Na jih… Za přechodnou základnu volíme vesničku Modrá a zdejší Mysliveckou hospodu. V obci leží rozsáhlý archeoskanzen, protože dle posledních výzkumů zde osídlení sahá několik tisíc let před náš letopočet. Jsou tu také pozůstatky kamenného kostelíka z přelomu osmého a devátého století. Je to jedna z nejstarších kamenných staveb na území republiky.

Ráno vyrážíme do prosluněného dne, ač kalendář nezlomně tvrdí, že je podzim, počasí nás přesvědčuje o opaku a dává zapomenout na mrazivý srpen. Jedeme kolem archeoskanzenu po cyklostezce a po ní pokračujeme zadem kolem rybníků k majestátnému klášteru ve Velehradu. Ten jen objedeme a narazíme na červenou značku. A začíná nefalšovaný biking v pravém slova smyslu. Značka nás odvádí z města i silnice, noříme se mezi rozlehlé louky, z kterých dosud silné sluníčko vysává opojnou vůni. Cesta se zařezává do úžlabiny, nad hlavami se nám v jemném větříku kývou houštiny žlutých květů, proplétajících se křovinami a vytvářejících iluzi tunelu.

Naše tempo se stává rozvážnější, cesta se začíná příkře zvedat a nakonec nás vyvede na okraj louky, kde ke slovu přichází tradiční postava z pohádek – kašpárek. Ne že by nás tady svými kousky bavil dřevěný mužík se svým přítelem Škrholou, to jen řetězy našich kol vzadu neomylně stoupají na největší pastorek a vpředu naopak padají do hlubin převodníkové duše. A tak to dnes bude ještě nejednou. Z louky nás cesta mírnějším kopcem vede do lesa, kde už podzim přece jen trošku cítit je, protože ač kohoutkem teplot ještě ke značce off nepohnul, paletu svých čarokrásných barev již viditelně popadnul a zabarvil kolem stojící listnáče do prvních tónů žlutočervených odstínů.

Začínáme klesat a v několika táhlých zatáčkách se houpeme v sedlech fullů, výmoly a kameny spolehlivě mizí v centimetrech zdvihu. Vzápětí neuvěřitelným padákem po silnici míříme do Chabaně, stoupáme dalším prudkým kopcem k sekvoji obrovské, v našich krajích vzácnému stromu. Značka vede do lesa a následuje parádní sjezd po hliněných cestách a cestičkách pod Břesteckou skálu. Za „odměnu“ pak musíme po svých do prudkého svahu. Při krátkém pochodovém cvičení posloucháme duté rány do stromu, jak se jakýsi datel snaží dotlouci k potravě. Hlava mne bolí i za něj!

Prudký úsek je krátký, dál už opět pokračujeme v sedlech kol. Pod Svatou Barborou a dál prastarou kamenitou cestou stoupáme vzhůru stále prudším svahem až pod hrad Buchlov, ke kterému vede kdysi dlážděná cesta. Hrad je přes svůj starší původ připomínán až roku 1300 ve jménu Protivy z Buchlova, který tu byl asi purkrabím. Hrad i s okolním lesnatým panstvím náležel panovníkovi a plnil funkci správního střediska. U Buchlova je i možnost občerstvení, které využijeme. O něco těžší míříme od hradu opět po červené značce (pozor vede odtud třemi směry!) k prudkému techničtějšímu sjezdu. POZOR, vyvede nás na hlavní silnici! Dole se nám zakouří od kotoučů, ale proti dýmu z desítek aut to nic není. Překonání silnice chce trošku odvahy, trošku štěstí a hodně opatrnosti.

Značka vede chvíli souběžně se silnicí po úzké pěšině, kde zrádný bludný kořen posílá Pavla k zemi. Hned zase míříme do kopce a on je náhle přede mnou. Podezřívám jej, že, jak kdysi říkal můj táta, má v zadku vrtulku, jinak to snad není možný! Na kopci končí terén a dál jedeme po více či méně asfaltové cestě. Čeká nás dlouhý – a poměrně rychlý – sjezd až k mostu nad Dlouhou řekou. Za ní je pak vše jak na negativu předchozího: dlouhý – a poměrně pomalý – výjezd. Asfalt se mění v lesní cestu, značka nás odvede na úzkou pěšinu, místy nesjízdnou, a ta ke skalnímu útvaru Kazatelna. Na jeho vrchol vedou vytesané schůdky k dvojitému kovovému kříži vetknutému do kamene. Ale kázat lze maximálně stromům, které v okolí vyrostly do výše a dokonale kryjí jakýkoli výhled do okolí.

Technický sjezd pěšinou zbrázděnou rýhami od divoce tekoucí vody v období dešťů nás dovede na křižovatku turistických značek. Doporučuji krátkou zajížďku ke zřícenině hradu Cimburk, založeného Bernardem z Cimburka, který získal panství pravděpodobně výměnou za své někdejší panství cimburské u Trnávky někdy v letech 1327 – 1333. Vracíme se na rozcestí a volíme červenou. Ta chvíli stoupá, ale nijak prudce, po levici se vynoří skála, na které trénuje několik horolezců. Většinou jedeme lesem, ale překřížíme také po rozkošných singletrailech Moravanské louky, domov to řady chráněných druhů. Úsek je to úžasný, značka nás protahuje stezkami mezi stromy, tu vlevo, onde vpravo, nahoru, dolů – prostě takový malý orgasmus pro ortodoxního bikera.

Stezky končí na lesní cestě a dalším sjezdem dorazíme na křižovatku se žlutou značkou. Z okraje lesa na nás pokukuje řada trpaslíků a chvíli máme dojem, že jsme skutečně přejeli bludný kořen do země pohádek. Pak však zjistíme, že jen nějaký lidový umělec využil pařezů stromů a z jejich zbytků vyřezal pohádkové skřítky jako živé. Možná živí jsou, protože vzápětí mám dojem, že mi někdo přičaroval tunové závaží za kolo, když se strmým úvozem trápím do kopce v hluboké spraši. Že by pomsta za mé focení? Ale asi to byli dobrosrdeční braši, protože hned po tomhle kopci přičarovali nádherný sjezd až do Koryčan. V lese se přiřítíme k jakési rozpadlé zdi a podél ní dojedeme do městečka. Přestupujeme na modrou značku, která se nám zpočátku hůř hledá a o to pak výrazněji před námi vede přes rozlehlou louku zpět k vrcholkům Chřibů. Dostoupáme až k Ctiborovu dubu, u kterého je možno navštívit další zříceninu – Střílecký hrad.

Cesta překvapivě spíš klesá, a tak nabíráme svižné tempo a brzo překřížíme podruhé hlavní silnici u Samoty. Stoupáme na Vlčák, odkud již naše cesta vede po hřebenu až na odbočku na nejvyšší bod Chřibů, Brdo. Na jeho vrcholu stojí již dva roky stylová rozhledna. Cesta vedoucí k ní má ale místy sklon běžně nazývaný kolmou stěnou a ke všemu je pokryta pískem – skvělé místo pro výjezd a i sjezd (slet?). My ale od rozhledny zvolili červenou značku a úzkou pěšinou prokličkovali zpátky na širokou cestu. A to už byl náročnějších cest pro dnešek konec. Široká cesta vede až na Bunč, kde nepohrdneme místní hospůdkou. V následujícím sjezdu proklínám hlavu, kterou napadlo příjemnou lesní cestu pokrýt zcela novým asfaltem. Sjezd do údolí je tak poměrně nezáživný. Ve Velehradu se napojíme na ranní trasu a po ní jsme brzo zpátky v Modré.

…a na sever Ano, nejen polární výprava Čecha Karla Němce mohla jít na sever a pak na jih (popřípadě naopak hlavou dolů), i my po včerejším projetí jižní části Chřibů míříme na sever. Z Modré po modré značce směřujeme k dřevěné rozhledně a do údolí, z kterého o několik kilometrů dál prudkým kopcem vyjedeme zpět k silnici u Králova stolu, opředeného mnohými pověstmi. Blok pískovce (2,63 × 1,87 × 1 m) je někdy považován za megalitický dolmen, určující rovnodennost a slunovrat s okolními kameny (tzv. „lavičkami“ zničenými roku 1870). Přestože se mohlo jednat o kultovní místo, jak nasvědčují i některé archeologické nálezy, funkce astronomická je sporná.

