Křížem krážem zelenou střechou Evropy Výhoda tohoto kopce spočívá v jeho poměrně dobře dostupné poloze, tedy alespoň za předpokladu, že výchozí místo hvězdicových jízd se nachází v Sušici a jejím okolí. Skuteční gurmáni tak mohou tento výjezd absolvovat v rámci „vytočení nohou“ před večeří. My jsme zvolili pension v malé vesničce Annín, nacházející se v údolí řeky Otavy, neboť toto místo poskytuje dostatek prostoru pro optimální rozjetí se a zahřání do následujících okruhů. Ač Šumavu trochu známe, raději naše záměry konfrontujeme s člověkem nejpovolanějším a tím není nikdo jiný, než František Šrajt, ředitel a duchovní otec obou podniků cyklistických maratnů Author Král Šumavy. Ten poradí, odkud a kam jet, případně kterému úseku se vyhnout, ale z jeho šibalského úsměvu je možné vytušit, že dobře ví, co nám naservíroval.

Stav zdejších silnic je poplatný našim destinacím, průměrný a zdařile opravovaný asfalt se tu střídá s úseky plnými výmolů a ty zase kontrastují s velmi kvalitním kobercem, který se zde naštěstí objevuje stále častěji. Dobrou zprávou je hustota provozu na komunikacích. Pokud se vyhneme vyloženě hlavním tahům (kterých je ale na vybraných okruzích poskrovnu), můžeme si zde užít naprosto klidné vyjížďky bez velkého omezování pohybu ze strany vozidel, zplodiny nevyjímaje.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • zelená: Královská trasa Svojše • modrá: Jihovýchodní okruh • červená: Trasa Kašperskohorská • fialová: Nýrská trasa

Po krátkém zahřátí na provozní teplotu po relativní rovině podél řeky Otavy a projetí obcí Rejnštejn následuje prudké odbočení vlevo a začátek zlatého hřebu dne, byť se tento zážitek servíruje hned zpočátku okruhu. Od tohoto stoupání nečekejte žádné omilostnění v podobě odpočinkových pasáží. Obrázek o tom, co se bude odehrávat během následujících deseti kilometrů, si může udělat každý již po prvních desítkách metrů za odbočkou z hlavní silnice. Táhlé a rovinaté úseky, které v tomto výjezdu převažují a díky absenci větších zatáček, jež alespoň trochu zmírňují sklon vozovky, v každém vyvolávají pocit nekonečna a cesty do oblak. Novicové, neznalí místních poměrů, mohou nabýt optimizmu, kdy po zhruba třech kilometrech ostrého stoupání minou ceduli označující obci Svojše. Skutečnost je v tomto případě krutá. Opravdu se nepřenesli ani v čase či prostoru, tady stoupání spíše začíná. Tím, že je tato silnice z velké části ukryta zcela v lese, je každý návštěvník tohoto kopce ochuzen o výhledy do okolí a také o možnost udělat si obrázek, v jaké pasáži se zhruba nachází. Za každým mírným obloukem následuje opět zdánlivě nekonečná rovina, zde ovšem s přídavkem nakloněná. Nezbývá tedy než zaklonit hlavu a prostřednictvím intenzity světla prodírající se skrze větve stromů blížící se vrchol pouze odhadovat. Lepší je ale raději nevědět, protože ten je stále ještě daleko a nachází se až na dlouhé rovince po výjezdu z lesa. Známá parafráze o světle na konci tunelu zde může být vnímána hned několika způsoby. Nahoře se ocitáme skutečně jako v jiném světě. Kolem dokola horské louky a tento výjev nás provází přes Horskou Kvildu až na Kvildu, to vše po relativní rovině a hladkém povrchu silnice. Nejdelší stoupání tohoto okruhu máme za sebou, ale o nějaké rovině v kilometrech následujících nelze ani hovořit, z toho navíc ještě minimálně jednou pokoříme tisícimetrovou výškovou hladinu. Mezitím si ale trochu odpočineme v dlouhém sjezdu do Antýglu, během něhož projíždíme Filipovu Huť a Modravu. Tato oblast byla ve středověku rýžovištěm zlata, později zde dominovaly malé sklárny, dnes ale slouží především turistickému ruchu. Za zmínku také stojí řeka Vydra, jejíž tok chvíli kopírujeme. V balvanitém řečišti se utváří četné peřeje a kaskády, činností vody a písku pak vznikají v balvanech četné obří hrnce. Nejvíce jich je možné vidět právě u Antýglu. U Čeňkovy pily se ale Vydra stéká s Křemelnou, z čehož dále vzniká řeka Otava tekoucí do údolí. My ale opět začínáme stoupat, tentokrát směrem na Srní a dále na Prášily, je to spíš takové pohupování.

V Prášilech nevěříme vlastním očím, když na nás za ohradou hledí divné chlupaté krávy. Při bližším ohledání zjišťujeme skutečnost, že se jedná o bizony americké, kteří tu mají hned vedle Prášilského potoka výběh. Tato obec je nám známa z terénního přejezdu pohoří, kde jsme před časem v restauraci U Michala nabírali energii. Dnes tu sice nebrzdíme, ale toto místo můžeme doporučit, stoupání je před námi ještě několik. Tím dalším vydatným je úsek silnice vedoucí na Keply. Ač tam přímo nemíříme, čela se rosí a dech zrychluje. Odpočinek přichází až po nájezdu na hlavní silnici vedoucí na Klatovy v podobě dlouhého sjezdu. Míjíme Onen Svět a za Jesením točíme prudce vpravo s vidinou dalšího výjezdu přes Kunkovice. Zde se kopec u veliké lípy s kapličkou láme, aby nás sjezdem v serpentinách vyvedl na silnici směřující na Hartmanice. Do tohoto městečka stoupá opravdu poslední kopec dne a my se na zdejším náměstí po zásluze posilňujeme, protože odtud je to do pensionu či Sušice jen a jen z kopce.

Kdo nechce hned začínat královskou etapou a spíše se jen osmělit ve zdejším terénu, může se vydat na okruh kolem hradu Rábí, ale ani v tomto případě se nejedná o odpočinkový profi l. Opět máme dostatek času na rozhýbání ztuhlých končetin až za Sušici, kde z hlavní silnice vedoucí dále do Horažďovic odbočíme vlevo na Dobršín. Zde se zvedá první kopec, ale nejedná se o nic dramatického a po chvíli přijíždíme pod zříceninu gotického hradu Rábí. Tato zajímavá historická památka zde stojí již od roku 1300 a i přesto, že ve své době byla vybavena nejmodernějším obranným systémem, byl hrad v roce 1420 dobit Janem Žižkou. V současné době platí za oblíbenou turistickou lokaci. My se zde opět napojujeme na hlavní silnici, tentokrát v opačném směru, abychom zhruba po půl kilometru odbočili vlevo směr Bílenice a projeli obcemi Mačice, Soběšice, Strašín a Nezdice. Cesta, ač podle výškoměru stoupáme, se lehce pohupuje krajinou, hrad Rábí máme pořád na dohled, provoz je takřka nulový, bezmála idylka.

Tu zcela narušuje až posledně jmenovaná obec, jejíž název rozhodně nekoresponduje s tím, co následuje. Zpočátku nenápadný sklon silnice nutí jezdce tak dlouho sahat po páčce řadící lehčí převod, až není řadit kam. A i převodníky typu Compact mají hodně práce, aby jezdce na tuto zeď vyvezly. Mezitím ještě míjíme další hrad – Kašperk. Ten v roce 1356 založil král Karel IV. a důvod jeho výstavby byl jednak zajištění ostrahy zemské hranice se sousedním Bavorskem a dále také jako ochrana zlatonosné oblasti Kašperských hor. Na samotném kopci nečekejte žádné rozhledy, vrchol se navíc v lese láme doslova na pětníku, aby nás následným a stejně prudkým sjezdem přivedl do města Kašperské hory a po jeho průjezdu stále z kopce až na hlavní silnici vedoucí směrem do Sušice. Začínám tušit, proč se Franta při popisování téhle trasy tak usmíval.

Cesta do Sušice po větru a z kopce uteče jako voda v souběžně tekoucí Otavě a bude to na dlouhou dobu odpočinkový úsek, protože krušno začne být hned kousek za Sušicí ve stoupání na Cihelnu. První zastávkou je hrad Velhartice, před jehož bránu lze bez problému dojet i na silničním kole. Tento architektonický skvost zde byl vybudován na přelomu 13. a 14. stoletím a skládá se ze dvou hlavních částí navzájem propojených kamenným mostem. Následně sjíždíme do Běšin, za kterými nás sice čeká kousek jízdy po státní silnici, dá se ale přežít, po odbočení z ní na Strážov je zase hladina silničního provozu na minimu. Pokud budete mířit k Nýrsku jako my, doporučujeme využít spojovací silnici mezi obcemi Opálka a Blata.

Tato cesta byla při naší návštěvě úplně nová a v mapě je zatím zakreslená jako lesní cesta. Asfaltový povrch je zde ale nadmíru hladký. Další tip od Františka, vyhnout se hlavní silnici a od vodní nádrže Nýrsko na Špičák jet po vedlejší přes Hamry, se ukázal jako výborný. Je zde dobrý asfaltový povrch, nulový provoz a i sklon snad i mírnější, tedy nám to tak alespoň připadalo. Výjezd na Špičák jsme tak absolvovali nečekaně bezbolestně. V tomto údolí se také nachází chata Na Papírně s ochotnou obsluhou, kde se dá dobře najíst.

Železnou Rudu plnou kasin a stánků s trpaslíky raději jen protínáme rychlostí blesku a všechny síly koncentrujeme na poslední kopec, vedoucí bohužel po hlavní silnici. Z té pak uhýbáme vpravo a přes Novou Hůrku a dále zvlněným profi lem a konečným sjezdem přes Hartmanice do údolí Otavy.

To, že zdejší počasí je nevyzpytatelné, potvrzuje odpoledne třetího dne, kdy ohlašovaná okluzní fronta skutečně dorazila a je jasné, že čtvrtý okruh nám není souzen. Tohoto úkolu se o něco později zhostil cyklista Karel Dvořák, za což mu děkujeme. Do Sušice a ještě kousek za nimi je to pohodová cesta, ale zhruba na dvacátém kilometru veškerá legrace končí, protože vrchol následného stoupání se nachází v horské obci Javorník. Zde je možné navštívit rozhlednu, ale podle dostupných informací z ní toho není moc kvůli okolnímu porostu moc vidět. Po odpočinku ve sjezdu následují další dva výjezdy. První končí pod vrcholem Nad Pasekou, druhý pak na Kvildě. Mezi těmito vrcholy se nachází malá vesnice Nový Svět. Z Kvildy je cesta stejná jako při královské etapě s tím rozdílem, že ze Srní po odbočení vpravo silnice takřka stále klesá až k pensionu v Anníně.

V titulku článku je Šumava pojmenována jako zelená střecha Evropy. Proč tomu tak je, zjistí každý, kdo sem alespoň na pár dní zavítá. A nemusí to být zrovna jen za účelem návštěvy nějakého podniku maratonské série.

André Vebr Foto: Markéta Navrátilová, autor

Jako výchozí bod trasy jsme zvolili obec Nejdek, ležící asi 17 km od Karlových Varů. Lze se sem poměrně snadno dostat i s kolem vlakem právě z Varů. My jsme zvolili motorového oře a dopravili se až na parkoviště u kostela. Nedaleko něj se nachází rozcestník turistických cest. Vybrali jsme žlutou turistickou značku (TZ) a vydali se po jejích stopách vzhůru do kopců.

Hned na začátku stoupání jsme minuli krásnou románskou věž se vzácným renesančním zvonem z roku 1579. Za ní se cesta stočila doleva a její povrch se postupně změnil z asfaltu na štěrk. Pozvolna jsme stoupali stále vzhůru, po chvíli narazili na silnici a zase ji záhy opustili, až nás cesta zavedla opět do lesa. Dosáhli jsme rozcestí Pod Jedlovcem, od něhož značka vedla po rovině a poté z kopce. Užívali jsme si hravé lesní cesty a občas na klidnějším úseku pohlédli doprava, kde se otevíraly výhledy na kopce pokryté hustými lesy.

Skotačivý sjezdík byl brzy vystřídán opět stoupáním. To vedlo zpočátku po širší štěrkové cestě a později po téměř nepoužívané lesní pěšině. Po chvíli námahy se ale cesta opět zlomila dolů a my uháněli hlubokým tichým lesem stále dál. Brzy jsme narazili na lesní asfaltku, která nás dovedla až do Liščího údolí, kde jsou na obou stranách cesty vidět zajímavé skalní útvary jakoby poházené v lese. Z Liščího údolí nás odvedla mírně stoupající zpevněná cesta. Ocitli jsme se na úžasném paloučku, kde jsme si dali malou svačinu a užívali si ticha lesa a slunečních paprsků, které prohřívaly naše těla.

Nabiti novou energií jsme pokračovali a po krátkém sjezdu dorazili na silnici. Zde je třeba pozorně sledovat značku (stále žlutá), která brzy ze silnice uhýbá a přes malý mostek nás převedla na druhou stranu potoka. Zarostlá lesní cesta se zanedlouho napojila na lesní asfaltku se zvlněným profilem. Dalším význačným bodem naší trasy bylo rozcestí Jižně Špičáku s malým altánkem a studánkou. Neodolal jsem a osvěžil se čistou přírodní vodou z hrnečku připraveného pro žíznivé poutníky. Z tohoto rozcestí, které jsme toho dne navštívili ještě jednou, jsme pokračovali stále po žluté značce přes Bukový vrch a další dva menší kopce. V tempu jsme minuli bývalou Novou ves (jako z několika dalších „bývalých“ v této oblasti z ní už zbyly jen ruiny) a uháněli stále směrem na Kraslice. Cesta se postupně sklonila dolů a my rychle klesali po asfaltové cestě. Na rozcestí, kde značka opouštěla silničku, jsme zpozorněli a snažili se najít skalní výhled zmíněný na ukazatelích. Jde naštěstí snadno odhalit podle skal. Poskytl nám nádherný výhled severozápadním směrem. Čistotu místního panoramatu vyplněného z větší části hlubokými lesy a zelenými loukami narušilo jen panelové sídliště vzdáleného německého Klingenthalu.

O kousek níže je další místo se skálou a výhledem do kraje, které jsme si jen letmo prohlédli a pokračovali v „sestupu“. Na vzhledu následující cesty se do značné míry podepsala těžká lesní technika. Značka ale brzy opustila oranici a po úzké, značně zarostlé pěšině nás přivedla až do Kraslic. Tato obec je známá svou tradiční výrobou hudebních nástrojů. Například housle se zde vyrábí od 17. století a dechové nástroje následovaly o sto let později. My jsme si tu doplnili zásoby vody a vydali se zdolat další vrch, tentokrát Olověný neboli německy Bleiberg. Na jeho vrchol nás dovedla modrá značka doprovázená naučnou stezkou „Stopami horníků“. Na Bleibergu stojí již od roku 1933 turistická chata s restaurací a 16 metrů vysokou vyhlídkovou věží. Je zde také několik vleků a průseky sjezdovek je dole pod kopcem vidět obec Bublava.

Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dále po modré dolů, kousek po sjezdovce až na silnici. Zde jsme se napojili na červenou TZ odbočili doprava ze silnice a krásným hravým sjezdem se spoustou kořenů sjeli do údolí Rájeckého potoka. Značka dále pokračovala tímto údolím vzhůru proti proudu potoka po silnici. Přibližně po dvou a půl kilometrech se doprava odpojuje zelená TZ směrem na Špičák a stoupá značným sklonem po zpevněné cestě až na rozcestí Jižně Špičáku! Ano, skutečně je to stejné rozcestí s altánkem a studánkou, kde jsme dnes již byli. Tentokrát jsme pokračovali po zelené zdolat poslední výškové metry k vrcholu. Od rozcestí již vede značka po nezpevněné lesní cestě a sklon je menší. Až poslední metry k vrcholu vedou po příkré kořenité cestě, kterou pokoří v sedle jen technicky zkušení jezdci. Vynaložená námaha ale stojí za to. Na skalnatém vrcholu je postaven dřevěný přístřešek s fantastickým výhledem do kraje. Je zde takový klid a ticho, že jsme se museli hodně přemlouvat k opuštění tohoto místa.

Sjezd zpět na cestu je skutečnou lahůdkou, i když poměrně krátkou. Zelená značka se dále jen líně vlnila, až jsme dosáhli okraje obce Přebuz, kde se již v 16. století těžil cín. Od Přebuzi jsme sjeli kousek po silnici k bývalé osadě Rolava. Odsud se vine značka přes krásnou louku s pasoucími se kravami směrem k lesu, kde zelená končí a otěže navigace přebírá červená TZ.

Dále jsme měli v plánu pokračovat po červené vpravo, avšak ještě předtím jsme se vydali kousek na opačnou stranu podívat se na pomník připomínající smrt pěti obětí nedalekého zajateckého tábora z druhé světové války. Svůj život zde ukončilo mnohem více lidí, avšak jejich jména se zřejmě již nikdy nedozvíme. Zajatecký tábor Sauersac na těžbu a zpracování cínové rudy zde provozovali Němci v letech 1940–1945. Pracovali tu váleční zajatci ze Sovětského svazu a Francie, ale také mnoho totálně nasazených dalších národností. Poté jsme pokračovali po červené směr Horní Blatná. Širší lesní cesta s příjemným pohodovým profilem nás provedla přes Jelení vrch až do údolí Slatinného potoku na silnici. Závěrečný technický sjezdík byl příjemným zpestřením po delších rovinatých úsecích. U potoka značka křižuje silnici a mizí v protějším kopci, my ji zde ale opustili a vydali se doprava po silnici směrem na Nové Hamry. Tato obec získala svůj název od vodních hamrů, kterých zde v minulosti byl větší počet.

Na cestě z Hamrů zpět do Nejdku nás čekal už jen jeden kopec. Z náměstíčka jsme vyjeli k nádraží a dále po žluté stoupali po širší cestě směrem na Tisovský vrch. Vzhledem k pozdní hodině a celkové únavě jsme pro tento den oželeli návštěvu rozhledny na vrcholu a pokračovali po silničce až na rozcestí se zelenou TZ. Přejeli jsme loučku, starý kamenný most nad železniční tratí a technicky hravým sjezdem dosáhli silnice, po pár stovkách metrů se vrátili do terénu a krásným sjezdem po úbočí kopce završili skvěle proježděný den.

Tip na druhý den

Možností, kam vyrazit další dny, je velice mnoho. Mám ale jeden zajímavý tip na trasu vedoucí částečně Německem. Z Nejdku se jede po zelené TZ směrem na Tisovský vrch až do Horní Blatné. Zde se napojíte na žlutou TZ a okolo Blatenského vrchu sjedete do Potůček, kde je přechod pro pěší. V Johanngeorgen­stadtu je třeba najít nádraží a od něj pokračuje zelená TZ po tzv. Anton Günter Weg až do obce Rittersgrun. Odsud vede červená a posléze modrá až na hraniční přechod Boží Dar (poslední úsek vede po silnici). Již na našem území se odbočí doleva do kopce a po silnici vyjede až na Klínovec. Z něj vede pěkný sjezd po červené, která vás zavede až do Horní Blatné, dále po žluté přes Pernink do Nových Hamrů, nebo lze jet opět okolo Tisovského vrchu a sjet po modré do Nejdku. Délka je přibližně 70 km.