Úvod » Trasy » Veřovické vrchy

Veřovické vrchy

Veřovické vrchy jsou asi pro mnohé, donedávna i pro mne, neznámý pojem. Dokonce i v mapě, podle které jsme je projížděli, byly označeny jako Moravskoslezské Beskydy. Přestože stezka přes ně byla v téže mapě správně popisována jako NS Veřovické vrchy. Takže takové skoro utajené hory, po jejichž projetí musím říci, že ku škodě bikerů.

Prach a Rolling Stones
Veřovické vrchy jsou odděleny od Moravskoslezských Beskyd silnicí Rožnov – Frenštát, oboje pod Radhoštěm, a sedlem Pindula. Nejsou rozsáhlé, ale s přicházejícím jarem a prvními výlety je to zajímavý tip, protože se dají lehce zvládnout i za jediný den. A dají se kombinovat s Beskydy či Vsetínskými vrchy, které jste již v tomto seriálu našli.

Na trasu jsme vyjeli od známého skanzenu lidových staveb v Rožnově. Ten také stojí za shlédnutí, ale všechny jeho tři části zaberou mnohem víc času než jeden den, a tak, pokud počasí přeje, opíráme se raději do pedálů a míříme přes město na zelenou značku, která nás vyvede do přírody, do pro bajk přátelštějšího prostředí.

Detaily trasy a info o oblasti

Veřovické vrchy

Leží západně od Moravskoslezských Beskyd. Po jejich hřebeni vede hlavní evropské rozvodí Morava (severní svahy) – Odra (jižní svahy). Nejvyšším vrcholem, často vyhledávaným, je Velký Javorník, na němž se nachází turistická chata. Svůj název Veřovické vrchy získaly podle vesnice Veřovice, která leží na severním úpatí.

Délka okruhu:
52 km

Převýšení:
1563 m


obrázek: výškový profil trasy

Trasa:
od Valašského muzea v přírodě na zelenou značku, po ní do kopce a doleva po modré na rozcestí Malý Javorník, po červené Velký Javorník a zpět, z rozcestí stále po červené po hřebeni přes Dlouhou, Krátkou, Huštýn, na Trojačce doprava z kopce a dál po modré cyklotrase 6016 až do Popradné, doprava po silničkách až na silnici 58 a po ní zpět do Rožnova

Charakter:
první polovina většinou lesní cesty a pěšiny s ostřejším převýšením po suťovitém povrchu, návrat po zpevněných cestách

Turistické zajímavosti :
chata Velký Javorník, rezervace Huštýn, Valašské muzeum v přírodě – Rožnov občerstvení: chata Velký Javorník, Rožnov (více možností)

Mapa:
ShoCart č. 150 – Moravská Brána, č. 154 – Moravskoslezské Beskydy, vše 1:60 000

Servisy a cykloprodejny:
na trase jediný v Rožnově pod Radhoštěm – Petyša Sport, tel. 571 626 103

Ubytování:
Rožnov (více možností), ale ubytování je v okolí doslova na každém kroku

Fotogalerie

Ještě ve městě se značka začíná vinout do kopce, nejdřív po asfaltu, mezi posledními domy pak již po polní cestě a nakonec odbočí doprava do prudkého svahu spíš po pěšině než cestě. Stoupání mnohdy dosahuje pro průměrného bajkera sklonu již tlačícího a ne jezdícího, tedy podle vaší fyzičky půjdete některé úseky i vedle kola. Alespoň je více času na kochání se přírodou, pozorování stáda krav, pasoucího se na louce, i klasické dřevěnice schoulené kousek od cesty, která by nedělala ostudu ani ve skanzenu dole pod kopcem. Za loukami mizíme opět v lese a několika táhlými serpentinami nastoupáme další desítky metrů, všechny však již v sedle.

Z běžné lesní cesty najednou značka odbočí na pěšinu mezi stromy, trialový úsek zpestřují silné pletence kořenů, nyní za sucha prověřující hlavně kvalitu našeho odpružení, ale za mokra to může být lepší než ledová revue. Úsek po kořenech není ale nikterak dlouhý, další odbočka doleva nás zase navádí na širokou lesní cestu vedoucí až na křižovatku turistických cest. Hlavní hřeben se táhne vlevo, ale k zdolávání pohoří patří i nejvyšší vrcholy a to znamená udělat zajížďku přímo vzhůru po kameny poseté cestě zařízlé do úvozu a deroucí se nejkratší trasou k Velkému Javorníku, nejvyššímu vrcholu (917,8 m n. m.). Prudký výjezd žádá dobré rozložení sil a práci s těžištěm, poslední metry pak vedou po asfaltu silničky sloužící k zásobování chaty na vrcholu.

Ta má zajímavou historii. 14. září 1884 byla založena Pohorská jednota Radhošť, první turistický spolek na území tehdejší naší vlasti, Rakouska-Uherska. Z jejích sbírek byla postavena řada chat a útulen v Beskydech a okolí. Původní útulna na Javorníku vznikla nákladem arcibiskupa Dr. Theodora Kohna roku 1897 a byla předána do užívání jednotě Radhošť. Vyhořela roku 1915, ale v roce 1935 otevřela jednota novou chatu, dokonce s překrásnou kuželnou, jejíž zbytky jsou patrné dodnes. Bohužel to byla poslední stavba jednoty, která v nadcházejících dobách dvou po sobě jdoucích totalit již nemohla pokračovat ve svém úsilí. Škoda, podle fotek to muselo být vynikající místo s rušným životem spolku.

Chata tu však stojí dodnes, i když v trošku jiné podobě, a poskytuje příjemné posezení. Za hezkého počasí lze z lavic před ní pozorovat širé okolí, masív Ondřejníku v dáli či báječné letce na létajících strojích spouštějící se do údolí na různých křídlech přímo od chaty. Po občerstvení se vracíme zpět dolů na rozcestí značek. Nyní je kamenitá cesta mnohem větším zážitkem než při cestě vzhůru, jen pozor na jiné poutníky v protisměru. Z rozcestí pokračujeme po hřebenu s červenou značkou, jež nás protahuje krásnými pěšinami mezi stromy klesáním až na lesní silničku u pramene Jičínky.

Další kilometry jsou skutečnou bajkerskou pohádkou uprostřed lesů – úzké prašné singlíky se řítí krátkými sjezdy do zatáček, aby v prudkém zlomu zatlačily jezdce přetížením do pedálů, změnily směr a vyřítily se vzhůru k dalšímu zlomu v zdánlivě nekonečné sinusoidě.

Do toho se ale občas terén pořádně zvedne v prudkém, skoro nekončícím kopci jako třeba při výjezdu na Vysokou a o pár kilometrů dál na Krátkou, další dva z vrcholů Veřovických vrchů. Vysoká je opravdu vysoká, ale Krátká nám tedy krátká nepřišla. Mezi tím se nám opět v řadě krátkých padáků a výjezdů práší od pneumatik, drobně praskají odletující kamínky a kamenná suť smíšená s tůněmi prachu a drobného štěrku nepředvídatelně ujíždí pod koly a vyžaduje od pilotů kol nadstandardní um v ovládání jejich ořů.

V jednom zaprášeném prudkém kamenitém výjezdu na mne Sára čeká, otře si orosené čelo a rezolutně prohlásí: „Uf, mám toho skoro dost, to je pořád samý prach a rolling stones!“ Chvíli jsem se, pravda, zarazil, co že mají rockoví dinosauři společného s těmito horami, na jejich koncert to tady moc nevypadá, a za co že by měli zde dostat odměnu, tedy prachy, a až pak mi došel význam trefné poznámky. „A mám název pro článek!“ zasmál jsem se. Skutečně, tohle je kraj cest pokrytých vrstvou prachu a valících se kamenů… Pro bajkera vítajícího techničtější ježdění mana nebeská.

