PRŮVODCE TOUR DE FRANCE 2015

28.2.2017

Prosím, seznamte se: MTN Qhubeka. Druhodivizní cyklistický tým. Jenže úplně jiný než všechny ostatní. O jeho jezdcích mohli bychom vyprávět tolik podivuhodných příběhů. O Songezo Jimovi z Jižní Afriky, který už v útlém dětství ztratil oba rodiče. O Adrienu Niyonshutiovi, jenž přežil krvavou genocidu ve Rwandě. Nebo o Merhawim Kudusovi, který ze svého platu profesionálního cyklisty zařídil vytápění a elektrifi kaci pro celou eritrejskou vesnici, kde žijí jeho rodiče.

THIS IS AFRICA!
Mohli bychom zároveň detailně popisovat, jak jednou z největších překážek tohoto týmu je vízová povinnost. „Stojí nás spoustu peněz i času obstarávání víz, protože více než polovina našich jezdců je potřebuje, aby mohli vycestovat na evropské závody," přitaká zakladatel a majitel týmu Douglas Ryder. Vždy po třech měsících turistická víza jeho jezdců vyprší a oni se musí na šest týdnů vracet domů, než opět smějí vyrazit do Evropy.
„Když plánujeme sezonu, jsou právě víza nevypočitatelným faktorem, protože byrokracie v některých afrických zemích je přímo děsivá," poukazuje Ryder. „Pošleme na úřad pas a žádost o víza a nikdy nevíme, kdy se nám vrátí zpět."

Nemyslete si však, že na množící se obstrukce reagují rozčileně. Usmějí se, pokrčí rameny a řeknou: „TIA." Rozumějte: This is Africa. Tohle je Afrika.
Alex Sans Vega, v minulosti sportovní ředitel týmů Cérvelo i Net- Appu-Endura, zastává nyní stejnou funkci v MTN Qhubece a může porovnávat: „Práce je tady jiná. Afričané jsou vážně moc milí. My, Evropané, si až příliš často na něco stěžujeme, jako bychom už ani nedokázali být šťastní. Oni jsou pravý opak. Všechno je pro ně cool, vším se dokáží nadchnout, neznají blbou náladu. Jsou otevření a pořád si chtějí povídat. O všem, o rodině, o cestování, o sportu. Díky tomu jsme si v týmu mnohem bližší."
V toskánské Lucce nalezli druhý domov. Pokud zrovna nejsou na závodech nebo v Africe, právě tady během sezony bydlí. Zatímco dvacet minut rozmlouvám s Louisem Meintjesem, jeho týmový kolega Daniel Teklehaimanot z Eritreje sedí celou dobu opodál s mobilem nalepeným u ucha. Jejich rodná Afrika je daleko a jim se občas stýská. „Jsou to mladí kluci, potřebují cítit lidi kolem sebe. Když si připadají osamocení, snažíme se jim být oporou," povídá Sans Vega. V Lucce dostal každý z jezdců k dispozici vlastní apartmán. „Ale ráno i večer se všichni scházíme ve velké místnosti, kde společně jíme, popíjíme kafe nebo sledujeme televizi."

KDYŽ KOLA MĚNÍ ŽIVOTY
Největší originalita stáje MTN Qhubeka je však zakotvena přímo v jejím názvu. Na této výkonnostní úrovni nenajdete další tým, který by měl ve svém názvu partnera, od nějž nedostane na provoz stáje ani dolar, ani euro, ani rand – a kterému naopak sám peníze dává. Slovo Qhubeka pochází z jazyka národa Zulu a znamená „pohnout se vpřed". Charitativní nevýdělečná organizace, která se tak pojmenovala, kupuje kola pro děti ze zapadlých afrických vesniček, odkud by musely denně dlouhé kilometry chodit pěšky do nejbližší školy (a proto do ní často raději ani nechodí).
„Náš tým představuje platformu pro iniciativy Qhubeky. Umístěním loga této společnosti na naše trikoty napomáháme záslužné charitativní misi," ujišťuje Douglas Ryder a ukazuje slogan na týmovém autobusu ‚Kola mění životy’. Deset procent z fi nančních prémií, které jezdci týmu vybojují, putuje přímo na konto Qhubeky. Další peníze přidávají sponzoři, ale i fanoušci. Proto letos vyhlásilo vedení stáje ambiciózní plán: Posadíme za jediný rok na kola pět tisíc afrických dětí.
Průměrný příjem černošské domácnosti činí v Jižní Africe v přepočtu zhruba devět tisíc korun měsíčně. Přitom často jde o domácnosti s mnoha dětmi. Na kola nemají jejich živitelé peníze.

„Ještě si pamatujete, jaký je to pocit dostat své první kolo?" zaníceně vykládá Ryder. „Vzpomínáte si, jaké to bylo poprvé na něm vyrazit dál než na konec ulice? Na ten úžasný pocit svobody? Tak si buďte jisti, že u mladých Afričanů je takový pocit stonásobně silnější. Kolo je pro ně nejen dobrodružstvím, ale především prostředkem, na němž mohou jet do školy a měnit tak své životy, nebo i životy celých svých rodin."
Ještě větší dopad než u chlapců může mít podle něj kolo pro životy mladých dívek. Protože Jižní Afrika byla a nadále zůstává drsnou zemí. „Pokud má taková dívka kolo, pojede do školy rychlostí 20 km/h po silnici, než aby šla pěšky a krátila si cestu přes les, kde je zranitelná a nezřídka bývá i napadena. V některých částech Afriky jsou tak kola zároveň ochranou před znásilněním."
Dva dny před letošním mistrovstvím Afriky odcestovali afričtí jezdci MTN Qhubeky s pracovníky charitativní organizace do jedné takové vesnice, kam dětem přivezli kola. Vzápětí obsadili na šampionátu první čtyři místa. „Ta návštěva byla tak moc inspirativní, že nám dodala extra motivaci v samotném závodě," tvrdí vítězný Louis Meintjes.
Současná charita možná v budoucnu přispěje i k tomu, že více Jihoafričanů propadne silniční cyklistice a prosadí se i na mezinárodním poli. V zemi, kde žije 49 milionů obyvatel, je totiž základna stále žalostně malá. V národním juniorském okruhu silničářů tu startuje jen okolo šedesáti mladíků.
„Náš kontinent má přitom neuvěřitelný potenciál. Když afričtí běžci pronikli v 60. a 70. letech do špičky, změnili tím světovou atletiku. Stejně tak může náš program změnit světovou cyklistiku," říká Ryder. „Proč by jednou nemohli být Afričané v každém týmu World Tour? A proč by nemohli vyhrávat i ty největší závody?"
Připadá vám jako fantasta? Mluvka? Nenechte se zmást. On to myslí naprosto vážně.
Žijeme v éře krize cyklistických stájí v zemích považovaných za velmoci. V Itálii působí na úrovni World Tour už pouze jedna. Ve Španělsku startovaly na Vueltě jen dva domácí týmy, protože víc jich země Contadora a Valverdeho v první nebo druhé divizi nemá. V tak složitém období přichází Douglas Ryder a tvrdí: „Nástup Afriky může být živou vodou profi pelotonu."

NEMÁME DOST AFRIČANŮ
S realizací své vize začal v minulém desetiletí. Pozoroval sportovce, sháněl sponzory i fi nance, ale zároveň také kontakty, s jejichž pomocí budoval most, přes nějž by afričtí jezdci „prošli" na evropské závody. V roce 2008 nejprve založil s pouhými devíti cyklisty kontinentální tým MTN, jehož hlavním sponzorem se stala největší jihoafrická telekomunikační společnost. O čtyři roky později příchod dalšího silného sponzora, firmy Samsung, přinesl prostředky k povznesení stáje do kategorie Pro Conti.
„Řekli jsme si tehdy: Máme v Africe tolik kvalitních cyklistů, abychom vytvořili silný prokontinentální tým jen ze samých Afričanů? Odpověď zněla: Ne! Ale potom jsme si položili otázku: Můžeme stvořit tým s převahou Afričanů, který bude konkurenceschopný mezi dalšími 40 týmy první a druhé divize? A tentokrát už odpověď zněla: Ano."
Ryder se obklopil nadnárodním realizačním týmem v čele se svým skotským přítelem Brianem Smithem, s nímž v 90. letech závodil za americký tým Plymouth. Později se tentýž Smith stal manažerem jezdců a zastupoval také Leopolda Königa. V MTN Qhubece to dopracoval od původní pozice poradce až na současného generálního manažera.
Jsou zde také americká šéfl ékařka Carol Austinová či německý šéftrenér Jens Zemke, kteří mají Afričanům pomoci adaptovat se na nástrahy evropské cyklistiky. S marketingovou strategií pomohl Nizozemec Gerard Vroomen, zakladatel Cervéla.
A co se týče cyklistů… na počátku působení stáje mezi Pro Conti týmy provedl Ryder bravurní tah Ciolkem.

POTŘEBUJEME KARTU NA TOUR DE FRANCE
„Musel jsem tehdy každému vysvětlovat, proč přestupuju do MTN," vypráví Gerald Ciolek, dříve jezdec týmů Highroad, Milram a Omega. „Lidé si mysleli, že jsem se naprosto zbláznil. Ale já potřeboval restart. Filozofi e MTN Qhubeky se mi zamlouvala."
Právě on se postaral v březnu 2013 o nečekaný triumf stáje na klasickém monumentu v San Remu. Tomu se říká impozantní nástup.
Celkem nasbírali v zaváděcí sezoně 2013 jezdci týmu patnáct vítězství, největší měrou právě zásluhou Ciolka. O pozornost se hned hlásili rovněž mladí Afričané. Etiopan Grmay (dnes Lampre-Merida) dojel druhý Kolem Tchajwanu, Kudus z Eritreje skončil na téže pozici Kolem Leonu a do třetice vybojoval druhou příčku Jihoafričan Meintjes na etapách Kolem Rwandy. Loni už se Louis Meintjes, největší současný talent africké cyklistiky, tlačil do popředí také v Evropě, když obsadil páté místo Kolem Trentina a přivlastnil si zde bílý trikot. Na stejné umístění a totožný trikot dosáhl také Merhawi Kudus na Route du Sud.
Vyvrcholením sezony pak byla premiéra na Vueltě, kam obdrželi divokou kartu coby první africký profesionální tým v historii podniků Grand Tour. Všech devět jezdců týmu, včetně šesti Afričanů, dojelo až do cíle v Santiagu. Takovou bilancí „přeživších" se mohlo chlubit jen pět dalších stájí. „To ukázalo na velké odhodlání našich závodníků," ocenil Ryder.
Letos obohatili Ryder a Smith tým o takové osobnosti, jakými jsou Edvald Boasson Hagen, Tyler Farrar, Matt Goss a Th eo Bos. Navíc přivedli Serge Pauwelse či Stephena Cummingse, vrchařskou podporu do hor. Coby stážista působil loni na podzim v MTN Qhubece i Karel Hník a zapsal se dobře, doplatil však na národnostní kvóty ve stáji a místo na soupisce pro další sezonu na něj nezbylo.
„Chtěli jsme k nám přivést vítězné typy, abychom nepřešlapovali na místě kdesi uprostřed druhodivizního pelotonu, ale zároveň také jezdce, kteří budou mentory pro mladé Afričany," vysvětluje Ryder a opět má po ruce příklad. Podobně přece pomohl v 80. letech transfer evropských zkušeností mladým americkým týmům, jakým byl například 7-Eleven.
Nicméně nadále platí zásada: nejméně polovina jezdců týmu MUSÍ být z Afriky. Jsou tu Jihoafričané, Eritreané, Rwanďan, Alžířan. „V budoucnu by měla týmová síla postupně přecházet od Evropanů právě k Afričanům, kteří se budou stále častěji probíjet na podium," přeje si Ryder.
„Náš první start na monumentální klasice, který Gerald Ciolek hned proměnil ve vítězství, předloni přilákal sponzory," vzpomíná Ryder. „Mysleli jsme si, že to tak bude pokračovat i nadále. Jenže nepokračovalo. Účast na Vueltě zvedla zájem, ale ne natolik, jak jsme očekávali. Pochopili jsme, že jedině start na Tour nám zajistí ještě větší pozornost – a s ní i příliv dalších fi nancí." Navíc zde byl ještě další motiv, proč se pozvání na Tour stalo pro majitele týmu „životně" důležitým.
„Věděl jsem, že pokud se maximálně do dvou let na Tour nedostaneme, ztratíme tím naše nejtalentovanější africké jezdce. Chlapci jako Louis Meintjes nebo Merhawi Kudus by pak raději zamířili do stájí, které na Tour jezdí. A já bych jim nemohl vůbec nic vyčítat."

DO WORLD TOUR V ROCE 2017?
Ryderovo úsilí a vyjednávání se společností A.S.O. skončilo posléze vítězstvím MTN Qhubeky. Už brzy začnou její jezdci naplňovat misi Tour de France. Za sedm let, které uplynuly od zrodu stáje, ušli dalekou cestu.
„Měli jsme jasně vytyčenou strategii," připomíná Ryder. „Nejdřív jsme se chtěli stát nejlepším týmem v Jižní Africe. Potom v celé Africe. Pak jsme chtěli být schopni závodit s předními světovými týmy. Pak jsme chtěli na Grand Tour. Pak na Tour de France."
Vstup do společenství týmů World Tour by měl být dalším krokem. „Zdá se to logické," souhlasí Ryder.
„Po skončení Tour vše vyhodnotíme," dodává Sans Vega. „S velkou pravděpodobností by však nešlo o příští rok, ale až o rok 2017."
Ani tím to rozhodně nemá skončit. Ryder, opojen dosavadním progresem, spřádá další grandiózní plány: „Dlouhodobým cílem je dostat černého afrického cyklistu na podium Grand Tour. Dokážete si to představit? Jak inspirativní by pro mladé Afričany bylo, kdyby mohli vzhlížet k někomu, kdo by byl pro ně cyklistickým Michaelem Jordanem nebo Hailem Gebreselassiem?" Letos představili nový outfi t týmu, v černobíle pruhovaných trikotech se žlutým doplňkem, které nápadně připomínají dresy fotbalistů Newcastle United. Zatímco však Newcastle bojoval letos v Premier League o udržení, MTN Qhubeka míní ve druhé cyklistické divizi usilovat o postup.
Tomáš Macek

Menu