Arab Araba do luftu nevyhodí, říkali jsme si a pro přesun zvolili aerolinky Emirátů. Personál si to zřejmě myslí taky. Kontroly před odletem byly dost laxní. Další nezvyklá věc: směli jsme vzít jen 20 kilo bagáže. Když ke spacáku, stanu, kastrolu, vařiči, náhradním ponožkám, zubnímu kartáčku, špuntům do uší, pateru prášků proti průjmu (proti zácpě jsme neměli nic) a dvěma litrům kořalky proti depresi přibalíte bicykl, máte se co ohánět, abyste se vešli. Parádně lehká kola Merida se osvědčila (a nejen na váze v letištní hale). Vešli jsme se.
Aerolinky jsme vybrali dobře. Až do Bombeje jsme dolétli bez sebemenšího náznaku nějakého atentátu. Bylo 18 hodin místního času a slunce zrovna zapadalo. Skleníkové vedro kolem 30°. (Šmankote, kolik bude v poledne?!)
V koutku letištní haly, při skládání bicyklů, konám první dobrý skutek vandru. Zachraňuju život čtyřcentimetrovému švábovi, ležícímu na zádech a kmitajícímu nožkami do prázdna. Abych si šplhnul u hinduistů. Toto náboženství vyznává 80 % Indů. I buddhisti by ze mě měli radost, o džindistech nemluvě. Hned na letišti směňujeme peníze. Radši víc než míň. Ve vnitrozemí je prý tento úkon dost obtížně realizovatelný.
V BOMBEJSKÉ VŘAVĚ
Bez váhání se vrháme do dopravní vřavy, abychom dosáhli centra Bombeje vzdáleného od letiště 30 km. Jezdí se vlevo, ale v tom problém nevězí. Zato hustota provozu, šílený chaos…ne že bych z něj byl zděšen, ale moc k tomu nechybí. Auta, chodci, cyklisti, krávy, psi…všichni kličkují v nepředstavitelných myškách. Některé situace mě straší v noci ještě teď a děkuji Šivovi, že jsem přežil jen s odřeným kolenem. K té havárce došlo kvůli mé přední batožině. Je o trošku větší, než jsem zvyklý. Tady jde o milimetry. Koleno hnisalo a mokvalo, přestože jsem na něm nešetřil jodem. Doma se zahojilo za pár dní.
Ale k tomu provozu. Pravidla v našem pojetí snad ani neexistují. Podstatné je, na čem jedete. Účastníkem provozu číslo 1 je slon. Ten má přednost vždy a všude. Též náklaďák, naložený rýžovou slámou tak, že šofér má výhled jen uzoučkým průzorem přímo dopředu, každý objede.
Nejhorší jsou autobusy. Za děsivého troubení se řítí jako hasiči k požáru. Každý, komu je život milý, se klidí do škarpy. Prostý náklaďák vás většinou zaregistruje, ale moc bych na to nespoléhal. Sanitku ani hasiče jsme neviděli. A všichni šoféři, závozníci nebo pasažéři na vás v tom fofru volají: “what´s your name?!” a “how are you?!”, načež okamžitě zmizí v tom hemžení.
Vzadu mají napsané HORN PLEASE. Čím větší auto, tím větší nápis. A troubí, co jim klakson stačí. I my musíme zběsile zvonit, neboť ani srážka s pěšákem, cyklistou či psem by nebyla příjemná. Šmankote, málem jsem zapomněl na krávy.
Při předjíždění žen, nesoucích na hlavě otep dlouhých křivolakých klacků, je dobré dát pozor na oči.
Auta nemívají dveře. Při dané hustotě účastníků provozu by bylo problematické je otevřít. Už nikdy nikde mi dopravní ruch nebude připadat divoký.
Ale vraťme se na začátek. Bombej – největší město Indie. A nejlíp prosperující. Zdejší přístav je největší. Je tu hromada úspěšných fabrik, největší filmové ateliéry…Získat práci prý není problém. Ročně se k 16 milionům přistěhuje 100 000 venkovanů. Polovina Bombejanů žije na ulici nebo ve slumech. Těm se nevyhnete. Prostírají se kolem hlavních výpadovek. Silnice je lemovaná spícími lidmi. Leží v prachu a odpadcích, hlavou do vozovky, aby ji měli výš než nohy. Přikryti nějakým cárem i s tou hlavou (aspoň trochu soukromí). Auta burácí v těsné blízkosti. Nikdy nikde mi lidskej život nebude připadat bídnější. Ale Indové to vidí jinak: “Trocha nepohodlí se snese. Dobré výdělky za to stojí.”
