Očista duše i těla Tento kraj se vyznačuje poměrně hustou spletí lázeňských komplexů. Nejznámější z nich Karlovy Vary jsou jen malým výčtem blahodárné energie, jíž je oblast nabita. Dalším, co mne ve spojení se vztahem k těmto místům zaujalo, byla věta pronesená mým průvodcem Robem Trnkou: „Krušné hory a jejich okolí ti buď vymáchají pusu v bahně, nebo si je zamiluješ“. 

Již příjezd mi ve vzpomínkovém „archivu“ vylovil řadu zážitků z těchto míst. Nejen moje nepříliš úspěšné účinkování na znovuvzkříšeném podniku Praha–Karlovy Vary–Praha, ale i další daleko hlouběji ukryté pod nánosem prachu. Ve všech se ale do popředí tlačily výjevy klikatících se silniček, silných přírodních scenérií, a také zpropadeně náročných stoupání a adrenalinových sjezdů. A že kraj není spojován pouze s jednou svazovou akcí a historií Závodu Míru, jenž zde často projížděl na cestě napříč zeměmi bývalého východního bloku, přesvědčuje tu a tam šipka na asfaltu, či prémiová čára. Pro ty, co se budou chtít vydat na stopování našich tras, ovšem předesílám jednu důležitou informaci. Skutečnost, že se zde setkávají tři kraje, znamená současně i rozdíly v důrazu na správu komunikací. Podobně je tomu s rekonstrukcí rychlostní silnice R6, která v některých místech trochu narušuje „čistotu“ jízdy.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • modrá: Františkolázeňská trasa • zelená: Karlovarsko – Mariánskolázeňská trasa • červená: Jáchymovská trasa • fialová: Plzeňská trasa

Pro první výlet do okolí jsme za místo startu zvolili Sokolov. Autem pomalu míříme k jeho hranicím pozorujíc „fajfkové bafání“ vysokých komínů a já si říkám, jak agresivní je to pohled v konfrontaci s uhlazenými parčíky vyhlášených lázní, jen několik kilometrů vzdálených. Ale dosti fi lozofování, nasednout a již v sedle bicyklu se z města vydáváme východním směrem na Staré Sedlo a Loket. Popravdě, ač je zadání „shora“ nepatrně jiné, romantický výjev hradního města s historickým hradem by bylo škoda minout. Navíc si v jeho těsné blízkosti můžeme poprvé protáhnout šlachy ve stoupání k hlavní silnici. Bohužel se na chvíli nevyhneme ani páteřnímu tahu R6 na Karlovy Vary. Na kole to však není pro jezdce zvyklého pohybu v provozu žádná komplikace.

Ještě před vjezdem do centra Karlových Varů stáčíme na plzeňskou spojku E49, která, ač je rovněž jednou z hlavních tepen spojení západočeských metropolí, dokáže nabídnout celkem klidnou jízdu. Navíc dokonalý povrch a poměrně široký pás za krajnicí dovolují s řidiči aut bezproblémovou symbiózu. Pro mysl příjemné výhledy na vodní nádrž Březová i sledování skotačící vody v říčce Teplá, která kopíruje větší část tohoto úseku, jsou potlačovány vjemy z pálení nohou v neustálém udržování svižného tempa. To už ale vidíme siluetu hradu Bečov nad Teplou s uloženou historickou památkou, relikviářem svatého Maura. Leckomu se vybaví s tím spojena jedna z největších poválečných akcí státní bezpečnosti ve snaze zabránit jeho vývozu za hranice republiky potomky vévody Alfréda de Beaufort, který jej v roce 1889 zakoupil a na Bečově uložil.

Více než historie je v té chvíli zajímavá stylová hospůdka v sousedství hradu, kde lze doplnit životodárnou vodu do bidonu. Koutkem oka ještě zahlédneme kolo ve štítu Muzea moto dopravy a již mizíme dál vytyčeným směrem. Zde také opouštíme plzeňskou spojku a odkláníme se na další cíl dne, Mariánské Lázně. Současně se ale zvedá i silnice, opět se tedy snažíme fi xovat pohled na odlesky říčky a již o poznání volněji se suneme proti vrstevnicím. Trochu pousmání vyvolá po předchozím připomenutí okupace jméno další vesničky Mnichov, což je v tomto spojení opravdu nevděčné.

To se již ocitáme v nejvyšším bodě kopce a dostáváme se na „dostřel“ lázním. Do nich vjíždíme po kratším sjezdíku, kde dáváme trochu odpočinout svalům. Nádherné panorama „Marijánek“ nutí podvědomě zpomalit. Korzující lidé po parku, koňská spřežení rozvážející hosty po hotelích v okolí, to je scenérie navozující atmosféru klidu a pohody. Nás ale toliko pohody nečeká, při pohledu na cestu před námi se oči opět stáčí k nebi. Účinek spalujícího slunce trochu zklidňuje stín lesa, ovšem současně začíná pokulhávat i stav povrchu. Dvě třetiny cesty na Kladskou ubezpečujeme, že do uzávěrky časopisu již bude zprovozněna a tento úsek vyčištěn. Poslední část dnešní trasy vede klidným úsekem plným malých vesnic. Až nepřehlédnutelný komín elektrárny dává najevo, že se blížíme zpátky do místa stratu, Sokolova.

Pro start další etapy jsem zvolil místo nedaleko startu první trasy – Kynšperk. A začíná to hned zostra, nohy se nestačily rozehřát a již nabíráme výškové metry na Kacéřov a Habartov. Další část trati byla cyklistům po dlouhou dobu zapovězena, ale novotou vonící asfalt zajisté přiláká jejich pozornost zpět. To již docilujeme kóty vsi Oloví a následně Jindřichovic, ze kterých to je pár příjemných kilometrů po rovině. Nenápadným stoupáním se dostáváme do Kraslic, za jejichž hranicemi začíná opět správná cyklistika. I čára na vozovce s nápisem „strat“, napovídá ledasco o oblíbenosti stoupání na Čirou. Stále si opakuji slova Roba, že se to jezdí za sedm minut, ale dnes není den na trhání místních rekordů. V poklidném tempu dopoledního oparu postupně projíždíme Luby a Křižovatku, až se dostáváme na hranici Skalné. Zde se opět neubráníme malé zajížďce na hrad Vildštejn, který je přímou součástí obce. Tato románská stavba z poloviny dvanáctého století je však zajímavá i v současnosti díky rytířským turnajům, s nimi neodmyslitelně spojeným hodům ve dobovém stylu a dalším podobným akcím.

Ve Vojtanově se napojujeme na hlavní silnici a po ní dojíždíme do Františkových Lázní. Ty jsou již po staletí vyhlášeny blahodárným vlivem na léčbu neplodnosti a poruch pohybového aparátu. Zejména na spojení s prvně jmenovaným vzpomene každý, kdo spatří sošku „Františka s rybou“ s vyleštěnou partií těla s plodností nedílně spjatou, i přesto, že pověra praví: „která žena se dotkne jeho levé nohy, do roka otěhotní“.

To již ale míříme na Cheb, s jehož historií je spjata i česká cyklistika, po léta zde vyráběla kola věhlasná továrna Eska. Nedlouho po přejetí Ohře se stáčíme nalevo podél rychlostní silnice. Snaha vyhnout se jejímu provozu nás převádí přes most na Potočiště a dále na Nebanice. Od nich je to do Kynšperka coby kamenem dohodil.

Při trávení volna se některým cyklistům stává prapodivná věc. Nohy pálí, jsou stále nervózní a i přes veškeré zastírací manévry se jim chce stále šlapat. Na tyto stavy je jediný lék, a to takový okruh, jež by jim od této přebytečné energie odpomohl. Ideálním se pro to zdá směr k německé hranici Krušných hor. Start plánujeme do Kraslic, kde stavíme pomyslnou startovní čáru. Malé rozjetí do Jindřichovic a Šindelové a již je tu první ostrá zkouška, Krásná Lípa. Za ní stoupák ještě chvíli pokračuje a opětovné zaostření potem zmáčeného pohledu následuje až u Přebuzi. Za její hranicí se napojujeme na Krušnohorskou magistrálu, kde v lesních úsecích tu a tam ční jako pomník pozůstatky německé válečné továrny. Nejen její mystika, ale celková melancholie okolí provází naše kroky, teda spíše drncání plášťů na hrubém asfaltu. Podle jeho kvality bychom situovali dobu pokládky nedlouho po založení oné továrny.

Za Novými Hamry se stáčíme na chvíli proti původnímu azimutu a kratším stoupáním na Tisovou míříme na Nejdek. V jeho východním cípu se ale znovu nadechujeme na souboj s hřebenem. V cestě nám stojí Pernink, kde se stoupání zmírní, dále pak Abertamy. To je pro tuto chvíli vše, co z příhraničí poznáváme. Kóta Cihelna nás přivádí na spojnici z Božího Daru na lázně Jáchymov a právě k němu se spouštíme. Také je to jedna z mála chvil, kdy má cyklista oproti autům navrch, samozřejmě při zachování obezřetnosti. Horní Žďár však znamená konec legrace a opětovnou zkoušku, jak rychle dokážeme přeřadit na lehké převody. Po několik dalších vesnic máme díky pomalé rychlosti dost času na rozhled.

Po tomto útrpném nabírání lehce ztracené výšky se opět dostáváme do Nejdku, nyní ale z opačné strany. Letmé dotknutí tras a stáčíme znovu k jihu na Černavu a za ní následujících Tatrovic. Spatření domků Vřesové nás pak přivádí na již dobře známou „highway“ do Kraslic, kde svou horskou etapu zakončujeme.

Pro poslední z tras jsme vybrali již osvědčenou část silnice na Plzeň. Na ní se napojujeme po krátkém rozjetí z Horního Slavkova, který jsme zvolili pro místo startu. Po chvíli následuje Krásná a za ní hlavní silnice a Bečov. Pro dnešek však volíme cestu rovně, opouštíme doprovod říčky Teplá a pokračujeme na Krásné Údolí, Útvinu a Toužim. Trasa silniční tepny nás provází ještě pár dalších kilometrů, teprve vesnice Trhomné připomíná, že budeme opouštět hlavni tah. Pokud byste se vydali na jihovýchod, můžete pomyslný západočeský lázeňský lichoběžník po pouhých dvanácti kilometrech završit Konstantinovými Lázněmi.

Téměř v nejnižším bodě dnešního dne otáčíme na Nečtiny a Manětín, za kterým stáčíme kokpit přímo na sever. Volným obloukem zaměřujeme Žlutice, kde cesta počíná nabírat směr „domů“. Jihozápadně situovaná Štědrá a Radyně jsou posledními místy, která míjíme před opětovným napojením na plzeňskou spojku. Toužim pak znamená pokorný návrat po vlastních „stopách“ zpátky do Horního Slavkova.

Komu by však dnešní výčet kilometrů nestačil, má řadu možností, jak si tento odpočinkový okruh prodloužit. Nejen blízký Loket, ale i Prameny, na které se dá odbočit z Krásné, nabízejí další porci kilometrů, ale v žádném případě nečekejte, že budou tak vstřícné pro „rovináře“. Jen nezapomeňte na „Loketské serpentiny“, nebo již známé stoupání u Kladské a Lázní Kynžvart.

SLOVO ZÁVĚREM Přestože moje seznámení s touto lokalitou bylo jen velice krátké, mohu zodpovědně prohlásit že nepatřím k těm kterým by „Krušky vymáchaly pusu v bahně“, naopak jsem poznal řadu uhrančivých míst, samozřejmě v pohledu silničáře, a tak se sem jistě ještě vrátím. Možná i na ten doušek některého z léčebných pramenů.

Eda Pinkava Foto: Rob Trnka

Na domluveném místě v Sokolově se setkávám s Vaškem včetně jeho kamarádů Jardy a Karla. Rychlé převlečení na parkovišti a už vyrážíme z města po cyklostezce podél Lobezského potoka do městského parku Husové sady a dále do lesoparku. Vůbec si nepřipadám jako ve městě, na které mám šedivé vzpomínky z dětství, všude zeleň a čisto. Za ním nás už očekává modrá turistická značka vedoucí podél říčky Svatavy až k Podlesí, kde se od ní odpojujeme krátkým výjezdem po svahu Svatavského vrchu až k Ranči Vránov. Následuje krátký úsek po hlavní silnici č. 210 k odbočce Boučí, kam také zahýbáme.

Opět stoupáme, nejdříve ještě kousek po asfaltu, ale u kapličky podklad měníme za kamenitý. Prsty tlačí páčky řazení směrem k nejlehčím převodům, gravitace je prevít, dávám za pravdu Vaškovi. U Nových domů (modrá značka) se nám vpravo otevírá výhled na Sokolovskou pánev – naštěstí už to není taková měsíční krajina, snaha o rekultivaci je zde znát. Jakoby na uvítanou nám z dáli kynou vrcholky Slavkovského lesa.

Ještě se kousek držíme modré značky, pak u jezdecké stáje uhýbáme vlevo na neznačenou cestu, abychom po krátkém výjezdu loukou k hranici lesa okusili první dnešní sjezdík. Trasa zde nemá značení a pozná se jen podle první křižovatky lesních cest po vjezdu mezi stromy, kde se stáčí prudce vlevo a na následujících dvou křižovatkách se držíme vpravo. Druhá křižovatka na travnaté cestě nás vpravo posílá pěšinou kličkující mlázím i vzrostlým lesem, aby nás vyprovodila na prudkou a širokou svážnici. Po ní s těžištěm za sedlem a v odéru pálících se brzdových destiček sjíždíme do údolí Novohorského potoka téměř k obci Oloví s následným ochlazením ve zdejším brodu. Tady se také setkáváme s posledním účastníkem dnešního zájezdu, Mirkem.

Podél potoka zvolna stoupáme směrem k Jindřichovicím. Tato idylka ale končí za druhým brodem asi padesátimetrovou stojkou vpravo, která vyžaduje seskočit z kol a tlačit. Tento úsek lze i objet, naše volba nám ale připadá jako cesta menšího odporu. Stoupání polevuje a úsek porostlý mechem graduje krátkým sjezdem a dřevěnou lávkou přes potok. Tu zde po domluvě s lesníky vybudoval Jarda a jeho „motorovka“. Musím na celou partu prozradit, že se o zdejší traily vzorně starají a pečují o jejich stálou sjízdnost, však také co chvíli někdo zastavuje a odklízí tu spadlou větev, jinde kámen. To se opravdu hned tak nevidí.

Mezitím, co ze studánky zvané „žebrácká“ nabíráme čerstvou vodu do vaků, obloha se náhle zatahuje a my s prvními dešťovými kapkami a blesky sotva stačíme dojet do obce Jindřichovice. Zde je na kopečku možné navštívit mauzoleum vybudované vládou Jugoslávie na památku srbským válečným zajatcům, kteří zahynuli během 1. světové války v místním zajateckém táboře. Bouřka spolu s průtrží mračen zchladila vzduch na snesitelnější teplotu a my se za obcí napojujeme na polní cestu lemovanou stromořadím vyúsťující u zámečku Favorit. Nechal ho zde v roce 1898 vybudovat hrabě František Antonín Nostic pro svou manželku Alžbětu a volný čas zde trávili takové osobnosti jako Jan Evangelista Purkyně, císařovna Sisi nebo generál Patton. Dnes má, jak je v tomto kraji bohužel poslední dobou prý zvykem, zcela jiného majitele hovořícího plynnou ruštinou. Podle výrazu ochranky si netroufám ani pořizovat žádné fotografie a raději pokračujeme sjezdem do Dolní Rotavy, který je protkán hned několika brody chladícími naše stále rozpálené hlavy.

Dalším zajímavým místem, kam mě, a se mnou i vás, tato parta zavádí, jsou Rotavské čedičové varhany. Ty zde vznikly vyvřením magmatu při sopečné činnosti a následným odkrytím svrchní části bývalého kamenolomu. Kluci se chlubí dalším efektním „singlíkem“ vedoucím odtud zpět do Dolní Rotavy, přičemž Vašek mě ještě stačí upozornit na jedno místo, kde prý pravidelně padá. A jako by snad chtěl dostát tradice, po pár metrech se poroučí k zemi. Dalším stoupáním, tentokráte mezi domky a kolem hřbitovní zdi, se protahujeme po úzké pěšině končící – jak jinak – sjezdem. Trasa následně pokračuje lehce do kopce kolem Ptačího vrchu a po zelené značce, sjezdem k rotavskému nádraží. Následuje příjemné stoupání po lesní asfaltce podél Mezního potoka do Horního Studence (neznačená cesta a dále modré značení) a po vjezdu na hlavní silnici točíme prudce vlevo do vesnice. Za prvními domky se před skupinou bříz uhýbáme vpravo a držíme se polní cesty stáčející se pod domem na samotě. Po necelém kilometru na rozcestí se vpravo noříme do úzké štěrbiny ve křoví zkraje lesa, abychom zde okusili další z nádherných singletracků, které tu kluci opečovávají. Tenhle je opravdu parádní! Na mapě je značen tečkovanou čarou vedoucí kolmo přes vrstevnice do Oloví, ale asi bude těžké ho trefit napoprvé. Zde je také naplánovaná polední pauza v restauraci Beruška.

Mraky, které se nad našimi hlavami už nějakou dobu honí, mají barvu olova a s prvními sousty se rozpoutává takřka peklo. Blesky osvětlují potemnělé nebe, ze kterého padají provazce vody, citelné je i ochlazení. Chlácholíme se, že to bude jen další rychlá letní bouřka, ale bohužel není. Déšť nepolevuje ani po hodině a nám je jasné, že pro dnešek máme vymalováno. Voda by tolik nevadila, ale okolní stráně, do kterých máme namířeno, jsou neustále sužovány blesky a tady už veškerá legrace končí. Nezbývá nic jiného, než se co nejkratší cestou po silnici přesunout do Sokolova.

Zájemci o tuto trasu by si ale rozhodně neměli nechat ujít zbývající část vedoucí z Oloví po zelené turistické značce ke zřícenině hradu Hartenberk. Dnes je z něj sice ruina, ale ještě poměrně nedávno se tu například po ochozech promenádoval německý básník J. W. Goethe. Od roku 1945 hrad chátral a poslední ranou byl požár v roce 1990. Od hradu vede trasa dál kousek po silnici do Josefova, sjezdem do Luhu a dále po modré TZ do Sokolova.

Déšť neustává ani cestou domů a já si v hlavě znovu přehrávám celý okruh s uznáním, že je opravdu nádherný. Naléhání této příjemné party cyklistů na naše častější návštěvy jejich regionu se mi tak hodně zamlouvají.

Tip na druhý den

Ze Sokolova jihovýchodním směrem po žluté na Hruškovou (nad Hruškovou se vpravo od žluté TZ nachází archeologické naleziště – nově objevený kostel sv. Mikuláše), dále u Myslivny Třídomí vlevo na zelenou TZ a pokračovat přes Nadlesí, po silnici kolem hřbitova do Dvorů a dále po zelené TZ „stezkou odvahy“ (technicky náročnější úsek) do Lokte, po modré cyklostezkou podél Ohře do Svatošských skal. Po žluté vystoupat k hájovně Bor, odtud po zelené až na rozcestí u Bošířan. Zde se napojit na žlutou a přes Bošířany do Lokte (zakončení sjezdu nad Loktem je pro zkušené jezdce, ale dá se objet po široké cestě k porcelánce), v Lokti se napojit na cyklostezku a proti proudu řeky Ohře pokračovat přes Poříčí zpět do Sokolova. Délka je zhruba 45 km.

Text a foto: André Vebr