O čem že to je řeč? Loni v listopadu mě po jedné jízdě (z mála) z práce na kole domů napadlo, že bych měl jezdit častěji. A že bych mohl. Mělo to ještě nějaké další souvislosti, každopádně se zrodila výzva, která dostala jasná pravidla (znám se, potřebuji je, abych mezi nimi nekličkoval dle potřeby – jsem zdatný improvizátor, když na to přijde). To základní bylo jet za rok dvaapadesátkrát do práce na kole. Vše jsem pro jistotu sepsal v úvodníku ve Velu 12/2020, abych získal veřejné soudce a cítil tlak. Tedy upřímně, omlouvám se, ale i kdyby ten tlak nakrásně byl, byl by mi jedno, tady jde hlavně a jen o to, aby člověk obstál sám před sebou.

Jet dvaapadesátkrát do práce na kole zní vlastně trochu směšně, ale když to máte 40 km nejkratší cestou (jeden směr) a k tomu další povinnosti a zájmy, a když víte, jak často jste dosud do práce na kole jezdili, už trochu přituhuje. Trochu dost. A pak vykoukne termín, k němuž měla být výzva naplněna, a najednou choroba a pak si klidně začne mrznout a padat sníh a… Prsa na scéně!

Začalo to přitom tak romanticky. Na konci listopadu. Noční jízdy s nudlí u nosu a kouřem u huby, který se vznášel ve světle svítilny na řídítkách ozařujícím vymezený prostor přede mnou. Nadšení a uspokojení z další a další kolonky v tabulce, při jejímž zaplňování mi mrzly ruce nebo nohy nebo obojí, nebo na mě pršelo, foukal vítr nebo jsem vdechoval vločky sněhu, a já ji přesto vyplnil. Skvělý pocit, když jsem ze sebe svlekl oblečení a bylo mi fajn. Mnohem lépe, než když jsem vylezl z vyhřátého auta bez nudle a s teplými končetinami. Všemi pěti, protože i ta nejmenší, pátá, je na kole na chlad docela citlivá. Docela dost, možná nejvíc, když ani do mrazu nepoužijete alobal, protože ten nepoužíváte ze zásady. Protože nechcete mít přirození zabalené jako svačinu, nechcete, aby vám připomínalo mastný řízek s chlebem jen proto, že bude chvíli trochu červené a prokřehlé. Však ono se ohřeje, způsobů je řada, že ano…

Bez ohledu na všechna protivenství jsem vždycky jezdil šťastný a s úsměvem. S úsměvem, který trval po většinu cesty a byl upřímný, přestože odborníci říkají, že takový trvá pouze tři čtyři vteřiny a pak přejde do úsměvu strojeného. Nesouhlasím. Ledaže by trvanlivost mého upřímného tlemení a z něj pak i šklebu byla spojena s mrazem… V autě či MHD mi takhle hezky nebývá. Vlastně mi tam bývá dost často nehezky. Prázdně.

Když jezdíte do práce autem, stává se z vás postupem času tupý autopilot. Nasednete, nastartujete, vystoupíte – a najednou si uvědomíte, že si z cesty vlastně vůbec nic nepamatujete. Stejně tak v busu nebo ve vlaku, tam snad jen nějaký příjemný kontakt. Cesta do práce na kole je pokaždé jiná, i když pořád jedete na kole a většinou po stejné trase. Tak to prostě je. Stejně jako to, že člověk nemůže nadávat na provoz, ale jen sám sobě, i to je změna. Na kole máte vše ve vlastních rukách a hlavě, v autě jste dost často vláčeni okolnostmi. Ale hlavně – zadek nesedí, zadek se hýbe! Nebude tudíž plochý (takovému se prý říká mrtvý, jak jsem se kdesi dočetl, a není hezký), ale pěkně vypracovaný. Jinými slovy děláte hodně sami pro sebe, pro své zdraví.

Každá taková jízda přinese nějaký zapamatovatelný zážitek. Hlavně ty první. První cesta a první kolonka. Já opravdu začal! Jedna z prvních jízd a hledání jiné cesty a bloudění. Jo, znám ten kraj, jenže byla černá tma a já měl pocit, že to velké světlo po pravé ruce je pořád Rudná, jenže ona už dávno nebyla. A já najednou byl ve vsi, v níž jsem nikdy nebyl. Čuměl jsem jak puk, jak kdyby mě někdo uspal a přenesl v čase. Snad se tu mluví česky… A najel jsem o 30 km víc. Brzce ranní probouzení se s krajinou, z pod opuchlých víček se rodící oči a vycházející slunce, tma a pak první paprsky, první mátožní lidé, co se ráno šli projít, proběhnout, šli do práce nebo z ní a brzkou ranní hodinou nevypadali jako běžný člověk, jaké potkáváte přes den. Lehce vykolejení. Anebo naopak souznějící ranním pohybem, tím, že toho dne zas nebyli líní a šli si tvarovat zadky.

Na jednu z cest si domluvíte dvě rande, každé na jiném místě, přičemž vám nedojde, jak moc jsou ta místa vzdálená. A je z toho rekordní délka a příjezd před půlnocí. Jindy dáte na předpověď, jenže pouze na lokální. Ujedete lijáku, aby vám po 15 km přišel v ústrety jiný, z protisměru, od domova. Taky lokální, ale v jiné lokalitě, na niž jste se v telefonu nepodívali. Bouřka jako kráva, slejvák jako svině. Otočíte, že v redakci přečkáte nejhorší, jenže tam už řádí onen lokální lijavec ve správné lokalitě. Ten, kterému jste tak pyšně ujeli. Zůstanete zavřeni na asi pětikilometrovém prostoru sucha, zkoušíte vyjet na různé strany a zase se vracíte, až přijmete holý fakt, že není úniku. Po takovém průplachu se pak snad pět dnů ani nemusíte koupat, navíc jeden nepozná, jestli se nepočůral, když už se mu najednou nechce… Jindy se s někým potkáte, zapovídáte, jenže jste s tím nepočítali, a tak jedete v černé tmě jen na blikačky. Což o to, vidět jeden je, ale bohužel nevidí – a tudíž vám nečekaná větev na cyklostezce vyrazí řídítka z ruky. A tak bych mohl pokračovat s každou další vyjížďkou. Jakože fakt!

Jenže najednou je prosinec a na jeho konci konec výzvy. A mně chybí těch vyjížděk ještě docela dost. Hodně dost. A to jsem si trochu šťouchnul do pravidel, protože konec měl přijít s prvním, a ne posledním prosincem. Našel jsem v nich skulinu, co jsem si tam snad i záměrně nechal. I tak bych v prosinci měl většinu cest do práce absolvovat na kole, čemuž prosinec není úplně nakloněn, a tudíž ani já najednou nejsem nakloněn prosinci. A to jsem ho míval rád… Ale jen co eliminuju knedlík v krku a poslední nudli, zakousnu se do něj.

Co když se mi to nepovede? Inu, umím přiznat prohru. Ale dokud nebude definitivní, neumím se s ní smířit, a tudíž o ní ani přemýšlet. Prostě to dám. No ale kdyby přece ne, je tu další rok. Jen za trest přidám čísla a zamezím si šťouchání do pravidel. A myslím, že si k tomu zas něco vymyslím. Ať člověk ví, že žije. Navíc účel byl splněn – tohle ježdění má vážně své kouzlo, které stojí za to si objevit. Ochutnat.