Jenže jak my, nebožátka, přečkáme noc?! Tápeme od hotelu k hotelu, ale ceny několikanásobně převyšují indický standard. Třikrát vyšší HDP, než má Dillí, se holt nezapře. Jen nezměknout. Zítra na venkově se nepochybně vyspíme dosyta.
Až hodinu po půlnoci jsme se zničeně skáceli do stinného kouta, tvořeného zděnými ohradami. Blízko je brána od jakéhosi honosného areálu. Nižší kasty sem nejsou připuštěny. Nad námi hlídači ozbrojeni bambusovými hůlkami, přimhouřili oko. Když jsme jim slíbili, že je to jen na jednu noc.
Ležíme víceméně na smetišti, ale možná sem ty kousky igelitu zahnal vítr. Exkrement jsme neidentifikovali žádný. Na Indii docela kulturní prostředí. Teď bych teda zatraceně ocenil tu vlhkou utěrečku, co nám pořád nutili v éru.
Už byl dávno den, když jsme se probudili k životu. Všude kolem nás parkují auťáky a příslušníci vyšších kast se za ohradou proklusávají na koních. (Byli to jediní koně, které jsme v Indii spatřili.) Po chodnících jsou ještě porůznu roztroušené postavy pod kusy textilie, že nepoznáš, na kterém konci to má hlavu a kde nohy. Občas se někdo zavrtí. Ten je na 100 % živý. Ve slumech už se vstává. Děvčata v krásně barevných, nepochopitelně čistých sárí, sedí kolem ohýnků z odpadků a pečou na pánvičkách cosi – nejspíš to bude rýže.
My se v tomto megaměstě zdržíme jen krátce. Kupujeme zatím jen vodu. Dvoulitrovka vyjde na necelého půl dolaru, takže levněji, než by stála naše pilulková dezinfekce.
ŽONGLÉR ČAJVÁLA
Na venkově se žije přece jen líp. Není tu taková bída o potravu ani o prostor. I exkrement je kam rozptýlit. Ona ta hustota osídlení není v Indii až tak strašná. V Holandsku jsou na tom podstatně hůř.
Na křižovatce, kde odbočíme k východu – do hor Západní Ghát – jsme v kiosku dali první čaj vandru. Ten stánek stojí na kolečkách, ale pochybuju, že v posledních sto letech někam nebo odněkud popojel. Kioskář, říká se mu čajvála, má čajovou tresť v takové jakoby síťce na motýly, ale menší. Ulije trochu té husté tekutiny do nádobky, přidá cukr, vařící mléko. Při nalévání do nerezové štamprle dá ruce co nejdál od sebe, takže proud čaje je dva metry dlouhý, několikrát jej přelije sem tam… ten čajvála je bez nadsázky žonglér. Kromě chuťového máme i esteticko-umělecký zážitek.
Štamprlata se vyplachují v lavoru… tu vodu nevyměnili nejmíň tejden. Moc dobré koblihy se servírují ručně na noviny. Počítám, že slabší povaha onemocní už při pohledu na tyhle hygienické poměry. Nicméně věřím, že to dobře dopadne. Doma žiju v těsné symbióze se psy a kočkou (slepice už nemám), takže ňáká bakterie či červ by mě neměli vyvést z konceptu.
GESTA
Západní Ghát – to jsou lesy a lesy. Chládek, mírný provoz na cestě. Je tu příjemně, jak v horách bývá. Přejeli jsme jej napříč ve výšce 1500 m. (Dosahuje maximálně 2680.) Na druhé straně jsme sjeli k řece Kršna – jedné ze tří nejposvátnějších v jižní Indii – a pílíme podél ní na jihovýchod.
Ze státu Maháraštra jsme vjeli do Karnátaky. Tady se mluví kannadštinou, tedy diametrálně odlišným jazykem než v Maháraštře. Anglicky mluvícího Inda abys hledal s lucernou v poledne a ke všemu – v ukazatelích na křižovatkách psaných místním písmem nemáme šanci se orientovat. Přesto není problém trefit. Indové jsou zvyklí na to, že si mezi sebou nerozumí. Stačí vyslovit jméno města a oni vědí, že vás zajímá kudy kam. Trochu problém je v jejich gestech. Máchnou neurčitě rukou – nikdy napoprvé nepochopím, který směr mají na mysli. (Takže je lepší zeptat se až za křižovatkou. Jestli ukazují vpřed či zpět se dá líp odhadnout.) Hlavou nekývají nahoru a dolů, ani nekroutí, nýbrž kývají doleva – doprava- Nepoznáš, jestli míní ano či ne, jestli vpravo nebo vlevo, nebo máme táhnout do prčic… něco se dá odhadnout z výrazu obličeje. Ale Indové jsou ohromně vstřícní a usměvaví, takže to nakonec vždycky nějak dopadne.
ODVAHA PŘI STRAVOVÁNÍ SE VYPLATÍ
Se svými stravovacími stereotypy – ráno nudle s něčím, přes den něco do ruky, večer nudle s něčím jiným – jsem tady neuspěl. Jaksi se nedařilo ty těstoviny v obchůdcích objevit. Je fakt, že jsme se moc nesnažili. Bylo pohodlnější baštit u pouličních kiosků. Kopec rýže, k tomu pár misek se snesitelně pálivými omáčkami nebo vaječná omeleta – takový vydatný oběd vyjde na 15 kaček. Zelenina s vejcem natvrdo zabalené ve velké placce – relativně pošušňáníčko – v brněnské indické restauraci za to vypláznete stovku. Tady tenhle oběd přijde na šest, číslicí 6 kaček.
K relativitě pošušňáníčka bych dodal tohle: v průvodcích píšou, že indická kuchyně je z nejchutnějších a nejpestřejších na světě. Houby. My jsme se setkali jen s chutí pálivého koření karí nebo sladkými buchtami. Naštěstí banánů, kokosů, melounů, ananasů, granátových jablek a manga je dost, aby strava byla pestrá.
Výjimečně chutnaly placky zvané parotta. K výslednému dojmu přispívá i vizuální zážitek – kuchtíkovo šou. Vezme do ruky (ti lepší používají výhradně pravačku, neboť tradice velí utírat si levou zadek.) kus těsta a všelijak s ním mává. Těsto má takovou konzistenci, že za chvilku z něj má blánu – placku o průměru půl metru. Párkrát s ní plácne o ponk – ti lepší mají plechový – rozpůlí, sroluje, rozplácne, upeče a pak hotové parotty ještě všelijak hněte a mlátí s nimi o ten ponk… A jsou fakt moc dobrý.
Jedli jsme u těch nejprostších pouličních stánků. Jsou jich mraky i na zapadlém venkově. Přesto nás nepostihlo nic na způsob průjmu. Vyplatila se důslednost při aplikování kořalky.
Doktoři jsou toho názoru, že u cestovního průjmu není problém v jedovatosti těch exotických bakterií, co se ti dostanou do břicha, nýbrž v tom, že mikroflóra je zkrátka jiná a náš žaludek si na ni musí přivyknout.
Jenže absence průjmu neznamená, že jsi v pořádku. Bilharzie, améby a podobné potvory se ti můžou dostat do těla, aniž by vyvolaly žaludeční potíže. A za pár let zjistíš, že jsi bez jater. Hned po návratu jsem teda kvačil za doktory. Že prý jsem v pořádku. Načež mi kamarádi nasadili brouka do hlavy, že jsem ty doktory měl navštívit až za 14 dní po příjezdu. Aby se eventuální parazit trochu rozmnožil, aby ho nepřehlédli.
DRAMATICKÝ NOČNÍ BIVAK
Tož jedeme dál, na východ, po vysušené Maisúrské plošině. Prohlédli jsme si zříceniny starověkého hinduistického města Badami a do večera popojeli kousek za Pattadakal, což je městečko s další kupou chrámů, kterým se po anglicku říká temply, po hinduisticku gopury.
Na noc jsme se rozložili na řídké trávě a písku mezi trním, odděleni od silnice neprůhlednou vegetací. Bezva plácek. Jen nesmíme zapomenout ráno vysypat z bot štíry a kobry.
(Za celý měsíc jsme v hotelu spali jen 8x. Cena pro dva i s bicykly nepřesáhla 3,5 dolaru. Fámy o štěnicích a švábech v postelích jsou fakt jen fámy. S komáry je to horší. Trochu pomáhá velká vrtule u stropu (patří ke standardnímu vybavení pokoje), neboť komáři jsou ve větru nejistí. A teplá voda v koupelně? Při teplotě nočního vzduchu 28° nebylo studené vody.)
Pohoda vydržela jen do soumraku. Krucinál, lampičky jsou pryč! A vím přesně, kteří spratci v Badami mi je šlohli. Mám je vyfocené! Zavinil jsem si to sám, že jsem je nechal ve vnější kapse na zadní batožině. Já vůl.
