Mým parťákem na cestách tentokrát byl redakční kolega Petr Štuka zvaný Ice, s nímž jsem vyrazil do vzdálenější lokality na východě Polska. Malopolsko začíná kousek za známým bikovým areálem Bílsko-Bělá, kolem slovenských hranic pokračuje směr východ. V Bílsku-Bělé jsem už byl a bylo to úžasné. V minulosti jsem neminul ani Góru Žar a taky to bylo parádní poježdění. Možná jsem strávil více času ve vzduchu než na zemi, ale bylo to prostě top. Takže mé nadšení z dalšího prozkoumávání nových lokalit bylo ohromné. Navštívili jsme tři. Dvě trail centra či bikeparky bylo krásné zdolávat na trail biku. Třetí, poslední bikepark si regulérně zasloužil použití endura či sjezdového kola. Co nás s Icem kde okouzlilo?

BIKE PARK MOSORNY GROŃ

Naše první zastávka. Cesta z Prahy je dlouhá, a tak děláme zastávku ve Frýdku-Místku, kde nakupujeme pro každého karton vody. Nebývá to nutné, vždy se dá někde v restauraci pod kopcem koupit drink, ale v tomto horku člověk nasává jak tepláky hozené do potoka. Na cestě do bikeparku jsme strávili v autě skoro osm hodin. Vyplatilo by se možná cestovat na noc, jenže to by člověk byl nejen dobitý, ale taky nevyspalý, a my jsme potřebovali energii. Cestu zpět jsme ale pojali právě tak a bylo to časově mnohem úspornější.

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

Bike park Mosorny Groń (jmenuje se podle 1044 m vysokého vrcholu, z něhož startuje) patří mezi menší, lehce opomíjené, bokem od všech velikánů. Ale jsme z něj hned po příjezdu nadšení. Vidíme krásnou dřevěnou základnu Siedlisko Babia Góra s velkým štěrkovým parkovištěm, o kousek dál i prostorem pro obytná auta s „dokovacími“ stanicemi (voda, elektřina). A je tu skoro prázdno. Zaparkujeme van právě tady. Na lanovku je to sotva pár metrů, do sprch, na WC i do prádelny jakbysmet, hned před námi jsou mycí boxy na kola, půjčovna kol (ale pozor, spíš turistických, jen hardtaily), servisní zázemí. Tohle prostě chceš! Vše je nové a krásné. Skoro jsem měl pocit, že bych si měl do vnitřních prostor přinést bačkory.

Z druhé strany dřevěného baráčku jsou kasy na lanovku, je tu restaurace a hotel. Všechno na pětníku a ve velkém stylu. Pokoje jsou čisté a útulné. V restauraci jsme našli jak polské pokrmy, tak klasické hamburgery a další standardní pochutiny. My jsme zkoušeli ty místní. Vždy to byla skvělá volba.

Ale dost už popisu, jsme tu kvůli ježdění. Bikeland, tak bych klidně nazval tento bikepark. Pár lidí nám říkalo, že je maličký, jen tak pro rodiny. Ideální na rozjetí na začátku, napadlo nás. Řádit budeme další dny.

Bike si na lanovce pověsím na hák za přední kolo hezky vedle sebe (vše je chráněné pěnou a bike je celkem dost vzdálený od sedačky, aby do ní nenarážel). Nahoře je dost času kolo pohodlně sundat z háku a případně je zde k dispozici obsluha, stejně jako i dole. Dokonce jsou ochotni vozit i e-biky. Nosnost háku je 25 kg a kluci na lanovce mají dost sil. Takže zde limity prakticky nejsou.

První trail jedeme modrý, který je značený jako flow. Malý bikepark, bude to krátký trail. Chyba lávky! Má skoro pět kilometrů a je naprosto boží. Žádný malý trail. Jedu, pumpuju si, za sebou slyším pištět Ice nadšením, jak řeže zatáčky, pumpuje boule a tu a tam si poskočí. Celý povrch je štěrkový, profil s boulemi, maličkými lavicemi. Tuhle lajnu sjede i malé dítě. Jen na tobě ale záleží, jak si ji užiješ. V rychlosti je zábava. Tohle podle nás je etalon toho, jak má vypadat flow trail. Dolů přijíždím s tepovkou v červeném, kotouče také do červena a s absolutním nadšením. Je po dešti a na trailu nikde ani louže. Super! Na konci modrého trailu se buď můžeme vrátit zpět k lanovce, nebo pokračovat na takový menší, výletní okruh.

Druhý trail volíme zelený. Klikatí se v mokřadech. Zde se typově jedná o downcountry styl, lajna je s velkým citem zasazena mezi brčálově zelené kapradí v hustém lese. Je to neskutečně svěží a uvolňující jízda. Trail je opět se štěrkovým podkladem, sem tam velmi široká lávka či mostek přes mokrý úsek, sklon je mírný. Sem tam musíme šlapat, některé partie vedou i do kopce. Trail nás v půlce přivádí do skill zóny s pumptrackem a lavicemi na rozskákání. Jakmile se všichni vyblbnou, vrátí se zpět na zelený trail a po něm na základnu. Anebo mohou po Tabákovém trailu vyrazit na celodenní výlet směr Slovenská republika. My jsme neváhali a jeli zpět na lano.

Třetí trail je oranžový, stoupací a vede nás zpět do bikeparku. Já jsem z toho úplně vystřelenej z kecek! To stoupání je celé lesem, samá zatáčka, tu a tam nějaký kořen či kamenný chodníček. Cesta zpět parádně utíká. Pro koho by to bylo moc prudké, může se vrátit údolím po silnici, a kdo by neměl dost, tak si ještě trochu přišlápne a vyjede až nahoru k lanovce. Sice jsem byl ze stoupání nadšený, ale nic se nemá přehánět, a tak jsem zvolil zlatou střední cestu – vrátili jsme se po oranžovém trailu do bikeparku. Byla to velká paráda, k lanovce pěkně po trailu zpět, šup na další lano.

Čtvrtý, červený trail nám zamával řídítky. Rychlý, se středně velkými klopenkami a sem tam možností poskočit si. Uprostřed v lesní části jsou lávky, které jsou potažené pletivem a nekloužou. Některé jsou i výše, ale nejsou extrémně úzké. Doporučuji si je nejprve prohlédnout, abyste nebyli překvapeni. Za nejvyšší z nich přijde dřevěný wallride, který mi poskytnul parádní oporu, a ještě že tak – po sjetí prudké lávky jsem nabral rychlost.

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

Ve střední části se červený trail spojí s černým a jen se v rychlosti klikatí po louce. Tady je dobré být obezřetný a navnímat, kde se odděluje černý. Primárně nás to vždy táhlo po červeném, což byla ta snazší cesta. Pár hopíků bez díry, takže kdo nepřeskočil, jen lavici přejel a pak si vybral, zda červený trail dokončí průjezdem přes les či přes zatáčky v zeleném svahu, které končily buď malým dropem, nebo jemným dojezdem. Prostě krásný.

Pak přišel černý trail, co vedl bikeparkem přímo dolů. To mě moc bavilo. Skoky přes kameny, průlet po mokrých a odkloněných kořenech, kde tu a tam cinkne guma až na ráfek.

Sakra! Musím si tam najet líp! Každá další jízda je lepší a lepší a pokaždé mě to hrozně baví. První třetina je více utažená. Přeskoky v DH stylu, odkloněné kořeny, kameny a utažené zatáčky. Jakmile se z tohoto rock and rollu vynořím, letím jako blázen hustým lesem a mám fakt rychlost, střední část je hodně svižná s prudším dobrzďováním přes kořeny a kameny do ostřejších zatáček. Je to pohlcující, tep stoupá.

Spodní třetina je pro odvážné a nabízí i pár skoků s dírou, která má pár metrů na výšku i na délku. Rozjezd je přes kořeny a kamenné muldy. Pěkně na hulváta, ale i tady cítím flow a bike na tento gap nabere rychlost velmi snadno. Rozhodně tu nemusím šlapat. Odměnou mi pak je parádní polet s přistáním na širokém, prudkém a dlouhém dopadu, na který navazuje parádní klopenka a já volám do NASA, že tenhle let je boží!

V dolní části se držím opět na černém trailu zase si krásně poskakuji, opět se tu vyskytují dropy s dírou, a tak je dobré vědět, kde je dopad. Prostě to nejezděte na oči. Není to těžké, celé to má úžasný flow, ale skočit vedle může být zcela zbytečnou chybou i pro zkušeného pilota.

Závěr mě taky baví. Utažené zatáčky přes kořeny, kameny a pak vyjíždím z lesa vystřelený jak čertík z krabičky. Držím bike v rychlosti v pravotočivé zatáčce na dřevěném dropu s nekonečným dopadem. A pak už jen plachtím, plachtím, stále plachtím a po přistání totálně vytlemený přijíždím k lanovce. Tenhle trail mě chytil za srdce. A to jsem ještě nevěděl, že další perla na mě teprve čeká.

Šestý trail je také černý, ale mimo bikepark. Tady už zase frčíme v tandemové jízdě s Icem. Kousek od horní stanice lanovky najíždíme nejprve na modrý trail, který nás po obědové pauze parádně rozvrtí, abychom přijeli k černému již zahřátí na provozní teplotu.

Nádech, výdech a hurá na černého ďábla! Tohle je bikerovo porno! Celý trail je přírodní, hrubý, kořeny, zatáčky přes kořenové propletence, celé se to mrská nahoru, dolů, někdy mám oči jak tenisáky jak myš z animáku a vyloženě se nemohu nabažit toho, co za každou zatáčkou a kořenem ještě přijde. Hrabanka! Mám ji až za límcem! Pak samé vykřičníky a skalka, božsky přírodní, která končí kamenným dropem opět na kameny. Prostě surové, hrubé a boží! Každý nebezpečný úsek je skvěle označen a my to můžeme jen vesele sypat vpřed. První jízda s rozumem. Tady se nechce padat. Bolelo by to. Ale druhá, když už víš, kde co je, tě vystřelí do vesmíru. Tenhle trail chceš jezdit furt a furt dokola.

Bikepark Mosorny Groń je možná na první pohled menší, je lehce bokem od všech těch známých, ale je úžasný a po zdolání i dalších dvou destinací, na konci naší letošní polské mise, ho považujeme za ten nejhezčí. Super zázemí, super traily pro všechny, málo lidí, levná lanovka, nahoře rozhledna pro každého a naproti začíná Národní park Babiogórski s naučnými stezkami pro celou rodinu. Jako sem rozhodně na návštěvu chcete.

BIKE PARK MOSORNY GROŃ

webové stránky

vzdálenost z Prahy 536 km, z Ostravy 140 km

počet trailů 6

ceny za lanovku 99 zlotých (jeden den, online, u kasy 109 zlotých – zhruba 555/610 Kč)

otvírací doba v sezoně po–pá 9.00–19.00 hod., so–ne 9.00–19.30 hod.

tip na ubytování www.siedliskobabiagora.pl

BIKE PARK SŁOTWINY ARENA

Naše další zastávka při naší tour po Malopolsku. Přejezd sem nám trval něco do tří hodin. Není to daleko, ale všude je maximální rychlost 50 km/h, dvojitá plná, takže cesta úplně neodsýpá. Vpodvečer přijíždíme do krásného lázeňského města Krynica Zdrój. Naše ubytování a základna v jednom je na okraji města přímo u lanovky. Zde je i velké betonové parkoviště, kde se dá zaparkovat kempovací či malý osobní vůz.

Kromě bikeparku tahle arena nabízí hned několik dalších atrakcí i pro necyklisty. Přímo vedle horní stanice lanovky se nalézá dřevěná rozhledna Słotwiny Arena, stezka do korun stromů postavená z akátů. Výška samotné dřevěné věže je 49,5 m. I sem jsme se vydali. Celá tato atrakce je dokonale připravena i pro ty nejmenší, kteří mohou v každém rohu najít různé hádanky, rébusy a edukativní boxy. Pro ty větší jsou tu vyhlídky.

Samozřejmě nechybí ani celkem značné možnosti občerstvení, vidět dospělé a děti v řadě za sebou jak vrabce na plotě, jak olizují zmrzku, je zde zcela na denním pořádku. Hned vedle věže je umístěna solná jeskyně, kde si pohodlně lehnete a jen dýcháte zdravý vzduch.

Ježdění v Bike Parku Słotwiny Arena začalo seznámením se s od ucha k uchu se usmívajícím Kubou Siwym, manažerem obou bikeparků. Obou? Ano, jak toho „našeho“, tak i Kasina Ski & Bike Parku.

K povídání toho bylo hodně a z Kuby bylo cítit, že do toho chtějí ještě hodně šlápnout. Bike Park Słotwiny Arena by měl být zaměřený spíše na rodinu s dětmi, s vyžitím na více místech, a to včetně příležitostí, které nabízí lázeňské město. Ale Kuba jedním dechem dodává, že bychom neměli být zklamaní ani z tohoto menšího bikového resortu, že se snaží malý kopec využít na maximum. Po prvních dnech ježdění v Bike Parku Mosorny Groń jsme k jeho slovům byli spíše skeptičtí a očekávali jsme jen lehké brouzdání po malém kopci. To Kasina Ski & Bike Park by prý měl být rozhodně více zaměřen na otrlejší jedince. Rychlé, tvrdé tratě s velkými skoky. Airline, DH, freeride… Už jsem odfukoval jak papiňák a nemohl se dočkat. Jen přečkat tenhle family bikepark…

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

Nástup na lanovku, navíc krytou, je tady velmi příjemný, kola jsou opět přepravována jak v bavlnce. Během jízdy povídáme s Kubou a cesta rychle utíká. Kopec opravdu není nějak vysoký, takže sotva se usadím, už zase vystupuji. Troška skepse ve mně stále dřímá.

