Úvod » Trasy » Rýchory

Rýchory

Je sobota ráno. Při pohledu z okna tuším, že bude nádherný den. Zazvonil telefon. Pro mě to znamená jediné – vzít vše potřebné a jít ven. Po zaparkování Mirek povídal, jak jsou krásně vidět Krkonoše a že by bylo škoda tam nejet. Souhlasím. Po dlouhé době bude výchozí místo Trutnov a ne Jánské Lázně, jak se stalo naším zvykem.

Na hodinkách čtvrt na jedenáct, svítí sluníčko, je teplo. U autobusového nádraží se chytíme červené turistické značky, které se budeme držet. Postupujeme vpřed táhlým mírným stoupáním, pak rychlým sjezdem, výjezdem, do cesty se nám připlete závora. U ní míjíme Vebrovku, bývalou Čapkovu boudu. Za budovou nás už ani nepřekvapuje další závora, a to jich bude ještě několik. Zase stoupáme i klesáme, po kořenité pěšině vyjedeme mezi stromy k menší, ale pěkné dřevěné rozhledně. Je tu výhled na Trutnov a v dálce je vidět Zvičina.

Po několika minutách kochání se okolní krajinou pokračujeme dál. Sjedeme malinko dolů a za chvilku jsme na asfaltové cestě. Vydáváme se vlevo, stále po červené. Svižným tempem uháníme po asfaltu, který pak naštěstí brzy opouštíme. Přejedeme kopeček a po rychlé lesní cestě jedeme kolem střelnice. Naštěstí nikdo nestřílí, a tak v klidu projíždíme a pokračujeme dál. To už se ozývají naše hladové žaludky a proto se zastavujeme na louce u bunkru, vlevo od cesty.

Detaily trasy a info o oblasti

Rýchory

Délka okruhu:
58 km


obrázek: výškový profil trasy

Charakteristika:
Nahoru a dolů, po asfaltu, mezi kameny i po kořenech. Taková bikerská všehochuť.

Mapa:
Shocart č. 24 (Krkonoše), KČT č. 22 a 23 (Krkonoše a Podkrkonoší), 1:50 000

Turistické informace:
O nejvýchodnějším cípu Krkonoš se dozvíte více na www.krnap.cz. Tip na výlet lze vyčíst i na stránce www.zacler.cz.

Servisy a cykloprodejny:
Bon Servis Trutnov, 499 817 324, VELLA Pavel Sychra Trutnov, 499 814 411, BP Lumen Úpice, 499 881 327.

Kdy vyrazit:
Vzhledem ke sněhové pokrývce je rozumné plánovat výlet do Rýchor v intervalu duben až říjen, léto bývá spolehlivě nejhezčí.

Restaurace a kavárny:
Lysečinská bouda se nabízí uprostřed švihu s otevřenou náručí a terasou na odložení strojů. Uzavírka v době naší vyjížďky byla výjimečná.

Fotogalerie

Po malé svačince se vracíme na cestu a kolem lomu, přes váhu, na které si Mirek musel skočit, přijedeme na hlavní silnici vedoucí do Žacléře. Tady vpravo. Na vrcholu stojí u silnice malý pomalovaný bunkr a vlevo nová autobusová zastávka. Cedule nás upozorňuje na možnost návštěvy nedaleké dělostřelecké tvrze Stachelberg.

Pokračujeme po červené přes silnici a budeme šlapat do mírného kopce po polní cestě, pak po louce, až přejedeme cestu a rovně mírně do kopce stoupáme zase loukou na kamenitý úsek. Vpravo nahoře je v lese schovaný velký bunkr. A další závora. Když vidím to stoupání, co nás čeká, nikam se mi nechce. Připomínám, že se stále držíme červené značky. Stoupání už vypadá, že každou chvíli skončí, ale stále nejsme nahoře. Jenom cesta se změnila. Už nejedeme po živičném povrchu, ale po normální lesní cestě. Jak tudy by se jelo dolů…

Konečně jsme na rozcestí se žlutou. Tady dáme sbohem červené, protože dál cyklisté nesmějí. Najednou k nám přijede nějaké auto, zmatený řidič kouká, kam se to dostal, otočí se a jede zpátky… Cesta vybíhá z lesa do otevřeného mírného svahu a vede po jeho vrstevnici. Nám se vpravo otvírá překrásný výhled do Polska a na jezero Bukówka. Vytahujeme foťáky a tvoříme panoramata. Pak pokračujeme v cestě směrem na Rýchorský kříž. Když tam konečně jsme, zjišťuji, že jsme pod Rýchorskou boudou a ne u ní, jak bylo v plánu. Skotský náhorní skot je v nedohlednu, ohrada je prázdná. Zato na Sněžku je vidět moc pěkně. Opět cvakají spouště foťáků.