Sjezd dál po modré do Jankovic je snad silnicí, ale takovou, že blahořečím dne, kdy jsem koupil full. Díry občas hrozí pojmout i vozidlo nižší střední třídy! Pod kopcem odbočíme vlevo a míříme vesnicí vzhůru. Turistické značení zde neodpovídá mapě, kterou máme k dispozici, ale pomoci v orientaci mohou šipky Chřibské 50, místního maratonu. Asfalt končí a víceméně se držíme nejširší cesty a táhlými serpentinami míříme na vrcholky hor, kde nám zpestří zážitky nějaká dobrá duše, která nechala dlouhý úsek cesty vysypat hrubým štěrkem. Naprostá lahoda pro pěší i cyklisty! A to jsme už opět na turistické značce.

Za skalním útvarem Komínky se připojíme na zelenou značku a dosyta si užíváme dalších dávek bikerských super zážitků. Nádherný singletrack vede lehce kopcem dolů a proplétá se mezi vzrostlými listnáči. Nestydět se, řvu nadšením. Vyjedeme na širší cestu, pak musíme vzít kola do ruky a překonat práci našich lesáků, kteří pár stromů nechali ležet tak, jak jim z pily vypadly.

Prudký sjezd nás dovede k Rozsypalově lesní osadě. A nikoliv překvapivě vzápětí vede zase zelená mezi stromy – a do kopce. Tady bych už tedy neřval, ani kdybych chtěl – bez vzduchu v plicích to jde těžko. Výjezd nás vede kolem Budačiny, kde podle pověsti přebývali zbojníci Ondráš a Juráš (pamětníci vzpomenou zajisté večerníčku inspirovaného touto dvojicí). Kdysi prý darovali život jedné kněžně a ta se rozpomenula oplátkou při jejich dopadení – darovala jim život, pokud se usadí. Oni tak učinili v nové obci Halenkovice (pojmenované po oné kněžně Heleně). Nás přepadl hlad, a tak jsme pelášili dál skvostnými pěšinami mezi obřími duby na lesní asfaltku, po té jsme ale jeli jen chvíli. Lesní cesta nás vede vzhůru, brzo se houpeme v dalším singletracku – neskutečně vydařený den! Reklamní cedule na rozcestí slibuje občerstvení ve Žlutavě, my ale bohužel jedeme dál rovně do Halenkovic, zelená se napojila na silničku. Jenže problém – nikde hospoda s jídlem a břicha se nám mění v hudební nástroje.

Nakonec nezbylo nic jiného, než sjet až k úpatí Chřibů a najíst se v Napajedlech, odkud jsme pokračovali podél Moravy a Baťova kanálu. Připomenul jsem si tak putování podél řek. Bohužel tehdy naznačené se stává skutečností – příjemnou cestu podél kanálu mění buldozery v asfaltovou autostrádu. Jen smutně líčím Pavlovi předchozí stav a s radostí opouštím kdysi nádherný úsek u Babic.

Z úpatí Chřibů míříme do kopců. Po zelené do Sušice, pak polní cestou do Jalubí a odtud dlouhým výjezdem na hřeben nad Modrou. Poslední krásný sjezd polní cestou a jsme na silnici u Modré. Pár posledních metrů a přejezd Chřibů je pro nás minulostí. Překvapily. Krásou i náročností – málokdy jsme jeli po hřebenu, většinou to bylo nahoru dolů bočními údolími. Ale Chřiby rozhodně stojí po všech stránkách za návštěvu.

Daniel Kovářík Foto: Pavel Koudelka a autor

Dlouhé řeky patří ke královským etapám seriálu Povodím českých řek na kole, k jejich absolvování nestačí víkend, ale spíš rovnou týdenní dovolená. Pokud vám až doteď chyběla řeka protínající Moravu po celé délce od severu až na jih, právě nyní přichází její čas. Vzhledem k jejímu rozsáhlému panství jsme se na řeku Moravu vypravili v létě, na sever do vysokohorského prostředí k pramenům, abychom podél jejího toku dorazili tajemnými zákoutími až k místu, které jsme si pojmenovali Mordyje – tedy soutoku Moravy a Dyje.

