Úvod » Články k časopisu » Bhútán – Himálajským královstvím

Bhútán – Himálajským královstvím

Na přelomu zimy a jara jsme vyrazili na cestu do Himálaje, kam jsme se vydali zdolávat naplánovanou trasu na horských kolech. Ta vedla z hlavního města Bhútánu přes indické Západní Bengálsko do nepálského Káthmándú. Její úvod vedl málo navštěvovanou zemí, Bhútánským královstvím, a stal se pro nás z celého himálajského úseku tím nejzajímavějším.

Ještě doma u mapy si říkáme, že závěrečná část letu z Dillí do Bhútánského království bude impozantní, pokud nám vyjde počasí. Země totiž leží v Himálaji sevřená mezi Indií a Tibetem. Rozlohou odpovídá Švýcarsku a má jen 710 000 obyvatel. A opravdu! Let s bhútánskými královskými aerolinkami je velkým zážitkem. Pilot nás hned upozorňuje na skvělý výhled na hlavní hřeben Himálaje. Při nádherné viditelnosti pozorujeme poměrně zblízka několik osmitisícovek včetně nejvyšší hory světa Mount Everestu. Při pohledu na bílé štíty velehor, jejichž vrcholky jsou téměř v úrovni letadla, se nám přímo tají dech. Ve městě Paro přistáváme na jednu z nejnáročnějších přistávacích ploch na světě. Nachází se ukrytá v malém a úzkém zalesněném údolí mezi strmými horami vysokými až 5500 metrů. Přistávat sem se dá jen za dobré viditelnosti a při příznivých povětrnostních podmínkách. Dráha na letišti měří pouze necelé dva kilometry. Licenci na přistávání má údajně pouze deset pilotů na světě a z toho jsou hned tři Češi.

Netradiční výměna bankovek v zemi štěstí
Bhútánu se říká i země štěstí a patří k nejbezpečnějším zemím světa s téměř nulovou kriminalitou. V jejím čele stojí sympatický mladý král s pohlednou chotí, jejichž podobizny vidíme na velikých billboardech a poštovních známkách. Hlavní město Thimphu leží ve výšce 2350 m n. m. První den si proto raději dopřáváme aklimatizaci bez kol. Ta si jen vytahujeme z krabic a připravujeme na zítřejší start. Za pomoci domluveného průvodce a řidiče s pronajatým doprovodným autem vyrážíme na okružní jízdu městem a blízkým okolím. Bhútán má pro zahraniční turisty přísnější pravidla vstupu a pobytu. Návštěva turistů musí být vždy domluvena s místní agenturou několik měsíců dopředu. Nesmíme tu bez průvodce volně cestovat. Místo na spaní včetně stravy máme vždy předem zajištěné. Tento způsob cestování se soukromou agenturou je v Bhútánu možný až od devadesátých let minulého století. Předtím byla návštěva země kontrolována výhradně státem a dostat se sem bylo velmi složité. Počet turistů v království je stále regulován vládními nařízeními. Návštěva země je poměrně drahá záležitost, ale bereme to tak, že jinak se sem prostě dostat nedá.
Měníme i potřebnou hotovost za americké dolary. Velice nás udivuje, že jejich kurz se mění s velikostí bankovek. Nejvýhodnější kurz je za bankovky s největší nominální hodnotou (tedy 100 USD) a postupně klesá. My bohužel máme většinu padesátidolarovek, a tak máme kurz méně výhodný. Thimphu má jen 70 000 obyvatel a je snad jediné hlavní město na světě, kde nejsou žádné semafory. Na rušnější křižovatce stojí u budky policista a většinu dne šermuje rukama a ukazuje, kdo má jet dříve a kdo počká. Zajímavou raritou je jejich ministerstvo štěstí. Je cítit, že zdejší lidé jsou velmi silně založeni duševně. Jejich buddhismus je všudypřítomný. Pro štěstí na cestách mnohokrát roztáčíme malé mlýnky, které jsou pro domorodce běžnou součástí jejich životních rituálů.
Před začátkem naplánovaného cyklistického okruhu po západní části Bhútánu musíme ještě koupit nejnutnější vybavení na opravu kol. Davidovi totiž nedorazila jedna taška. Při cestě z Prahy se někde na přestupech zatoulala a zrovna v ní má veškeré servisní vybavení a část svého oblečení. Podle informací od našeho průvodce Kinleyho se jedná o nejkvalitněji vybavený obchůdek s cyklistickým zbožím v celém království (myslíme si, že je i jediný). Mají zde na prodej pár moderních horáků a ze servisního vybavení jen to základní.

Kouzelným údolím na kole, pěšky ke klášteru
V Thimphu moc cyklistů nepotkáváme. Kolo v hlavním městě není zrovna rozšířeným dopravním prostředkem. Není se čemu divit, je to tady samý kopec. Ve městech jsou malí kluci i dospělí muži včetně našeho doprovodu oblečeni do kratších sukní po kolena. Všechny vypadají velmi podobně a odlišují se jen barvou. Jedná se o jejich tradiční oděv.
Nevšední cykloturistiku si už od prvních kilometrů pořádně užíváme. Šlapeme jen nalehko, většina tašek se veze v doprovodném vozidle. Nejdříve jedeme nádherným údolím podél řeky. Je téměř nulový provoz a skvělé počasí. Fotoaparát prakticky nemá smysl vůbec schovávat. Neustále zastavujeme a něco fotíme. Údolí totiž poskytuje výhledy na přímo famózní přírodní scenérii. „Kluci, dneska to není o tom, kolik toho našlapeme, ale kolik toho zajímavého vyfotíme!" volám na ně při přejezdu malého závěsného dřevěného mostu přes řeku. Večer zjišťujeme, že jsme opravdu ujeli jen 65 kilometrů, ale zážitků bylo nepočítaně! Bhútán je řídce osídlený, proto turista moc domorodců ani motorových vozidel mimo město nepotká. Cestou míjíme akorát děvčata vedoucí krávy na pastvu a pracující ženy, které ze silnice uklízejí těžké spadané kameny ze skal, a další zase s železnými tyčemi nahrazují při rozbíjení poničené vozovky chybějící těžkou techniku. Jak nám říká průvodce Kinley, na náročnou manuální práci sem jezdí hodně žen z Indie. Míjíme i několik buddhistických svatyní, v jejichž okolí je vždy plno pestrobarevných modlitebních vlajek.
Jestliže ve městech jezdí pěkná zahraniční auta, tak na venkově je stále největším pomocníkem zvíře. K tažení povozů a orání skromných polí se využívají koně, vodní buvoli, krávy nebo voli. Kolem domů se na okolních loukách pase mnoho koz a ovcí. Kvůli hornatému terénu jsou skromné lidské příbytky často postaveny v údolích podél řek.
Velmi mile nás překvapuje kvalitní povrch místních komunikací. Jsou sice poměrně úzké, ale většinou asfaltové. Jako by je dodělali teprve před nedávnem. Ještě před pár desítkami let, než byla postavena asfaltová silnice od indických hranic do hlavního města, trvalo zdolání tohoto 170 kilometrů dlouhého horského úseku šest dní. Dnes to auta zvládnou asi za sedm hodin.
Odbočujeme z cesty táhnoucí se skrz kouzelné údolí směrem do kopců. Silnice po pár kilometrech končí a dále pokračujeme po svých. Šplháme se do velmi strmého kopce po udržované pěšině. Tou se pravidelně vydává i několik buddhistických mnichů. Vede totiž k významnému buddhistickému klášteru Tygří hnízdo, jehož návštěva patří díky unikátní poloze k největším lákadlům celého království. Je postavený na 800 metrů vysoké skalní stěně ve výšce 3150 metrů. Průvodce říká, že běžně trvá výstup od parkoviště tři hodiny. Pokud se chceme podívat i dovnitř, musíme si ale pospíšit. Od 16 hodin je klášter turistům uzavřen, aby nerušili mnichy při motlitbách. Kinley od prvních metrů udává velmi ostré tempo. Jdeme opravdu rychle, téměř bez zastavení. Naše plíce dostávají pořádně zabrat. Přece jenom nejsme na rozdíl od průvodce na rychlejší chůzi ve vyšších nadmořských výškách ještě dostatečně aklimatizovaní. Snažím se ho držet, ale za mnou se ozývá: „Trochu zpomalit!" volá Dominik s Davidem. Ke konci výstupu jsme všichni tři chytli druhý dech a je to naopak náš mladý průvodce, na kterého nakonec musíme čekat. Za hodinu stojíme všichni u vstupních dveří kláštera. Ještě než jsme vpuštěni do útrob významné svatyně, musíme odevzdat veškeré fotografické přístroje. Uvnitř je přísný zákaz fotografování. Bez bot, jen v lehce zapáchajících ponožkách vstupujeme na prohlídku, kde se dozvídáme něco o historii Tygřího hnízda. Klášter je stále obydlený a většina vybavení má pro buddhisty obrovský náboženský význam. Dominik si chce připravit pár drobných do místní kasičky, a proto si sedá na dřevěnou lavici. Je však okamžitě napomenut, že na této stolici může sedět pouze sám nejvyšší lama. Děláme si z něj legraci: „Sice jsi legenda, ale s lamou se srovnávat nemůžeš…" Hned vedle kláštera jsou ještě zmrzlé zbytky sněhu a vodopád. Všude kolem je pověšeno obrovské množství pestrobarevných modlitebních vlaječek. „Opravdu moc pěkné místo!" shodujeme se všichni tři.

text Radim Jebavý
foto Radim Jebavý, David Novotný a Dominik Hašek

 

Celý článek najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika nebo na www.publero.com