Trilogy – závod, kde je každý jezdec vítězem!

11.7.2018

MTB Trilogy 2018 byl závodem plným očekávání a už jen samotné reference na tento závod mě nenechávaly na pochybách, že o zážitky a kilometry natočené v nohách nouze nebude.

MTB Trilogy je hvězdicový, etapový závod, jehož centrem jsou Teplice nad Metují. Místo, které je obklopeno krásnou přírodou, kterou využívají pěší turisté, horolezci a díky organizátorům tohoto závodu se i naše kola mohla dotknout těchto až pohádkově parádních míst. Závod se jede v České republice a také nás provádí i po krásách polských příhraničních kopců. Jelikož závod o délce 228 km s počtem 8400 výškových metrů nastoupaných není lákavou variantou pro každého, organizátoři připravili více variant okruhů, kde si vybere snad každý závodník, dle své momentální fyzické připravenosti a technické zdatnosti. Nejdelší okruh měl 228 km, kde jsme nastoupali přibližně 8400 výškových metrů. Kratší verze měla hodnoty 156 km s celkem nastoupanými 4700 výškovými metry. Okruhy byly vždy společné pro maratonce i enduristy. Kolegům maratoncům se měřil čas celkový pomocí čipu, který byl součástí jejich startovního čísla. Prostě zazněl výstřel a pak se kola zastavovala až v cíli.

Enduristé to měli o něco veselejší. Ti museli dokončit celý okruh v určitém časovém limitu, neb první den se někteří unavení enduristé vraceli až ve velmi pozdních hodinách a organizátorům to přidělávalo spousty práce, aby spočítali, že jsou skutečně všechny ovečky celé a zpět v cíli okruhu. To, co bylo pro enduristy stěžejní, byl čas měřený na rychlostních zkouškách, které byly součástí stejného okruhu, jako jela skupina maratonců. Jen vždy po dosažení nejvyššího bodu kopce enduristé mohli zastavit, nadechnout se a po odstartování místním startérem se střemhlavě vydat vstříc novým zážitkům v neznámém terénu. Jelikož se nám jednalo o co nejlepší čas z kopce dolů, naše stroje i umožňovaly překonávat překážky v absolutně jiných rychlostech než kolegům maratoncům, docházelo i ve velmi úzkých místech k pouštění rychlejšího jezdce. Tady bych chtěl poděkovat všem účastníkům za vzájemnou toleranci a ochotu umožnit druhému rychleji jedoucímu závodníkovi střemhlavý průjezd. Po překonání mnoha veselých míst nám byl cíl označen oranžovou krabičkou s vlajícím fáborkem, která nám odečítá čas rychlostní zkoušky. Funící enduristé pak vytáčeli nohy a pouštěli supící maratonce, kteří v pekelném tempu absolvovali celý okruh.

A jak vypadaly dny z pohledu jezdce endura v nejdelším okruhu s názvem Extreme race?

Božsky! Jinak se to popsat nedá. Než jsem na tento závod vyrazil, měl jsem mnoho motivačních informací od svých kamarádů. „Pojedeš v krásné krajině. Pojedeš tak dlouho, až ti upadnou nohy. Užiješ si super technické ježdění. Je to crazy! Ten kdo to jede… jsi blázen!“ A všechno to byla pravda. Každý den absolutně jiný typ tratí. Každý den jiný typ terénu a každý den jiné místo. Jezdilo se především krajinou a jen sem tam se mi pod koly mihnul asfalt. Denně od 70–80 km v nohách a od 1950–2428 výškových metrů. Ale té parády, co jsem z řídítek viděl, to bych ani neřekl, že jimi naše země disponuje.

První den jsem jel prolog. Krátká záležitost, která obsahovala nekonečné množství měřených úseků. Byly to malé Vánoce. Za každým stromem či rohem číhal start další a další RZ. Snad jsem je ani nepočítal, ale úžasné bylo, že jsem konečně jel enduro závod na oči a ty tratě byly opravdu technické, kdy člověk nemohl jen tupě držet řídítka, ale musel s kolem opravdu pořádně pracovat. Nechybělo snad nic. Rychlé sjezdy po kořenech, utažené zatáčky v hrabance, přejezdy skalních útvarů a strmé sjezdy. Po prvním dni, jehož závod se vešel do délky 10 km, jsem měl rohlík na tváři od ucha k uchu a neuvěřitelné nadšení do dalších dnů.

