Úvod » Zprávy » Hlavní zprávy » Craft 1000 Miles – rozhovory s vítězi (1. část)
Hlavní zprávy

Craft 1000 Miles – rozhovory s vítězi (1. část)

Štěpán Stránský a Martin Vít ovládli letos závod napříč bývalým Československem, když společně jako první protnuli cílovou pásku. O zážitky se s námi podělí ve dvou rozhovorech a jako prvnímu dáme slovo Štěpánovi.

Jak se Ti letos jelo, jaký máš ze závodu celkový pocit takto s časovým odstupem

Jelo se mi moc dobře, oproti prvnímu ročníku kdy jsem hodně trpěl. Prostě s otevřeným svědomím říkám, že jsem si to užil, restartovalo to moji hlavu i tělo a zároveň naplnilo novými podněty, které mám za úkol teď zužitkovat, ale konkrétně se nebudu o nich rozepisovat. To je jak hodně osobní, tak hodně dlouhý výčet.

Byly během závodu chvíle, kdy jsi měl chuť to otočit směr domov? Byly nějaké závažnější krize? Pokud ano, kde a proč?

Rozhodně jsem to nechtěl otočit. Bylo pět krizí. První když jsem spal u Výrovky, hodně jsem makal, abych si najel přes den víc času a vyspal se alespoň pět hodin. Nicméně v noci jsem naspal velice málo – měl jsem zimnici, teplotu a propotil jsem komplet péřák – ale žádné prášky jsem si nebral, abych další den nezatěžoval ledviny/játra zbytečným odpadem. Druhá krize byla v Českosaském Švýcarsku. Hrozně jsem se tam nudil a stereotypní jízda po asfaltu v roklích mě hypnoticky uspávala. Třetí byla v Polsku, kde jsem neměl ani kapku vody. Nadával jsem do pšonkoidních pr***í, dokonce i to bahno tam víc lepilo, kořeny byli přes cestu natočené v jiném úhlu, takže se to hrozně smekalo, nikde živáčka, kterého bych poprosil o vodu (až nakonec čeští bikeři na výletě). Čtvrtá krize byla na Hostýnských vrších. Hodně jsem je podcenil, neznám to tam a myslel jsem si, že to bude takový lesík třeba jako na Novém Hradci, který prosvištím po rovince na plný pecky. Opak byl pravdou – nepočítaně mnoho prudších sjezdů i výjezdů, až mě napadalo, že jezdím dokola. Poslední a největší krize byla ráno poslední den závodu. S Martinem jsme se dohodli, že pojedeme dohromady, ale on má zcela jiný styl jízdy (já mám víc mikropauz a mikrospánků – třeba se prospím jenom 10minutek) a mně s ním naprosto došla energie, neměli jsme totiž pití ani jídlo. Dopoledne Martin nevěděl co se mnou a tu ho napadlo, že zkusí do mě nacpat kofolu a kafe. Ve zrodu této myšlenky netušil, že jsem v životě kafe nepil, neboť vyvařené podrážky, rozemleté fusekle a tygří trus zalitý horkou vodou chutná lépe dle mého skromného názoru. Efekt byl během asi 10minut. Zostřil se mi neskutečně zrak, hlava začala přemýšlet dokonce i nad tím, jaké nakreslím ilustrace inspirované MTB ultramaratony. Nohy se začaly žhavit do obrátek, až mě Martin musel krotit s tempem.

A naopak, kde se Ti jelo nejlépe?

Asi úsek podél broumovsko-polských hranic, souběžně tam vede závod Triology. Je to technicky docela těžká pasáž jak výjezdově, tak sjezdy (někdy až moc těžké technicky na to jak mají 1000mílaři koncipované bajky).

Závodníci si hodně stěžovali na Maguru . A podle fotek to byla opravdu chuťovka. Máš taky nějaký vzkaz pro traséra, nebo jsi byl s trasou spokojený?

Tam jsme se s Martinem Vítem podporovali. Vznikla tam hláška, které jsme se chlámali hrozně dlouho (asi i vlivem vyplavených endorfinů): „Štěpáne, pojď, už neodpočívej.“ „Kam bych šel, ty uděláš dva kroky nahoru a sjedeš dolu po kamení metr a půl. Já tady budu sedět, ty se klidně snaž jít nahoru, ale já vždycky budu výš a výš než ty.“

Jak jsi během závodu řešil spánek (kolik hodin denně)?

Průměrně bych řekl tak 3 hod. Byly dny, kdy jsem naspal skoro i 4,5 hod. a třeba poslední den, kdy jsem naspal něco málo přes 45 minut.