Výpravu začínáme v expresu, nikoliv však v tom s názvem Orient, takže se po cestě snad vraždit nebude. I s koly uháníme z Brna do Hanušovic. Přeprava kol vlakem s přestupem nás sice děsí, ale nakonec klobouk dolů před nádražáky – jsou ochotní, poradí i dřív, než se zeptáme, a vše probíhá v pohodě. Do Hanušovic dorážíme až odpoledne, sedáme na kola a podivným městem, které nezapře svůj osud spjatý se Sudety a odsunem, míříme proti proudu Moravy po silnici směrem na Králíky. Problém nastává s ubytováním, nakonec ale potkáme špičkovou Rybářskou baštu. Usínáme pod masivem Kralického Sněžníku, z něhož se Morava vrhá na pouť do moravské kotliny.

Hned ráno vyrážíme na cestu toužíce již zvlhčit skráně v prameni skoro rodného veletoku. Ale to si počkáme. Projíždíme po silnici Malou, Dolní a Horní Moravou a pořád stoupáme. Po našem boku v protisměru teče a poskakuje potok, který moc Moravu nepřipomíná. Počasí je slunečné, je horko, léto konečně propuklo naplno. Odbočíme na žlutou značku, která nás vede do terénu a také do skrytu stromů.

Cesta se odpojí od říčky a sklon přitvrdí. Jedeme po žluté nebo po cestách dle mapy. Převýšení je skutečně veliké. Dostáváme se mimo lesní porost a také do těžkého terénu, kde kola často tlačíme, až konečně po červené značce dojíždíme mezi davy lidí k malé kamenné „kapličce“. Nápis na ní nepřipouští pochyb – stojíme u pramenů největší moravské řeky. Je to takový nedomrlý čůrek.

Samozřejmě neodoláme a ještě pěšky vystoupáme asi o 500 metrů dál na vrchol Kralického Sněžníku. Impozantní plochý vršek je zaplněn davy lidí včetně polských bikerů a ještě víc jakýmisi kamennými pagodkami. Ač jsme ve výšce 1423 m n. m., slunce neuvěřitelně peče. A tak se vracíme ke kolům a od pramenu se spouštíme zpět do údolí. Protože jsme ale podél řeky přijeli už nahoru, jedeme z rozcestí po modré značce a pak po červené cyklo-trase. Rychle ztrácíme metry, odkloníme se na chvíli mimo značky, napojíme na červenou a sjedeme přes Bystřinu na silnici, kterou se vracíme do Hanušovic, zpět k toku Moravy. Po občerstvení ještě pokračujeme po cyklotrase 51 do Bludova a marně hledáme ubytování. Až v Nové Hospodě máme úspěch a můžeme jít spát.

Toto místo ale příliš nedoporučuji.

Druhý den se řítíme přes Hrabovou stále po č. 51 silničkami do Mohelnice. Je už dost hodin, ale protože jsme dlouho stáli, pokračujeme k nájezdu na dálnici, odbočíme do terénu a napojíme se na žlutou značku. Konečně to začíná být zajímavé. Trasa nás vede až k samé řece, úzká stezka se vlní až nebezpečně blízko nad hladinou. O kus dál hledíme na vysoký obelisk, který tu bez jediné vysvětlující cedule stojí jistě pěkných pár desítek let. Cestička se dál vine lužním lesem, je to jeden z nejhezčích úseků trasy. Překřížíme silničku od Mladečských jeskyní, kdysi končila strženým mostem, dnes je již zase v provozu, a pokračujeme dál úzkou pěšinou. Vítr tu pokácel mnoho stromů, které leží přes cestu, ale poutníci před námi již vyšlapali nové cestičky kolem nich. Oteplilo se a po dešti stoupá vlhkost, nevědět, že sjíždíme Moravu, myslím si, že je to Amazonka, tak nezvykle působí prostředí okolo.

Pěšina nás vyvede až do Litovle. Celkem velké město – jenže jediné dva ubytovací objekty jsou obsazeny. Na železničním nádraží si půjčíme telefonní seznam a obvoláváme okolí. Nakonec jedinou možností je zámek v Chudobíně. Tomu místnímu oslovení nevěřte. Při cenách za tohle ubytování zde chudí nebudou, vřele nedoporučuji, i když pokoj byl luxusní. Cena ovšem ještě víc. Jsme rádi, když ráno po snídani končíme kariéru zámeckých pánů a opět coby bikeři sjíždíme Chudobínem (jsou zde mimochodem hned tři kostely – pravoslavný, evangelický a katolický) zpět k řece.

Z Litovle míříme po 6027 na červenou značku, která vede opět lužním lesem, jen po širších cestách než včera. Znovu se kocháme nádhernou a nezvyklou krajinou plnou slepých ramen, jezírek a podivných různě zbarvených stromů. Podél mohutnící Moravy dorazíme až do „Holomóca“. Každý krásný zážitek musí být po zásluze potrestán, a tak se doslova tlučeme přes město. Už jsem věděl, že dopravní ukazatele v Olomouci neexistují, a tak je průjezd městem pro neznalé horor, teď vím, že totéž platí i o cyklotrasách. Alespoň 51 a 47 se nám ztrácí, do toho probíhá výstava Flora – krásný zmatek, rychle zpět k přírodě. Ale ještě pěkných pár kilometrů za Olomoucí to je otrava po silničkách a cyklotrasách, naštěstí se ale situace lepší a brzo zase uháníme terénem. Přibývá rozsáhlých rybníků a cesta dokonce vede jedním, který je křížem dvou hrází rozdělen na čtvrtiny (Hradecké rybníky). Už pokračujeme po zelené, projedeme kolem Kojetína a vjíždíme do Kroměříže a pokračujeme na Kvasice. Modrá značka nás pak přivede k Sport Areálu – konečně jednou štěstí na ubytování. Je volno, ceny příjemné, jídlo výborné, personál ochotný.

Ráno se pak na kola moc nechce, ale kilometrů je před námi ještě hodně, to by člověk neřekl, že je ta Morava tak dlouhá. Vyrážíme po trase 47, oproti jiným „žlutým“ cyklotrasám nás příjemně překvapí co se týče skutečného terénu, a nepříjemně, ale u těchto tras velmi obvykle, naprosto nedostatečným značením, mnohokráte chybí ukazatele, stovky metrů nevíme, zda jedeme správně. Mám dojem, že si jen někdo na výrobě cedulí vydělá, ale cyklistům nepomůže. U Napajedel se dereme úzkou pěšinou v lese, pak pokračujeme kukuřičným lánem a ve chvíli, kdy prohlásím, že tudy určitě trasa nevede, potkáme výstražnou ceduli cyklotrasy u železnice. Za Napajedly nás pak slepé rameno řeky splete tak, že komusi vjedeme do zahrádky u chaty, naštěstí je majitel rybařící u břehu vstřícný a pošle nás na cestu pravou a nikam jinam. Bez problémů dojedeme až na Rejdu Baťova kanálu, kde kotví několik loděk.

K dalšímu postupu volíme pěšinu právě podél Baťova kanálu. Jde zase o krásný úsek po pěšinách podél vody, míjíme několik lodí, pěšinka se vlní podél břehu, pod mosty vedoucími přes kanál a někdy i sama zavede naši cestu z jednoho břehu na druhý. Občas hladinu rozčeří ryba, jindy divoce zamává křídly nějaký pták, či jen tušíte pohyb v trávě. Pohoda. Když se později dozvím, že se tady má budovat cyklotrasa (rozuměj zpevněnou cestu), je mi do breku.

Takhle to je nádhera, potom…?

Pěšiny nás dovedou až do Uherského Hradiště, kde sledujeme v práci zdymadlo a výletní lodě, poměrně netypická podívaná na našince. Nastal i čas na oběd. Dál podél řeky nejsou žádné značené cesty, ale skoro pořád vedou na břehu polní cesty. Z Hradiště po jedné z nich odjíždíme, a to po levém břehu. Až k soutoku s Olšavou to jde, tady cesta odbočí a vrací se podél přítoku. Naštěstí ale o asi 500 metrů dál je most, po kterém se dostaneme na druhý břeh a můžeme se vrátit k Moravě a našemu putování.