Druhý den měl být nejtěžší. A skutečně byl. Start probíhal opět v Teplicích nad Metují a tentokrát nás zavedl i do příhraničí Polska. Hergot! To byl den! Kopce nahoru! Nahoru ve stojce a potící krev. Výhledy a příroda neskutečná. Pak hurá z kopce! To bylo většinou velmi technické, prudké. Pořád jsem si musel s kolem hrát a pracovat. Jezdit na oči znamená skutečně nenechat nic náhodě a být za řídítky připraven na cokoliv. RZ (rychlostí zkoušky) byly i sem tam rychlejšího charakteru, ale spíše se jednalo o utažené zatáčky v prudkém svahu, sjezdy skalek, skal a sypající se suťoviny. Na kole jsem měl super neprorazitelné pneumatiky v obutí jako bezdušové. S pocitem vítězství jsem na trať vyrazil bez potřebné výbavy a u tohoto typu závodu to již vícekrát neudělám. V nejvzdálenějším místě závodu se mi podařilo při rychlejším průletu kamenité sekce rozříznout plášť. Chirurgická přesnost a délka řezu odkázala plášť do věčných lovišť. Pecka! Co s tím? Kamarádi a pořadatelé mě nenechali na holičkách. Sice jsem si musel vyslechnout pár veselých narážek na mou nevýbavu, ale ty byly zcela oprávněné a všichni mi ihned pomáhají. Strháváme z blízkého stromu staré, plastové znační polského závodu, který byl již dávno odjetý, a ze značení vytváříme záplatu, aby nám duše po nafouknutí nelezla z pláště ven. Sice to trošku drncalo, ale mohl jsem na kole jet dál a dokončit celý okruh druhého dne, který byl fenomenálním dílem stavitelů etapového závodu.

Třetí den byl spíše odpočinkový. Sice jsem opět natočil kolem 75 km, ale nastoupal jsem jen přibližně 1955 výškových metrů. Tento den se nesl ve znamení českých luhů a hájů. Charakter byl úplně jiný. Písek, pískovec, hrabanka a rychlost! Sice i tentokrát perforuji své nové zadní kolo, a to celkem třikrát. Škoda, ale ta rychlost na tratích s překonáváním starých, vyskládaných, pískovcových cest je opojná. Výhoda písku je, že i mokrý celkem obstojně podrží pneumatiku. Takže se dalo jet opravdu pořád plnej! Na druhou stranu, jak kopce nebyly až tak moc příkré, RZ byly i výrazně šlapavější. Nejednou se přihodila neveselá věc. RZ se začaly skládat ze dvou segmentů. Sjezdu a výjezdu. Ono to k sobě patří a pěkně to prověří připravenost závodníka, jen někdy to bylo tak tak. Protože když jsem v RZ přijel na sjezdovou sekci po šlapavém úseku s tepy někde kolem čísla 194, udržet řídítka v ruce a dát biku správný směr byl dost majstrštyk. Ale takhle to přeci má vypadat! Nejen lanovka a ploužení se. Ale i šlapaní a makání. O tom kolo je! Po dojetí do cíle se zadním kolem plným kaučukových knotů se domlouvám s kamarádem a ten mi na poslední den půjčuje celé zadní kolo s ochranou proti proražení. Sláva! Jsem připraven!

Na startu čtvrtého den se stavím blíže ke startovní čáře a i přes škatulku enduristy pojímám závod v duchu maratonském. Jelikož délka závodu byla 80 km s převýšením 2089 metrů, organizátoři stanovili časové intervaly, které určovaly, zda poflakující se endurista pojede malý okruh či zda stihne časový limit a může objet i velký okruh. Takže dnes se nevezu, dnes makám! Chvilku po startu zaujímá stejnou strategii další kamarád endurista Jirka, a tak celou trať spolu sdílíme. Bylo to o dost jiné. Čtvrtý den v sobě spojoval všechno z předchozích závodních dnů. Byly před námi rychlé kamenité sjezdy, kdy jízda na kole přecházela v surfování. Nepřišli jsme ani o ostré zatáčky v hrabance zapuštěné do prudkého svahu. A co bylo v tento den absolutním nadšením? Byla tím jízda po pískovcových vrcholcích s padajícími, prudkými sjezdy neznámo kam. Výhledy opět neuvěřitelné, spojeny s krásou a rozmanitostí trailů. Na každé občerstvovací stanici jsme s kamarády či ostatními „cizími“ jezdci s nadšením konzultovali zážitky nabrané při jízdě v RZ. Tento den byl první, kdy jsem neperforoval zadní kolo, namísto řešení nejrychlejšího možného času na RZ jsem si to prostě jen užíval. Ano, povedlo se nám i v RZ zabloudit, ale to se prostě stává. Tak či tak, po projetí cílové pásky s časem 7 h 35 min v sedle za poslední den a celkovým součtem kilometrů za všechny dny s číslem 244, to byla ohromná spokojenost.

Tento závod je opravdovým zážitkem a měl by si ho zkusit každý. Každý, kdo rád jezdí na kole v přírodě, kdo se jen tak toulá a okukuje nové kouty země, každý, kdo chce zkusit nějakou tu výzvu, prostě každý, koho to tu baví. Netřeba se závodu bát. Každý si může vybrat náročnost, jakou zvládne, a pokud se stane, že jezdec narazí na technický úsek, který je mimo jeho možnosti, buď ho ostatní podpoří a navedou, jak a kudy jej sjet, a pokud je to již daleko za komfortní zónou jezdce, není nic snazšího, než překážku zdolat po svých. Věřte, že nikdo se nikomu smát nebude. Dále velký dík patří kompletnímu týmu pořadatelů, že nám umožnil se toulat i v těchto nedotknutých místech přírody a klobouček dolů před stavitelem tratí Vénou Hornychem, který tomuto závodění formou tratí dává nezapomenutelný a nezaměnitelný rozměr a tím se závod nesmazatelně vrývá do duše bikerovi.

Ondřej Bílek

Foto: archiv MTB Trilogy

 

 

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu