, lusky, drůbeží polévka a ke všemu samozřejmě nesmí chybět „mi-fa“ (čínsky rýže). Vše chutná výborně, ať si objednáte cokoliv. A pozor, není to drahé! V přepočtu necháváme ve třech za slušný oběd okolo 32 jüanů, to jest asi 30 Kč za jídlo na osobu. Naší svačinkou pak po cestě bývá sezamová placka nebo bochánek z pojízdného pekařství. To jde spíše o štěstí, zda-li dnes opět nějaké potkáme.

Čínská zeď
Druhý den navečer dojíždíme pod Velkou čínskou zeď (Great Wall at Mutianyu). Paráda. Z roviny se náhle dostanete do homolovitých kopců pohoří Jundu Shan a nahoře po kopcích se opravdu táhne velká a dlouhá zeď. Nesmírně se na ni těšíme, ale dnes je na tak velkou atrakci už pozdě. Začíná se stmívat, a tak se radši rychle začínáme ohlížet po ubytování. To nacházíme v jednom ze stavení ve vesnici Mutianyu a máme to nečekaně i s teplou sprchou a večeří. Popíjíme s místními čínské pivo a diskutujeme s těmi školáky, kteří umí anglicky. Následně padáme do postelí jako hrušky. Druhý den ráno se vydáváme pěšky nahoru, ke vstupní bráně. Ulici lemují až tak trošku agresivní prodejci pohlednic, triček a vůbec všeho možného s motivem Velké čínské zdi. U pokladny dostáváme na vybranou jak se na zeď dostat. Volba mezi lanovkou a schody připadá samozřejmě na schody – člověk se sice více zapotí, ale ten pocit nahoře je k nezaplacení! Obdivujeme nejen příkrou architekturu, ale i výšku, které dosahujeme. Určitě tu musí být i rozsáhlý výhled, když tu zrovna není – jako teď – mlha. Ale ta prý tady je až na výjimky pořád, smějí se nám místní. A asi málokdo z návštěvníků předem ví, že Velká čínská zeď není již zcela tak kompletní, jak bývala, ale nachází se v celkem žalostném stavu ruiny. Pouze určité části jsou Číňany nebo různými evropskými firmami opravovány a zpřístupňovány turistům. Náš opravený úsek měřil asi osm kilometrů, a tak jsme ho prošli z jedné strany na druhou.

Letní palác
Od Velké zdi pokračuje naše cykloputování k jezeru Shisanling Shuiku. Ještě dopoledne navštěvujeme jeden ze třinácti císařských hrobů dynastie Ming (Ming Tombs), a protože nám není moc sympatický, tak dalších dvanáct vynecháváme a vydáváme se celkem nelogicky v protisměru “alejí duší” (Shen Dao), která je jakousi osou vedoucí z Pekingu k hrobkám.
Namířeno máme k císařovu letnímu paláci Yi He Yuan (Summer Palace). Tady nastává menší problém s koly. Nechtějí nás s nimi totiž do paláce pustit. Nakonec vstupní hlídka přivolává nějaké pomocné strážníky a ti na kola po celou dobu, co jsme uvnitř, přísně dohlížejí. Areál letního paláce je nesmírně veliký (přibližně 240 ha). Nechali jsme si na jeho prohlídku jeden celý den a bylo to málo! Strávit tu můžete dva tři dny a pořád ještě budete mít co objevovat a obdivovat. Jedná se vlastně o ohromný park u velikého jezera se spoustou paláců, budov, altánků a chrámů s jezírky obklopených upravenými zahradami s květinami. Nechybějí tu ani malíři typických čínských obrazů, ani zpívající či tančící skupinky Číňanů. Císař se tu v létě asi nenudil.

…a Peking
A teď už se k hlavnímu městu Číny opravdu začínáme blížit. Přibývá aut, domů i lidí.
Vjezd do Pekingu (Beijing) jsme si po zkušenostech z jiných hlavních měst představovali jako katastrofu. Vjezd do hlavního města Číny je však pro cyklistu, k překvapení všech, pohádkou. Cyklostezka = cyklopruh o šířce 3,5 metru, který vede podél každého jízdního pruhu. Cyklistů, rikš, mopedů a drobných povozů tu jezdí tolik, že ho řádně naplní. Jediné, na co si můžeme stěžovat, je ovzduší. Stará auta bez katalyzátorů, dýmající mopedy a městské autobusy vytváří nedýchatelnou vrstvu kouře nad silnicí a nad celým 6,5milionovým městem. I tak dorážíme do z Evropy předem zamluveného hotelu bez problému. Dopravní značení a ukazatele jsou totiž v hlavním městě nejen v čínštině, ale i v angličtině!
Další tři dny si užíváme bez kola z té obrovské nabídky kultury aspoň tu trošku, kterou toto město nabízí: Zakázané město, chrám zvonů, muzeum architektury… a samozřejmě nezapomínáme na regeneraci – náš hotel má bazén!
Na prohlídku Zakázaného města doporučujeme ponechat jeden celý den. I toto je ohromný areál nepředstavitelné velikosti. Ke všemu je zde potřeba připočítat jakýsi časový bonus – viz následující zkušenost:
Z hotelu jsme se s plánkem města v ruce vydali ke Chrámu zvonů. Jdeme hodinu a zjišťujeme, že jsme pouze o pár hlavních ulic dál. Přivolaný taxík nás pak veze ještě 45 minut dál tímto směrem! Neuvěřitelné. Přivyklí velikosti města Liberce nebo Prahy tady nemáme šanci. Toto město je zkrátka pěšky nezdolatelné. A vůbec, pozor na měřítko mapy!

Na sever
Zemi plnou lidí, kol, chaosu a rýže opouštíme vlakem – světoznámou Transsibiřskou magistrálou (úsek Peking – Ulánbátar). Namířeno máme na sever, do země téměř liduprázdné, do Mongolska.

Mongolsko
Chodbičkou vlaku zavál lehký vítr a pokryl všechno vrstvou jemného písku. Vykoukli jsme z lehátek a za okny se rozpínala bílá, nekonečná planina písku. Poušť Gobi – konec Číny a začátek Mongolska.
Do Ulánbátaru jsme přijeli bez problému vlakem z Pekingu. Bylo to dokonce jednodušší než cestovat s koly s Českými dráhami z Českých Budějovic do Liberce.
Vystoupili jsme na nádraží a začali sestavovat kola. Netrvalo to dlouho a zbyli jsme na nástupišti zcela sami. A v tom se objevuje paní Alena, zde žijící sympatická Slovenka, která nám pomohla zajistit ubytování. Je skvělé slyšet po dlouhé době opět jazyk, kterému člověk rozumí.

Malý Ulán
Ještě týž den odpoledne se vydáváme na průzkumnou obchůzku města. Z posledních dnů přivyklí velikosti Pekingu, překvapeně koukáme – hle, konec města!
Otočíme se a jdeme na druhou stranu. A zanedlouho stojíme na mostě a za ním je konec města! Ulán je malý a i pro našince zcela přehledný. Památek není tolik. Navštěvujeme alespoň Khaanův zimní palác (Bogd Khaan Winter Palace).
Nakupujeme zásoby jídla, vody a bomby na vaření. Vše balíme na kola. Přitom nás začínají svrbět nohy – nejraději bychom vyjeli už dneska. Čekají nás tři týdny ve stepi a okruh dlouhý přes 1000 km.

Za branou města
Ráno konečně vyjíždíme. Mongolové jsou oproti Číňanům otřesní řidiči bez ohledu na cyklistiku. Každý jede a troubí, jak se mu to zrovna hodí. Ale nejsou jediní, kdo nám ztěžuje výjezd z města. Docela hazardním problémem tu jsou otevřené kanály. V hustém provozu není zrovna jednoduché se jim vyhýbat. Je to 50 na 50. Zhruba po deseti kilometrech konečně projíždíme vstupní bránou města. S ní jako by končilo vše – zástavba, veškerý provoz, hluk, prach a kanály… Před námi jsou jen kopce a step.

Step, nomádi a GPS
Vzduch voní tak trochu pískem, tak trochu trávou, obloha je čistě modrá a vítr nám fouká lehce do zad. Za každým kopcem nový horizont a nový výhled. Jsme nadšeni. První jurty poblíž silnice, stáda ovcí a koz, volně se pasoucí koně. Pohoda.
Šlapeme směrem na západ a poté, co asfaltová silnice zhruba po sto kilometrech nadobro končí, dál jen stepí. Orientace funguje pouze pomocí srovnávání řek, vesniček a kopců v mapě a především díky GPS.
Každý večer se zabýváme paradoxním problémem, výběrem místa pro stanování. Užíváme si ty nejdelší, nejrozsáhlejší a nejkrásnější kempy světa. Kempař je tady tak hýčkán, že znejistí a vymýšlí stepní speciality – u řeky, u kamení, s výhledem na západ slunce, u stáda koní…
Samota a přeci to není samota. Vždy večer, tak hodinku po postavení stanu, se z ničeho nic na obzoru objeví nomád na koni. „Zaparkuje“ koně a posadí se k nám. Kývne hlavou „San baj nů“ (místní pozdrav, dobrý den). Dále vytahujeme mongolsko-anglický slovník a pohlednice měst, odkud pocházíme. Neuvěřitelné na kolik zábavy to za večer vystačí.

Pohostinnost místních
Několikrát jsme byli dokonce pozváni na návštěvu či přenocování do jurty. Nomádi, ač mají zdánlivě málo, tak se o misku slaného mastného čaje nebo i o celou večeři rádi podělí.
Zdůrazňuji, že nomádi mají pouze zdánlivě málo, protože vlastnit 120 koní, 16 krav, 60 ovcí a 40 koz nepovažuji zrovna za maličkost. Ty majetkové hodnoty jsou zde holt jinde.

Nomádi cyklisté
Z toho, že putujeme stepí na kole, jsou nomádi nadšeni. Většinou nám kolo řádně osahají, promačkají brzdy, zvonek, přehazovačku, sedlo, pneumatiky… Většina pak touží po jediném – svést se. Nabídkou za svezení se na oplátku několikrát svezeme na koni. Zdejší dřevěná sedla jsou však spíše pro ty tvrdší povahy.
I obráceně to není snadné, těžké kolo v písčitém terénu unavuje netrénovaná lýtka, a tak i Mongolové rádi mění zpět kola za Moir (mongolsky kůň).

Vyschlé řeky
Nedostatek pitné vody a vody vůbec se stává naším asi největším problémem. Ve vesničkách nakupujeme zásoby balených lahví na dva dny dopředu. Spotřeba je kvůli vysokým teplotám okolo 30 až 36 stupňů opravdu tak pět litrů na osobu. Většina řek zakreslených v mapě je bohužel zcela vyschlá. Tady nepomohou tablety na úpravu vody. Nezbývá než šetřit a šlapat. Jedním z našich cílů je dojet k jezeru Ogi Nuur. Bude i to vyschlé?! Naštěstí je dost veliké a vyschlé není! Hurá, voda! Skáčeme z kol rovnou do vody a dopřáváme si ji ve všech podobách – plavání, vaření, koupání a praní. Jak nám to zvedlo náladu. Kdo nedojel k Ogi Nuur na kole, není cyklista, laškujeme.

Kultura ve stepi a národní parky
Po několika dnech začínáme rozlišovat různé druhy stepi – step travnatou, štěrkovitou, písčitou, valounkovitou, kamenitou a drnitou. Nekonečné planiny zpestřují opravdu jen malé vesničky, jakási seskupení několika jurt a pár kamenitých či dřevěných bud. Takovéto osídlení má místní hospodu a krámek základních potravin. Ve většině nalezneme i benzinovou stanici. Až když dorážíme do města Charchorin, dýchne na nás vzduch ze starého, ale stále ještě funkčního, místního kláštera Erderash, který je zahalen do bájí o Čingischánově slávě a říši. Mladá průvodkyně nás zde v angličtině zasvěcuje do tajů a základních principů buddhismu.
Dalším zpříjemněním cesty je návštěva národního parku Hogno Han Uul. Zde si v turistickém jurta-kempu dopřáváme sprchu a uskutečňujeme pěší výpravu do skal. Oblézáme zbytky vypáleného kláštera a obdivujeme výhled ze skalní vyhlídky. Je tu klid, ticho, svítí sluníčko a vane lehký větřík, zkrátka nádhera. Cyklistovi je tu hezky i bez kola.

Přejezd sedla za Hujirtem, náš nejvyšší bod
Celé Mongolsko se nachází na náhorní planině v nadmořské výšce kolem 1000 metrů. Naším nejvyšším bodem bylo překročení sedla mezi lázeňským městečkem Hujirt a jezerem Sanglyn Dalay v pohoří Khangayn Nuruu, jakéhosi podhůří Altaje. Šlapeme dlouhým, postupně stoupajícím údolím, cesta se mění v kamenitou stezku a nám nezbývá než poslední kilometr tlačit. Dosahujeme výšky 2108 metrů. A stojí to za to. Lezeme na skálu a kocháme se výhledem. Odpočíváme a pozorujeme ohromné zde sídlící orly skalní. A teď hurá dolů!

Zasloužené pivo
Vzduch voní tak trochu pískem, tak trochu prachem, obloha je na obzoru mírně šedivá – není pochyb, na kopec, dolů a jsme znovu v Ulánu! Civilizace nám po takovém výletě zrovna nevoní, ale netrvá dlouho a využíváme plně jejích výhod. Návštěva pekařství, sprcha, postel a večerní pivo (pozor, v místní české hospodě) chutná naprosto zaslouženě!

Hodnotící osmero:
Čína je opravdu plná lidí a rýže
Co Číňan, to cyklista
Čínské znaky = tajuplné znaky
Prasklý drát = výztuž pro něco jiného, třeba prasklý nosič
Mongolsko je opravdu krásné, veliké a liduprázdné
Poznávat Mongolsko na kole je dobrodružství samo o sobě
V písčité stepi je lepší mít s sebou koně než kolo
Řeka v mapě zdaleka neznamená vodu