Úvod » Trasy » Slepičí hory

Slepičí hory

Komu utkvěl v paměti animovaný film o útěku slepic pod vedením chrabrého létajícího kohouta Rockyho ze slepičí farmy, jistě si nemůže nechat ujít vyjížďku po Slepičích horách se stylově pojmenovanými nejvyššími vrcholy Kohoutem (870 m n. m.) a Slepicí (865 m n. m.).

Slepičí hory se nacházejí severozápadně od rozlehlejších Novohradských hor, jsou součástí Novohradského podhůří a ve skutečnosti jde vlastně jen o dva zmíněné vrcholy a jejich okolí, mírně vyčnívající nad krajinu. To ale neznamená, že nemohou bikerovi poskytnout i něco víc než jen projížďku po kopcích s atraktivním názvem.

Za místo pobytu jsme zvolili Hojnou Vodu v Novohradských horách. Brzo ráno odtud vyrážíme se Sárou po silnici na Černé údolí a pak odbočujeme do lesa po cestě na modrou turistickou značku. Slunce se do nás začíná pomalu opírat, probleskuje větvemi stromů a cesta většinou z kopce pokračuje střídavě po červené značce, neznačené cestě i po zelené.

Detaily trasy a info o oblasti

Slepičí hory

Délka okruhu:
60 km


obrázek: výškový profil trasy

Charakteristika:
většinou cesty s přírodním povrchem, jen místy takřka nesjízdný terén, který je třeba překonat pěšky.

Mapa:
Turistický atlas Česko, ShoCart 1:50 000, strany 584, 585, 612, 613 a 614

Turistické informace:
tvrz Žumberk.

Servisy a cykloprodejny:
v blízkém okolí nenalezeny.

Speciální výbava kola:
MTB jakékoli kategorie.

Kdy vyrazit:
doporučuji spíše sušší dny.

Ubytování:
penzion Na Vyhlídce, Horní Voda.

Restaurace a kavárny:
restaurace U Martínka, Besednice (jen pití a studená kuchyně), restaurant Žumberk (vše), Mlýnská dolina (Hojná Voda), občerstvení u kláštera v Dobré Vodě.

Fotogalerie

Stoupání na Slepici
Stoupání na Slepici

Tvrz Žumberk
Tvrz Žumberk

Žumberk – bikerův ráj to na pohled
Žumberk – bikerův ráj to na pohled

Míříme vstříc srazu s domorodým vůdcem – Pupi, doyen našeho cykloklubu, se před lety odstěhoval k Budějovicím za prací v nové dominantě tohoto kraje, elektrárně Temelín. Ani nevím, proč se mu teď říká Homer Simpson… Na náměstí v Benešově nad Černou dojíždíme opět po červené a tady se setkává celá trojčlenná bandička. Pod zkušeným vedením odjíždíme po červené značce dále do celkem velkého kopce. Naštěstí od většiny dnů letošního léta nám dnes vychází i počasí, možná je až moc teplo. Jen cesta mokrou loukou do kopce, kdy se ovzduší zahušťuje stoupajícím vlhkem z rostlinstva, aromatickou vůní bylin a tisíci blanokřídlými nepřáteli, nepatří k mým nejlepším zážitkům. Naštěstí výhledy vlevo jsou pěkné, a tak se libé a nelibé pocity vyrovnávají. Jakmile se dostáváme do skrytu stromů, je nám už hej.

Z polňaček vyjíždíme na silničku a pak po lesní cestě s rozbitým asfaltovým povrchem míříme do lesů. Klid okolí narušuje početná skupina adolescentů s doprovodem – asi tábor. Má sebejistota, že jim hladce ujedeme, je brzo pryč, neboť náš zkušený horský vůdce velí odbočit po červené značce vpravo – to sice není problém, ale jet po pěšině stoupající k nadoblačným výšinám, brzo i mezi skalami, by dokázal tak leda Pepa Dressler. Takže s dětmi v zádech kola tlačíme a o kus dál už nosíme. To když se nám do cesty postaví pořádný kus skály. Na vrcholu s radostí padáme k zemi a odpočíváme. Právě jsme zdolali Slepici a sedíme jí snad za krkem.

Zatímco se děti kolem živí svačinami, my bereme své oře do ruky a pokračujeme po značce dál, naštěstí už v sedlech kol. Červená nás dovede k bývalé myslivně, nyní penzionu Pod Kohoutem. Pokračujeme do Sedla Kohouta opět do kopce. Odtud vyrážíme dobýt samý vrchol Kohoutu, dokonce bez kyslíku, a to přímo po zelené, ač domorodý průvodce tvrdí, že to asi nevyjedeme. Vyjedeme, ale je to pěkný „dokopec“.

Nahoře bohužel není moc výhled, zato nepřeberně kopřiv a pálících paprsků slunce. A také kamenná mohyla, na kterou si na chvíli sedáme. Zejména tu pak chybí kiosek s nápoji a suvenýry, to když srovnávám třeba s takovým výletem na Kokořín! Dumáme nad mapou kudy dál a nakonec pokračujeme po zelené. Ani zde nejsou informace „domorodce“ nejpřesnější, když nás straší nejetelným svahem. Je to sice náročné, ale kola neseme jen na krátkém úseku (všichni ovšem na fullech). Dostáváme se na širší lesní cestu, po které traverzujeme vlevo svahem mezi vzrostlými stromy, většinou se jede z kopce, a tak je to příjemnější než před chvílí škrábání se s koly na hřbetě jak soumaři. Závěrečný sjezd rozbitou cestou je pak po svážnici a pěkně zostra. Opouštíme zelenou značku a míříme vpravo stále mezi vzrostlými stromy, po další asfaltové cestě klesáme prudce doleva do Besednice.

Čas už pokročil, bohužel nalézt hospodu s teplým jídlem se nám zde nedaří. A tak se jen lehce občerstvíme a míříme raději dál, využít krásného dne. Zelená značka má tentokrát jen mírné převýšení, zato nám postaví do cesty pravou kančí stezku, kde se marně snažím dostihnout Pupiho s jednou rukou na řídítkách a v druhé třímajíc fotoaparát. Exkluzivní snímek nevznikne, zato já se učebnicově nořím do ostružiní. O kus dál čeká bahnisko a rozlitý potok, přes který se dostáváme různě, opravdu dnes nic nechybí!

Za lesem není rákosí ani rybníček, natož Rákosníček, ale stoupající cesta okolo velmi pěkně opraveného Sýkorova Hamru pořád do kopce kolem pasoucích se krav. Výhledy jsou daleké a krásné, kravky to dokreslují. Litujeme je jen pro množství much a kocháme se tou kýčovitostí. Dál pokračujeme cyklotrasou 1128 a pak po červené značce. Ve stráni nás čeká na procvičení další nádherný singletrack. Pěšina ubíhá přes kořeny po jedné straně s borovicemi, po druhé s loukou, les voní a jehličí praská pod plášti, většinou stále bez většího převýšení a překvapivě proti mapě – kde je zakreslena polní cesta, je silnice a naopak. Ovšem silnice jen dle ukazatelů – její skutečný stav nelze nazvat ani dezolátní… To už jsme přejeli až do Čížkrajice a odtud pokračovali po modré. Tahle značka nás dovedla až do Žumberka, kde je stejnojmenná tvrz a také restaurace. No tvrz… Stála sice již v 13. století, později ale byla přestavěna a počátkem 17. století renesančně upravena a opevněna i s farou, kostelem a dvorem. Tedy spíše pseudoopevněna. Nyní je v ní expozice lidového malovaného nábytku, kterou doporučuji jen skutečným nadšencům.

Restaurace je výtečná a my se konečně sápeme po jídle. Zde se odpojuje náš domorodec a spokojeně sviští do Budějovic po vlastní ose. My ale pokračujeme dál – po modré terénem po kamenité stezce a krásnou cestou lesem i po asfaltu až do Rychnova u Nových Hradů. Další výjezd či skoro výšplh loukou stojí opravdu za to. Modrá nás zavede do lesa, kde se úspěšně skryjeme před paprsky slunce a méně úspěšně před nálety hmyzáků. Připojíme se k červené značce, po které překonáme silnici a stoupáme hlubokým lesem.

Ale to nejlepší nás teprve čeká. Odbočíme na zelenou a objíždíme Kuní horu. Cesta je chvílemi jen pěšinou, jindy se roztáhne, skotačivě poskakuje přes kameny i kořeny, proplétá se mezi balvany, srázy i skalami, obtočí tu borovici, jinde smrk a spíše klesá, než stoupá směrem k Hojné Vodě. Úchvatné metry, už jen proto stojí horské kolo za to… V záři slunce klesajícího k obzoru vyjedeme z přítmí stromů na okraj Hojné Vody, okolo vyhlídky dojíždíme k penzionu s nezapomenutelnými zážitky. Jo slepice, ty umí!

Tip na druhý den

Z Hojné Vody silnicí na Černé údolí, po modré do lesa, na lesní asfaltce vpravo a po ní až na silnici u Dobré Vody, doprava a odbočit vlevo z kopce po červené (pozor – hůře značeno). Stále po červené tvrz Cukštejn (v soukromém vlastnictví, rekonstruuje se). Od Cukštejna Terčiným údolím (několik pěkných variant trasy) do Nových Hradů. Možno se občerstvit a dál po červené k hranicím na trasu 1048. Doprava a u Veverského rybníku rovně po neznačené cestě na modrou, po ní vlevo až do Dobré Vody, dojezd buď cestou z rána nebo po červené značce silnicí prudce do kopce.




Připravil: Daniel Kovářík
Foto: Sára Čermáková a autor