Vesele si to s Icem zamíříme na modrý trail, ale Kuba nás zastavuje a otáčí na zelený. „Klucí, tohle je flow!“ huláká na nás. Aha, takže tady zelená. První odpich a kola se točí. Celý trail je vybudovaný na hrubém, zhutněném štěrkovém podkladu s dokonale propracovanými rádiusy. A je jedno, jestli frčím klopenkou či se houpu na boulích. Celé je to božsky pohlcující a já bych se zase roztrhl nadšením. Funguje to jako pumptrack z kopce. Takže když si hraji s kolem, stále zrychluji. Jednu „dvojbouli“ projedu po zadním, další už skáču a před klopenkou jedu kontra smykem a v klopence mi géčka přetížení stahují gatě. Je to super! Jezdí tu hodně malých dětí, tak musíme jet opatrně. Ale celé je to velmi přehledné, a tak vidím do několika zatáček před sebou – a když dojedu rodinku s dětmi, počkám, až mě pustí, neohrožuji. Zelený trail není prudký, ale většinu času se tak hezky houpeme, že rozhodně nevnímáme mírnost sklonu tratě – a ano, stále jedeme rychle. Dojezd je přes lavice, které jsou mírné a dají se přejet, nebo odpinknout a skočit. Nejsou velké, ale kdo by na ně neměl náladu, švihne si to souběžným trailem bez skoků a lavic. Easy, hravé.

BIKE PARK SŁOTWINY ARENA

webové stránky

vzdálenost z Prahy 692 km, z Ostravy 280 km

počet trailů 5

cena za lanovku 169 zlotých (jeden den, cca 950 Kč)

otevírací doba v sezoně po–ne 9.00–18.00 hod.

tip na ubytování slotwinyarena.pl/noclegi/

JEDNU „DVOJBOULI“ PROJEDU PO ZADNÍM, DALŠÍ UŽ SKÁČU A PŘED KLOPENKOU JEDU KONTRA SMYKEM A V KLOPENCE MI GÉČKA PŘETÍŽENÍ STAHUJÍ GATĚ.

Na startu modrého trailu se nás Kuba ptá: „A klucí, máte rádi hopánky?“ Při odpovědi: „Jasně!“ se mi honí hlavou, proč se mě na to ptá. Na tomhle prťavém kopci. Začínáme vedle zeleného a první metry jsou zcela identické. Dokonalé křivky klopenek a boulí mě vystřelují do rychlosti. Je to stejné jako na zeleném, jen několikrát větší. První „hopánek“ je krásně do zatáčky a není to prcek. Ale dá se na oči. Druhá ploutev hází na druhou stranu a po dopadu se nořím do klopenky, která je mnohem větší než já. Je po dešti a jediná šance, jak se v ní udržet, je jet rychle a nahoře. Pak přichází další skoky a jsou dokonalé. Dlouhé a ohromné odrazy s dokonalým rádiusem. Nahoře lavice, když nedoskočíš, nic se neděje, jen ti vylétne nudle z nosu. A dopad jak letiště, bez kamínků, prudký a široký. To jsou úplné skokanské orgie.

Ale pak si uvědomuji, že jsme teprve v první části. Celá tahle horská dráha nabírá jak na rychlosti, tak i výšce a délce skoků. Klopenky jsou už mnohem vyšší než já a dá se do nich neskutečně opřít. Před vletem do nich naskakuješ ze dvou klopenek na zrychlovací gap a v klopenkách cítím piny na chodidle, jak mi je odstředivka protlačuje skrz podrážku do boty. Konec téhle airliny završuje mega lavice, kde mi čas letu dává prostor srovnat se. Za chvíli vidím tým trailbuilderů, kteří pokračují ve stavbě tohoto bikového díla. Lajna by měla být dostavěná koncem léta. Už teď je to neskutečné, a co teprve pak? Pak prostě budu muset přijet.

Dalším trailem je opět modrý, na protilehlé straně kopce. Cílí na rodinu, jeho sklon je velmi, velmi mírný. Pár příjemných klopenek, které můžeš jet kdekoliv, a jelikož se napojuje v půlce kopce na modrou se zelenou, jsme dole velmi rychle. Tenhle trail je už malinko hrubší. Víc přírodní, ale stále velmi uživatelský přívětivý.

Teď už konečně červená! Ta by měla být nejsurovější. Kombinace skoků, kořenů, rychlosti, kamenů a prudkých pasáží. Je jedna z nejkratších a vede v zásadě pod lanem dolů. Tady nás už Kuba upozorňuje na skoky několik metrů dlouhé, které musíš dát v rychlosti a mají sakra pořádnou ďouru mezi odrazem a dopadem. Takže na oči radši ne. Nejdříve trať okoukneme, druhou rundu už napálíme. Opět je to postaveno geniálně. Nahoře odpinknu a jen držím rychlost, v prvních klopenkách, do kterých mě posílá malý drop, jen držím rychlost. Následuje gap s dírou do zatáčky, odkloněné traverzy, další klopenky v rychlosti a už letím ty velké skoky. V dalších jízdách jsem si před nimi i lehce přibrzdil, protože když jsem se odrazil, byl jsem mnohdy dost dlouhý. Pak další klopenky, levá, pravá, jooo! A už letím přes kořeny, louku v maximální rychlosti, plné brzdy, výstřel z klopenky na kamenitý chodník a pak už letím levá-pravá z louky do lesa a někdy klesám až k potoku přes boule, kořeny. Celé tohle disko mě vystřelí z lesa u spodní stanice lanovky. To je pecka!

Bike Park Słotwiny Arena je maličký, ale přináší rozmanitost a opět zcela precizní traily. Jen pro představu. Za dvě hodiny jsem sjel kopec devětkrát. Červená a zelená, to byli mí favoriti. Dojezdíme, najíme se a napijeme, jdeme do lázeňského města s krásnou kolonádou zdobenou kavárnami, rozkvetlými květinami všech typů a barev. V lázeňském domě je možné nasát všechny elixíry světa, které slibují blahodárný přínos. Ve vyhlášené restauraci Karczma Łemkowska se vracíme o několik desítek let zpět. Sedíme mezi kožešinami a dřevěným nábytkem, servírovány jsou klasické regionální pokrmy v neskutečné kvalitě. I pivko je místní. Tohle byl po několika dnech na kole hotový ráj. Lokální tradiční kuchyně je zážitek.

KASINA SKI & BIKE PARK

Hurá na poslední štaci, Kasina Ski & Bike Park. I když hurá, už se blížíme konci výpravy… Opět přijíždíme v pozdních hodinách a ještě chytneme otevřenou restauraci. Je totiž pátek a restaurace i lanovka mají otevřeno do sedmi. Tady buďte obezřetní. Paradoxně se totiž o víkendu lano přestává točit a jídla v restauraci vydávat už v pět. Tak to je. Bikepark má přilehlé betonové parkoviště, ohromné rozlohou. Nabízí se přijet obytným vozem a přespat. Ještě o něco hezčí parkoviště je o silnici níže, kde se nad hlavou tyčí krásné vzrostlé stromy a kde vedou již časem zaváté vlakové koleje – k nádražní budově, ve které jsme složili hlavu. Je tu krásně i díky výhledu na celý kraj. Večer sedíme, nikdo nikde, žužláme pivo a jak dvě romantické duše sledujeme západ slunce. Jen ještě jedno upozornění. Stihněte restauraci anebo si přivezte jídlo a pivo. Široko daleko totiž nic není.

Lanovka se rozjede v deset hodin, hurá do svahu. Protože jsme chytili dvě brutální bouřky, o bláto a vodu nebyla nouze. Dokonce byla i zastavena lanovka asi na hodinu. Tenhle kopec má jen čtyři traily. Ale slovo „jen“ berte velmi s rezervou. Tady se totiž začíná o „štok vejš“.

Modrý trail jedeme na začátku na suchu. Krásný, prudší flow se skoky a lavicemi. V horní části trailu je v klopenkách dost lišejníku, po první bouřce tu kloužou obě kola. Takže velmi lehce, ale i tak je tu legrace. Po druhé bouřce je již lišejník seškrábnutý od kol a už se dá létat a o klopenky opírat. V tento okamžik již není o bahno nouze. Stačí jen přiotevřít ústa nadšením a jsem nakrmen. Jak mně, tak Icovi se líbila variabilita trailu, kdy se buď vlníme v zatáčkách, nebo – pokud dokážeš načíst rychlou stopu – můžeme poskakovat jak na trailu, tak i na přilehlých odrazech. Jen klopenky zde nejsou tak krásně navazující na sebe jako v předchozích bikeparcích.

Dalším trailem je červený pod lanovkou. Z ní vypadá jako singletrack. Již první metry v korytu, mokré kořeny a kameny mě upozornily, že to není trail zadarmo. První jízda opatrně, ale parádně. Opět si přeskakuji přes kořenové propletence, najíždím na různé kamenné chodníky, skály, z kterých pak dropuji zpět do trailu, a celé je to fičák. Krásný! Ve střední části na mě číhá rychlejší pasáž, kde musím konstatovat, že je krásná, ale i nebezpečná.

Nejsou označené skoky s dírou, nejsou ochrany na stromech, které jsou sakra blízko, protože trail je v některých místech velmi úzký. A ani jakékoliv další upozornění zde nenajdeš. Ano, na neoficiální trail, co má někdo za barákem, je to krásný, ale tady jsme v bikeparku a tohle prostě není bezpečné. Když jsem si trail načetl, dal se létat v parádní rychlosti. Ale páteřák a chrániče na nohou by měly být samozřejmostí.

Další sekce trailu byla prudká a na kořenech. Odkloněné, mokré kořeny a opět stromy extra blízko. Celý trail působil velmi vyježděně. Zem byla jak beton a kořeny od stromů úplně vytlučené. Jako je to hustý, ale každý bikepark o tyhle věci pečuje, protože pokud se poškodí kořeny stromů, žádný lesa pán nás za to nepochválí. A tady jsme na začátku sezony…

A u červené zůstáváme i na další lajně. Začíná na stejném místě s černou, je zakousnutá ve svahu krásného listnatého lesa. Velké klopenky, velké lavice s parádními odpaly. Na některé si musím ze zatáčky přišlápnout. Nevím, zda je to bahnem či utažením zatáček, ale někdy je před velkou lavicí šikana, která mě fakt mega zpomalí. Na odpal bych bez šlápnutí neměl rychlost. Každopádně ten airtime je pak úžasný. Některé lavice již kopnou jezdce do výšky a dálky, některé se skáčou do zatáčky, ale těch je jen pár. Tahle lajna se mi fakt líbí. Čistá, jednoznačná a jsou zde známky údržby.

A na závěr přichází černá DH trať. Musím se přiznat, že tu jsem si na trail biku užil snad nejvíc. Začátek není prudký, ale skoky, kořeny, kameny, všechno na sebe navazuje. Fakt paráda! Byť bylo po dešti, ten rock and roll byl zábavný. Kořeny se daly přeskočit, ty, které jsem trefil, jsem použil k dalšímu odrazu či usměrnění kola do správného směru. A jo, tady ve spodní části vynechávám dva nebo tři skoky, kde mám o sebe a svůj stroj již strach. Na endurku bych si je tam rád pinknul, ale na trail biku se zdvihem 130 mm na zadku jsem se už o nás bál. Tahle černá je sakra povedený, těžký, ale zároveň zábavný trail. Možná sem jezdí málo lidí, možná, že díky tomu není tak udusaný, ale jé ódou na duši bikerovu.

Kasina Ski & Bike Park nabízí možnost zapůjčení kol, a ne ledajakých (Santa Cruz), velké zázemí v servisní zóně a na kopci je muzeum Motorowérow. Moto kola se šlapátky různých výrobců ve sto vystavených exponátech skýtají pro duši technika mnoho a mnoho podnětů. Některé stroje jsou vystaveny v nálezovém stavu, ale většina již po rekonstrukci. K tomuto muzeu je přilehlá kavárna v moto stylu. Atmosféra je zde velmi líbezná.

Tohle místo rozhodně za návštěvu stojí.

KASINA SKI & BIKE PARK

web

vzdálenost z Prahy 608 km, z Ostravy 190 km

počet trailů 4

cena za lanovku 169 zlotých (jeden den, cca 950 Kč)

otevírací doba v sezoně čt–pá 12.00–19.00 hod., so–ne 10.00–17.00 hod.

ubytování www.stacjakasina.pl

Tohle berem!

Malopolsko nám opět ukázalo, že v Polsku jsou sice pro Čechy některá místa vzdálená tak, že to máme blíž do Alp, ale že sakra stojí za to je prozkoumat. Můžeme v nich najít milé lidi, klid, sportovní i kulturní vyžití, kouty dosud davy neprobádané – a skvělé trailové destinace. To vše navrch za příznivé ceny. A když nám k tomu našemu průzkumničení nabídne polská kuchyně nejeden nevšední zážitek, je tu o další důvod navíc.

Připravil: Ondřej Bílek

Foto: Petr Štuka a autor

FOTOGALERIE

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

The post MALOPOLSKO: Pokladnice bikových zážitků appeared first on iVELO.

Na vyhlášené hrusické koláče

Vaši etapu odstartujte v Říčanech. Pokud jste přijeli vlakem, prokličkujte skrze centrum a na severním okraji města se napojte na cyklotrasu 0026. Nejdříve minete Říčanské rybníky, následně projedete obcemi Světice a Všestary, až dorazíte do Mnichovic. Zde si můžete cestu zkrátit a jet rovnou přes Myšlín do Voděradských bučin.

Máte-li však rádi koláče, pak v Mnichovicích odbočte na cyklotrasu 0022. V Mirošovicích se dejte doleva na 0025 a po pár stech metrech již budete u kostelíku v Hrusicích vydýchávat krátké stoupání. Krom ilustrací Josefa Lady vás možná zaujme omamná vůně z pekárny u Sejků. Jejich koláče se těší takové oblibě, že za nimi jezdí lidé až z Prahy.

Voděradské bučiny přes hvězdárnu nebo Myšlín

Sacharidy v podobě koláčů doplněny a zpátky do sedla. K Voděradským bučinám se dostanete přes Ondřejov, kde na kopci Manda stojí známá hvězdárna, dílo architekta Josefa Fanty. Možností je také návrat do Mnichovic po NS Cestou kocoura Mikeše.

Rozhodnete-li se pro druhou variantu, zastavte se v zahradách Myšlín. Vzhledem k tomu, že jste na kole, zdejší vyhlášenou zeleninu nakupovat pravděpodobně nebudete, ale nic vám nebude bránit navštívit zahradní bistro, případně nakrmit ovce a pokochat se krásným výhledem u zvoničky.

Z Myšlína jeďte po cestě přes Třemblat a Zvánovice až k Lenhartově studánce. V tu chvíli již budete v centru jednoho z nejrozsáhlejších bukových komplexů ve středních Čechách. Mějte na paměti, že se nacházíte v národní přírodní rezervaci, proto využijte pouze značené trasy. Asi po deseti kilometrech se ocitnete zase v civilizaci, konkrétně v Louňovicích, odkud dojedete přes Svojetice a Tehov zpět do Říčan.

(red)

Střední Čechy

Je to královský region s jedinečnou atmosférou. Prozkoumat možnosti, inspirovat se, kam vyrazit na výlet, kde si dát kávu nebo kde se jen tak toulat přírodou, najít si mnoho tipů na výlety na kole, to vše můžete na adrese www.strednicechy.cz.

HRUSICE A OKOLÍ / FOTOGALERIE

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

The post STŘEDNÍ ČECHY – HRUSICE: Vyjížďka do Ladova kraje a Voděradských bučin appeared first on iVELO.

Protože Vysočina umí něco, co se dnes hledá stále hůř. Nabízí klidné silnice, minimum provozu, šotolinové cesty, které dávají smysl, a krajinu, která se mění doslova za každou zatáčkou.

Chvíli jedete hlubokým lesem, za pár minut se před vámi otevře údolí řeky nebo historické město. A než se nadějete, sedíte na zahrádce malé kavárny s espressem v ruce a přemýšlíte, proč jste sem vlastně nepřijeli už dřív.

Vybrali jsme tři gravelové okruhy, které ukazují Vysočinu pokaždé trochu jinak. Jeden vede kolem Dalešické přehrady, druhý vás provede údolím Oslavy a třetí spojí cyklistiku s architekturou i historií.

Kolem Dalešické přehrady

Gravel, který se neokouká

71 kilometrů | 875 metrů převýšení

Jsou trasy, které si pamatujete podle kopců. A pak jsou ty, které si zapamatujete podle výhledů. Okruh kolem Dalešické přehrady patří jednoznačně do druhé skupiny.

Z Náměště nad Oslavou vyrážíte po klidných silnicích, ale město za sebou necháte překvapivě rychle. První kilometry slouží jako rozehřátí. Pak se cesta začne nořit mezi lesy a šotolinové úseky střídají rychlé asfaltové spojky.

Najednou se mezi stromy objeví hladina Dalešické přehrady. První z mnoha okamžiků, kdy sáhnete po telefonu. Ne proto, že chcete sdílet fotku na sociální sítě. Prostě proto, že ten výhled stojí za zapamatování.

Wilsonova skála. Mohelenská hadcová step. Most přes Dalešickou přehradu. Každé místo má jinou atmosféru a žádný kilometr nepůsobí zbytečně.

Právě tohle je na Vysočině krásné. Trasy nejsou postavené tak, aby spojily bod A s bodem B. Jsou navržené tak, aby samotná cesta byla cílem.

Kam sesednout z kola? Po návratu do Náměště nad Oslavou doporučujeme zastávku v kavárně Pohodička, kde připravují výbornou výběrovou kávu a domácí dezerty. Pokud už přemýšlíte nad obědem, skvělou volbou je restaurace U Cafourků nebo Pizzeria a Ristorante Peperone.

Velké Meziříčí

Když se krajina mění každých pár kilometrů

71 kilometrů | 875 metrů převýšení

Na první pohled nenápadná trasa. Po pár kilometrech zjistíte, že právě to je její největší přednost.

Řeka Oslava vás zavede do hlubokých údolí, odkud se cesta znovu vyšplhá na otevřené pláně. Les vystřídají louky, louky historické vesnice a za další zatáčkou už projíždíte kolem románského kostela nebo staré tvrze.

Vysočina tady ukazuje svou nejklidnější tvář. Silnice jsou téměř prázdné. Povrch se střídá přesně v takovém poměru, aby vás jízda pořád bavila. Asfalt umožní zrychlit, šotolina zase připomene, proč jste vlastně vyrazili na gravelu.

Velké Meziříčí je navíc ideálním místem pro delší zastávku. Historické centrum, zámek i soutok řek Oslavy a Balinky dávají městu úplně jinou atmosféru, než by člověk čekal.

Kam na kávu? Vyzkoušejte Beauty Beast Café nebo oblíbenou Termosku. Na oběd doporučujeme restauraci Passage, případně zakončete den v minipivovaru Jelínkova vila, kde si po vyjížďce můžete dopřát poctivé řemeslné pivo.

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

Jihlavsko

Kde se potkává gravel s architekturou

75 kilometrů | 1018 metrů převýšení

Většina návštěvníků zná Jihlavu kvůli podzemí. Jen málokdo ale ví, že pár minut za městem začíná jeden z nejzajímavějších gravelových okruhů na Vysočině.

Cyklostezka podél řeky vás nenápadně vyvede z města. Pak přijdou Bransouze, Příseka a Brtnice.

Právě Brtnice je jedním z vrcholů celé trasy. Renesanční zámek, historické centrum a odkaz architekta Josefa Hoffmanna dávají výletu rozměr, který na cyklistických trasách nebývá samozřejmostí.

Když znovu nasednete na kolo, čeká vás další porce klidných silnic, lesních cest a výhledů, které vás budou nutit zastavovat častěji, než jste původně plánovali.

Tahle trasa není o výkonu. Je o objevování.

Kam po vyjížďce? Na výbornou kávu zamiřte do Paseky. Pokud už vám po celodenní jízdě vyhládlo, skvěle vaří v Kolničce. Den můžete zakončit v restauraci Jihlavský Parlament, která patří mezi oblíbená místa místních.

GRAVEL PO VYSOČINSKU

Gravel není jen o šotolině.

Je o krajině.

O zastávkách, které jste neplánovali.

O výhledu, kvůli kterému si sednete do trávy.

O kávě, která chutná nejlépe po sedmdesáti kilometrech.

A právě v tom je Vysočina výjimečná.

Neohromí vás jedním monumentálním zážitkem. Místo toho skládá desítky drobných okamžiků – tichou lesní cestu, pohled na hladinu přehrady, historické město, malou kavárnu nebo šotolinový úsek, který jako by nikdy neměl skončit.

A když se večer vrátíte domů, pravděpodobně si nebudete pamatovat průměrnou rychlost ani počet wattů.

Budete si pamatovat cestu. A právě proto stojí za to se na Vysočinu vracet.

Tyto tři trasy jsou jen malou ochutnávkou toho, co Vysočina nabízí. Další tipy na gravelové okruhy, mapy, GPX soubory i inspiraci pro vaše další vyjížďky najdete na www.gravel-paradise.cz.

FOTOGALERIE

The post Gravel podle Vysočiny: šotolina, lesy a dobrá káva appeared first on iVELO.

Projeli jsme společně Lenzerheide a okolí, Dolní Engadin, Davos a další lokace, ale ještě nekončíme. Je čas se zase posunout, protože Švýcarsko toho nabízí opravdu mnoho. Třeba údolí Saastal a Nendaz.

SAAS-FEE/SAASTAL

Vysoké hory v kompaktním balení

Saas-Fee a celé údolí Saastal přichází po Aletsch Areně jako kompaktnější, koncentrovanější varianta vysokohorského ježdění. Údolí lemované čtyřtisícovkami má kolem 80 kilometrů tras, ale počet tu rozhodně není hlavní argument. Důležitější je vertikální pocit: z Kreuzbodenu a Hohsaasu se jede s horami téměř na dosah ruky a s jasným vědomím, že každá chyba v technice ubere radost z dalších metrů.

Bike Skills Park Kreuzboden je dobrý začátek pro rodiny, děti i dospělé, kteří si chtějí srovnat postoj, práci s brzdami a průjezd klopenkami. Trift Flowtrail pak přidá plynulou jízdu z Kreuzbodenu směrem k Saas-Grundu, zatímco náročnější Hohsaas Trail dá smysl zkušeným jezdcům, kteří mají rádi dlouhý sjezd, vysokohorskou atmosféru a tvrdší podklad. V údolí fungují půjčovny horských kol a e-biků, vyjížďky s průvodcem i mapy tras.

Pro ty, kteří nutně nechtějí jen bikovat

Saastal je zároveň dobrou volbou pro smíšenou dovolenou. Dopoledne může patřit trailu, odpoledne pěšímu výletu, koupání u jezírka nebo sezení na terase, když nohy odmítají další výškové metry. Vesnice Saas-Fee je bez aut, Saas-Grund má praktičtější nástup k bike infrastruktuře a Saas-Almagell klidnější charakter pro ty, kdo chtějí po biku vypnout.

Ubytování lze řešit na certifikovaných bike-friendly adresách jako wellnessHostel4000, Montela Hotel & Resort nebo Revier Mountain Lodge; pro bikera je u nich podstatné zázemí typu uzamykatelného bike roomu, mycí stanice, nářadí, nabíjení elektrokol a speciálně navržené snídaně pro bikery, po které se dá vyrazit přímo do kopců. Saas-Fee se dá popsat jako destinace pro bikera, který hledá vysoké hory, ale nechce se ztratit v příliš rozlehlém areálu: vše je blízko, přehledné, a přitom dostatečně alpské.

ŠVÝCARSKO NA JEDNO KLIKNUTÍ

Bližší a aktuální turistické informace o Švýcarsku naleznete v češtině na webu Switzerland.com, kde si také můžete objednat tištěné mapy a brožury zdarma k zaslání poštou. Nezapomeňte sdílet též vaše zážitky ze Švýcarska na Instagramu s hashtagem #MojeSvycarsko a inspirujte tak ostatní k dokonalé dovolené.

NENDAZ

Walliská šířka pro silné nohy i klidnější dny

Závěr cesty ve Wallisu patří středisku Nendaz. Zdejší terén je vstupní branou do oblasti 4 Vallées a bikerům nabízí kombinací dvanácti tras a zhruba 200 kilometrů MTB tratí. Oproti Saas-Fee působí Nendaz otevřeněji, více jako síť možností než jako jedno údolí.

Tour de la Printse propojuje Nendaz, Veysonnaz, Siviez a Thyon 2000 a dá se jet v lehčí variantě s pomocí lanovek nebo jako poctivější verze na vlastní nohy. Tour du Mont-Fort přidává spojení směrem k Verbieru a La Tzoumazu a dokáže, že Nendaz není jen příjemné letovisko, ale reálný nástup do horského walliského terénu. Pro rodiny a méně výkonné bikery jsou důležité rodinné trasy, lesní úseky a e-bike okruhy, kde se dá pracovat s délkou dne. Zkušenější biker si naopak naplánuje delší den s výhledy, technickými úseky a návratem, při kterém se už neřeší, kolik se při cestě pořídilo fotek na Instagram, ale to, kde přesně začala pálit stehna.

Klidný režim zapnout!

Nendaz k bike dovolené přidává ještě jeden walliský detail: suonen, historické zavlažovací kanály, kolem nichž vedou pěší trasy a lehčí výlety vhodné na volnější den. Po intenzivním ježdění se dá program přepnout do klidnějšího režimu, přidat lokální gastronomii, wellness nebo krátkou procházku starší zástavbou vesničky.

Z hlediska ubytování je logickou volbou Hôtel Nendaz 4 Vallées & Spa, vhodný pro hosty, kteří chtějí po jízdě kvalitní regeneraci; při rezervaci je vhodné ověřit bike služby podle konkrétního balíčku a sezony. Pro bikera jsou důležité stejné detaily jako jinde ve Švýcarsku: bezpečné místo pro kolo, možnost umýt ho, poradit se nad trasou a večer doplnit energii bez zbytečného přesunu.

Švýcarsko jako bike dovolená, nejen seznam trailů

Těchto šest destinací ukazuje, proč Švýcarsko funguje jako bike dovolená, nejen jako soubor jednotlivých trailů. Každý region má jinou povahu, a právě v tom je jeho síla.

Porce lokalit číslo jedna

Dolní Engadin sedne jezdcům, kteří hledají přirozené singletraily, klidnější údolí a technické pasáže v syrovější krajině. Davos Klosters je volba pro bikery s chutí na dlouhé vysokohorské traily, výrazné převýšení a silnou singletrailovou tradici; ostatně region uvádí síť zhruba 700 kilometrů trailů a Alps Epic Trail patří k jeho největším tahákům. Arosa Lenzerheide s Churem pod značkou Bike Kingdom zase funguje pro skupiny s různou výkonností, protože kombinuje bikeparky, flowtraily, enduro, skill centra, pumptracky i rodinné možnosti v největší propojené bike oblasti Švýcarska.

Porci číslo dva uzavírá Nendaz

Aletsch Arena přidává sportovní jízdu s výhledy na Velký Aletschský ledovec, více než sto kilometrů tras, Stoneman Glaciara i Flowtrail Wurzenbord. Saastal je kompaktní vysokohorská volba pro techniku, bike skills park a intenzivní dny mezi čtyřtisícovkami. Nendaz na závěr otevírá walliskou šíři 4 Vallées, delší okruhy, e-bike výlety i lehčí varianty pro dny, kdy má mít dovolená volnější tempo. Ve Švýcarsku se tak nemusí volit mezi sportem, nebo pohodlím. Může se naplánovat den, který dá tělu zabrat, a přesto skončí na pohodu: s čistým kolem, suchými věcmi, dobrou večeří a plánem na další ráno. Právě v tom je švýcarská výhoda.

UŽITEČNÉ WEBOVÉ ODKAZY PRO BIKERY

• Švýcarsko a horská kola: trasy, nabídky, Swiss Bike Hotels a praktické info pro plánování – www.switzerland.com
• praktické informace k MTB ve Švýcarsku: značení tras, bezpečnost, pravidla na stezkách, půjčovny – www.myswitzerland.com/information-on-mountain-biking
• předpověď počasí: web i mobilní aplikace – www.meteoswiss.ch
• Dolní Engadin: mountainbike trasy, Pure Alpine Trails, trailové tipy a bike program v oblasti Scuol, Zernez a okolí – www.engadin.com
• Davos Klosters: singletraily, trailová mapa, Alps Epic Trail, Bahnentour a bike hotely – www.davos.ch/leto
• Arosa Lenzerheide Chur/Bike Kingdom: traily, bikeparky, trailová aplikace, akce a aktuální informace z regionu – www.bikekingdom.ch
• Aletsch Arena: bike trasy, Stoneman Glaciara, Flowtrail Wurzenbord, bike parky, půjčovny a e-bike nabíjení – www.aletscharena.ch/mountainbike
• Saas-Fee/Saastal: traily v údolí Saas, Bike Skills Park Kreuzboden, Trift Flowtrail, bike škola a bike-friendly ubytování – www.saas-fee.ch/biking
• Nendaz: MTB a e-bike trasy, Tour de la Printse, Tour du Mont-Fort a rodinné okruhy – www.nendaz.ch

NENDAZ A ZBYLÉ LOKACE / FOTOGALERIE

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

The post BIKOVÉ ŠVÝCARSKO: Šest alpských regionů, kde trail pokračuje i za horizont (část třetí) appeared first on iVELO.

Právě rozmanitost je jednou z největších výhod Špindlerova Mlýna. Na několika kilometrech se vystřídají horské louky, hluboké lesy i otevřená panoramata. Nemusíte být vyznavačem extrémních trailů ani profesionálním závodníkem. Stačí nasednout a během pár minut zjistíte, že zdejší krajina umí nabídnout různorodé profily. Špindl je friendly i pro milovníky dvou kol bez velkých tréninkových ambicí – na hřebeny pomohou lanovky. Kola vyvezou zdarma.

Gravel: dobrodružství začíná tam, kde končí asfalt

Pokud ke Špindlu nějaký typ kola sedí, tak je to právě gravel. Kombinace asfaltových úseků, lesních cest a klidnějších šotolinových spojek vytváří ideální terén pro dlouhé vyjížďky do okolí.

Doporučená trasa přes Strážné a Černý Důl je 55 km dlouhým okruhem s převýšením 1347 metrů. Z centra města směrem na Strážné hned v úvodu připomíná, že se nacházíte v horách. Profil trasy ze Svatého Petru přes Hromovku po panelové cestě opravdu prověří stehenní svaly. Po úvodním poměrně dlouhém stoupání ale kopec střídají kratší odpočinkové úseky a krajina se postupně otevírá do horských luk a výhledů na okolní svahy. Sjezd ke Stráženskému lomu je pak odměnou.

Odtud pokračuje přírodní cesta kolem Hanapetrovy paseky na Lesní boudu, chatu Mír a do Černého Dolu. Přicházejí rychlejší pasáže po lesních cestách a úseky, které jako by vznikly právě pro gravel – plynulá jízda, minimum provozu a rychlý rytmus.

Návrat z Černého Dolu kolem místního vápencového lomu na Lánov a zpět přes Strážné do Špindlu nabídne další porci převýšení i změny povrchu. Celkově jde o trasu, která kombinuje sportovní charakter s objevováním méně známých částí Krkonoš. Vzhledem k délce a převýšení je vhodná pro ty, kdo už mají „něco najeto“.

Horské kolo: Rovinka a Horní Mísečky nezklamou

Druhý tip míří na klasické horské kolo. Trasa ze Špindlerova Mlýna přes Rovinka na Horní Mísečky patří mezi osvědčené krkonošské klasiky. Po startu ve Špindlu se silami příliš nešetří – cesta rychle stoupá a dává pocítit horský charakter terénu. Výjezd přes Labskou směrem na Rovinka odmění cyklisty stále lepšími výhledy a postupně také klidnější atmosférou, na hony vzdálenou od ruchu horského střediska.

Z Rovinek pokračuje cesta směrem na Horní Mísečky po širokých lesních cestách s příjemným rytmem. Nejde o technicky náročný terén, spíše o plynulou jízdu a radost z pohybu v horské krajině. A z Míseček? Sjezd zpět dolů po vodovodní cestě nebo pro ty, kdo ještě touží po dalších kilometrech, navíc výšvih nahoru na Zlaté návrší.

Silnice: ani tady nebudete trpět nedostatkem

Pokud jste milovníky úzkých plášťů, i tady má Špindl řešení – třeba ikonických 9 km stoupání od bílého mostu na Špindlerovku. Koneckonců právě touto trasou se město zapojilo do projektu Dám respekt Romana a Michaely Kreuzigerových, jehož cílem je zlepšit bezpečnost cyklistů na českých silnicích, kde ročně dochází k tisícům nehod.

A právě tohle je možná největší síla letního Špindlerova Mlýna. Nabízí trasy pro cyklisty bez ohledu na to, jestli přijedete za vrcholným sportovním výkonem nebo za zážitkem a jestli v autě máte gravel, horské kolo nebo silničku. Ve všech případech si tu pohyb na dvou kolech užijete.

Cyklista i kolo tu budou jako v bavlnce

Co chybí k naprosté spokojenosti? Cyklistům ve Špindlu nic – cyklo friendly hotely tu mají jak bezpečné úschovny kol, tak i zázemí pro jejich mytí nebo servis. Přímo ve městě je také několik nabíječek pro elektrokola, aby do kopců mohli za dechberoucími výhledy vyrazit s tréninkovou skupinou i ti, kdo nemají našvihané stovky kilometrů. Nejen elektrokola tu jde také zapůjčit. A pokud se plánujete v technice zdokonalit, pomocnou ruku podá třeba Krkonošská Bajkovna nedaleko Srubu pod Medvědínem.

Feeling naprostého ráje doladíte výbornou večeří se skvělou sklenkou vína nebo vychlazeným pivem a také třeba hodinkou relaxace v některém z wellness center. Po hodinách v sedle si trochu toho rozmazlování zaslouží každý sportovec.

Tipy na trasy včetně GPX ke stažení

Na kola s dětmi: plusové body i příjemné rodinohodiny

Kromě ideálního místa pro tvrdý trénink je Špindl i destinací vhodnou pro „natočení rodinohodin“. Že nechcete kola dětem zošklivit? Zrovna tady to vůbec není nutné. S výjezdem do horních partií pomohou lanovky. Některé hotely je v letní sezoně nabízejí zdarma k pobytu. A kola? Ta tady vyvezou bezplatně všem.

Trasy vhodné pro rodiny s dětmi jsou tu rozmanité, od krátkých, rovinatých až po středně obtížné. Všechny jsou ale bezpečné a zároveň poučné a dostatečně zajímavé pro děti všech věkových kategorií.

Jízdu na kole můžete vykompenzovat relaxem na některém z piknikových míst, děti se zabaví na okolních hřištích a zurčení čiré vody můžete chvíli pozorovat třeba z nové lavičky na soutoku nedaleko restaurace Myslivna.

mestospindleruvmlyn.cz

Špindlerovská Cyklovýzva

Letní soutěž o hodnotné ceny není pro každého. V sedle kola je potřeba zdolat jeden z okolních vrcholů (Zlaté Návrší, Vrbatova bouda, Přední planina, Špindlerovka nebo Medvědín) a vyfotit se na nejvyšším bodě trasy.

Času na zapojení je dost. Soutěž končí posledním srpnovým dnem a na vylosované čekají pobyty na zdejších hotelích včetně wellnessu, večeře, vstupenky na místní adrenalinové a zábavní aktivity. Ale i helma a brýle POC. Detailní podmínky soutěže i trasy výjezdů jsou na webu města Špindlerův Mlýn, tak hurá do toho!

mestospindleruvmlyn.cz

FOTOGALERIE

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

The post Špindl na dvou kolech: Tipy na trasy pro gravel, horské kolo i silnice appeared first on iVELO.

Po Davosu se krajina Graubündenu nezavírá, naopak se rozjede do širšího herního pole: Arosa Lenzerheide s Churem vystupuje pod společnou značkou Bike Kingdom. Název by mohl znít přehnaně, jenže tady má oporu v infrastruktuře.

AROSA LENZERHEIDE A CHUR

Bike Kingdom pro každý styl jízdy

Jak to tady vypadá? Tři oblasti, dvě bikeparkové zóny, přes 50 trailů různých úrovní, skill centra, pumptracky, bike školy a bike aplikace do mobilu dávají dohromady místo, kde se dá jezdit bez složité logistiky.

Lenzerheide je tvrdší a sportovnější část příběhu. Bike Kingdom Park nabízí pět freeridových trailů od lehké FLOWline přes PRIMEline a SHOREline až po náročné černé tratě STYLEline a World Cup STRAIGHTline. Tady se ukáže, kdo brzdí pozdě a kdo jen odvážně mluví u snídaně!

Není biker, který si to svoje nenajde

Arosa přináší vzdušnější horský charakter, delší přejezdy přes louky a lesy, přístup k Bear Mountain a pocit, že trasy nejsou zavřené v jednom areálu, ale rozprostřené po celém horském prostoru. Chur k tomu přidává městský nástup: dopoledne káva v historickém centru, za chvíli první zatáčky nad městem na vrcholu Brambrüesch a odpoledne návrat dolů.

Bike Kingdom je dobrá volba pro skupinu, kde každý jezdí trochu jinak. Jeden chce flowtrail, druhý enduro, třetí e-bike výlet a někdo další potřebuje den s lehčím programem. Vedle kol tu fungují pěší túry, koupání u Heidsee, rodinné aktivity v Arose nebo odpočinkové půldny ve městě. Zdejší nabídka není jen o kilometrech, ale o systému: mobilní aplikace pomáhá s orientací v regionu, traily mají jasný charakter, bike školy doplňují techniku a hotely drží standard, který biker večer ocení.

Kam složit hlavu?

V Arose stojí za zmínku Valsana Hotel Arosa jako Swiss Bike Hotel s důrazem na moderní komfort, wellness a udržitelnější provoz; v Lenzerheide dávají smysl Sunstar Hotel Lenzerheide, Hotel Schweizerhof Lenzerheide nebo Revier Mountain Lodge Lenzerheide. To hlavně pokud chce jezdec zůstat blízko trailů, jezera a parkové nabídky.

SWISS BIKE HOTELS: ZÁZEMÍ, KTERÉ OCENÍTE

Swiss Bike Hotels jsou ubytování zaměřená na cyklisty, která nabízejí víc než jen postel po dni v sedle. Podle kritérií Switzerland Tourism u nich můžete počítat s místem na čištění kola, základním nářadím pro drobné opravy, praním sportovního oblečení přes noc, možností sprchy v den odjezdu, vydatnou snídaní a na vyžádání i balíčkem na cestu. Důležité jsou také mapy, tipy na trasy, informace o počasí a bezpečnosti i spolupráce s místním bike shopem kvůli servisu, půjčení kol nebo organizovaným vyjížďkám. Pro bikery tak fungují jako praktická základna, kde se řeší přesně ty detaily, které rozhodují o tom, zda další den začne hladce.

ALETSCH ARENA

Traily s ledovcem v zádech

Z Graubündenu se alpský příběh posune do Wallisu a najednou se jede v jiném měřítku. Aletsch Arena nestaví na dojmu velkého bike resortu, ale na síle místa. Velký Aletschský ledovec, nejdelší údolní ledovec Alp zapsaný na seznamu UNESCO, leží v záběru jako měřítko času, proti kterému vypadá biker na hřebeni nicotně.

A právě proto tu jízda působí zcela jinak. Přes 100 kilometrů tras se pohybuje v prostoru vesniček Riederalp, Bettmeralp a Fiescheralp, často s výhledy, které zpomalí i jinak soutěživého jezdce. Celá Aletsch Arena je bez automobilového provozu, takže pohyb na kole je zde ještě pohodovější. Flowtrail Wurzenbord je dobrým vstupem pro jezdce, kteří chtějí jistý terén a zábavnou stopu. Stoneman Glaciara naopak přidává rozměr výzvy: vícedenní formát pro silnější nohy a zkušenější bikery. Do bike putování se hodí přidat návštěvu vyhlídek Moosfluh, Bettmerhorn nebo Eggishorn.

Pro české turisty má Aletsch Arena ještě jeden bod k dobru: nemusí se tu celý den tlačit výkon. Lze ji pojmout na dvě až tři noci ve vyšší poloze, s jedním sportovnějším dnem, jedním technickým trailem a jedním lehčím výletem s rodinou nebo kamarády. Horské vesnice mají pomalejší tempo a po Davosu či Lenzerheide působí jako dobré nadechnutí.

Ubytko hledejte podle bike služeb

V rámci ubytování se vyplatí hledat certifikované či bike-friendly hotely a lodges přímo v Bettmeralpu nebo Riederalpu, aby odpadly zbytečné přesuny z údolí nahoru. Praktickou volbou je Hotel Aletsch v Bettmeralpu, případně další místní ubytování s úschovnou kol a napojením na bike služby; u tohoto regionu je dobré při rezervaci výslovně ověřit servisní detaily, protože právě poloha v horské vesnici rozhoduje o tom, jak pohodlně začne další den.

UŽITEČNÉ WEBOVÉ ODKAZY PRO BIKERY

• Švýcarsko a horská kola: trasy, nabídky, Swiss Bike Hotels a praktické info pro plánování – www.switzerland.com
• praktické informace k MTB ve Švýcarsku: značení tras, bezpečnost, pravidla na stezkách, půjčovny – www.myswitzerland.com/information-on-mountain-biking
• předpověď počasí: web i mobilní aplikace – www.meteoswiss.ch
• Dolní Engadin: mountainbike trasy, Pure Alpine Trails, trailové tipy a bike program v oblasti Scuol, Zernez a okolí – www.engadin.com
• Davos Klosters: singletraily, trailová mapa, Alps Epic Trail, Bahnentour a bike hotely – www.davos.ch/leto
• Arosa Lenzerheide Chur/Bike Kingdom: traily, bikeparky, trailová aplikace, akce a aktuální informace z regionu – www.bikekingdom.ch
• Aletsch Arena: bike trasy, Stoneman Glaciara, Flowtrail Wurzenbord, bike parky, půjčovny a e-bike nabíjení – www.aletscharena.ch/mountainbike
• Saas-Fee/Saastal: traily v údolí Saas, Bike Skills Park Kreuzboden, Trift Flowtrail, bike škola a bike-friendly ubytování – www.saas-fee.ch/biking
• Nendaz: MTB a e-bike trasy, Tour de la Printse, Tour du Mont-Fort a rodinné okruhy – www.nendaz.ch

LENZERHEIDE A OKOLÍ / FOTOGALERIE

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

The post BIKOVÉ ŠVÝCARSKO: Šest alpských regionů, kde trail pokračuje i za horizont (část druhá) appeared first on iVELO.

Do Ustky v Pomořanském vojvodství jsme se přesunuli z první části naší polské mise (reportáž čtěte zde), z Národního parku Tucholské bory, necelé dvě hodinky cesty. A hned první den nám místní moře a pobřeží předložily vše, pro co je tak snadné se do nich zamilovat. Širokánské pláže, jemný písek, nic moc lidí, divokost moře, co se snažilo velkými vlnami rozbít pobřeží, nespoutanost počasí.

Přeplněno? Naopak!

Je to nádherný pohled, je krásné tu být, současně ale i trochu smutné. Vždyť co by za takový přírodní kapitál dala většina klasických přímořských letovisek – tady jsme ale na severu, je tu chladněji, vzduch i voda, počasí není stálé. Máte-li štěstí a trefíte třicítky, užijete si i tu dovolenkovou klasiku. A nebude tu nikdy přeplněno, deka na dece, pronikavý zápach opalovacích krémů, co vezmu vůni přírodě.

Ale i když to „chytnete“ jako my, tedy skorodvacítky a větrno, není vůbec proč smutnit. Naučí vás to užít si pláž a moře jinak. Neleželi jsme, ale hráli jsme si – když dáte dohromady malé, 2,5leté dítě a písek, najde se spousta zábavy, co strhne i dospělé a uvědomělé. Běhali jsme do vody a utíkali před vlnami, stavěli hrady, hloubili jámy, hulákali, blbli jak malí všichni tři. Do vody jsme stejně vlezli, to se musí, smočit se, kdekoliv jsme a jakékoliv je počasí.

Po kochání čas na spánek

A pak jsme jen tak seděli a civěli na úžasný západ slunce, pod nímž se rozbíjely velké vlny do malých kapek. Nevybavuji si moc takových, a že už jsem takhle civěl leckde. Nádherné přírodní divadlo, co je i bez herců lepší než jakékoli drama či komedie, romantická fraška.

Čas obléci mikiny, vrátit se, konečně vynosit tašky z auta, dát kola do garáže pro ně určené – a padnout spánkem spravedlivých. Je to paradox. Krása, co nabíjí i vyčerpává současně.

Písečný den

Včera jsme na kolech seděli. Teda jezdili, dnes přijde den bez nich. Rozhodnutí to ale nebylo takhle plánovité. Chystali jsme se hned první den zvednout nejzářivější diamant „naší“ oblasti – pohyblivé písečné duny u polského letoviska Łeba ve Słowińském národním parku. Unikátní přírodní úkaz, jemuž se přezdívá Baltská Sahara. A když už, tak na nejznámější dunu Łącka Góra, jejíž výška přesahuje 40 metrů a která stále postupuje do vnitrozemí, bere si strom za stromem. Jednou se možná stane, že dosáhne až k jezeru Łebsko, ale to bude muset být dlouhá ke třem kilometrům. Jen takhle úzký pás země tu dělí slanou vodu od sladké.

Potom, co zaparkujete na parkovišti Rąbka na kraji Łeby, můžete k duně Łącka Góra dojít pěšky, dojet na kole nebo se nechat za poplatek dovézt elektrickým vozíkem zvaným melex. Tam a zpět to je kolem 12,5 km s převýšením 59 m. Zvolili jme mix. Kola jsme nechali doma s tím, že by mohla být spíš na obtíž (potvrdilo se). K duně nás dovezl melex lesem, zpět jsme to vzali pěšky po pobřeží a pak kus lesem po příjemné stezce, z níž jsme viděli proudit melexy sem a tam.

Písek všude

Byla to za nás skvělá volba. Jízda vláčkem potěšila malou, tím i nás. Potom jsme se brodili jemným pískem duny až na její vrchol, celkem si tu jeden mákne. Nahoře jsme na jedné straně viděli moře, na druhé jezero, kolem nás jen písek. Asi nemusím připomínat, že spojením písku a dítěte vznikne cosi, co vás vtáhne, chytí a co požírá čas. Pouštěli jsme písek z dlaní do větru, hloubili jámy, váleli sudy, honili se, padali, sjížděli po zadku svah a zas se hrabali nahoru. Hodina tu uteče jak nic a po návratu domů můžete začít stavět dům. Písku v oblečení, batohu i tělesných otvorech přinesete fakt hodně.

Ustka – čas na procházku

Kdo zvolil kolo, dostal se k duně, zaparkoval, prohlédl, vzal kolo a jel zpátky, po cestě zaparkoval, došel se podívat na pláž a zas vzal kolo a vrátil se. My jsme se krásně prošli po pláži, ráchali se ve vodě a hledali jsme jantary. Za nás lepší volba takto – kolo může přijít odpoledne. Nebo zítra.

Jeden se ale v tom hlubokém jemném písku, co uhýbá pod nohama, celkem nadře, navíc jsme na duně a u moře poblíž strávili hodně času. A tak jsme na odpoledne zařadili procházku Ustkou – návštěvu muzea jantaru (Muzeum Bursztynu, https://muzeumbursztynuustka.pl/) a majáku Latarnia Morska (www.ustka.info.pl/atrakcje/latarnia-morska).

A taky jsme si dali jednu z věcí, co si tu prostě musíte dát – gofry. Prostě vafle na mnoho způsobů (u nás vyhrálo čerstvé ovoce a šlehačka). Chutnají jako nikde. Později jsme přidali i zapiekanki. Jo a taky jsme koupili mléčné karamelky krówky. Taky v mnoha provedeních. To se tu taky musí, krówky jsou tu doma.

Večer jsme využili zázemí hotelu, zařadili bazén a saunu (ta tu na rozdíl od vzduchu a vody na místní pláži má normální teplotu), večeři, hernu a… Jo, zas to bylo předčasné. To usnutí. Kdy já tu knížku přečtu…

Praktické informace – parkování a vstupné

Vyplatí se přivstat – ráno v devět hodin jsme byli v Łebě páté auto na parkovišti (zpoplatněném) Rąbka (pozor, vyslovuje se „rombka“, to kdybyste se třeba ptali na směr) a na duně jsme dováděli skoro sami. Když jsme se kolem jedné vraceli, bylo velké parkoviště plné a u kasy u vstupu fronta, lesní stezka plná. Ve špičce tu auta mnohdy čekají na příjezdové cestě, než se uvolní místo na parkingu.

Za vstup do Słowińského národního parku se platí malý poplatek – 9 zł za dospělého, 5 zł za děti. Jde to i online, ale museli byste mít účet u polské banky. Takže jsme platili na místě u kasy. Naštěstí tu ráno ještě nebylo moc lidí. Lze ale využít i QR kód na místě.

Chcete-li se svézt melexem, musíte si koupit jízdenku – za jednosměrnou jsme zaplatili 35 zł za dospělého, Emička ještě nedorostla do placené výšky.

Po svatojakubské na kole

Včera den bez kola, dnes na kole, to dá rozum. Měli jsme připravené dvě trasy a nakonec na poslední chvíli sáhli po té, co se ukázala jako náš hřeb místních cyklistických možností. Moc nás bavila, asi i proto, že se nám povedlo dobře trefit směr. Stručně: na začátek méně zábavný přesun, byť zajímavý, pak hravá lesní stezka a nakonec parádní bistro.

Vyrazili jsme přímo od hotelu, cyklostezka vedla hned před ním. Snadno nás vytáhla z města na periferii, tady jsme vyměnili asfalt a beton za písčitou lesní cestu. Potkávali jsme hodně cyklistů, jejich množství postupně řídlo, ale stejně jich za celý výlet bylo dost. Na kolech se tu jezdí dobře a hodně.

Po náspech bývalé dráhy

Netrvalo dlouho a cesta se narovnala do přímky. Dorazili jsme na cyklostezku nazvanou Szlak Zwiniętych Torów. Stezka složených kolejí – nebo vytrhaných, ale to je jedno. Prostě jedeme po bývalé dráze, což je patrné jak z roviny, tak z dlouhých rovných úseků, náspů, co nás hlavně v lese vyvyšují nad okolní krajinu. Povrch je místy přírodní, místy betonový. Je to zajímavé, to určitě, ale po jisté době i lehce ubíjející. Takže vítáme přestávku u dětského hřiště v Machowinku.

Stezka je celkem dlouhá 31,2 km s převýšením 82 m, my ji opustíme dříve, v obci Balamatek. Mohli bychom si to protáhnout jen o pár kilometrů a dojet do Słowińského národního parku k jezeru Gardno a pak do městečka Rowy. Jenže jsme museli zohlednit denní režim Emičky. A tak jen zmíním, že z Rowy pokračuje jiná cyklostezka do Czołpina a odtud dál k duně Łącka Góra a do Łeby, na naše včerejší místa. Možností tu je hodně.

Stezky borovými lesy

My jsme z Balamateku přetrpěli kus po silnici do Debiny, takového vlastně klasického přímořského letoviska, co je krásně usazené v borových lesích, stejně jako následující Poddabie. A to už jsme byli na Słupské trase sv. Jakuba, jež je součástí Pomořské cesty vedoucí po polském pobřeží. No a tady to bylo parádní! Stezka borovým lesem, hravá, houpavá, jednou doleva, jindy doprava, často po písku. A jako bonus nás to občas vyplivlo na kraj lesa, na okraj strže nad mořem, co odtud byl fantastický pohled.

Dost často jsem tu zažil zvláštní pocit, kdy jedete lesem, co vypadá jak u nás, a říkáte si, jak nezvykle hlasitě šumí. Jenže to šumí moře pár metrů od vás, vy ho jen nevidíte. Po cestě jsme potkali i další velkou dunu. Prostě nádhera, kterou osadilo třešinkou bistro a jedinečný párek v rohlíku. Na našem cyklistickém účtu přibylo necelých 30 km a okolo dvou stovek výškových metrů.

Je tady dálková trasa EuroVelo 10

Odpoledne šup do města na zmrzlinu a podívat se na vojenskou památku Bunkry Blüchera Twierdza Ustka, šup do bazénu, šup na večeři – a kniha zas zůstala zavřená.

K dnešnímu dni doplním jednu praktickou informaci. Po pobřeží tu vede dálková trasa EuroVelo 10 – Cyklostezka Baltského moře. Můžete se na ni při výletech napojit a zase ji opustit, ale kdo má rád dálkové výpravy, najde v ní skvělou společnici.

Zoo na rozlučku

Je tu den návratu, devět hodin cesty domů. Jenže tu nechceme nechat víc, než je nutné. Takže ráno brzy budíček, rychlá snídaně, kola, odrážedlo a honem k moři. Dvě hodiny tu utečou jako nic.

Potom přijde čas vyrazit na druhou naplánovanou trasu na kolech, jejímž cílem a současně dělítkem na poloviny je Dolina Charlotty, rozsáhlý resort uprostřed pomořanských lesů. Jednak je tu luxusní hotel, jednak spousta zábavy – fokárium s lachtany, vodní zoo, komplex Bali Indah s replikami balijských chrámů, divadla, tradičních domů a soch, restaurací s autentickou kuchyní (vše navržené indonéskými umělci), krajina loutek, dětská hřiště… Cesta sem vede vesnicemi, loukami a mezi stromy podél řeky Słupia, co ale není moc vidět. Více informací najdete zde www.dolinacharlotty.pl.

Vybrali jsme si zoo. Za kasami přišla zrada – nafukovací hrady. Hned několik. Tohle ukážete 2,5letému děcku a zoo je zapomenuto. Takže posedíme, kocháme se klouzajícím potomkem. Pak dojdeme k restauraci, kde se dají pořídit jízdenky na loďku, co vás proveze po okruhu a nechá nahlédnout do výběhu se zvířaty. My se po stejném okruhu projdeme, po všech těch výbězích zařadíme dětské hřiště a zmrzlinu a vrátíme se po druhém břehu řeky k autu. Příjemných 28 km, jen už v sedle ne tak zábavných jako včera.

Ne naposledy

Kola do auta, do ruky volant, po půlnoci doma. Polská mise skončila. Zažili jsme moře jako ještě nikdy. Ano, je to kus cesty, ano, není tu tak teplo, stálé počasí, teplá voda. Ale právě to je nakonec plus pro toho, kdo dokáže tyhle podmínky využít. Tady se nemusíte jen pasivně smažit na pláži a přes oběd utíkat za klimatizací schovat se před výhní, abyste se odpoledne zas vrátili ležet a smáčet a mazat krémem a ten zas oplachovat v moři. Místní klima nabízí víc – můžete dělat zmíněné a neshořet u toho. Ale taky se můžete sebrat a jít, jet na kole nebo autem na zajímavý výlet, místo. Můžete si moře užít mnohem aktivněji. Můžete se ho naučit vnímat jinak. Nám se tohle všechno asi povedlo. A líbilo. A tak prsty už lehce nedočkavě běhají po mapě, zabodávají se třeba ke Gdaňsku a podobně. Tady na severu Polska je moc dobře.

Rudolf Hronza

Foto: autor a Eva Svobodová

Jantary

Oblíbená záliba turistů je hledání jantarů na plážích, kam je vyplavuje moře. Námi navštívená oblast je touhle kratochvílí vyhlášená. V Ustce najdete i muzeum jantaru (Muzeum Bursztynu), které jsme odpoledne po písečné misi navštívili. Dozvěděli jsme se, jak jantar vůbec vznikl, a také viděli, co vše se z něj dá umělecky a šperkařsky ztvárnit.

Baltský jantar vznikl fosilizací pryskyřice z pravěkých jehličnanů. Subtropické klima způsobilo nadprodukci pryskyřice, která zatvrdla. Řeky ji odnesly do moře, kde ji pohřbily sedimenty (a začal proces, jehož výsledkem bylo ztvrdnutí pryskyřice na jantar). Pryskyřice prýštící z poraněných stromů do sebe často zachytila hmyz, kapradiny či vzduchové bubliny. Takové kousky jantaru jsou velmi zajímavé. Kromě sběru na plážích (typické právě v Polsku) se jantar těží i průmyslově, například povrchovým dolováním. V muzeu se dozvíte mnohem víc, třeba i to, jak jantar rozeznat. Nám se ho nepovedlo najít, i když jsme tu byli ve vhodné době (po bouřkách), což potvrdilo i několik hledačů, co jsme je na plážích potkávali.

Muzeum Bursztynu v Ustce https://muzeumbursztynuustka.pl/

Město Ustka

Přímořské letovisko se vším všudy – s plážemi, promenádou, stánky, atrakcemi, výlety na lodích a podobnými lákadly. Kdo chce po příjemném dnu jen tak střídat nohu s nohou, zastavit na drink, zajít na večeři u moře nebo třeba koupit tretku u stánku, má spoustu příležitostí. A také je Ustka přímořskými lázněmi, kdysi nazývanými Nowe Słupsk, Postomin nebo Słupioujście. Leží schovány v lesích Slowińského národního parku a jsou bohaté na přírodní minerální vody a peloidy. Základním léčivým faktorem je zde drsné pobřežní klima, jež zmírňují lesy svažující se k moři. Tato přirozená borová clona působí za pomoci větrů jako aerosol, rozprašující éterické oleje. Lázeňští hosté v Ustce vdechují soli jódu, vápníku a hořčíku, kterými je zdejší vzduch prosycen.

Více o městě na polsko.travel

Bunkry Blüchera Twierdza Ustka

Blücherovy bunkry jsou komplexem opevnění postavených ve 30. letech 20. století. Nacházejí se poblíž vjezdu do přístavu Ustka u západního vlnolamu. Na duně tyčící se nad okolím bylo v horním patře bunkru postavení pro dělo ráže 105 mm na otočném podstavci a výklenky pro dělostřelecké granáty. Ve spodním patře pak byly ubikace pro posádku a chodby propojené s bunkry pro řízení palby a velení. Nyní zde najdete interaktivní expozici s figurínami, uniformami, zbraněmi, multimediálními efekty a 3D filmy. To vše umožňuje návštěvníkům lépe pochopit historii poslední války a vidět, jak vypadalo bombardování nebo útok jedovatým plynem. Název Blücherovy bunkry odkazuje na polního maršála Blüchera, velitele 5. pomořského husarského pluku, spojeného se Słupskem.

www.bunkryustka.pl

Pár tipů navíc

Ubytování

Doporučit můžeme hotel Jantar v Ustce, situovaný kousek od moře. S cyklisty se tu počítá jak bezpečnou úschovou kol a tipy na trasy, tak třeba i základním nářadím k dispozici. Pro odpočinek nebo při špatném počasí lze využít bazén, saunu, fitness, praktická je bezplatná služba praní nebo za speciální, výhodnější ceny na cyklisty zaměřené masáže.

https://jantar-ustka.pl/

Restaurace a cukrárny v Ustce, co stojí za hřích

(doporučeno místními)

Cafe Mistral www.cafemistral.ustka.pl

Bar Meduza https://meduzaustka.pl/

Taverna Columbus https://tawerna.columbus.pl/

Cestou sem nebo domů

Muzeum Kultury Ludowej Pomorza w Swołowie je jednou z nejnovějších kulturních institucí v Pomořanském vojvodství. Bylo založeno v roce 2008, shromažďuje a prezentuje sbírky týkající se historie Středního Pomořanska, jakož i hmotné a nehmotné kultury regionu. Každý čtvrtek tu jsou nějaké atrakce pro děti nebo trh s lokálními výrobky, na místě je i restaurace.

https://muzeum.swolowo.pl/

MISE POLSKO – USTKA / FOTOGALERIE

The post Rodina a kolo, mise Polsko, část druhá: Pláže, nebo kolo? Co takhle obojí? Okolí města Ustka je pro to jako stvořené appeared first on iVELO.

DOLNÍ ENGADIN

Přirozené traily bez zbytečného hluku

Začít svou vlastní švýcarskou misi dává smysl v Dolním Engadinu. Údolí řeky Inn kolem Scuolu a Zernez je pro bikery, kteří nechtějí mít Alpy naservírované příliš uhlazeně. Krajina je tu „suchá“, světlá, místy skoro drsná, vesnice drží pohromadě kamenné domy zdobené sgrafity a traily mají spíš přirozený charakter než parkovou geometrii.

Region pracuje s pojmem „Pure Alpine Trails“ – více než 500 kilometrů značených tras a přírodních trailů dává prostor pro krátkou rozjížďku i vícedenní plán. Dolní Engadin umí ovšem nabídnout i klidnější e-bike okruhy, výlety mezi vesnicemi, zastávku u hradu Tarasp nebo regeneraci v minerálních lázních Bogn Engiadina ve Scuolu. Právě tenhle kontrast je pro českého bikera přitažlivý: dopoledne technika a prach na nohách, večer teplá voda, lokální kuchyně a ticho po dni v sedle. Jako praktická základna se hodí Hotel Bellaval, vedený jako bike hotel se zamykatelným prostorem pro kola a možností mytí po jízdě.

DAVOS KLOSTERS

Hlavní alpská aréna pro dlouhé singletraily

Z Engadinu se cesta přirozeně stáčí do regionu Davos Klosters, a tady se tón změní. Zatímco Scuol svádí k objevování údolí a tichých bočních tras, Davos Klosters má energii velké horské arény. V bikové komunitě si drží pověst jednoho z nejsilnějších singletrailových míst Alp.

Síť přes 700 kilometrů tras obsáhne bikery, kteří chtějí polykat dlouhé švýcarské kilometry, i ty, kteří plánují den podle sjezdů a technických pasáží. Alps Epic Trail Davos patří k trasám, kvůli nimž se sem vyráží cíleně: nejdelší singletrail Švýcarska (IMBA Epic Trails) z Jakobshornu do Filisuru, s pocitem skutečné horské jízdy, nejen přejezdu mezi atrakcemi. Pro ambicióznější návštěvníky je magnetem Bahnentour: ultimátní enduro zážitek s 10 000 výškovými metry v kombinaci s lanovkami, výjezdů a dlouhých singletrailů, který umí z jednoho nebo dvou dnů udělat poctivou zkoušku kondice, brzd i koncentrace.

Vyznáte se, zlepšíte se

Davos ale není jen pro ty, kteří chtějí zdolávat převýšení. V okolí místního jezera Davosersee, na snazších okruzích a v technických zónách si své najde i jezdec, který se chce zlepšit bez stresu.

Místní nabídka stojí na dobře čitelném systému tras, bikeparcích, půjčovnách, možnostech vyjížděk s průvodcem a na bike hotelech. Ty vědí, že zablácené kolo není problém, ale běžný stav. V praxi to znamená Bike Ticket u vybraných balíčků, guiding, slevy na půjčení kola, uzamykatelné úschovny, mycí místa, základní servisní dílnu a recepci, která doporučí trasu podle počasí i úrovně skupiny.

Kde se ubytovat?

Právě Davos Klosters je hlavní postavou celé cesty: destinace, kde se trailový apetit dá dávkovat od rozumné ochutnávky až po velké alpské sousto.

Z kategorie Swiss Bike Hotels lze doporučit AMERON Swiss Mountain Hotel Davos pro pohodlné zázemí a dobrou regeneraci. Případně Grischa – DAS Hotel Davos, přímo v centru Davosu pár kroků od cyklotras. Kdo preferuje nenápadnější sportovní adresu, může volit specializované bike hotely v Davosu. Třeba Hotel Bünda nebo Kessler’s Kulm, kde se počítá s úschovou, mytím, servisem i návratem unaveného jezdce do sauny.

PŘED ODJEZDEM ZKONTROLUJTE

U horských tras se podmínky mění rychleji než v nížině. Před cestou si ověřte aktuální stav trailů, provoz lanovek, otevření bikeparků, možnosti přepravy kol v rámci regionu, dostupnost půjčoven a servisů. Také pravidla pro sdílené trasy s pěšími. U e-biků se hodí předem zjistit možnosti nabíjení v hotelu i na trase. V případě vícedenního programu je praktické rezervovat ubytování s bike úschovnou, mytím kol a základním nářadím. U vysokohorských tras počítejte s tím, že i v létě může rozhodovat bouřka, zbytkový sníh nebo uzavírka jednotlivých úseků.

UŽITEČNÉ WEBOVÉ ODKAZY PRO BIKERY

• Švýcarsko a horská kola: trasy, nabídky, Swiss Bike Hotels a praktické info pro plánování – www.switzerland.com
• praktické informace k MTB ve Švýcarsku: značení tras, bezpečnost, pravidla na stezkách, půjčovny – www.myswitzerland.com/information-on-mountain-biking
• předpověď počasí: web i mobilní aplikace – www.meteoswiss.ch
• Dolní Engadin: mountainbike trasy, Pure Alpine Trails, trailové tipy a bike program v oblasti Scuol, Zernez a okolí – www.engadin.com
• Davos Klosters: singletraily, trailová mapa, Alps Epic Trail, Bahnentour a bike hotely – www.davos.ch/leto
• Arosa Lenzerheide Chur/Bike Kingdom: traily, bikeparky, trailová aplikace, akce a aktuální informace z regionu – www.bikekingdom.ch
• Aletsch Arena: bike trasy, Stoneman Glaciara, Flowtrail Wurzenbord, bike parky, půjčovny a e-bike nabíjení – www.aletscharena.ch/mountainbike
• Saas-Fee/Saastal: traily v údolí Saas, Bike Skills Park Kreuzboden, Trift Flowtrail, bike škola a bike-friendly ubytování – www.saas-fee.ch/biking
• Nendaz: MTB a e-bike trasy, Tour de la Printse, Tour du Mont-Fort a rodinné okruhy – www.nendaz.ch

BIKOVÉ ŠVÝCARSKO (část 1.) / FOTOGALERIE

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

The post BIKOVÉ ŠVÝCARSKO: Šest alpských regionů, kde trail pokračuje i za horizont (část první) appeared first on iVELO.

Polsko je prostě velké a dlouhé

Každopádně přes devět hodin to do obce Charzykowy, co se nachází v Pomořanském vojvodství přímo na břehu malebného Charzykowského jezera a na samém okraji Národního parku Tucholské bory (Park Narodowy Bory Tucholskie), prostě trvalo. Protože to je kus světa. A protože nejsme ani masochisti, ani piráti silnic sobě, a hlavně ani sadisti, abychom nezařadili pár zastávek s ohledem na 2,5letou dcerku. Vyrazili jsme hodně brzy ráno, přijeli v časném odpoledni a měli toho jaksi dost. Takže ubytovat, porozhlédnout po nejbližším okolí, zhoupnout venku na houpačce a sáhnout si do jezera, pohrát si v parádní dětské herničce v hotelu, večeře, volný pád do peřin. S očekáváním zázraku. Totiž že se nenaplní předpověď počasí na zítra.

Snad ne, vždyť už jen příjezd k hotelu jasně dával najevo, že jsme na správném místě. Trojice mladíků tu zrovna sundávala z nosiče gravely, úschovna kol byla plná k prasknutí, kolem byly seřazeny bicykly, co by bylo možné si je zapůjčit, nechybělo místo s hadicí pro mytí kol, servisní nářadí k dispozici. A po stezce, co linkou oddělila hotel od jezera, svištěla kola různých vyznání. Tady to cyklistikou žije.

Zázraky se nedějí

Anebo možná ano, ale někomu jinému. Od rána buší do země i hladiny jezera intenzivní déšť, kapky občas létají i horizontálně, protože do nich nebeské plíce pěkně funí, a je nějakých 15 stupňů. Takhle to vydrží celý den. Bez přestávky.

Občas se utrhneme a vybereme si ubytování s bazénem anebo jinou „spa-zábavou“, ideálně v nějaké výhodné akci. Abychom pak zjistili, že to bylo zase zbytečné – jsme aktivní, rádi venku, nejlíp pořád, dokud na to jeden vidí. Dcerka to po nás evidentně zdědila, takže pak pravidelně zjistíme, že zařadit do programu i tyhle vymoženosti se nám zas nepovedlo. Že nám prostě stačí postel, sprcha, okno, co jde otevřít, a dveře s klikou, co jdou zavřít.

Dcerka se raduje a to nás těší nejvíc

Jenže tady jsme svou volbu seznali jako prozíravou. Jo, přišli jsme o den venku, o jeden den poznání Polska, o které jsme stáli a těšili se na něj. Ale zas program hernička, bazén, hernička, oběd, spánek, hernička, bazén, hernička, jóga s psy husky, fotka s velkým pochodujícím plyšovým zajícem a následná večeře kouzelně rozzářil oči naší dcerky. A to je pro nás posledního dva a půl roku to nejvíc na zemi i v přilehlých galaxiích. Telefon se naplní snímky, co se liší jen tím, kde zrovna Emča visí nebo klouže, plácá do vody. A večer zas pád do peřin, jako kdybychom celý den šlapali do pedálů.

Zázrak nepřišel ani večer. Počkejte, to ne – myslím čtení knížky. Vytuhli jsme při uspávání. Klasika.

Ryby k snídani?!

Jiný kraj, jiný mrav. Včetně jídelníčku. Když jsem na snídani formou bufetu narazil na sledě v omáčce i na jiný způsob, anebo dokonce třeba na prejt a další pro našince podivnosti, chvíli jsem nevěřícně koukal udiveně. A pak jsem to zkusil a nebylo to vůbec špatné. Polská kuchyně se od české liší, místy hodně, na čemž není nic objevného – každý národ má své chutě. Ale že je špatná, to bych rozhodně neřekl. Naopak.

Vůně písku, borovic a vody

Předpověď je fér. Vyjde první den, kdy mělo být hnusně (a bylo), ale naplní se i další dny, když už zas má být hezky (a je), byť chladněji. Ale na to se člověk obleče. Včerejší počasí dalo prostor pro plánování, vyrážíme tedy celkem časně. Tohle je pro ježdění na kole s malým potomkem, co ještě ani neviděl na dortu trojku, hodně důležité.

Vlastně to zmiňuju často a teď neudělám výjimku. Nejezdíme na naše rodinné dovolené s kolem hltat kilometry – jezdíme si užít sebe a něco vidět, zažít. Aby to bylo příjemné, nemůžeme dítě umořit dlouhými hodinami v sedle. Protože ať mi nikdo netvrdí, že „se jí to líbí a užívá si to“. Ano, ale po určitou dobu. A navíc je tu „problém“ spánku po obědě. Používám přední sedačku bez opěrky, jakmile se Emičce zavřou oči, mám ji v náručí a neudělám s tím nic. Dokážu ji tak kousek vézt, ale spíš tak popovézt někam do stínu a tam položit. Zkušenost tak praví do 30–40 km, časté zastávky a odpoledne ideálně jiný program. A vyjet včas.

Polsko, tam borovice nelze spočítat

V Národním parku Tucholské bory se platí vstup, a mně se to líbí. Jde o symbolickou částku (6 zł, tedy cca 35 Kč pro dospělého na jeden den), která peněženku nezabije, ale místu a péči o něj třeba pomůže. První den máme v plánu objet Charzykowské jezero, což na konci výšlapu ukáže 33 km s převýšením pouhých 148 m. Projíždíme po cyklostezce po břehu jezera, koukáme po lodích v přístavu, domech kolem, hladině, přejedeme odbočku, vrátíme se. Civilizaci necháme za sebou, zmizíme v lesích. Na dlouho. Brzy se dostaví zvláštní pocit. Je to tu podobné jako u nás, a přesto jiné. Rozlehlé borové lesy neberou konce, písčitý podklad je všudypřítomný, často okolí rozsvítí bílá kůra březového háje.

Podobné jako u nás, přesto jiné

Les nás pohltí, jezero nevidíme, jen víme, že není daleko. Často překonáváme dlouhé rovné úseky. Stejné, co mě doma nebaví svou nekonečností, kdy se po dosažení horizontu vidění dostaví další dlouhá rovná štreka. A tady? Nevadí mi, baví mě. Nedokážu to vysvětlit, jen si to užívám. Je to tu podobné Česku, ale něco je tu jinak. Les má atmosféru. Důkaz? Víckrát během tohohle výletu se mi stalo, že jsem sáhnul do kapsy pro mobil kvůli fotce, namířil ho za jízdy za sebe a za mnou se ozvalo: „Hej, teď fotím já.“ Koukám do lesa doprava, doleva, zas a znovu. A je mi fajn. Klábosíme s Emčou (výhoda přední sedačky), fotíme, zastavíme na borůvky (snad se to tu smí), na dětském hřišti, co se náhle vynoří. Žádný asfalt, žádná auta, lidé, domy, jen my a les. Voňavý. A písek. Svůdný – tak dobře se v něm vrtá klacíkem.

Ale jasně, kdyby takové dlouhé rovné úseky trvaly dlouho, jednoho by omrzely. Takže je dobře, že zhruba v třetině okruhu se to změní. U jezírka Duže Łowne lítá od kol jehličí, přijde úzká stezka pro jednoho, most před říčku Brdo, hravé lesní pasáže. Jsme v obci Małe Swornegacie, kde neodoláme bistru na břehu. Zmrzlina, kafe, čvachtání ve vodě na písečné pláži, svět je krásný až úžasný.

Městská druhá půlka dne

Protože se pročvachtáme nebezpečně blízko Emiččině hodině spánku, rozhodneme se zkrátit trasu z původních 38 km, držet se blíže jezeru. Podle mapy pojedeme po cyklostezce, co vypadá, jako by vedla po silnici. Chyba lávky. Přichází místní úžasná záležitost – a to nepřeháním. Cyklostezka se kroutí lesem podél silnice, chvíli blízko, chvíli kousek dál, houpe se, zatáčí, má hliněný podklad. Prostě jako bychom byli opravdu v lese a ne u hlavní silnice. Tohle je fakt skvělá věc. Kéž by byla i u nás…

Dětská hlavička definitivně padne ke straně, poslední kilometr držím „půl Emičky“ v náručí – ta druhá půlka sedí připoutaná k sedačce.

Červené cihly jsou prostě kouzelné

Využijeme to. Spící dítě do auta, Eva převléct, já hlídám, já převléct, Eva hlídá, jedeme se podívat do města. Zaparkujeme, Emča do kočárku, ať se pořádně dospí, my do historického centra města Chojnice. Dáme pizzu, prohlédneme náměstí i zbytky historického opevnění, domy i kostely a další stavby z červených cihel si nás podmaní. Když se z kočárku ozve: „Mamíííí,“ zamíříme do městského parku na hřiště a nakrmit kachny.

Bazén jsme toho dne nestihli, herničku ano, večeři taky, čtení ne. Hezký den nám zas zavřel oči krapet předčasně.

Za slanou vodou

Je tu den přesunu. Ach jo. Ten jeden propršený den nám chybí, ale plán velí zvednout kotvy. Jenže je nám to líto, a tak si plán trochu ohneme. Dopoledne ještě pojedeme na kola. Přesuneme se autem do obce Chociński Młyn, kde je muzeum národního parku. Normálně na tyhle věci nejsme, ale tady jsme se nějak shodli, že výjimečně jsme. Vstup je zdarma, ale návštěvu je nutné rezervovat předem na konkrétní hodinu. K dispozici byly čtyři možnosti, dvě obsazené. Zvítězilo 13.30 hod., to tak akorát vyjde po dopoledním kole.

Nevyšlo zcela, no… Když ono je tu prostě hezky! Zase jsme objeli jezero, tentokrát Karsińskie, co na severu sousedí s Charzykowskym. Názvem nás pobavila obec Kokoszka, kousek od ní jsme z ptačí rozhledny zkoušeli zahlédnout nějakého ptáka, ale v rákosí jsme je jen slyšeli vřískat. A zase ty nádherné lesy a písčitý podklad a malá a větší jezírka a úžasná (jo, zopakuju to) stezka podél hlavní silnice. Kouzelný kraj!

Vše běží podle časového plánu, rozhodí ho až zastávka opět v obci Małe Swornegacie. Na rozdíl od včerejška vyměníme bistro za restauraci a objednáme guláš servírovaný na bramboráku. Skvělá záležitost, jen kdyby pak jeden už nemusel šlapat.

Pomalu přichází čas snít

Do muzea dorazíme o čtvrthodiny později (tedy plus akademická čtvrthodinka, takže o půl), omluvíme se a jsme vpuštěni. Dostaneme audio průvodce, nasadíme sluchátka, posloucháme v angličtině (čeština zatím na menu není), jak vznikala jezera a mokřady, jaká tu je fauna a flora. Je to zajímavé, jen přesvědčit o tom dcerku je problém. Ale vydrží to s námi.

Pak padne do autosedačky a odevzdá se snu. Možná se jí zdá o krásné přírodě, kterou jsme jí tu provedli, o tom tichu a vůni a šustění písku a jehličí pod námi, o malebných jezerech mnoha velikostí, o křiku ptáků, hravé cyklostezce, čvachtání, zmrzlině a guláši na bramboráku. My na to vše vzpomínáme doteď. Je to daleko, ale stojí to za to. Shodneme se, že příště zvážíme náš častý přístup k týdenní dovolené – dělíme ji na dvě půlky a každou trávíme jinde, abychom viděli víc. Jenže pak se nám někde líbí a chybí nám čas…

Motor škytne, zachrčí, čekají nás dvě hodiny cesty k Baltu. O polské misi s pořadovým číslem dvě se od pondělí 10. srpna dočtete tady.

Rudolf Hronza

Foto: autor a Eva Svobodová

POLSKO / DALŠÍ TIPY NA TRASY

Samozřejmě jsme neprojeli zdaleka vše. Spíš jsme jen nakoukli do možností. Další, dobře zpracované tipy najdete třeba na stránkách Pomořanska, kde jsou trasy v délkách od 33 km po 67 km.

Nechte se inspirovat na webu pomorskie.travel

POLSKO / PÁR INFORMACÍ NAVÍC

Pomořanské vojvodství

Pomořanské vojvodství je vyšší územně samosprávný celek Polska, je jedním z 16 vojvodství. Je nejsevernějším vojvodstvím země a leží u Baltského moře. Hlavním městem je Gdaňsk. Žije zde přibližně 2,3 milionu obyvatel.

Zdroj: polsko.travel

Národní park Tucholské bory

Polsky je to Park Narodowy Bory Tucholskie. Byl založen v roce 1996 a je to jeden z nejmenších polských národních parků, má rozlohu 4789,3 ha. Zaujímá část jednoho z největších lesních komplexů v Polsku – takzvaných Tucholských vřesovišť. Jejich přírodním bohatstvím je síť vodních toků, postglaciální krajina, husté borové lesy, malebná jezera a velká rozmanitost rostlin a živočichů. Téměř 80 % rozlohy parku pokrývají lesy, v nichž převládá borovice, zbytek tvoří rašeliniště a louky. Nachází se zde také poměrně dost dystrofických jezírek, která přirozeně zarůstají. Na okraji parku se na březích jezer rozkládají turistická letoviska Charzykowy a Swornegacie. Územím parku procházejí značené turistické a cyklistické stezky a také naučné stezky.

Do parku se platí vstupné ve výši 6 zł za dospělého a 3 zł za dítě na den (k dispozici je i zvýhodněné týdenní vstupné – více informací zde https://pnbt.gov.pl/wstep-do-parku).

Zdroj: polsko.travel

Muzeum národního parku

Původně panské sídlo z 19. století, bývalé sídlo Lesnické komise Chociński Młyn. Od roku 1999 je Chociński Młyn spolu s budovou pro hospodářská zvířata a okolní oblastí majetkem Národního parku Tucholské bory, sídlí zde Centrum přírodní výchovy NP. Interaktivní muzeum je moderní a stojí za to ho navštívit. Neplatí se vstupné, jen je potřeba si návštěvu rezervovat na konkrétní den a hodinu.

http://muzeum.pnbt.com.pl/en/about-museum

Chojnice

Historické město v Pomořanském vojvodství s bohatou historií sahající do 12. století a bývalou pevností Řádu německých rytířů. Za návštěvu určitě stojí Staré Město s gotickou Bazilikou stětí svatého Jana Křtitele a zachovalými městskými hradbami, které kdysi sloužily jako důležitý obranný bod Řádu německých rytířů.

Hotel Notera

Jestli si jednou za čas chcete udělat dobře, jste na správné adrese. Wellness, dětská herna, bowlingová dráha, posilovna, výborná kuchyně, bohatý program po celý den, kdyby se vám nikam nechtělo – a nádherné místo hned u jezera, s písčitou pláží. Na cyklisty tu jednoznačně myslí, k dispozici je půjčovna kol i jejich bezpečná úschova, pokud máte vlastní, místo s hadicí pro umytí kola, nářadí, tipy na trasy v okolí… A hned poblíž hotelu jsou další dětská hřiště, malý přístav nebo třeba naučná stezka Botaniczna Ścieżka Dydaktyczna.

https://hotelnotera.pl/

POLSKO / FOTOGALERIE

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

The post Rodina a kolo, mise Polsko, část první: Kolem jezer v Národním parku Tucholské bory appeared first on iVELO.

Ach ty předpovědi…

Když se někam hodně těšíte, ale pak se přiblíží termín a vy zjistíte, že předpověď počasí není vůbec dobrá, můžete propadnout zmaru. Anebo to taky jako my prostě jen přijmout s tím, že pozitivní na tom všem je, že můžete být překvapeni už jen příjemně. A to se taky stalo.

Každopádně na začátku naší výpravy jsme věděli, že se z tepla a slunce přesouváme někam, kde první den bude jen o trochu méně teplo kvůli vyšší nadmořské výšce (bydleli jsme zhruba v 1000 m), ale pořád slunce, ale na další dva dny našeho pobytu se zatáhne a přidá se déšť. A tak jsme podle toho plánovali.

Nová Stubaiská cyklotrasa 19

Emičce jsou dva a půl roku, takže platí, co tak rád opakuji, protože mi to přijde rozumné: kamkoliv jedeme s koly, nejedeme tam honit kilometry. To by sice bavilo nás, ale ji jen chvíli, pak by trpěla. Ideálně tedy dopolední výlety kombinované s jinou odpolední zábavou a kolo nutně nemusí být každý den.

S ohledem na počasí nám bylo jasné, že ve Stubaitalu musí kolo přijít hned první den, protože kdo ví, jestli to pak na něj ještě bude. Nejen s ohledem na místo ubytování byla volba snadná a jasná. Při plánování jsme zjistili, že tu pro letošek Stubai otevřela novou Stubaiskou cyklotrasa 19, v jejímž popisu je řečeno vše, co by nás mohlo zajímat: dobrý povrch, tedy asfaltové úseky a šotolinové cesty, trasa je navržena tak, aby se na kole do údolí mohli vydat malí i velcí bez větší námahy, a je obzvláště vhodná pro rodiny s dětmi, protože nabízí atraktivní zastávky. No jéje, sem s ní!

Patnáct tam, patnáct zpět

Za cíl dne jsme si dali dětský park Klause Äueleho s restaurací, pumptrackem, houpacím lanem, rozsáhlým dětským hřištěm, potokem a dalšími atrakcemi. Do Stubaiského údolí jsme přejížděli z naší předchozí destinace, z Korutan (reportáž najdete zde). Tam jsme hned první den plány přepálili, tady jsme se nechtěli dopustit stejné chyby. Od našeho penzionu v Medrazu to do parku bylo 15 km s převýšením 280 m. Dojedeme, pohrajeme si, najíme se, uvidíme, co dál.

Výhledy na masivy všude kolem nás

A viděli jsme. Trasa z většiny vede mimo provoz, loukami a na pokraji lesů, kopíruje tok řeky Ruetz, často projíždíme malé vesničky nebo třeba centrem městečka Neustift im Stubaital, příležitostí k zastávce tu je hodně. Pestrá je ale i profilem. Zapomeňte na nudné roviny jak v Polabí, jsou tu kopečky, co rozbolaví stehna, zrychlí dech, zvýší tep. Za odměnu pak zas pohodově klesáme. Je to moc příjemná záležitost. A ty výhledy na masivy kolem nás! Tohle se prostě nikdy neokouká, tohle oblaží pořád stejně intenzivně. Vždyť tam někde kolem nás, nad námi, je to jeden velký ledovec.

S ohledem na malou vzdálenost cíle ale nestavíme, vyjma pár okamžiků pro fotku. Změní se to na dohled dětského parku Klause Äueleho. Je kousek, jenže nás zláká říčka. Boty dolů, hurá do ní. Hrát si s vodou, házet kamínky. Přece proto, že tak hezky žbluňkají. Pak rychle do parku. Prolézačky, lávky, lana, skluzavky, tohle není dětský park, ale dětský ráj.

Stubai Super Card? Sem s ní a zdarma!

O slovo se přihlásí žaludky. Při čekání na oběd padne definitivní rozhodnutí dodržet plán A. Kola necháme zamčená u restaurace, pokračujeme pěšky. Kousek od nás je zastávka autobusu, který máme díky kartě Stubai Super Card, co jsme ji dostali na ubytování, zdarma. Nevím už, jestli to bylo pět nebo šest zastávek, nicméně to nebylo daleko do naší cílové stanice Grawa Alm. A z ní příjemnou, odhadem pětikilometrovou procházkou nejprve k vodopádu Grawa Waterfall. Z velké výšky se tu po skále a kamení řítí řeka, pod vodopádem se dá posedět, obdivovat přírodu, nechat se osvěžit vodní tříští i chladným vzduchem.

Jsou z nás stavitelé

Pak pokračujeme po stezce WildeWasserWeg spolu s vodou, sejdeme o dvě zastávky busu níže. Vlastně by bylo skvělé dát si tuhle stezku celou, vidět na ní ledovce, jezera, vodopády. Ale to asi až jindy. Teď nám ke štěstí stačí říčka a kameny kolem ní. Ano. Protože tak krásně žbluňkají. Emička je ve svém živlu. Stojí v ledové vodě po kolena snad hodinu, házíme oblázky, stavíme hráz i malé mohyly. Má to vlastně snadné, holčička naše. My chceme vidět co nejvíc, ona je maximálně spojená na metru čtverečním.

Alpský den, který stál za to

Při čekání na autobus, co tu jezdí v pravidelných intervalech, zajdeme pohladit krávy na pastvinu. Svezeme se, odemkneme kola a čeká nás stejná cesta domů.

U večeře, po které zajdeme na hřiště u penzionu a taky nakrmit místní králíky, máme jasno. I kdyby teď začalo pršet, už tohle je alpský den, pro který stálo za to sem jet.

Den chůze

V noci sice pršelo a předpověď ukazovala lehké ochlazení, ale i druhý den nakonec vyšel perfektně. Na plánech tak nic nemusíme měnit. Do auta hodíme kočárek, protože to bude víceméně celodenní výprava, autem popojedeme pár kilometrů do Fulpmesu k lanovce Kreuzjochbahn do pohoří Schlick 2000 a necháme se díky kartě Stubai Super Card opět zdarma vyvézt do první stanice. Odtud pokračují dvě lanovky. Ta na Kreuzjoch (2105 m) není v době naší návštěvy v provozu, podíváme se tedy trochu níž tou druhou.

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

Začíná pršet. Kouzlo téhle horní zastávky spočívá v tom, že dolů vedou velké tobogány, uzavřené skluzavky. Chvíli jdete, chvíli se kloužete. Zábava pro větší děti, Emička je na tohle ještě jaksi nedorostlá (výškový limit). A tak se rozhlédneme, uložíme místo do paměti, že třeba za pár let, a vrátíme se lanovkou k prostřední stanici.

Stromový dům s trpaslíkem Bardinem

Vítá nás tu (vedle možnosti dobře se najíst) trpaslík Bardin a jeho stezka Stubai Tree House. Stezka Stromový dům. Vede lesním areálem o rozloze téměř 5000 m², je snadno přístupná i pro kočárky a cesta po ní tam a zpět trvá dle průvodce zhruba dvě hodiny (nejedná se o okružní trasu). A najdete na ní sedm trpaslíkových stromových domků. V každém si děti mohou pohrát, přičemž témata se mění – jednou se dá koukat dalekohledem do údolí, podruhé vyluzovat zvuky z různých předmětů, potřetí lézt pořád nahoru a klouzat dolů. Stezka možná trvá dvě hodiny, ale připočtěte podle mě klidně i půl hodiny, hodinu v každém domečku. Takže ve finále je z toho celý den.

Kočárek terénnějšího ražení se bude hodit

My jsme to ale udělali trochu jinak. Šli jsme jen tam a ne zpět. Opustili jsme stezku Stubai Tree House a pokračovali jsme dál směrem na Neustift im Stubaital. Napojili jsme se na červenou turistickou cestu Sunnenseit‘n Weg. Vede po slunečné straně pohoří Schlick 2000, houpe se v nadmořské výšce 1250 až 1350 m a spojuje obce Neustift a Fulpmes, dlouhá je přibližně 8 km. Čeká na ní parádní atrakce – most Hängebrücke Sonnenweg. A je celkem pohodově zvládnutelná s kočárkem, obzvlášť pokud je tento trochu terénnějšího ražení. Což ten náš je.

Jsme u visutého mostu, co trochu bere dech. Klene se ve výšce až 110 metrů, houpe se, pod námi jsou špičky stromů, pod nimi zurčí potok, máme tu výhled na naši cílovou obec dne, Neustift, třetí největší obec v Tyrolsku s druhým největším vesnickým kostelem z 18. století tamtéž. Ještě lepší výhled na ni nabízí vyhlídková plošina u vstupu na most. Jo, kocháme se, i když nám výšky někdy nedělají úplně dobře. Ale tady je to moc fajn.

Stihneme to před deštěm do Neustiftu?

Tolik fajn už ale není předpověď, blíží se vydatná sprcha, a tak kochání, ač nechceme, zkrátíme a pokračujeme v cestě. Nejkratší variantou je držet se červené, což děláme, takže taky zjistíme, že tady už je to s kočárkem celkem boj – docela prudký spád podél potoka, velké kameny. Emča si naštěstí zrovna vybírá své spánkové okno, takže netuší, jak s ní taťulda manévruje nad srázem. Možná dobře, spíš ale škoda, protože jak ji znám, měla by z toho bžundu.

Vkročíme do Neustiftu, otevřou se nebeská stavidla, spustí se silný liják. Autobus jede zhruba za 15 minut, což je tak akorát blbej „timing“ – nejbližší přístřešek je jednoduše sice na dohled, ale pořád dost daleko na to, aby mělo smysl jít se schovat. A tak stojíme a mokneme. No a co. Řidička autobusu se na nás usmívá s pochopením. Opět pochválíme Stubai Super Card, díky které máme jízdné vyřešeno.

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

Paraglidy i bikeři

Na ubytování jsme celkem brzy, jenže kvůli lijáku můj druhý soukromý – klidně řekněte sobecký – plán padá. Včera jsme na kole před Neustiftem sledovali spoustu paraglidistů, co se snášeli k zemi z hory, balili padáky a zas mířili nahoru lanovkou. A právě tahle lanovka (Elferbahn) vozí nahoru i bikery a pod ní vedou dolů dva červené traily (EinsEinser Trail a ZweiZweier Trail), co jsou podle fotek hodně dobré, náročnější a slibují na zhruba čtyřech kilometrech délky každého z nich spoustu zábavy – North Shore sekce, dropy, lávky, wallridy. Ach jo! Snad někdy příště…

Teplá sprcha, později i jídlo, pohrát si na hřišti, když déšť chvíli ustane, nakrmit králíky, těšit se na čtení, místo toho usnout.

Byl to výživný, ale nádherný den. Další tady.

A zas ta voda

Předpověď není úplně dobrá, ráno je zataženo, ochladilo se. Navíc už dnes odjíždíme, takže kola s trochou smutku zůstanou nevyužitá v autě. Náhradní plány se ale tady ve Stubaitalu vymýšlejí tak snadno! Je tu spousta možností. Před zpáteční cestou tak stavíme v blízkém Miedersu a lanovkou Serles (díky, Stubai Super Card, zas zdarma) vyrážíme do stejnojmenného parku v 1600 m n. m.

Kvůli počasí tu dnes skoro nikdo není, z čehož máme my, co víme, že není špatné počasí, jen špatné oblečení, jednoznačný zisk. V dlouhých umělých korytech tu teče voda, běháme od stavidla ke stavidlu, regulujeme její tok, kloužeme po skluzavce, kladkovým systémem dopravujeme v kyblíkách písek do prvního patra domečku, odkud ho zas posíláme dolů skluzavkou, dole pákou roztáčíme přepravní pás. Když jsme suroviny přepravili dost a dost, u blízkého jezírka pozorujeme pulce, co jsou jich tu tisíce, házíme kamínky (jasně, krásně žbluňkají), pomocí lana se přepravujeme na voru na druhý břeh, dáme procházku, pískoviště.

A pak tam Emču necháme s dětmi, co jejich jazyku nerozumí, ale stejně je jim spolu dobře, lehneme si na velká dřevěná lehátka a jen tak tiše koukáme do údolí pod námi a na masivy kolem nás. Je to nádhera. Tady není potřeba mluvit, tady není potřeba ptát se, proč tak rádi jezdíme do Rakouska. Tady stačí ležet, dýchat, koukat kolem sebe, aby člověk dostal odpověď.

Super bobovka jako závěr výletu na Stubai

Po obědě na rozloučenou míříme sice ke stanici lanovky, ale kabinkou se dolů nepojede. Ne, ne, ne. Na bobové dráze jsem ještě nejel, ale takhle dlouhou a místy strmou jsem ještě neviděl – je dlouhá 2,8 km a výšková tráta činí 640 m, což z ní dělá nejstrmější alpskou „bobovku“. Jo, nahoře trochu buší srdíčko, vždyť mám na klíně ten náš 2,5letý poklad. Ale je to krásná tečka za naším pobytem. Navrch s fotkou na památku, co si lze dole zakoupit. Kvůli ní už jeden nezapře, že se místy trochu bál. Vykulené oči hovoří jasně.

Že to nebyla cyklistická dovolená?

Tuhle otázku mi klidně můžete položit. Na kolo jsme vyrazili jen jednou. Do plánů vstoupilo počasí. Ale i tak ji jako cyklistickou bereme. Až bude dcerka větší, kola asi přibude, teď na ni a její potřeby bereme ohled, to je naše priorita. Už nás pak taky méně ovlivní počasí. Tím, že jsme si rakouský týden rozložili do dvou etap, tedy lokalit, jsme kola užili tak akorát. A že ho ve Stubai nakonec bylo méně, jsme vlastně jen uvítali – tohle místo nabízí tolik vyžití, až přemýšlíme, jestli příště nedělit, ale nestrávit jeden týden na jednom místě. A možná právě tady. Protože tu bylo nádherně. Stubai umí zůstat v srdci.

Rudolf Hronza

Foto: autor a Eva Svobodová

STUBAI / PRAKTICKÉ TIPY

Stubai a kola

Když otevřete průvodce cyklistickými trasami ve Stubaiském údolí, uvidíte klasické barvy tras od nejlehčí zelené přes modrou a červenou až po nejtěžší černou. Nejde ale o klasické traily, síť cyklistických tras je tu koncipována jinak. Řada tras vás dovede na vrchol k nějakému cíli, typicky horské chatě, a stejnou cestou vrátí zpět. Jiné vás protáhnou úbočími masivů v okruzích. Z převážné většiny se pohybujete po lesních a polních cestách. Náročnost tu nevychází z povrchu či sjezdů, ale z fyzické obtížnosti. Nečekejte tedy síť bikeparků s lanovkami a tvrdé traily, ale trochu jiné cyklistické zážitky. Za mne je to jedině dobře, asi bych si ani nepřál, aby jedno údolí bylo jako druhé. Tady si můžete užít dechberoucí výhledy, klidnější výlety, co je spojíte třeba s dobrým jídlem. Protože tu vaří skvěle.

Jeden bikepark ale ve stubaiském údolí najdete. Obsluhuje jej lanovka Elferbahn, pod ní vedou dolů dva červené traily, EinsEinser Trail a ZweiZweier Trail, každý dlouhý okolo 4 km.

A tak se tu vlastně rodinná dovolená s kolem nabízí – s menšími dětmi můžete vyrážet údolím po nové Stubaiské cyklotrase 19 či po dalších zelených a modrých trasách, s většími či sami zvýšit obtížnost. Anebo se jako rodiče, co chtějí víc endorfinu, vystřídat v bikaparku. Ale s jedním rozhodně počítejte – s tím, že když odložíte kolo, užijete si Stubaital stejně skvěle.

Cyklotrasa Stubai Radroute 19  

Otevřena byla loni v říjnu, letos tak zažívá svou první sezonu. Vede od obce Schönberg až k horské chatě Doadler Alm v osadě Falbeson, projíždí nejen přes pět obcí v údolí Stubaital – Neustift, Fulpmes, Telfes, Mieders a Schönberg –, ale také kolem spodních stanic lanovek a řady volnočasových atrakcí ve zdejší oblasti. Navíc lze cyklistický výlet snadno prodloužit až do Innsbrucku nebo přes Brennerský průsmyk dále do Itálie. Díky průměrnému stoupání pouhých pět procent je tato cyklotrasa vhodná pro jezdce všech věkových i výkonnostních kategorií.

Karty, co je dobré rozdat

Chystáte-li se do Stubaie, je dobré vědět o třech kartách. Ta první se jmenuje Stubaier Guest Card a dostanete ji zdarma při check-inu od ubytovatele. Nabízí slevy či třeba bezplatné využití autobusové linky Stubaital v rámci údolí, bezplatné využívání některých parkovišť a podobně.

Kartu Stubai Super Card získáte ve vybraných, partnerských ubytovacích zařízeních. Zahrnuje širokou škálu služeb včetně bezplatného využití lanovek (jedenkrát denně), veřejné dopravy, vnitřního a venkovního bazénu.

Třetí možností je Stubai Card, která se vyplatí, pokud chcete zůstat déle nebo aktivně využívat možností Stubaiského údolí. Platí týden, stojí 99 eur a je alternativou ke Stubai Super Card s podobnými výhodami.

Pro pěší

Pokud vás lákají pěší výlety, Stubaiské údolí a hory kolem jsou protkány sítí tematických tras. Praktická je „wanderkarte“, mapa s trasami, ale i chatový průvodce. Díky nim snadno najdete cíl anebo si naplánujete vícedenní výpravu. Podobně jako další brožurky jsou dostupné v ubytovacích zařízeních a infocentrech, a to i v češtině.

Studnice informací

Vše o oblasti a jejích možnostech najdete na webu, který je v několika jazykových mutacích včetně české.

www.stubai.at

STUBAI S RODINOU / FOTOGALERIE

VYZKOUŠENO: dres s kapucí IXS Carve 1.0

Garmin ohlašuje zásadní novou generaci cyklistického vybavení

TEST: Apache Eagle 1 Avinox – nejlepší v nabídce

The post VYZKOUŠENÝ CYKLO-RODINNÝ TIP: Stubai, údolí, hory a ledovce nad ním appeared first on iVELO.