Zatímco část naší výpravy trávila dny pro mne nepochopitelným sjížděním nedalekého Ještědu a následnou dopravou svých strojů nahoru lanovkou, my, „praví“ bikeři, kteří vědí, že užít si je možné jen ten kopec, na který vlastní silou vyjedete, jsme vyrazili na objížďku celých hor. Ano, spíš objížďku než přejezd – Jizerky jsou totiž poměrně malé a netvoří hřeben jako spíš rozsáhlejší kruhové území se středem v podobě náhorní planiny. Proto jsem trasu naplánoval jako kruhový objezd.

Vyrážíme z Josefova Dolu, všem účastníkům posledních ročníků výše uvedeného závodu dobře známé destinace. Toto sídlo je v údolí, logicky tak hned první metry nám dají poznat, jaké ježdění asi v Jizerkách bude – v prvé řadě plné kopců. Žlutá značka nás vede mezi domy vzhůru k nebesům k prvním stromům lesa. A v druhé řadě pojedeme asi nejspíš hlavně po zpevněných cestách.

Žlutá se drží asfaltu, jen v jednom místě jej opustí krkolomnou zkratkou po lesní pěšině. Doporučuji ale zůstat na cestě, protože krátký únik nestojí za to – o kus dál stejně budete pokračovat po asfaltu. Kopec sice vypadá, že nebude mít konce, ale přece jen se vydrápeme nahoru a kola najednou sviští čím dál rychleji. Ale pozor, žlutá odbočí mezi stromy a hravou stezkou poskakuje mezi mlázím přes kořeny i balvany a vymletými stružkami dále z kopce. Od kol odletuje zvířený prach, počasí letos přeje a teplo je neskutečné i zde v horách.

Bohužel cestička se o kus dál změní v kančí stezku a donutí nás sesednout. Táhlý val v lese navíc ukazuje na to, že jsme se dostali ke zdejší zajímavosti. Nejde o žádný dávný hrad, jsou to zbytky přehrady na Bílé Desné, kterou zde dobudovali již 18. listopadu 1915. Ani ne po roce (18. 9. 1916) se ale na ní objevil v půl čtvrté dvoucentimetro­vý průsak a již ve čtvrt na pět se její hráz protrhla a voda bez varování zabíjela desítky lidí v údolí. Poslední obětí se pak stal Karel Podhajský – dozorce na stavbě přehrady, který neunesl katastrofu a zastřelil se. Soudy s dalšími odpovědnými osobami se táhly patnáct let (jak vidno, ty stávající tahanice nejsou nic nového ve státě českém!). Od té doby již přehrada nebyla obnovena, proto také název Protržená přehrada. Zbytky hráze a zejména šoupátková věž, která měla trčet nad hráz, ale dnes působí jako jakási zapomenutá rozhledna mezi vrostlými smrky, které pokryly bývalé dno přehrady. Určitě stojí za zhlédnutí.

Přejdeme vetchý můstek nad říčkou (je potřeba velké fantazie, aby člověk připustil, že tento drobný tok kdysi zabíjel) a za přehradou se opět napojíme na zpevněnou cestu (celý úsek pěšiny lze objet po asfaltu). Dál do kopce už naštěstí nestoupáme po povrchu jak z dálnice D1, ale po běžné lesní cestě. Další ostřejší stoupání dává tušit, že jsme skutečně v horách.

V údolí vpravo lze zahlédnout hladinu šťastnější (a novější) přehrady Souš z roku 1974. Krátký sjezd nás dovede na stejnojmennou silnici. Po ní jedeme ale jen chvíli a žlutá nekompromisně zamíří vpravo po písčité cestě opět vzhůru. Řetězy padají na malý převodník a přimazávat můžeme lehce vlastním potem, kterého je v tu chvíli dostatek. Přehoupneme se přes hřeben a pokračujeme nikoli vlevo, ale vpravo po rozbité cestě přímo dolů na křižovatku s panelkou. Setkáváme se tu s kuriozitou KČT. Podle mapy jsme na žluté, všechny značky doteď i dál jsou žluté, ale rozcestník na této křižovatce uvádí, že jsme přijeli a budeme pokračovat po modré!

Perfektní sjezd pásem lesa nás vyvede na náhorní planinu k obci Jizera. Bývalá vesnice sklářů se sklářskou hutí již patří minulosti, o její znovuoživení se postaral cestovní ruch a zejména čarokrásná krajina. Spolujezdec, který většinou dává přednost materiálnějším zážitkům z výprav, jako jsou dobré nápoje či výborné jídlo, zde dlouho mlčí a pak okouzleně praví: „To je nádhera, vůbec bych nevěřil, že jsem v Česku, připomíná mi to nějakou severskou krajinu.“ Okolí je skutečně malebné, planina je poseta několika domy a dál pak jsou houští kleče, meandrující potoky, písčité přelivy a rašeliniště. Tak nějak jsem si představoval krajinu z Pána prstenů. A když nechybí ani občerstvení, není co dodat. Pokračujeme po asfaltu společně s červenou značkou. Před Hnojovým domem odbočíme doprava na dle mapy zelenou značku (však také vede po Zelené cestě!), v reálu však KČT přetřel vše na červenou.

Asfalt vede do kopce. Stejně tak pěšina, na kterou z něj odbočíme. Mezi volnými kameny i skalami stoupáme až na Jelení Stráň. Chvíle tlačení kol jsou odměněny hned dvakrát. Výhledy na panoráma hor jsou nádherné a navíc je zde na skále i vyhlídka. A pak o kus dál už zase můžeme do sedel a čeká nás nejen pro mne asi nejhezčí úsek. Rozbitou cestou dolů krásným lehce technickým sjezdem, kolem neuvěřitelného skaliska, které vypadá jak pozapomenutá stěna pradávného domu kyklopů, a dalším, pro změnu rychlým sjezdem, v němž jsme obklopeni oblaky prachu zvedajícího se od kol. Zajímavým zážitkem je i přejezd několika lávek v oblasti rašelinišť.

Ale jak už jsem naznačil, takových míst je zde málo. Brzo jsme opět na asfaltu a na křižovatce se dáme po modré značce. Prašná cesta je jak vystřižená z Cimrmana, vyjedeme nahoru, abychom sjeli dolů – na stejnou cestu, z které jsme odbočili. Ale zase to byla cesta s krásnými vyhlídkami na protilehlý vrchol Smrk. Ten jsme minuli opět po červené značce a opět po asfaltu. Na vrchol Smrku vede modrá po kolmici na vrstevnice. Tento úsek je však nesjízdný, označení Nebeské schody je velmi přesné. Nebo cesta z druhé strany, neznačená, ale dříve po ní vedla červená značka a zbytky barvy jsou dosud vidět. Na vrcholu je od roku 2003 rozhledna a turistický přechod do Polska.

Asfalt je zde zákeřný, dlouho uháníte mírně dolů a pak esíčko a padák, nečekaný, nezvaný. Pokud náhodou brzdíte jen jednou brzdou jako já, když jsem v druhé třímal fotoaparát, můžete vzápětí překvapeně sledovat kouř stoupající z předního kotouče, o zápachu, který není vidět, ale o to více cítit, ani nemluvě. Pak opustíme asfalt a rozbitou kamenitou cestou sjedeme pod kopec a odbočíme zpět k horám po zelené značce. Ta nás dovede na silnici stoupající zpět do hor – poměrně odporný zážitek. Lepší je odbočit do neméně prudkého, ale terénního stoupání vlevo a na kopci pak pokračovat vpravo a dojet k Šámalově chatě. Od ní vede buď modrá značka ostrým stoupáním po rozbitém povrchu až k bufetu Knajpa na Kneipě – je to opravdu ostré stoupání a z opačné strany je vjezd cyklistů zakázán. Nebo lze pokračovat trasou 22. Knajpa je vskutku svérázná občerstvovna, ale jsou od ní krásné výhledy na panoráma Jizerek.

Dál jsme pokračovali po neznačené cestě k památníku havarovaného letadla – 23. 4. 1992 zde havarovala dvě francouzská letadla z dvanácti, vezoucích huma­nitární pomoc pro státy východní Evropy. Čtyři lidé (s každým pilotem letěl novinář) na palubách zahynuli. K přeletu jim chybělo jen asi devět metrů… (viz.: http://www.ceskatelevize.cz/…22:00-1.html). Od památníku pokračujeme po písčité cestě střídané panely kolem Smědavské hory až zpátky na Štolpišskou cestu, po které dojedeme vlevo na modrou a klesáme zase do údolí. A to jen proto, abychom si užili dle mapy mnou vydedukované pěkné cesty po červené. Předem přiznávám, Sherlock Holmes nejsem, dedukce nebude má silná stránka. Kamarád mi pak vřele doporučuje, že bych měl vozit nafukovací mapu, na které poznám lehce veškeré skály a kopce v cestě. Dorazíme ke Kristiánovu, kde bohužel Kristiána nezahlédneme a pověstné „Zavřete oči, odcházím…“ pronesené sonorním hlasem Oldřicha Nového nezazní.

Místo toho stoupáme po lesní asfaltové cestě, to ještě ujde, pak následují lávky, no dobře, a nakonec kličkování po úzké cestě mezi popadanými kmeny, kameny, pahýly stromů a přes skály. Hodně brzo musíme z kol dolů a tlačíme, pak přijdou velké skály a už netlačíme, ale nosíme, vytváříme lidské řetězy na nošení kol. Je zde sice krásná příroda, ale doporučuji vše objet po Štolpišské cestě (trasa 22).

Cesta, na které jsme se změnili v šerpy, nás nakonec dovedla na zmíněnou trasu 22. I když to byl opět návrat na asfalt, po tomhle putování byl skoro odměnou. Od Zimního kiosku jsme klesali dalším krásným úsekem Jizerek – po zelené rychlým sjezdem v lese až do Hejnice, kde nás čekalo občerstvení. Odtud vede i nadále příjemný úsek – mírně do kopce se vlní do svahu ostře zaříznutá Viničná cesta, mezi vzrostlými stromy na nás dopadají sloupy slunečních paprsků a jejich světlo rozžíná prach vznášející se od kol do tisíců zlatých odlesků. Sjezd od Hausmanky po trase 3006 do Oldřichova vede oproti mapě jen v terénu, dobrotivý stavitel cyklotras ale vysypal místy lesní cestu hlubokým štěrkem – pozor! Edův efektní kotoul přes řídítka je varováním.

Přichází další nezapomenutelný úsek – ovšem teď bohužel v negativním smyslu. Začíná doslova výplaz do kopce až k Zimnímu kiosku – stále po asfaltu, stále dost ostře nahoru a hlavně pořád na prudkém slunci. Nahoře toho máme opravdu dost! Ještěže každý kopec má konec a zelená značka nás vede příjemným sjezdem s měnícím se povrchem k Šámalově chatě. Zde se lze občerstvit. Cesta od ní je příjemná. Písčitá cesta nás dovede na křižovatku u rybníka a po pár stovkách metrů asfaltu můžeme odbočit na další lesní cestu k Josefovské nádrži. Účastníci Author Nova Cupu zbystří, ale my se nacházíme v protisměru.

Objedeme celou nádrž a stoupáme pro změnu opět po asfaltu až k Hraběticím (možnost odbočit k rozhledně Královka s restaurací a ubytováním). Po zelené míříme k rozhledně Slovanka. To už jsme na červené značce – pozor, míří dál dvěma směry, správný je na Josefův Důl. Velmi příjemná lesní cesta mírně klesá a připravuje poslední, opět příjemný zážitek na rozloučení s těmito horami. Přehoupneme se přes silnici a ostřejším sjezdem dorážíme mezi domy Josefova Dolu. Přejezd i okruh Jizerskými horami je dokonán.

A abyste lokalitu na kole projeli celou, zde najdete ubytování v Jizerských horách.

Daniel Kovářík Foto: Sára Kováříková-Čermáková a autor

Ve stínu zdviženého prstu Vždyť jeho vrchol (1012 m. n. m.) a na něm devadesátimetrový vztyčený prst ukazující ke hvězdám, plynule navazující na tvarové proporce vrcholu a postavený v roce 1969 podle návrhu architekta Karla Hubáčka, učaroval nejen znalcům zajímavých staveb moderní éry, ale rovněž nejednomu pořadateli cyklistických závodů, který vedl trasu přes sedlo nedaleko vrcholu, zvané „Zápraží“. Vzpomeňme jen na několikeré zařazení stoupání při někdejší severočeské Bohemia Tour nebo časovky do vrchu končící dokonce až na samém parkovišti u vysílače. I my jsme tedy zvolili jeho vrchol za výškovou kótu jedné z deseti silničářských dominant.

Pro ilustraci možností, které okolí Ještědu skýtá, jsme záměrně vypustili směr, který by většina ambicemi posedlých jezdců upřednostnila, a to od Liberce. I přes snadnost přístupu z města, poměrně vyvážený sklon, kvalitní asfalt a přehlednost zatáček i možnost rozložení sil. Tento výjezd je mezi cyklisty jednak notoricky známý, o čemž svědčí i několik druhů namalovaných a posléze přeškrtnutých šipek, ale pro nástup do kopce jste nuceni překonat docela rušnou městskou část. V naší reportáži tedy očekávejte „odvrácenou“ ještědskou stranu.

Je to kraj drsných horalů, vyvrásněný již na pokraji čtvrtohor. Na rozdíl od sousedních Krkonoš byly v té době celé pokryty ledovcem, jenž se v době svého maximálního rozsahu „opřel“ o jejich severní úpatí. Dnešního tvaru dosáhly poté kernými zdvihy saxonského vrásnění. V cyklistické řeči to znamená, že pokud hřeben jednou překonáme a spadneme na jeho druhou stranu, nedokážeme hory obelstít a nezbude nám, než na hřeben znovu vyšplhat. Konec konců, co jiného obdivovatel silniční cyklistiky vyžaduje? Pot, bolest, pálení svalů, nekonečná stoupání a následné uspokojení – to vše vám Jizerky spolehlivě nabídnou.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • modrá: Královská ještědská trasa • zelená: Smědavská trasa • červená: Josefodolská trasa • fialová: Železnobrodská trasa

Ráno se na vrcholcích ještě převalují mraky a my v nejistotě předpovědi jen neochotně vklouzáváme do našich cyklistických šatů. Myšlenka, která nás nutí neodkládat start, je setkání s průvodcem nad jiné znalým místního okolí – Honzou Kopkou, původem silničářem a dnes hlavně extrémním bikerem. Ten také v určenou hodinu dobržďuje na parkovišti jabloneckého plaveckého stadionu.

S dávkou zdravé drzosti se proplétáme dopravní špičkou a vyrážíme po výpadovce č. 65 na jih. Po pár kilometrech Honza zavelí ke změně směru na Rádlo. Výhodou je odpojení od frekventované spojky, navíc zde má silnice takřka dokonalý povrch. Trochu překvapením pro nás bylo ostré odbočení vlevo těsně za podjezdem dálnice směrem na Hodkovice. Cyklostezka sice na naší mapě nebyla, ale hladký asfalt kopírující hlavní silnici nás, jako i několikrát později, přesvědčil, že se Jéňa vyzná. Právě díky jeho znalostem prostředí se bez potřeby mapy kocháme panoramaty vesniček okolo Českého Dubu, až jsme zapomněli na náročné stoupání, jež nás čeká. Neúprosné zvednutí asfaltky za Hořením odstartovalo měření dominantního kopce lokality. Volnější část s průjezdy menších obcí končí několika ostrými serpentinami, jimiž vyšplháme na „tetřeví sedlo“.

Zde začíná nejzajímavější pasáž. Rozloučení s Honzou na parkovišti pro nás sice znamená malé zvolnění tempa, doposud průměr stále držel nad hranicí 30 km/h, ovšem sklon silnice nenechává na pochybách, že i tak to bude výživné. Nejen ukazatel nadmořské výšky, ale i nápisy na vozovce svědčí o oblibě ještědského stoupání mezi výkonnostními jezdci. Poslední záchytné parkoviště a semafor pro nás znamenají fi nální partii kopce. Tunýlek a na něj navazující kostky, poté vysvobozující plácek proti vchodu do restaurace v přízemí vysílače dovolují na chvíli oddechnout znaveným nohám.

Hodnoty tepu se vrací do normálu, navlékáme větrovky a vzhůru dolů. Na kótě „tetřeví sedlo“ však nezahýbáme směrem k Liberci, ale zpátky na Světlou. Kopírování předešlé trasy netrvá dlouho, o necelé tři kilometry níže nás čekala ostrá změna kurzu na vesnici Křižany. Další stoupání na Zimův kopec jsme přelétli bez většího otálení a následné klesání Kryštofovým Údolím znamenalo nejen úlevu svalům, ale i balzám pro mysl. Malebné chaloupky, vše v dokonalém souladu s místní architekturou, si zasluhují tichý obdiv. V místním hostinci sousedícím s muzeem Betlémů nás překvapila informace, že původní hospoda, jež bývala útočištěm pašeráků a posléze roku 1973 vyhořela, je spojována se vznikem opery Hubička.

Dosti ale romantiky, za chvíli již pláště zase svištěly po asfaltu směrem ke Chrastavě. Následovalo stoupání na Dolní a Horní Vítkov a rovinka k Albrechticím u Frýdlantu. Z jejich horizontu jsme v dáli viděli špičky Valdštejnovy chlouby, zámku Frýdlant, náš směr ale vedl zpátky na Liberec. Těsně před jeho branami jsme využili služeb cyklostezky oklikou se vyhýbající centru města. Zde pozor, čilý urbanistický rozvoj dává vzniknout spleti supermarketů a skladů, a i téměř nová mapa nemusí, tak jako nám, ukázat všechny změny vedení stezky. Po krátkém zaváhání ji opět nacházíme a nakonec nás hranou Liberce provede. Skrze satelitní vesničky ve stínu Ještědu se spolu se zapadajícím sluncem dostáváme do Jeřmanic a podjíždíme dálnici. Následný kopec na Milíře nás přivádí opět do Rádla a hlavní cestu do místa startu v Jablonci.

Jizerské hory nejsou doménou pouze jednoho stoupání. I přes jasné instrukce, že stěžejním bodem je Ještěd, jsme se nemohli zbavit myšlenek na očekávání dalších neméně příjemných cyklistických zážitků následujících po překonání několika „bezvýznamných“ stoupání (Bedřichov, Hartmanka). Zde se ale na chvilku zastavme. Silničář je tvor neodbytný a stále vymýšlí, jak si více ubližovat. K tomu přímo svádí slepá silnice z Mníšku na Fojtku, nabízející spolu se slušným asfaltem i prakticky nulový provoz. Ideální místo pro trénink intervalů. Po projetí Hejnic s františkánským klášterem Panny Marie, který zde roku 1692 vystavěl tehdejší majitel Frýdlantského panství František Gallas, se stoupání pozvolna „utahovalo“ a s koncovou značkou Bílého Potoka začal opravdový kopec na Smědavu. Za vrcholkem rovný úsek okolo Soušské nádrže a pak sjezd do Tanvaldu. Vedlejší silnicí přes Horní Tanvald dorážíme do Smržovky a pak už jen odbočka na Novou Ves a poslední stoupání, z něhož sjíždíme do cílového Jablonce.

K prodlouženému víkendu patří i kratší trasa, buď k rozjetí před vlastním tréninkem, nebo naopak pro uvolnění nohou po něm. Pokud však hledáte něco podobného v Jizerských horách, stejně vás nějaké to stoupání nemine. My jsme vybrali pro kratší okruh okolí Černé studnice. Z Jablonce jsme proto zamířili na Dolní Černou studnici, dále na Huť a Velké Hamry II. Po sjezdu do Smržovky jsme se vypořádali s mírným stoupáním na Josefův Důl, kde se po odbočení na Karlov trochu přiostřilo. Odměnou nám pak byl dlouhý padák přes spodní část Bedřichova až do Jablonce.

V jednom ze dní prodlouženého víkendu nás zlákala myšlenka volby jižního směru. Jabloneckou výpadovku jsme proto opustili s odbočkou na Dalešice a Frýdštejn. Zde totiž stojí překrásná zřícenina hradu, která sloužila jako kulisa při natáčení pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Jen minimální provoz nás doprovázel i v následném ukrajování kilometrů na Malou Skálu a následně Železný Brod. Zde následoval kopec na Jirkov, který Honza Kopka doporučil jako příjemný pro trénink. Opravdu stál za to, odměnou nám byl pohled na panorama sousedních Krkonoš s bílými sněhovými čepicemi na vrcholcích kopců. Po následném sjezdu jsme podél říčky Kamenice dojeli do Tanvaldu a pak po „Jizerskohorské magistrále“, které jsme se doposud vyhýbali, zpět do Jablonce.

Eda Pinkava Foto: Markéta Navrátilová, autor