Slunce již svítí níž nad obzorem, lehká bríza čeří hladinu líně se valící řeky a rozráží odlesky slunce do tisíců stříbrných třpytek. Jakoby z oparu a z jiných dob nad hladinu vystoupí želený most, který by okamžitě mohl hrát ve filmu o mostu u Remagenu. Tento je ale u Kostelan a jde o první opravený most po druhé světové válce. My ale pokračujeme po levém břehu. Při hledání cesty potkáme starší pár na kolech, pán tvrdí, že ještě nedávno cesta vedla dál a že je to jen lehce zarostlé, a dere se s kolem do pole bodláčí. My vzpomeneme na naše alergie a protože už jsme to zkoušeli, raději se vracíme. Pár desítek metrů zpět najdeme odbočku, lesem pak projíždíme až na panelku, po níž vede trasa 47. Ta nás už zavede neomylně k rybníkům Štěrky, kde se občerstvíme u bufetu a kde také vidíme, že původní plán dnes nestihneme. Ještě sjedeme po stezce 47 do Uherského Ostrohu, přejedeme Moravu a dostaneme se k tzv. Nové Moravě, umělému toku. Ale ona je i celá Morava až na pár úseků v novém korytě. To je pro dnešek konec.

Poslední úsek se podle map zdál krátký a nezáživný, ale nebylo tomu tak. Pravda, polní cesta podél Nové Moravy je rovná a nepříliš zajímavá, zvlášť když chytíte protivítr jako my. Ale jak se dostaneme na silnici a po ní přes Moravu, začne to být zase příjemnější, objevují se lesy. Odbočíme vpravo po neznačené cestě podle mapy k Strážnickým Lukám. Do cesty se postaví potok Velička, naštěstí po chvíli objevíme úzkou lávku chatrného vzhledu, pěkně po ní kloužou kufry našich treter, ale dostaneme se na druhou stranu. Tady polní cesta pokračuje po náspu se Strážnicí po levici – dle mapy je zde trasa 47. Značení v terénu ale není žádné. Vyjedeme na silnici a přes Rohatec sjíždíme na zelenou a dál 47 (ta je zase většinou jen v mapě) do Hodonína. Ten projedeme po silnici a po občerstvení míříme po 45 a 44 do Mikulčic – Valů, kde strávíme nějakou dobu obhlížením místních památek na Velkou Moravu.

V lesích nás čekají překvapivě blátivé úseky, chvíli trvá, než se propracujeme zpět k toku řeky, která se zde již v regulovaném korytě líně valí vpřed táhlými zátočinami, jen jednou narušená rozbořeným jezem. Její mohutnost (na naše poměry) jasně hovoří o tom, že tohle je opravdu řeka s velkým „Ř“.

Po pravém břehu vede polní cesta přímo na koruně koryta, spíše s nerovným povrchem, ale na fullech o tom ani nevíme. Lepší cesta je prý na protějším slovenském břehu, ale nám se líbí tato. Cesta ústí na silnici u hraničního přechodu, celníci spíš okukují kola, než by je zajímalo co vezeme, a my silničkou podjedeme dálnici a asi po půl kilometru opět odbočíme do terénu na neznačenou, spíše asfaltovou lesní cestu. Tou míříme rozsáhlým lesem, z něhož přímo sálá vlhkost, k jihu. Žádné značky tu nejsou, naštěstí občas se objeví jakési neoficiální značení ukazující směr k soutoku či k Pohansku. Ale i jen podle mapy je cesta jasná, sedí to. Morava je mimo dohled, zato vidíme spoustu slepých ramen či potoků. Dojíždíme na rozcestí, kde cedule ukazuje k soutoku, otevřeme si vrátka v plotu obory a po lesní cestě přijedeme k dalšímu rozcestí. Skoro neznatelná pěšina nás vede doprava kolem mlčícího kamenného pomníku, který kdo ví proč po staletí stojí uprostřed mýtiny, k toku řeky Dyje. Na protějším břehu se trčí do toku řeky vystrčené rybářské chaty Rakušanů. Vypadají spíš jak chaloupky čarodějnic z pohádky. Ještě pár metrů a dál nemůžeme.

Před námi se lehce čeří hladina soutoku dvou řek, které nám již v tomto seriálu činily doprovod – zprava od Telče přitéká Dyje, zleva pak Morava. Před námi je již jen zpáteční cesta podél Dyje do Pohanska a Břeclavi na vlak.