Ať tak nebo tak, mám radost, že hodně z vás se přidalo, soudě dle vašich e-mailů a zmínek. To bude hezkých zadků!

Těším se na vás v příštím roce!

Rudolf Hronza

The post JE TO VO PRSA! appeared first on iVELO.

„Je to fajn, pane Hronza, ale já si u vás objednal a zaplatil inzerovanou odpruženou vidlici, a ne tlumiče k autu,“ začal e-mail, na který jsem čekal. Na potvrzení, že balíček dorazil v pořádku a dotyčný je s nákupem mnou nabízené bazarové položky spokojený. Nejlépe až nadšený a vděčný. Že mě zčistajasna má tuze rád. Zprvu jsem na sebe byl pyšný v domnění, že kolega cyklista dokáže vtipně ohodnotit mou snahu vidlici dokonale zabalit. Tedy obalit izolační pěnou každou část zvlášť a pak ještě celek, a až potom vložit do krabice, vystlané ještě pro jistotu kily papíru, a tu přelepit asi kilometrem a půl lepicí pásky v ceně podstatně ukrajující z částky získané za prodej. Jistota je zichr, říkávala babička, a já s tím vědomím neohroženě pásal krabici, až nabyla větších rozměrů. Jenže jsem záhy pochopil, že nejde o vtipkování, ale o holou realitu. Vidlice zmizela. Dorazily tlumiče. A za zloděje jsem možná já… Ach jo.

Reklamace vše nakonec vysvětlila, v přepravním depu se z balíčku sloupnul štítek s adresou, někdo ho vzal a nalepil jinam, jinam přišly tlumiče, zůstal bezejmenný balíček. Vše se během dvou dnů spravilo. Můj kupec tomu přitom na začátku nedával šanci: „Jednou mi takhle přišly místo kazety XTR dámské kalhotky. V krabičce XTR… Reklamace nezabrala. Někdo věděl, co se posílá, a vybral obsah.“ Jeho pesimizmus jsem chápal o to víc, že to je muž a kalhotky tedy nejspíš ani neužil… Tedy tak, jak se užívat mají. Jako muž je pro ty účely totiž lokálně nadrozměrný. Tedy snad.

Ano, občas prodávám přes bazar. Jsem totiž moc rád, když se věci, které ještě někomu mohou posloužit, nevyhazují. Když dostanou další šanci. Když někomu udělají radost, pomohou, poslouží do opravdového konce své životnosti. Tedy nikoliv třeba po pouhém morálním či technologickém zastarání. Ne každý přece lpí na takových zbytečnostech jako my, co jsme kolu propadli tělem i duší. Ani já tak nečiním nějak přehnaně, měním po delší době. Třeba ta letos prodaná vidlice byla 26“… S odstupem zjišťuji, že třeba u kol jsem nevědomky a neplánovaně držel sedmiletý interval výměny.

Někdy takové věci pro dobrý pocit jen věnuji, a když prodávám, pak buď mezi kamarády (leckdy jen za láhev piva nebo vína) a známé, nebo klasicky přes bazar. Cenu nešroubuji, stanovuji ji evidentně spíš nižší, než bych mohl, protože vše se vždy prodalo skoro obratem. Spokojený byl kupec i já.

Tak kde je ten smutek zmíněný v úvodu? Inu, ke každé z těch věcí, na nichž/v nichž jsem jezdil, se vážou prožitky. Vzpomínky. Není to jen kus hadru, plastu, gumy nebo kovu či karbonu. Jsou to věci, které mají duši. Vlastně mojí. V každé je kousek mne. Mého života. Ne, nejsem sentimentální. Ne, nemám pocit, že bych se s každou další věcí zmenšoval. Ubýval. Jen to tak vnímám.

A kde je tedy to utrpení a velká nejistota? Inu, věci „neposílám“ do světa s vidinou maximální vyzískané částky. A to pozor, zdaleka se o mně nedá říct, že jsem „za vodou“, že mi na penězích nezáleží, to zase ne. Má priorita ale prostě je, aby žily dál. Aby dobře sloužily. Aby dál obohacovaly svou duši a hromadily další zážitky. Do konce života svého. Jenže ono není nikde psáno, že to, co jsem v plně funkčním stavu jeden den sundal z kola, bude druhý den namontované na jiném kole také plně funkční. Cokoliv může kdykoliv prasknout. Rozbít se. Rozpárat se. Nefungovat. Děsí mě představa zklamání, jež bych mohl způsobit, a také jaká slova budou v tu chvíli spojena s mým jménem. Dotyčný mi samozřejmě zavolá a vyčiní mi. Třeba „ty kreténe“ mi řekne. Nebo „ty vemeno Hronzů“… Já mu to sice vysvětlím a nabídnu vrácení peněz či jinou satisfakci. Ale ta pachuť mezi námi zůstane. A moje karma dostane nažrat a kdo ví, kdy mi to vrátí. Karma se neptá. Karma si pamatuje. Karma pak koná.

A tak pro tohle své utrpení prodávajícího vlastně raději někdy s úsměvem prodávám nevýhodně, nebo možná lépe řečeno neefektivně. Tedy výhodně pro kupujícího – slyšíš, karmo má? Neefektivně? Inu, je tu někdy v kontrastu pár korun versus čas při demontáži, čištění, focení, vkládání inzerátu, komunikaci, balení (už jen ty kilometry pásky), odesílání… A věčná obava o funkčnost trvá.

Prodáno. Hotovo. Peníze už se zabydlely na účtu. Anebo spíš už jen zalepily díru, protože s předstihem za ně byla pořízena zas jiná věc na kolo. S důvěrou v prodej. I takhle to mám. Peníze z kol patří zas do kol. Proto ta obálka s jasným symbolem pod mým spodním prádlem. Čistým.

Prodáno. Hotovo. Dostavil se pocit úlevy a štěstí zmíněný na začátku. Nikoliv však v tomhle bazarovém románu na pokračování z peněz, co se už zabydlely na účtu. Anebo už jen zalepily díru. Ale z toho, že se mi ozval zatím poslední kupující. „Pane Hronzo, ta věc byla ve skvělém stavu. A už dva měsíce mi skvěle slouží. Mám velkou radost. Děkuji.“

Děkuji. Já taky!

Rudolf Hronza

The post UTRPENÍ ZBOHATLÍKA appeared first on iVELO.

Realita? Dodací lhůty někdy dokonce i 400 dnů, nutnost smířit se, že vysněný model holt nahradí nějaký jiný, který byl původně ve výběru až na čtvrtém nebo třeba desátém místě, to vše vyslechnete u obchodníků, dočtete se v diskuzích nebo to budete probírat s kamarády. Anebo prostě odložení nákupů na lepší časy.

Při dotazu na možnost odkoupení testovaného kola, protože jednoho z nás prostě pobláznilo, jsme byli českým zastoupením odkázáni na anglickou centrálu, odkud zaznělo, že jindy by byli moc rádi, ale že na tohle námi čtyři měsíce ježděné kolo už čeká vlastní zaměstnanec firmy. Ale že pro rok 2023 ho našemu testerovi mohou zamluvit.

Mám kamaráda, který manželce „ustřelil“ brzdové a řadicí páky Shimano GRX u jejího vysněného gravelu. Stihla ho pořídit ještě před nedostatkem, takže jednička ve výběru. Miláček. Cestou na víkend se tenhle kamarád nevešel s autem s koly na střeše pod most a roztrhal sedlo na svém kole. Cestou zpět ho žena žádala, ať to objede anebo kola raději sundá. Sundal sedlo. Ustřelil páky, a naštěstí jen je. Nevím jak, ale jo. Stane se, no… Dočasně nebyl miláček. „Tak to máš velkej problém,“ zmrazil jsem jeho optimizmus, když měl představu, že prostě zajde do mnou doporučeného servisu a tam mu to opraví. Nakonec se mu je povedlo dohledat kdesi v Německu. Možná na delší dobu poslední pár pák v Evropě možná zachránil vztah páru lidí.

„Jak mi jde obchod? Ty vole! Trávím tam denně o dvě hodiny víc času než dřív, ale dělám o hodinu méně,“ pravil sklesle kamarád, co provozuje cyklistický obchod po běžném zaměstnání. „Ten zbylý čas jsem na internetu a po celé Evropě sháním náhradní díly. Nic není.“

Když jsem si zjara kupoval jeden dvanáctkový řetěz do zásoby, ani mě nenapadlo, jak cenný materiál to zřejmě pořizuji. Stejně tak destičky.

Když jsem jel na gravelu po pěšině trávou a najednou jsem po obří ráně byl půl metru nad zemí, protože v trávě byl kámen a já ho trefil klikou, říkal jsem si, ty vole, jezdi Rudolfe vopatrně, něco zničíš a možná nejezdíš. To samé, když na trailu přišla šleha do ráfku. Čerstvě pořízeného za zdemolovaný minulý. S tím, že mám štěstí, že je poslední svého typu a další očekávají cca za 236 dnů… Z toho pak jeden začne klidně blbnout.

Ne, nespěju k tomu, jací jsme to my cyklisti chudáci, ani nevyvolávám paniku. To vůbec ne. Ostatně víte to už nejspíš dobře sami, jak to teď je. Ono je to podobné třeba s pračkami. S počítači. S mnoha a mnoha dalšími věcmi, a leckdy pro život podstatnějšími. Nejsou, jen tak nebudou, respektive ne takový výběr, budou dražší (a nehovoří se o malých procentech). Doba se prostě změnila. Lépe už bylo, řekl by pesimista, a optimista by mu odpověděl, že lépe zas bude. Ale teď je teď. Tahle doba nás možná naučí být opatrnější a skromnější, pokornější. Možná si zase začneme věcí více vážit, budeme o ně lépe pečovat a možná se zase budeme víc věnovat samotnému ježdění než právě těm věcem. A v obecném měřítku samotnému žití. A možná taky ne, protože se to brzy vrátí do normálu. Těžko říct, a vlastně ani nechci nějak hluboce filozofovat. To vůbec ne. Nechám to jiným, povolanějším.

Já těmito řádky jen nechci přejít fakt, že „doba“ trochu změnila i podobu Vela, což bylo patrné už na minulém vydání a na tomto rovněž tak. A bude asi i na příštím a pak se uvidí. Nejsou kola. Není tudíž co a asi ani proč testovat. Testovací flotily se stávají trochu zbytným článkem, co je, proudí „na krám“. Minule to byly dva končící dlouhodobé testy a jeden test klasický. Nyní dva testy. Tečka. Nic víc. Ale na druhou stranu zůstává více času a prostoru třeba na testy produktové (viz minulé vydání), které možná potěší více z vás, než kolik dokáže test jednoho konkrétního kola. I když ani ty produkty moc nejsou… A pak taky na samotné ježdění a život s kolem – na tipy na výlety, rozhovory, sondy, reportáže a podobné články. Snad vás Velo i ve své ne zcela obvyklé podobě bude bavit stále stejně. Budeme se snažit. A společně s vámi vyhlížet dobu, kdy se vše zase otočí prdelí od zdi.

Rudolf Hronza

The post NEJSOU KOLA A DÍLY appeared first on iVELO.

Tři trička, troje ponožky a troje trenýrky, něco málo na zub a tělo (jakože hygiena), žabky, kraťasy, mikina, dost. Jo, a plavky; kdekoliv jsem, potřebuju smočit. Se. Ve vodě. Vlastní nepsané pravidlo stejně jako to věnované minimalizmu výbavy, i když jde o deset dnů, ze kterých se snadno může stát víc. Snad zase neztratím trenýrky už třetí den cesty a nedostanu se tak do nechutné spodně textilní nedostatečnosti. Sušil jsem je tehdy v okně, větřík nejprve vysoušel a pak odnesl do okapu.

Rumunsko! Nádherná země, kterou jsem se vydal prošmejdit. A prošmejdil. Jako první přišel Banát, a já byl hned v ráji. Česká vesnička Gernik, jedna z více tady, ubytování v soukromí, kterému nešlo odolat, protože se jmenovalo „U Marušky Boudové“. V Rumunsku! Maruška! Viď! A zážitků a příběhů na knížku, protože Maruška tu zrovna měla jen mě a je sama a já se nejdřív bál zeptat na její příběh, abych z ní nevytvářel živoucí muzejní kousek a neustále totéž opakující kolovrátek, ale ona byla ten den sama a já taky… Poslouchal jsem do noci, obohacován domácí pálenkou, ráno mě z toho bolel o prážek ukopnutý palec a měl jsem pocit, že bych mohl napsat knihu. Procházka ke kaskádě mlýnů na nedalekém potoce, nabídka pomoci s kopením sena místnímu asi sedmdesátiletému páru rolníků s úsměvem odmítnutá, co že by dělali, místo toho další příběhy. Měl jsem chuť tu zůstat. Na delší dobu. Na furt.

Další osobní nepsané pravidlo zní ubytovávat se pokud možno v soukromí, ale hlavně na odlehlých místech. Nezůstávat v centrech, kde jsou ty samé hospody a obchody a domy jako všude jinde, ale jít naproti normálnímu životu. Koresponduje s jiným mým nepsaným pravidlem, totiž jet sám. Jakmile je člověk dva, je skupina (ale už vím, že blízcí dva mohou být jako jeden, takže tohle pravidlo není na rozdíl od počtu trenek tak neprůstřelné). A když je člověk skupina, izoluje se od okolí. Jednotlivec proniká. Aniž by se nějak snažil. Vlastně je spíš vcucáván. Přijdu do hospody na periferii na jedno na dobré spaní, na otázku „Polsko?“ vydechnu „Česko“. Tím skončí komunikace jazyky, v nichž si rozumíme, nicméně jsem osamělý vlk na cestách, mám divný zuby a jsem cizí, budím zájem. Najednou mám u piva panáka s jednoduchým oznámením „Čechia“. Vdechnu ho, usměju se, neotáčím rundu, bojím se smršti, ale ona stejně přijde. Sama. Čechia zazní ještě párkrát a já ráno kontroluji palce. Podobných večerů zažiju víc. A jeden na závěr v Maďarsku, kde mi chybí forinty na dobré spaní. „To pivo je dárek, pro pocestného,“ nevydrží svalnatec mou snahu umluvit hospodskou na platbu eury. Bojím se vyřknout, co stejně vypustím. „Když já si chtěl dát tři…“ Zasmějeme se a dostanu je. Pak jsem ještě přizván ke stolnímu fotbálku, protože tady v zapadlé hospůdce v zapadlé vesničce jsou jen tři hráči a jsou třeba čtyři. Doplním mužstvo, zvítězíme, oslavíme, a ráno zas kontrola palců. A to jsem nezmínil setkání v kavárně, kde přede mnou při zastávce na odpočinek přistálo nealko pivo a pak ještě jedno. Od jediného spolusedícího. „Byl jsem kamioňák. Bavilo mě to osamělé toulání. Stejně jako tebe.“ Ode mne si objednat nenechal. Když jsem mu přišel potřást rukou na rozloučenou, vstal a objal mě. Lidi jsou tu jiní. A já mám pocit, že se díky nim vracím domů zas pokornější. V turistických centrech, ve městech anebo na plážích tohle na člověka nečeká.