Nahoru k boudě se nám nechce, a tak jedeme dolů, po červené. Pak zase do kopce, který Mirek vyjel neskutečnou rychlostí – a to o sobě tvrdí, že nemá dohromady nic najeto. Mně to trvá o dost déle a přitom to zas takový krpál není. Cesta začne klesat, což dovolí zvýšit rychlost. Zároveň se přes ni občas objeví odvodňovací kanál, který přeskočíme. Povrch je upravený a už zde nainstalovali moderní kovové kanálky, takže nemusíme u každého brzdit. Objevují se první hraniční kameny. Od teď pojedeme po hranicích. Opouštíme červenou a držíme se polské zelené. Najednou jedeme po pěšině, kde je spousta kořenů. Rychlým tempem přijíždíme k novému turistickému přechodu, jenom přejedeme cestu a opět po pěšině kopírujeme státní hranici. Před námi je první stoupání. Je v pohodě. V lese na vrcholu potkáváme skupinu cyklistů. Množství kořenů se zněkolikanásobilo, z čehož má Mirek radost, protože takové cesty se mu líbí nejvíc. Sjedeme dolů, ale před námi je další kopec, prudší než ten před ním. Najíždím jako první, jedu, ale pak se mi začne zvedat přední kolo a končím. V rychlosti uhýbám Mirkovi z cesty. Vyjel to. Mě už to nejde se rozjet, a tak tlačím. Po několika minutách podjíždíme závoru. Opravdu! Tak vysoko je.

Ocitáme se na cestě s vrstvou živičného povrchu. Minule dělali o pár kilometrů dále nový asfalt na ještě dobré asfaltce a sem jim asi už nezbyl. Tady vpravo do kopce po červené. Šlapat hladoví na sluníčku do kopce nám není moc příjemné, ale musíme to vydržet, protože víme, že za chvíli si dáme oběd. Zastavujeme na Lysečinské boudě. U baru se dozvídám, že mají zavřeno, ale ochotný personál nám přeci jenom udělal pórkovou polévku a smažák. Děkujeme. Docela se bavíme, když přijede početná skupinka na kolech a všichni se postupně vyfotí s kozou, která stála na starém křesle pod slunečníkem.

Po jídle vyrážíme na Cestník. Tam se napojíme na modrou značku a konečně delší dobu jedeme z kopce. Rovně do lesa, až přijedeme na nám známou cestu plnou kamenných kanálů, kde kluci minule tak dlouho opravovali několikrát cvaknutou duši. Budeme se nyní držet zelené. Stoupáme po cestě vlevo do kopce a při tom ještě překonáváme kanály. Při cestě dolů to jde samo, ale do kopce? Ani se tentokrát nezastavujeme na vyhlídce na vrcholu. Uháníme dolů, občas přejedeme nějaký ten kořen a přijíždíme na asfaltku. Na ní rychlost ještě zvýšíme, ale nezapomeneme odbočit do lesa na pěšinku a modrou značku. Křížovou cestou kolem kapličky sjedeme na hlavní silnici do Temného Dolu.

Vpravo po silnici a po několika metrech vlevo po modré přes most a po cestě plné velkých kamenů vjíždíme do lesa. Po nich se vyjet do kopce nedá, a tak jdeme pěšky. Pak to přeci jenom zkusíme a s úspěchem se nám daří jet a kličkovat mezi kameny a přejíždět je. Ne napořád. Zdolali jsme závěrečné tlačení kola po šílené pěšině do kopce a jsme u rozcestí modré, zelené a žluté. Po modré pokračujeme po asfaltu kolem Modrokamenné boudy, pak vlevo dolů lesní cestou, zase vlevo po asfaltu a pak cestu opustíme pro změnu opět vlevo po modré, abychom se po pěšině přes most dostali k Lesnímu domu. Uvelebujeme se na louce a radíme se s mapou, kudy budeme pokračovat z Jánských Lázní.

Do Jánských Lázní sjedeme po modré a u kolonády se napojíme na zelenou. U léčebny chvíli hledáme značku, nakonec ji nacházíme na budově za závorou. Areálem jsme se dostali ke stoupání do lesa. Na cestě plné kamenů a naplavených klád nám nezbylo nic jiného, než kolo opět tlačit. Dneska už naposledy. Pokračujeme krásnou lesní cestou. Sice do mírného stoupání, ale to nevadí, protože úsilí je pak odměněno dlouhým sjezdem nejprve v lese a pak na louce podél něj. Vpravo zajedeme do lesa, netrvá dlouho a kamenitou cestu vystřídá polňačka a zastavujeme až nad Mladými Buky u hlavní silnice. Po ní vpravo a na křižovatce vlevo, kolem golfového hřiště po silnici. Kousek za vrcholem stoupání silnici vedoucí na Hrádeček opustíme v prudké pravotočivé zatáčce, zabočíme ostře vlevo a jedeme po lesní kamenité cestě, převážně do kopce. Na jejím konci nás čeká rychlá jízda z kopce do Trutnova – Horního Starého Města. Vpravo se po silnici dostaneme na sídliště. Projedeme jím a alejí kolem řeky přijedeme k autobusáku.

Byl to krásný okruh, s minimálním množstvím asfaltu. Taková náhrada za minulý, moc nepovedený výlet v Krkonoších.




Připravil: Vladimír Kynšt
Foto: Miroslav Ptáček