Počasí, které nám zpočátku dnes příliš nepřálo, se probralo, a tak nám nic nebrání v plném užívání si nádherných cest. Kraj je navíc opuštěný, prakticky za celý den nepotkáme žádného turistu, kromě Velkého Javorníku, což nám rozhodně nevadí. Jen je třeba si uvědomit, že tím pádem také není skoro po celé trase možnost se občerstvit. Cesta vede skoro stále po hřebeni, který po pravici poměrně prudce spadá dolů, a tak na mnoha místech máme nádherné výhledy daleko do otevřeného kraje, přes vesnice i města až ke kopcům na opačné straně údolí. Excelentní je výhled od stanoviště místní naučné stezky, nesoucí jméno po těchto vrších, mezi rozcestími Krátká a Huštýn. Stojí za to se tady zastavit a, pokud čas dovolí, zahledět se do krajiny a zaposlouchat do zpěvu ptáků. Vítr vás zchladí či slunce prohřeje a naberete sílu na další pokračování po kamenitých stezkách.

Hřeben sice od Velkého Javorníku směrem k západu klesá, ale protože jej tvoří více dalších vrcholů se sedly mezi nimi, neznamená ten fakt, že můžete čekat pouhou jízdu z kopce, ale právě naopak stále nahoru a dolů. I když je pravdou, že s narůstajícím počtem kilometrů se nám zdá, že přece jen z kopce to je víc než do kopce. V každém případě mineme přírodní rezervaci Huštýn skrytou v lese, kde je možné se zvěčnit do návštěvní knihy. I za Huštýnem následuje stále stejný terén plný prudkých sjezdů a výjezdů, kamenitým povrchem důkladně prověřující fyzičku jezdců.

Že i tyto kraje navštěvují lidé, dokazuje tvář vyřezaná do pahýlu stromu u cesty. Čeká nás další výjezd na Trojačku, což je prakticky poslední prudší stoupání na této pěkné cestě. Při orientaci v mapě je třeba dát pozor na to, že Trojačka je jak hřeben, tak rozcestí o nějaký ten kilometr dál a stejně je označeno i místo, kde se červená poměrně ostře stáčí doprava dolů po svazích Veřovických vrchů. Stejně tak je třeba obezřetný i při přímé orientaci v terénu – u Trojačky je značení dosti řídké a pěšina spíše neznatelná, navíc odbočuje skoro do nelogického směru. O kus dál pak zase nové zpevněné cesty zřejmě odstranily některé stromy, na nichž byly značky, a tak je znovu problém najít tu správnou cestu. S troškou orientačního smyslu a prací s mapou to ale jde.

U Trojačky jsme již prakticky na konci hlavního hřebenu Veřovických vrchů, odbočíme doprava dolů a začneme se vracet zpátky. K tomu jsme využili cykloturistickou trasu 6016, která se vine spíše na úpatí Veřovických vrchů, v opačném směru, než který jsme drželi při cestě po hřebeni. Většinou jde o asfaltovou lesní cestu, bohužel ty nejhezčí zážitky s terénem už máme pro dnešek za sebou. Typické pro trasu 6016 pak je, že chybí její značení v terénu – za dlouhé kilometry k rozcestí se žlutou značkou jsme zaregistrovali jen dvě pásové značky a dvě cedule na stromech… Naštěstí je směr intuitivně jasný. Jiné to už je ale na uvedeném rozcestí se žlutou, které je bohužel v obou námi použitých mapách zachyceno tak na okraji, že se těžko orientuje kudy jet dále, takže hlavně ne doleva dolů, pokud nechceme navštívit kmotru dnešních vrchů – vesnici Veřovice.

Zanedlouho jsme najeli na silnici z Frenštátu a přes sedlo Pindula se vrátili do Rožnova. Závěr bohužel trošku degradoval příjemný zážitek z krásného ježdění Veřovickými vrchy, ale jiná varianta neexistovala. Tedy – neškodilo by vracet se zpět od rozcestí se žlutou u Veřovic opět přes Velký Javorník, to by ale bylo časově i fyzicky náročnější.

Daniel Kovářík
Foto: Sára Čermáková-Kováříková a autor