Projezdil jsem toho hodně. Odlehlé vesnice, vysokohorské cesty, viděl hrad knížete Vlada Țepeșe alias Napichovače alias Draculy (pravý i nepravý), medvědy u silnice, kostely, jezera, domy, lidi. A hospody. Čtyři tisíce kilometrů neskutečných zážitků. V zemi, která si ještě dokázala zachovat svůj vlastní ráz. Svou osobitost. Aspoň na většině míst, kde jsem byl. Byl to ventil, který jsem moc potřeboval. Byl tak silný, že jsem se těžko vracel do vlastní reality. Ale stejně…

Když jsem se drápal vysokohorskou, 152 km dlouhou Transfagarašskou magistrálou někam pod 2500 m n. m., běželo mi hlavou, jaký parádní pocit bych měl nahoře, kdybych sem vyjel na kole. A pak ty serpentýny dolů? Jak tady by se letělo! Cestičky Banátu? Tady by se to šmejdilo na kole! Neviděl bych toho tolik, ale zas bych tomu všemu tady byl blíž. Obnaženější. Možná opravdovější tulák. Ale…

Ne. Ona jsou si sice dvě kola v lecčems podobná, byť ta jedna pohání přes sto koní a ne já. Ale některé zážitky jsou přesto nepřenositelné. Neopakovatelné. A je dobře, že to tak je a že to tak zůstane. Člověk by neměl zůstávat chudý jedním zájmem, měl by se snažit o život pestřejší. Už pro ten ventil, ale zdaleka nejen pro něj. Ale když jsem se vrátil a dal se trochu dohromady (včetně palce), s chutí jsem sedl na gravel bike a protoulal den. A jel s bikem na Klínovec a pak do domovských Brd a pak na kole do práce a pak…

Pak už jen čekám, kdy se zas ozve to moje vlčí volání po toulání. Poblázní mi srdce i hlavu. A já zmizím. Na kole, pěšky, na motorce, jakkoli. Ony jsou bikeparky, trail centra a léta broušené stezky i silničky moc fajn. To jo. Jenže když člověk opustí komfortní zónu, chytne pěšinu a zmizí, dostane k „adrenalinu“ ještě mnohem víc. Dostane příběhy. Ty, které rozepíše, ale ony se pak dohrají trochu i víc než trochu i bez jeho přispění. O to víc jsou pohlcující.

Parádní zbytek léta!

Rudolf Hronza

PS: Napadá mě, že paralelou ke zmíněnému, anebo snad nabídkou obou možností a současně jejich kontrastem je i tohle vydání Vela. Proti průvodci slovenskými trail parky, po těch českých zjara, tu stojí téma bikepacking a třeba výprava povodím řeky Jihlavy. Nevybírejte. Berte vše. A ideálně si ještě něco přihoďte…

The post TOULÁNÍ appeared first on iVELO.

Čtyři roky jsem tu nebyl a teď jen valím oči. Je to tu skvělé. Ještě jinak než kdy dřív. Co se Pavel Horník a jeho kumpáni z Rychlebských stezek vrátili z inspekční jízdy v kanadském Whistleru, začali se na traily dívat jinak a jinak je i stavět. Je to vidět a sami to i přiznávají. Jsou nádherné, jsou pestré, jsou propracované. Nejsou zrádné. Jakkoliv je úsek těžký, vždycky je z něj odjezd. Jen ho musíte trefit. Jsou plné výzev, které je dobré prohlédnout si nejdřív pěšky a pak se do nich pustit. Je nepředstavitelné honit tu kilometry. Je lepší nepřehánět to. Je to totiž jistější. Jsou to v nových trailech úplně jiné Rychlebské stezky, než jaké si pamatuji. A jsou tu těžké. Berou síly nejen fyzické, ale i morální. Je dobré jet sem s jistou rukou. Ne unavený. A nejlépe rozježděný. Což o sobě po dvou předchozích měsících strávených vesměs na gravelu říct nemohu.

Pavel, Radek i Karel, mí souputníci toho dne, mi vždy ukázali, kudy vede jistá stopa. Hecovali rozumně. Nenutili, jen podporovali odvahu. Nepřesvědčovali. Vědí, co postavili. Nikdo si na nic nehrál. Hrát si na něco můžete někde na lesní pěšině. V těžkém terénu to leckdy může znamenat zbytečné sebepoškození. A prozření. Chlapci hledají pózy, ale chlapi umí najít hranici a přiznat ji sobě i okolí. Rozhodnutí sjet ten dvojitě diamantový úsek na černém trailu Velbloud bylo čistě mé. A stojím si za ním, i když jsem po něm ležel. Věřil jsem, že nejdu za svou hranici. Prostě jen přišla chyba. A tak mě pak čekal nevyhnutný souboj s amygdalou.

Amygdala je mozkové jádro a mimo jiné se o ní dočtete, že je branou ohrožení a vyrábí strach. Dočtete se přesné definice, jichž já jako laik nejsem schopen, vlastně ani jasného porozumění jim. Nicméně našel jsem si svou. Možná blbou, ale jo. Prostě když si na kole rozbiju hubu, amygdala si to uloží a já se s ní budu muset co nejdřív poprat, aby to zas z paměti vymazala. Nebo už nikdy v životě nic nesjedu, protože mě ovládne strach.

Když jsem sebou v to úterý vcelku razantně (až bych řekl s chutí) bouchnul o zem, vyskočil jsem, abych zjistil, že můžu vstát, že mi vše drží a visí, kde držet a viset má, a zařval na kluky: „Dobrý!“ Nějak jsem si sebevědomě myslel, že by se třeba o mne mohli bát, no… A hned jsem se snažil odvést vlastní myšlenky od toho, co se právě stalo. Že se mi řídítka snažila proklát hrudní koš. Že jsem si ryze akrobaticky dokázal narazit obě lýtka zezadu a jedno stehno zepředu tak, že jsem sotva stál. Že to bolí. Jet dál, co nejrychleji to bude možné, odvést mysl od toho, aby si pád uložila do paměti a vypnula mě. Nedat jí šanci. Já chci ještě jezdit a zkoušet další věci, a to i hned tady na Rychlebských stezkách! Jenže vysvětlujte to amygdale, že ano.

Třásly se mi ruce a dvě těžké sekce jsem objel lehčími. Asi dvakrát jsem radši šel. Nebyl jsem schopen v jednoduché sekci nasednout na kolo. A tak. Vypnuto. Kluci byli fajn. „V klidu. Klidně objížděj. A až budeš chtít, až se na to zas budeš cítit, zkusíš to.“ Amygdala ale vítězila přesvědčivě. Zbytek dne jsem byl z větších akcí odepsaný.

Dostal jsem ji až následující den, „Amču“ svoji. Od rána mě prudila. „To snad nemyslíš vážně, zas jedeš tam nahoru, odkud se jezdí tamtudy dolů?! Včera sis tam rozbil hubu, jsi natvrdlej?!“ Rozjetí na Flowtrailu ji ukonejšilo, příjemné lehké plynutí ze svahu. Jen tak jsem ji lechtal, jen tak lehce posouval její odolnost. Abych snížil její pozornost. Protože…

„Tak jo. A teď odbočíme na Jestřába, už je skoro hotový.“ Černý trail. Opět. Nemohu říci, že bych si na samém začátku byl jistý. A přesto tam na tom začátku bylo místo, kde jsem musel sebrat odvahu. Nebylo těžké, ale musel jsem přesto. Kluci čekali. Nechvátali na mě. A já se konečně pustil přes hranu. Uf! Amygdalo má, máš to uložené?! Jsem zpět!

Jsem zpět, snad kompletně, jen se teď nějaký čas musím hlídat. Třeba s jídlem, abych po něm neškytal. Se smíchem, abych se moc nerozhýkal. Anebo s určitými pohyby. Dloube to jinak do naražených žeber a ta mi to pak dávají sežrat. A co je horší, když se mi „někdo“ v nejlepším v posteli zapře o hrudník, je po nejlepším… Tak opatrně na velbloudy a jiné bloudy, ať máte parádní sezonu a můžete se smát a i jinak dovádět na plný pecky!

Rudolf Hronza

Foto: Radek Tichý

The post JAK MI VELBLOUD AMYGDALU ROZDOVÁDĚL appeared first on iVELO.

Nemusíte být závodník, nemusíte trénovat systematicky ani efektivně, nemusíte mít cíle ani potřebu poměřovat se. Nic z toho. Prostě jen tak jedete krajinou jako vždycky, když najednou máte pocit, že „nohy vám jedou a plíce vám dýchají“, jak nesmyslně pojmenovávají své výkony právě vrcholoví sportovci. Jenže právě tak se teď cítíte. Nohy dupou do pedálů s neutuchající silou, nebolí, na displeji měřicího zařízení hledíte na neobvyklá čísla rychlosti na obvyklých úsecích. Jednoduše máte svůj den. Nebolí to. Letí to. Máte pocit, že dnes zvládnete cokoliv. Zkusíte se na rovince, kterou důvěrně znáte. Let! Věci okolo vás se stávají historií mnohem dříve než jindy a jsou jaksi rozmazanější. Vyšvihnete se na kopec, a tohle že kdy byl nějaký kopec?! Nabydete nevídané radosti. A nejen radosti.

Kořist! Počkat! Támhle na obzoru se někdo blíží! Dojíždím ho. Jiný cyklista! Je můj! Cítíte sílu a příroda je taková – posedne vás náhlá touha lovit. Je jedno, jestli kořist jede daleko před vámi do kopce či z kopce nebo se přidá z vedlejší pěšiny na tu vaši, jestli se zrovna spojily dvě trasy v bikeparku. Máte před sebou objekt, který se okamžitě stává objektem vašeho zájmu, cílem k zakousnutí. Netušící. Dupete do pedálů. Řežete zatáčky. Blížíte se. Otevíráte tlamu a na slunci se zalesknou krvelačné tesáky. Teď ho skolíte, zahryznete se mu do zátylku, roztrháte ho. Je váš!

Jenže! Nezapomeňte, že většinu svého života nejste šelma. Spíš se tak ploužíte. Chybí vám zkušenosti. Špatně si prohlédnete a odhadnete kořist. A to se vám nyní může vymstít. (Odpusťte, že vás přímo oslovuji, když ze mne hovoří vlastní zkušenosti.) Krev vám zakalila nejen oči. Oslepli jste, ohluchli, ztratili pojem o realitě. Viděli jste jen tu kořist a čerpali jen z toho letmého okamžiku, kdy jste byli tolik silní. Vše se tak nějak potkalo, ale… Do samotného dohánění dáte tolik úsilí, že když přijedete na úroveň dotyčného, krev z očí zmizí, realita se přihlásí a vám dojde, že život nebývá vždy fér. Na pozdrav vynaložíte poslední dech a začnete zpomalovat. Couvat. V tu chvíli sice vypadáte jako převelice slušný člověk, který pro pozdrav bližního udělá cokoliv, vydá se z posledních sil, ale vaše ego opět zmrzne. Tak to chodí.

„Nech ho, on přijde sám.“ Klasická formulka zkušených a další situace. Řekněme, že jsem vás podcenil. Že máte na víc. Že zvládnete pozdrav a potom ještě zrychlíte. Život ale opravdu nebývá vždy fér. Získáte náskok, kořist je zdánlivě skolena. Cesta se však najednou zvedne, realita se přihlásí o slovo, vám dojdou síly a tělo přes vaši touhu samo zařadí zpátečku. Z kořisti je vítěz. Nejenže vás dojede, ale s úsměvem zmizí v dáli. Tím svým nechutně stejným strojovým tempíčkem! Vám už bohužel nezbyl ani ten poslední hlt vzduchu, kterým byste ze sebe vyrazili ještě jeden pozdrav, abyste vypadali jako opravdu převelice slušný kus, který zdraví dvakrát pro jistotu, že nezapomněl pozdravit. Možná i místo úsměvu očekávajícího pochopení se dostaví jen trapné zacukání koutků upozorňující na to, že jste v posledním tažení. Že možná sotva dojedete domů a že byste možná ocenili, kdyby vás tahle ještě před chvílí kořist doprovodila a pomohla při případném kolapsu.

Samozřejmě se také může vše zkazit už v zárodku. Máte pocit dne D a že vám to jede, vyhlédnete si kořist, zrychlíte si… a z náskoku po půlhodinovém nasazení neukrojíte ani metr. Anebo dotyčného vítězoslavně a s výrazem nadřazenosti dojedete právě ve chvíli, kdy mu skončí odpočinková fáze mezi intervaly.

Při náhlých euforických pocitech návalu síly a nepřemožitelnosti je také dobré vědět, že nosič klame, že zdaleka není identifikátorem nízké výkonnosti, stejně tak ani tenisky či žabky. Že na trailu není určující cena kola, jeho zdvih ani bavlněné tričko a množství chráničů. Anebo že vaším nasazením vyhecovaný opilec dokáže neuvěřitelné věci – minimálně do vás třeba narazit a vzít s sebou k zemi. Prostě chcete-li lovit, neměl by vám chybět dostatečně vyvinutý instinkt a zkušenosti. Jinak budete i přes vřelý vztah k čerstvému masu žvýkat lupeny.

Proč to píšu? Ani nevím. To jen pár životních zkušeností mě vedlo k předchozím řádkům. Asi proto, že je jaro. Asi proto, že patřím do skupiny zvané kořist a lovci mě jednoduše baví. Už jen proto, že mě potřeba porovnávat se dávno opustila (pokud nejde o hec).

Že mám rád své tempo, svou cestu. A to nejen na kole.

Rudolf Hronza

The post INSTINKT LOVCE appeared first on iVELO.

Prostě jedu, dupu do kopce (jakože do pedálů dupu) a když to dupání přinese kýžený výsledek a já stanu nad oblíbeným sjezdem, cílem mého snažení, někdy prostě zastavím a sednu si. Na chvilku. Asi bych vám na začátku všech svých oblíbených stezek v okolí domova (a leckdy i jinde) dokázal ukázat místa, kde svými dvěma půlkami pravidelně vytvářím romantické dolíčky. Při takovém zvěčňování pozadí prostě sedím, splácím plicím kyslíkový dluh, zklidňuji se. Když se mi to povede, cítím se, jako bych přijímal ducha lesa (nebojte, netrpím šamanizmem). Jeho ticho. Klid. Mír. Zavřu oči a nasávám tu nádhernou atmosféru voňavé nicoty vůkol (a ta studánka a ten rudý vřes tam jistě taky někde jsou). Nevím, jak dlouho. Dokud je mi to příjemné. Čas je relativní.

Někdy ale nasávám tak dlouho, až se mi před očima najednou začne odehrávat film. Ne o duchovnu a nitru, ne o přírodě. Najednou vidím tu nádhernou pěšinu, co mám před sebou, trail, co mě čeká. Na tom trailu vidím sebe. Sedám na kolo, šlapu, nabírám rychlost. Moje podivná vnitřní kamera náhle přepíná z pohledu mne samotného na pohled z dronu. Ten nejdřív letí vedle mne, mezi námi se míhají stromy, pocit z rychlosti tím vzrůstá, a do toho já neskutečně ladně plavu stezkou. Najednou je za mnou, pak přede mnou, vidím svůj soustředěný výraz a radostnou jiskru v očích. Pak přijde moment, který nechápu. Můj vnitřní dron to vezme mezi stromy vzhůru do oblak a já se vidím na pěšině mezi stromy. Nikdy jsem nad těmi všemi lesy, kde už jsem byl takto filmován, neletěl v letadle a většinou jsem je neviděl ani jinak shora, protože to bývají nejvyšší kopce v daném okolí. Ale moje mysl je vykresluje i z tohoto pohledu, jako bych je důvěrně znal. Umí stromy, co znám ze země, vykreslit v jejich podobě ze vzduchu. Courala se tam snad někdy má duše bez mého vědomí? Nevím.

Odehrává se nádherný biják, jehož kvalitu umocňují dokonce i zpomalené záběry a zvuk. Tedy… Zvuk lesa a zvuk světa vůbec jsou najednou pryč. Slyšet je jen cvrček v zadním náboji. Kámen, co se po přejetí dlouho kutálí po svých nepřejetých kamarádech, skáče a naráží. Hlavní postava dobrodružného snímku – ano, jsem to já –, je už metry daleko, ale pořád slyším v uších, jak ten kámen skáče za mnou, než se zřítí do strany ze skály. Brzda. Kvílí. Slyším tření kovu a slyším kořeny mechu, který jsem zrovna vytrhl. Jak když se páře košile a vy slyšíte praskat každou nit. Trhání drnu zní stejně. Skočím. Sviští to. Občas ve vzduchu zmáčknu zadní brzdu, abych utišil cvrčka. Občas to tak opravdu dělám. Slyším se pak letět. Jsou to krásné chvíle. V mojí hlavě se motají originální záběry z různých filmů, které jsme kdy viděl, moje hlava si do nich ale dosadila mě a mně známé kulisy.

Vzbudí mě výstřel. Sedlovka. Teleskopická. Moje. Reálná! Ještě snící jsem asi došel ke kolu, vzal ho do ruky a nachystal se k jízdě. Otevřu oči. Rozkoukám se. Zaslechnu les a zaslechnu svět. Nasadím brýle, chytnu řídítka, šlápnu, nabírám rychlost. Tenhle příběh znám! Před chvílí jsem ho přece prožil, a byl dokonalý! Někdo nahoře snad zmáčkl tlačítko „replay“.

Sakra, ale co to je, todleto?! Jsem dlouhý v první zatáčce, netrefuji druhou. V dropu mi padá předek k zemi a já jsem rád, že to nebylo nic vysokého, protože jinak bych šel… no ano, na držku. Za ostrým zlomem držím brzdu příliš dlouho a silně a prašný povrch mě smykem posílá mimo stopu do listí. Vrstvím chyby.

Tohle není opětovné přehrání toho skvělého videa, jehož jsem před chvílí byl hlavním hrdinou, a to hrdinou dokonalým! Tohle není ani béčkový film. Tohle je… trapné! Ne… Tohle je realita a tamto byl sen. A hlavně, tohle je jaro, Rudánku. Ono ti ještě chvíli potrvá, než to kolo zase budeš mít v ruce jako na podzim, po celé sezoně. Tak na sebe buď teď na začátku opatrný, ty kluku jeden ztřeštěná, nedočkavá, ano?

Přeju vám povedený vstup do sezony. A když vám to někde nepůjde, anebo prostě kdykoliv, zkuste zastavit a chvíli otisknout své půlky do země. I to je paráda.

Rudolf Hronza

The post Vidět budoucnost, zažít realitu appeared first on iVELO.

Zdlábnu oběd,

trochu hekám,

a tak mi nevadí,

že ještě čekám.

(Náhodný skoro-rým, netěšte se na pokračování, to si jen

můj mozek zaskotačil jak ten líh, ale bez podpory lihu,

přísahám!)

Protože mlha ještě pořád sedí nízko a líh z teploměru také nějak výkonnostně stagnuje, leží pořád na třech plusových, kde se povaloval už i ráno. Když ve dvě jsou pořád tři a v půl třetí taky tři (a v pět taky tři, aby to ani šestá nezměnila) a šedá pořád nebyla vystřídána žluto-azurovou, nevadí. Jedu, vždyť co, je přece pořád půlka února, viď.

Pojedu asi spíš po asfaltu, protože všude jinde to bude asi dost mokrý, zrovna slezl poslední sníh. A já zrovna netoužím po bahenní koupeli, po které mi to jiskří mezi půlkami, jak se tam o sebe třou křemíky, co je tam voda naplavila. Obzvlášť když v půl třetí jsou tři a lihu došla fyzička, ale… Hele, suchá lesní cesta, zkusím ji!

Jen sem tam lehký na zadek cákanec,

takový od přírody mokrý flákanec.

(Kdepak, zas náhlá mozková náhoda, básnička fakt nebude.)

A hele, další suchá přírodní spojnice, a hele támhle nad remízkem další! Bez ohledu na to, že je půlka února, nečekaně zažívám parádní gravelovou vyjížďku. Sice se nepráší za kočáry, ale zdobí mě jen pár hnědých kapek na zádech, nic víc. Teda až na tu blátivou hrudku, co si to

mezi mé dva velké zuby

vlétla až do (taky mé) huby.

(Poezie nebude, vám povídám! Místo ní pro teď stejně odstrašující zubní doklad.)

Což není v případě mého strohého ozubení čelistí až takové umění, je to, jako když vám někdo dá dokonalou vzduchovku a řekne, ať z pěti metrů trefíte černý střed, který má v průměru asi tolik jako cirkusové šapitó. Takže minout musí fakt jen kretén. Ale to jsem stomatologicky odbočil.

Jsem nadšený? Jsem! Mám dost? Nemám! A jen tak mít nebudu! A tak si přidávám. Jsem jak feťák, chci víc a víc, protože kdy mě zas tohle potká v půlce února, viď. A jak dlouho potrvá, než zas venku takhle bude furt.

Až se mi toho víc dostane formou zvanou nejvíc. Zlatá rána. Ještě to vezmu támhle. A tak to tam vezmu a tam to přijde.

Sto metrů mi změní den,

bude to jako zlej sen.

(Neee…)

V šest jsou tři a tmavnoucí šedá si to právě rozdává s hnědou, když se na polní cestě vrhám střemhlav. Tahle nebyla suchá. Jen tak vypadala. Prohrávám v ruské ruletě. V posledním kole, kdy už kolem leží něco prostřelených hlav. Bahno střelhbitě ucpává vidlice, z krásného gravelu se stává nadupaný katapult, který kdyby měl oči, ve zlomku vteřiny hledí na toho, co ještě před chvílí rajtoval na něm, jak sedí zlomený na prdeli v blátě vedle něj.

A to den předtím na běloskvoucím sněhu,

na běžkách svistných zažíval jsem čistou něhu…

(Promiňte, to samo, fakt jo.)

Bombardován jedu domů, nálety ustanou až v okamžiku, kdy vidím zahradu. Z kola právě odlétly poslední zbytky bláta. Beru kartáč, nabírám vodu z jezírka, čistím, objevuje se rudý lak. Večer jdu namazat řetěz a vidím divnou věc. Tomu kolu vyrostly vlasy. Zelené! Už to nehul, Rudolfe. Aha, já na podzim z jezírka neodstranil řasy, které jsem odtud vlastně neodstraňoval po celou sezonu… To mám za to. Takže teď trhám zelené vlasy ze zubů. Přeložte si to, jak jen chcete. Já vím, co jsem prožil, a přesně tak to tu píšu. Nekecám.

Zelené vlasy,

z jezírka jsou řasy…

(Pozřel jsem dnes rýmovník, asi…)

Líh v teploměru chytil línou a prochrápal den na trojce. Bez zájmu. Bez výletu. Čekáte, že teď napíšu, že jsem měl udělat to samé? Tůdle! Mně tam venku i přes těch sto metrů, co z mého štěrkoletu vyrobily blátolep a jezdcovrhač (tumáte vy všichni za-každou-cenu-vyráběči-nových-pojmů), bylo zas nádherně. Jsem šťastný. Třeba proto, že těch sto metrů nepřišlo hned na začátku. To bych o tenhle fajn den asi přišel.

S odstupem jsem rád, že si i ze sta metrů bláta pořád umím vyhrabat důvod k radosti. Znám takové, co i na krásně stráveném dni dokážou najít důvody ke kritice. Věčně nespokojení. Neradostní. Nerozumím jim a je mi jich líto. Mám to jinak. Hoďte mě do bahna a já si i tam najdu štěstí.

Život je krásný,

protože je,

to je nad bahno jasný,

prostě je!

(Radši končím…)

Rudolf Hronza

The post STO METRŮ appeared first on iVELO.

Před lety jsem se přestěhoval z jihu Čech do Středozemě, tedy Čech středních, zpřetrhal tím letité lokální vazby a nové ještě nenavázal. Myslel jsem tehdy často na to, že v novém bydlišti nemám s kým jezdit, myslel jsem na to intenzivně při osamocené cestě na Velo camp u Humpolce, až jsem se tam, sto a více kilometrů od nového domova, ve frontě na pivo dal s kýmsi z tří set účastníků, našich čtenářů, do řeči. Zjistili jsme, že bydlíme čtyři kilometry od sebe a že řešíme stejný problém. A bylo to. Svět nejspíš je malej, náhody se asi dějí a myšlenka je možná opravdu mámotátou činu.

O tom prosincovém víkendu roku 2020 jsem měl jasno. V sobotu nějaké povinnosti, v neděli na kolo. Sám. Vyjel jsem po obědě, probrouzdal známé stezky, domů se mi ještě nechtělo, a tak jsem na závěr chtěl vyjet na kopec za vsí, co se mu říká hora (asi že tam jsou skály, které se kdysi někdo snažil rozlámat a vytěžit, ale brzy mu došly síly nebo dynamit a zůstal jen lom a betonové skrýše – a taky tedy ta hora). Užít si předvánoční západ slunce a pak potemnělý sjezdík. Jenže z vyhlídky jsem slyšel hlasy, a protože jsem tam tentokrát chtěl zcela asociálně a sobecky zapadat sám, dole pod vrcholem jsem se tak šmrdlal a blbnul na kole a čekal, až dotyční zmizí. Zas ne a ne najít rovnovážný bod při jízdě po zadním, třeba.

Padlo tu na mě při tom šmrdlavém čekání znenadání lehké teskno, že sice znám spoustu lidí, ale parťák ze stejné obce či obce sousední (výše zmíněný a pár podobných kolo pověsili na hřebík, což já nemůžu, protože prostě nechci) mi stále chybí. Někdo, za kým bych nemusel nikam jet autem, někdo, komu bych zavolal, že zrovna mám chvilku a jestli na tom není podobně a jestli bychom ty chvilky nemohli prolnout a společně vyrazit. „Jo, jasně, dej mi pět minut, jen doškubu slepici,“ by třeba dotyčný řekl. Třeba, když už jsem na té vsi, byť sám přesto slepice neškubu. Až jsem si říkal, že snad půjdu a napíšu do nějaké té skupiny na sociálních sítích, jestli někdo nebydlí poblíž a nebránil by se sem tam vyvětrat nohy a pusu při vedení řečí společně. Z pohledu typu kola by to bylo snadné, protože v mém případě se jedná o prostituta schopného vlézt na jakýkoliv stroj. Moc rád jezdím sám, ale čeho je moc, toho je příliš.

Hlasy nahoře, v tu chvíli pro mne skoro v nebi, neustávaly, já nechtěl obětovat západ slunce, a tak jsem se vydal za nimi, že si vlezu někam do kouta. Těsně pod vrcholem jsem vypnul motor (aktuálně testované Levo SL), abych nedráždil, došlapal jsem za své, pozdravil a stoupl si k romantickému výjevu bokem.

„To máš Levo SL, viď?“ nečekaně jsem neunikl pozornosti.

„Jo, ale jak jsi to poznal, šero, vypnutý motor, žádný nápis?“

„No já taky tak trochu jezdím na kole.“

Na otázky, kde bydlím a kde tady v okolí jezdím, jestli tu mám nějaké traily nebo jak dlouho to kolo mám a podobné, jsem zprvu odpovídal vyhýbavě, až jsem musel vypadat jak blb. Třeba: „No já jezdím spíš tak nějak všude, po celý republice.“ Odpověď hodná nesvéprávného kusu. Jenže já se při podobných náhodných setkáních snažím být opatrný, spojení drahé kolo a bydliště vyvolává vzpomínky na vykradený byt bývalého kolegy a podobné. Ale pak jsem se delším povídáním uvolnil, a ještě že tak.

„Já se přistěhoval před rokem, ale bydlel jsem předtím jen čtyři kiláky odsud, tady a tady a tady máme nějaké traily, chytil mě gravel, znám toho a toho a toho.“ Ukázalo se, že ač se vidíme poprvé v životě, průniků je spousta, včetně kamarádů. Jen s příchodem na svět si dotyčný dal načas, zatímco já ne, takže věkově to průnik není ani zdaleka, spíš je to můj razantní únik. Vyměnili jsme si kontakty a hned za dva dny mi přišla pozvánka na společnou vánoční vyjížďku s celou partou poskládanou z okolních měst a obcí. Svět je malej, náhody se dějí a myšlenka je mámou činu. Teda i tátou. Začínám si být jistý.

Asi takhle. Jsem šťastný za nemalý počet lidí v mém životě, blízkých i jen trochu méně blízkých. Kdybych někdy mohl, naložím kolo do auta a budu dlouhé dny a týdny jezdit po republice i mimo ni a každý den strávím v sedle na jiném místě a s někým jiným a bude mi všude krásně, protože lidi, co znám a chtěl bych za nimi jet, jsou fajn lidi. A já jsem rád s lidmi, a čím víc jich je (ne nutně pohromadě), tím je mi lépe a tím různější řeči člověk může vést. Jenže uznejte, spřízněný tvor coby občan stejné obce, to je něco úplně jiného. Máte chvilku, prozvoníte, má chvilku, jedete.

Ještě že svět je malej, náhody se dějí a myšlenka je rodiči činu! Děsí mě na tom jediné. Připomenutý pocit, že to asi fakt funguje, mě málem dovedl k nehezké věci. K vypočítavosti. Přistihl jsem se, že začínám přemýšlet o tom, o čem budu přemýšlet příště, aby se to splnilo. Takhle ne, Rudolfe! Takhle nepřemýšlej.

Rudolf Hronza

The post Svět je malej appeared first on iVELO.

Možný začátek číslo dva. Psal mi před rokem známý. Byl sebelítostivý, měl za sebou pár životních pádů. Byl jsem soucitný, měl jsem pochopení. Politoval jsem ho. Nedávno napsal znovu. Byl opět sebelítostivý. Už jsem nelitoval, ale byl jsem věcně nahlížející na realitu. „Jsem na 140 kg a nevím, co s tím. Vždyť co ti řeknou doktoři? Nežer! To je mi rada… Ještě že mám elektrokolo, to mě uveze.“ A tak nějak.

Možný začátek číslo tři. Když jedu na kole, prokrvuje se mi mozek. Úplně to cítím. Rojí se nápady, myšlenky. Jenže někdy se v tom roji objeví taky pěkná kravina. Spíš hodně pěkných kravin, protože mi to v tomhle oboru hodně jde.

Teď teprve je začátek. Proč si tedy nevyberu jeden a konečně nezačnu? Inu, ony ty tři začátky vlastně souvisí. Jsou jeden.

Tomu známému jsem nenapsal, aby nežral, ale byl jsem upřímný. Hodně. Má problém, podle všeho nemá jiné omezení než vlastní morálku, má vhodný nástroj (e-bike), je tedy na čase postavit se problému čelem. Nelitovat se, konat. Jde to, doložil jsem mu třeba na příkladu vlastních zdravotních patálií a následného cvičení a diet z před tří let.

Zmíněný rekord jsem dosáhl cestou na kole z práce v pondělí 2. listopadu. Na Dušičky, aniž bych záměrně vyrážel v ten den vzpomenout na zemřelé či u kostela vyžebrat všesvatý rohlík. Prostě bylo nezvyklé teplo a mně se po dlouhé době chtělo. Byla to parádní jízda. Ona vždycky taková bývá. Byly časy, a vlastně jsou průběžně, kdy jsem si právě proto plánoval jezdit do práce pravidelněji. Ale znáte to. Tu nějaké ty povinnosti, támhle nějaká ta jiná zábava, člověk si vždycky najde výmluvu.

Vzpomněl jsem si ten večer na toho známého. Seděl jsem kousek před domovem na lavičce v polích a civěl na obří měsíc. Bylo krásně a mně bylo taky krásně. Postav se! Ty vole, Rudolfe, ne teď z té lavičky! Postav se konečně sám sobě a přestaň se vymlouvat. Začni!

No a jak byl mozek prokrvený, došlo na tu kravinu. Asi už to tak mám, že nemůžu prostě jednoduše fungovat, že potřebuju nějakou tu méně či více nesmyslnou výzvu. Rok má 52 týdnů a ty pojedeš každý týden minimálně jednou na kole do práce. A basta, ti říkám! Nevymlouvej se, fňukno, stůj čelem, ti říkám – jiným, to se ti to radí! A je to venku a je to dané.

Setrval jsem na měsícem zalité lavičce, kterou se i se zalitým mnou ze zálohy snažila sežrat okolní tma, a ladil jsem. Abych předešel vlastním výmluvám a našel řešení pro občas možná opodstatněné selhání (opravdové povinnosti, opravdu nevlídné počasí či třeba opravdová nemoc), nastavil jsem si pár pravidel. Dal jsem si třeba tři životy navíc. Sice oficiálně začnu od prosince, ale během listopadu mám šanci vytvořit si kredit tří jízd (už ho mám) a jím případně v budoucnu zaplátovat mezeru. Dále dovolenou a jiné absence v práci je nutné nahradit jízdou v jiném termínu. Jisté totiž je, že přes dvě pevně spjatá čísla nejede vlak – 52 (jízd) a 12 (měsíců). Pro splnění stačí jednosměrná jízda, tedy 45 km, na jaře a v létě s lepším počasím (a doufám už i kondičkou) pak obousměrná jako bonus. Musí to být kilometry navíc k běžnému ježdění, jinak by to nedávalo smysl. Jo a svou výzvu bych měl veřejně přiznat (což právě činím), aby nastala obava z ponížení a já se tím spíš nevzdal. A bylo to. Teda – a je to!

Hlavou pak ještě proběhlo pár marginálií. Například to, že počet jízd krát délka rovná se minimálně 2340 km (jednosměrná varianta). Kdybych místo toho jezdil autem, projedu jen za naftu k 5000 Kč; na kole stěží opotřebím jedny pláště a řetěz…Taky bych se tu teď třeba mohl nadouvat ekologičností a něco na tom taky bude. Ale spíš je to prostě hlavně výzva, co se chytla.

Prosím nesmějte se vy, kdo jezdíte na kole do práce pravidelně dlouhá léta anebo jezdíte hodně. Každý máme své limity jinde, každý máme jinak pestrou náplň života (povinnostmi, zájmy i prioritami) a tak dále a tak podobně. Věřte, že pro mne to je solidní zásah do zavedených pořádků a solidní výzva, byť jde o pouhou jednu cestu týdně, a co, že i v zimě.

Nejde mi o dokazování čehokoliv někomu či sobě sama, o trénování, o porce najetých kilometrů a vzájemné honění si trik. Nejde o to, že to je 45 km (anebo 90) a že to za rok dá tolik a tolik – i kdybych třeba bydlel jinde, třeba podstatně blíž, stálo by mi to za to.

Jde o to kopnout se do zadku, rozvlnit půlky, zvednout je z gauče, vyvést je ze zavedených stereotypů a uvést v život zas jednu z věcí, o kterých dlouho přemýšlíte – a současně si pořád jen hledáte nějakou výmluvu. Neustrnout, bavit se, poškádlit se, vyvést se z rovnováhy, trochu se potrápit, sem tam si přivstat. A pak jít a najít si nějaký další cíl. (A že se pohrnou, když budu takhle zásobovat mozek kyslíkem!) I když zas třeba bude trochu divný až praštěný, protože tím dostojíte svému způsobu života a sobě samým – taky jsem dost divnej a praštěnej kus.

A co vy? No, ano, i vy a taky vy tam, co se zrovna snažíte dosáhnout neviditelnosti? Nepřidáte se? Nesejdeme se pod hashtagem #52xdoprace na Facebooku či Instagramu? Zkusíme to a uvidíme, ano? Tak jo, fajn! Ještě jdu obejít redakci…

Anebo to máte úplně jinak?

Rudolf Hronza

PS: Toto vydání Vela je poslední, které letos vyjde, na Velo 1/2021 se můžete těšit 12. února. Prožijte tu delší odmlku v klidu a zdraví, opatrujte se. Těšíme se na shledání s vámi příští rok! A děkujeme za přízeň i pochopení změn.

The post #52xDOPRACE appeared first on iVELO.