Z něčeho jako přepadnutí strach nemáme. V Indii se násilí nepraktikuje, ale pokud jde o to “něco čórnót” – je to tu stejné jako jinde ve světě.
Kdekoliv zastavíme, v mžiku se kolem nás shlukne dav tak padesáti Indů. Stojím nohama na zemi, kolo pod sebou. Cítím, jak se hýbe pod hlazením a prohmatáváním desítkami rukou. Je tu husto jako v tramvaji kolem sedmé ráno. Při pumpování kola se praštím do lokte o zuby čumila. Ani se neomluvil. Připadám si jako královna matka, když byla na návštěvě v Brně. Nebo ten Gott s Lucií Bílou. Taky to nemají lehký. Naše Meridy vypadají zkrátka příliš efektně. Bez nich bychom takový úspěch neměli. Nehledě na fakt, že jako klasičtí turisti bychom se sem – na zapadlý venkov, daleko od turistických atrakcí – těžko dostali. Indové hýbou i s páčkami přehazovaček, tak opatrně při rozjíždění.
DEFEKT
Vidžanajagar (teď se ta víska jmenuje Hampi) – starobylé město rozhlodané zubem času, ale hlavně muslimskými dobyvateli – je ještě efektnější než Badami. Rozkládá se na ploše 30 km2, takže není problém najít místo k nocování. Zvolili jsme plácek u zídky, za kterou je banánová plantáž. Středověký zavlažovací systém je stále funkční. O zídku je opřená kamenná placka 50 x 50 cm s reliéfem jakýchsi bohů. Hinduisti jich mají tisíce. V Euroamerice by to byla ozdoba každého muzea.
Po pláni vysušené trávy a trní kolo raději vedeme, abychom tolik nezatěžovali pneumatiky. Bláhově jsme si mysleli, že tak omezíme riziko defektu. Než nám došlo, že je potřeba kola nést (úplně nejlepší je na taková místa vůbec nevstupovat), měli jsme pláště poseté malými kaktusovými semínky s ocelově tvrdými trny, trčícími do všech stran. No nazdar. Dírky byly tak jemné, že duším trvá půl dne, než změknou.
Jsme trochu nervózní z toho, že nemáme náhradní plášť. Ten by se v Indii těžko sháněl. Nicméně, jeli jsme na osvědčené kvalitě značky Rubena, takže nebyl potřeba. Tři náhradní duše a 40 fleků bylo na ujetých 2500 km tak akorát.
VYDAŘENÝ AUTOSTOP
450 km mezi Vidžanajagarem a významným starobylým městem Maisúrem bychom rádi vynechali. Už víme, jak na to. Zastavit u zájezdního hostince: tam, kde dobře vaří, stojí hromada náklaďáků a oslovíte ty, co mají prázdné korby. Kvůli potížím s domluvou se někdy nepodaří identifikovat šoféra. Když se to povede, snadno mu pantomimicky sdělíte, oč běží. Ne že bychom z toho autostopu měli potěšení, ale cesta je daleká. Za měsíc bychom ji na kolech nestihli.
Tentokrát se zadařilo. Dohodli jsme se na ceně 400 rupií (= 9 USD). Za bus bychom zaplatili asi o trochu víc. Kola se povezou na střeše kabiny. Už se stmívá, když dokončujeme obřady před odjezdem. Nádrže naplnit naftou ze sudu. Vonnými tyčinkami vykouřit kabinu a další dát na Šivův oltářík nad předním oknem. Kabina je dřevěná s krásně vyřezávanými krajkami kolem oken, jak je v kraji zvykem.
A můžeme jet. V kabině se střídají stopaři, ale nikdy se nás nevezlo víc než sedm. Za svítání vystupujeme ve Šrírangapatanu, pár kiláků od Maisúru. Popojeli jsme za městečko k další ze tří nejposvátnějších řek jižní Indie – Kavéře.
Širokému schodišti vedoucímu do vody se říká gháty. Hinduisti zde každé ráno vykonávají rituální koupel, pere se tu prádlo… Na břehu je několik gopur obývaných opicemi. Decentně se poflakují kolem. Kusem žvance, který jim hodíte, nepohrdnou. Nejroztomilejší je maminka s děťátkem v náručí. Ty by člověk hladil a laskal, ale ony si vás k tělu nepustí. Nevím, jak vznikají fámy o jejich drzosti či dokonce agresivitě.
Mohutný strom je obložen stovkami sošek bohů. Indové je omývají, zdobí práškem různých barev a girlandami květů a modlí se. Hned za gopurami začíná vyprahlá pustina porostlá křovím. Line se odtud charakteristický puch lidského exkrementu. Tam se kadí. Prostě přijdeš, projdeš kolem dřepících chlapů, jakoby nic. Vše je normální. Dřepneš též a odejdeš za svými záležitostmi.
TO SÁRÍ MÁ NĚCO DO SEBE
Plantáže kávy západně od Maisůru v horách Západní Ghát (toto pohoří se táhne od Bombeje až po úplný jih) jsou v lese, neboť káva potřebuje stín. Stromy obrůstá cosi jako břečťan. Je to pepř. Dále k jihu vystřídá kávu čaj.
Kolem chaloupky na břehu řeky jsou záhonky zeleniny. Ženy perou v řece sárí a suší je rozprostřené na skalách. Jedna se sprchuje pod vodopádem. Mokré sárí se jí lepí na tělo. Zatraceně pěkný pohled. Nabízí se srovnání s životem v Bombeji. Musím si to vyfotit.
Zdeněk pomalu pokračuje. Počká na nejbližší výraznější křižovatce. Nastala po deseti kilometrech. Zdeněk nikde. Asi mu nepřipadala důležitá. Je fakt, že další směr je jednoznačný. Je divné, že jsem jej dosud nedostihl. Jedu teda dál a snažím se ptát Indů, jestli tu neprojel můj přítel. Těch pár jedinců, co trošku mluví anglicky, říká, že nikoliv. Safra, věřit jim? Co když ho přehlédli? Je přede mnou, nebo vzadu? Na náměstí v Matavadi už je to jasný. Tady by určitě počkal. Pomaličku jedu zpět a za chvilku ho vidím.
Příště – kdyby bylo nejhůř – budeme komunikovat přes Zdeňkovu ženu, která je na Českomoravě neustále na příjmu. Při nekomplikovanosti a nízké ceně telefonování z Indie, to není vůbec absurdní nápad.
DOMŮ – NECHCE SE
V horách si člověk příjemně odpočine od strašných veder v nižších polohách. Bohužel tam musíme sjet znovu. Není vyhnutí. Přežili jsme suchý žár na pláních Karnátaky, přežijeme i skleníkové vedro zeleného ráje Indie – Keraly. Státu s nejhustším osídlením. Mezi veskrze přívětivými Indy se dá vydržet. Už jsme v tom permanentním davu jako ryba ve vodě. Každopádně – chodit s rukama v bok jsem si odvykl hned v prvních dnech. Vůbec se netěšíme na zasmušilé nekomunikující českomoravské ksichty.
Zdeněk jede v turbanu. Mně by vadilo, že slunce praží do obličeje, takže nasadím kšiltovku. Příště pojedeme opačným směrem – od jihu k severu, abychom měli slunce v zádech. Arabské moře má teplotu necelých 30°. Možná kdybych se nekoupal ve slané vodě, odřené koleno by se hojilo. Těžko říct. Názory se různí.
A TAK SE NÁM TO CHÝLÍ KE KONCI
Blízko staroslavného přístavního města Kočin nám poprvé a naposled – a docela vydatně – sprchlo. Nejde nezmínit se o nejjižnějším mysu subkontinentu. Toto městečko se jmenuje Kanjakumari. Mraky turistů – výhradně Indů – napjatě sledují každodenní podívanou: zapadání slunce do arabského moře. Tento výběžek pevniny omývá také Indický oceán a vlevo od něj Bengálský záliv. Nad ním slunce vychází. Byli jsme jedni z mála, kteří ten východ spatřili. Spali jsme totiž na příhodném návrší, relativně pustém, chráněni od obytné zóny pásem výkalů.
V průvodci se dočtete, že lze dokonce pozorovat rozdílné zbarvení moře, zálivu i oceánu. My jsme si všimli pouze, že v ulicích Kanjakumari šmejdí více koz než prasátek, což je v Indii neobvyklé. Zatím všude měli většinu vepříci, kromě toulavých psů samozřejmě. Těch je úplně nejvíc a vypadají dost zuboženě. A posvátné krávy…ani s těmi se život nemazlí. Opice vědí, kde je dobře a nastěhovaly se do chrámových komplexů nebo do volné přírody.
A safra. Vandr končí. Povídání taky. Připadá mi takové suché. Jaksi z něj neplyne, jaká je ta Indie úžasný svéráz, parádní zážitek. Tak to teda alespoň takto suše oznamuju.
text a foto: Jan Vlasák