Jak jsi byl spokojený s obsluhou CP? (Chvílemi měli trošku problém vás s Martinem stíhat)

Bez problému, bylo by fajn mít mnohem menší podporu v CP (bylo by to pak dobrodružnější) a naopak v cíli větší podporu ve smyslu více lidí (fanoušků, organizátorů, závodníků). Ostatně z toho důvodu jsem se po dojetí do cíle a třídenní regeneraci přesunul proti závodu na CP3, kde byla FAKT HUSTÁ parta lidí 🙂

Byli jste s Martinem domluvení, že případně projedete cílem spolu, nebo to vyplynulo až na poslední chvíli? Vy dva jste opravdu závodili a občas to vypadalo, že se o to první místo porvete, že to bude buď a nebo.

Martin je strašný h***do (v dobrém samozřejmě míněno). Furt to kotlil, tak mi to nedalo, přeci si nemůže nárokovat všechny mouchy, pavučiny a prodírání se křovisky jako první. Už od začátku jsme to prali něco pod 165tepů prvních 7–8 hodin závodu. Pak jsme se trhli. Když jsme se po CP3 setkali tak to mělo stejný efekt. My se prostě systematicky vzájemně ničíme. Když jsme se v Tatrách sjeli (já, Martin, Radek) tak jsme Radkovi Musilovi dali 2 fyzicky velice náročné úniky. První jsem inicioval já (vlastně jsem chtěl ujet oběma). Po kratičké pauze na jídlo uprostřed cesty jsme se rozjeli dál do prudšího kopce. Já umím dobře vystřelit těsně před koncem stoupání – před horizontem, většinu kopců jezdím na velkou placku a těžké převody ve stoje. Tak jsem před horizontem, po tom jídle, zákeřně vystřelil, Martinovi to došlo a chytil se mě. V eufórii, že jsme dali únik, dech popadajíce, jsme do toho dupali, až se nám odkrvila hlava a udělali jsme navigační chybu. Radek nás dojel. Druhý únik inicioval Martin, jenom tak nenápadně přede mnou zatočil prstem ve vzduchu a já už věděl, která bije. Chytnul jsem se ho do závětří a dali jsme druhý únik, avšak stejná navigační chyba a Radek nás dojel. Na pokraji vyčerpání (protože tohle si můžete dovolit při jednodenním závodě, ale ne při ultramaratonu) jsme se shodli, že můžeme zkusit už jenom jeden únik, pak nám spadnou tepy a přijde únava. Problém tkvěl v tom, že před námi byl prudký kopec, Radek za námi pouhých 50metrů a Martin byl nabalený do bundy. Řekl mi, že to můžeme zkusit, ale že se musí svlíknout, ale to by nás Radek dojel (psychologicky i těch 50metrů je strašně důležitých). Martinovi jsem navrhnul, že těch pár vteřin mu kolo do kopce potlačím (stejně jako svoje) a on se mezitím svlékne a pak pojedeme dál. Toto byl moment, kdy jsme se dohodli, že má smysl spolupracovat a pravděpodobně dojet do cíle i společně. Po této akci jsme se sice ještě rozdělili a sjeli, stejně jsme si nic nedarovali a kotlili to dál až do toho posledního dne, kdy mě Martin vytáhl z krize, jak jsem již psal.

Myslíš, že Míle ještě někdy pojedeš a pokusíš se ještě zlomit nastavený rekord?

Míle nevím, jestli někdy pojedu, zatím to neplánuji, jel jsem závod oběma směry a s dobrým výsledkem a naplněním. Druhá část otázky je zcela chybně položená, neboť v 1000miles mi nešlo o rekord a nemá o něj nikomu jít dle mého pohledu na věc.

Nejextrémnější ultramaraton široko daleko jsi pokořil, plánuješ zajít dál? Co třeba nějaký extrém někde ve světě (něco jako TransRockies, La Ruta, atd.). Lákalo by Tě to, nebo se chceš držet spíš blíž k domovu? Hlavu i kondici bys na to měl.

Nevím, neplánuji, existuji. Je to otázka na výsost psychologická – co ti to může dát, co ti to může vzít. Asi by mě to lákalo, ale nemám přehled o těchto akcích a momentálně na ně nemám ani prostředky. Každopádně teď dělám fotografa v podpůrném teamu R2 RIDE YOUR RACE, na závodě dlouhém 2222km „Opel handy cyklo marathon“, kde jedeme za Pavlu, bojující se zákeřnou rakovinou. Součástí teamu je i Hana Horáková jedoucí na Handbajku. Zrovna včera jsme měli R2 teamovou poradu ve Slaném, kam jsem z Prahy vyjel na bajku přes Okoř. Přitom mě chytnul ,, neskutečnej chcanec “ a já si jenom tak sám pro sebe s kyselým úsměvem řekl: „vole, na ultramaraton se umíš sbalit do posledního šroubečku a teď sis nevzal ani pláštěnku.“

Jak jsi dokázal přežít Přemkovu SADU na CP 3?

Bylo to super, ani se moc nechlastalo, tak 15–30minutek, jeden panáček, prostě pohodička, protože se do toho hodně jedlo. Kluci na cp3 byli super.

(TZ)

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře