Úvod » Trasy » Rychlebské hory

Rychlebské hory

Rychlebské hory tvoří hranici mezi naší zemí a Polskem. Navazují na Jeseníky a od těchto známějších hor jsou odděleny průsmykem Ramzovského sedla. Nepatří k nejznámějším a jak jsme zjistili, díky tomu jsou opuštěnější a divočejší. Ostatně posuďte sami.

Do Rychlebských hor je poměrně dobrý přístup po železnici – za cíl svého rychlíku můžete zvolit zastávku Ramzová a vězte, že nikde výš vám rychlík v České republice nezastaví!

Odtud je nejlepší pokračovat přes silnici po červené turistické značce směrem k lanovce a odbočit na lesní cestu dle mapy. Ta vás vyvede na hlavní silnici a vzápětí odbočíte doleva po další lesní cestě vedoucí do Horní Lipové. Touto obcí jsme stoupali po asfaltu vzhůru a také jsme se zde ubytovali. Předem upozorňuji, že zde není obchod s potravinami, a tak se předzásobte, další nákupy můžete absolvovat až za hodně dlouho! Zato míst k ubytování je nepřeberně a i hospůdka s jídlem se najde.

Detaily trasy a info o oblasti

Rychlebské hory

Rychlebské hory se rozkládají v severozápadním výběžku severní Moravy a tvoří hranici mezi ČR a Polskem. Navazují na Jeseníky a od těchto známějších hor jsou odděleny průsmykem Ramzovského sedla. Jejich rozloha je 460 km2, nejvyšší horou je Smrk (1125 m n. m.), nejdelším tokem Vidnávka (32 km) a největším městem oblasti Javorník s téměř 3000 obyvateli. Půdní a klimatické podmínky ve vrcholových částech nebyly vhodné pro zemědělskou výrobu, proto tam ani na úbočích nikdy nevznikla stálá sídliště. Také tyto hory však poskytují optimální podmínky pro turistiku, cyklistiku a zimní sporty.

Délka okruhu:
100 km


obrázek: výškový profil trasy

Trasa:
ze zastávky Ramzová po neznačených cestách do Horní Lipové, odtud po modré cyklotrase 6044 na rozcestí pod Smrkem. Po žluté značce KČT na vrchol Smrku, zpět na cyklotrasu 6044 sjezdem po zelené značce. Dále opět po modré cyklotrase 6044 až do městečka Javorník. Z něj po červené značce na křižovatku s cyklotrasou 6044 a opět po této trase až do Bílé Vody. Z ní cyklotrasa 6011 do Bílého Potoka, mezi domy na zelenou značku a ta vás dovede až na nádraží v Javorníku.

Charakter:
proměnlivý, zpočátku asfalt, pak většinou lesní cesty. S trochou opatrnosti lze trasu absolvovat i na krosovém kole.

Turistické zajímavosti :
kostel Bílý Potok, zámek Jánský Vrch, zřícenina Rychleby, bývalé zajatecké tábory z druhé světové války, památky v Bílé Vodě a Javorníku

Mapa:
ShoCart č. 57 – Jeseníky, Rychlebské hory, 1:50 000

Servisy a cykloprodejny:
na trase žádné, nejblíže Jeseník

Občerstvení:
na začátku trasy (Ramzová, Horní Lipová – restaurace Kovárna) nebo na konci (Taverna v Javorníku), cestou pouze lišejníky a horské prameny!

Ubytování:
Horní Lipová (tel. 736 164 940), Javorník (více možností)

Fotogalerie

Na Smrku
Na Smrku

Je to zajímavé, ale kazatelny mají v různých místech různou stavbu – v tomto kraji jsou dvouposchoďové.
Je to zajímavé, ale kazatelny mají v různých místech různou stavbu – v tomto kraji jsou dvouposchoďové.

Kostel v Bílém Potoku
Kostel v Bílém Potoku

Setkání s  minulostí
Setkání s minulostí

Kapitální hřib ze Smrku
Kapitální hřib ze Smrku

Na konečné autobusu je rozcestník, ze kterého je značena cyklotrasa KČT 6044 pod nejvyšší vrchol Rychlebských hor – Smrk (1125 m n. m.). Připravte se proto na pořádný kopec. Trasa je značena modrou pásovou značkou. Od rozcestí se cesta vine neustále vzhůru, pod koly uhání asfalt horší kvality – jde o lesáckou silnici, auta tu tedy běžně nepotkáte. Cesta v lese kličkuje a občas nabývá nepěkných sklonů, takže brzo bojujete se zemskou přitaž­livostí, omezenými převody svého oře a v neposlední řadě s vlastní morálkou.

Jako z pohádky či z dávno ztracených dob pak před námi vyklouzne scéna ozářená slunečními sloupy světla prorážejícími koruny stromů. Bryčka s napůl nataženou plachtou, jakou jste před sto lety potkali ještě běžně na cestách nejen zde v okolí, a za ní stojící dva statní koně. Na poloodkryté korbě vozu náklad sena, který koníci poklidně spásají… V tichu lesa se zastavíme a sledujeme pro nás skoro snovou scénu. Nic ji nenaruší a my po pár fotkách pokračujeme dál.

Jen na chvíli se cesta zlomí a dokonce klesáme, samozřejmě ovšem jen proto, abychom mohli více stoupat. Odměnou se pak stávají výhledy doprava do údolí, které je na protější straně uzavřeno bariérou horských vrcholků, nořících své špičky do cárů mraků. V dopoledním slunci se mlžný opar trhá a zdraví nás majestátný masív největších Moravských hor – Jeseníků. Zato politováníhodný je pohled na druhou stranu, do mlází u cesty. Hřiby by se daly sbírat kosou, ale kam je dát! Vidíme i exemplář širší než polovina řídítek, několik polí klouzků a další nadílku přírody. Ouvej, těžký život cyklistického novináře, zřejmě přejdu do nějaké houbo-revue!

Slunce má poměrně sílu, což nás skoro překvapuje, letošní podivné léto je totiž nyní v zimní periodě (srpen), do které bez výstrahy přešlo z tropické fáze (červenec), a tak jsme se obávali chladna a mokra. Po přírodní galerii, v kterou se nám cesta proměnila, dostoupáme až k dalšímu rozcestí na Lučním Vrchu. Značka nás vede doleva – příjemným lehce rozbitým terénem, který na oficiální cyklotrase kvituji s povděkem. Ne každý ho asi ale uvítá. K tomu nutno podotknout, že ač dnes jedeme z 90 % po cyklotrasách KČT, s kterými nemám nejlepší zkušenosti, tak jsme velmi spokojeni. Jde většinou o cesty s přírodním povrchem vedené s rozmyslem a opravdu dobře. Pokud by KČT značilo pásovými cykloznačkami takovéto trasy všude, nezbývá, než smeknout a podpořit jej.

Na dalším rozcestí odbočuje k vrcholu Smrku klasická značka KČT – žlutá. Kolega na pevném kole, kterého potkáváme, nás varuje, že je to špatně sjízdné – ale na fullech se jen prohoupeme s nadšením mezi velkými kameny do mírného kopce až k hraničním kamenům na vrcholu Smrku. Jde skoro o stolovou horu, a tak je odtud pěkný výhled po náhorní planině i okolních kopcích až do nížiny v Polsku s velkými jezery.

Žlutá pokračuje podél hranice hravým singletrackem, bohužel to ale dál vypadá na spádnici (cesta vedoucí kolmo na vrstevnice), a tak raději odbočíme do kvůli vodou vymletému korytu náročnějšího sjezdu po zelené až zpět na cyklotrasu 6044. Po ní pokračujeme ve zdolání Rychlebských hor. Vede nás i dál po šotolinových cestách – s ohledem na to, že jsme byli na nejvyšším vrcholu hor, ale vedou tyto cesty většinou mírně dolů, občas pak jsou vystřídány kratším či delším stoupáním, snad až na jednu výjimku většinou jen pozvolným. Cesta by ubíhala bleskurychle, nebýt přetrženého řetězu na Sářině kole. Naštěstí máme ve výbavě všeklíč s nýtovačem (což je ostatně pro putování nejen po horách nezbytnost).

Po krátké opravě pokračujeme cestou klikatící se lesem na svazích hor. Stromy po pravé straně občas uvolní výhled do údolí a my se přesvědčíme, že jsme pořád dost vysoko nad okolím. Přes nedávné deště je terén poměrně suchý, kromě míst, kde řádila lesní technika při svážení dřeva, tam občas potkáme blátivé výmoly. Trvalo dlouhé hodiny, než nás trasa vypustila z lesa na rozlehlou louku. Přes ní cestu spíše tušíme, než že by byla vyjetá. V louce ale je z dálky vidět rozcestník, ke kterému sjíždíme. Vlevo od nás je turistický přechod do Polska. Odpovídá to i názvu místa – Hraničky.

A také zde je nutná volba – pokračovat po turistických značkách podél hranice až na konec Rychlebských hor? Proti jsou stavy našich zásob, a to hlavně vody, takže jsme se rozhodli zamířit do Javorníku, jediného městečka v oblasti. To ovšem znamená sjet do údolí. Podotýkám, že to je sjezd příjemný. Od Hraniček se navíc dá jet různě, mimo jiné po červené turistické. My ale zůstali na 6044 a pod Vábným narazili na lesní asfaltku. Ta doprava vede také do Javorníku, ale 6044 míří na druhou stranu, bohužel také dost dlouho po asfaltu, chvíli nahoru, pak pořád dolů.

Hned na počátku míjíme tichou mýtinu, u níž jen prostá cedule informuje, že za druhé světové války zde byl zajatecký tábor pro zajatce pracující v lese. Poměrně klidný střed „říše“ zapříčinil, že v okolních lesích bylo takových táborů mnohem víc, stejně jako rekreačních zařízení vojáků SS a wehrmachtu.

Naše cyklotrasa odbočí z asfaltu vlevo do lesa a brzo se již blížíme k Javorníku – to už spolu s červenou značkou. Cestou po červené lze navštívit zříceninu gotického hradu Rychleby na skalní ostrožině vrchu Přilba, zbudovaného ve 13. století. Střežil solnou stezku z Nisy do Hradce Králové. V 15. století byl hrad opuštěn a čas jej proměnil ve zříceninu. V 19. století zde proběhl amatérský archeologický výzkum (nalezena byla keramika a zbytky zbraní) a byla provedena částečná rekonstrukce v romantickém stylu. Svědčí to o větší přítomnosti lidí v tomto kraji v minulosti než dnes.

I město Javorník bylo ve středověku mnohem bohatší než v novověku, zejména po roce 1945. V roce 1850 měl Javorník 3156 obyvatel, v roce 1900 pak 3095 obyvatel ve 431 domech. Do roku 1918 šlo o město německé, po roce 1918 se zde uplatnila česká menšina, která se do roku 1930 rozrostla na 111 osob z 3067 obyvatel. Po válce pochopitelně vše bylo jinak a po odsunu Němců bylo roku 1950 v městečku jen 1803 obyvatel ve 481 domech.

Ovšem centrum městečka vás o své minulosti přesvědčí svými výstavními historickými domy i zámkem Jánský vrch vypínajícím se nad ním. Ten vznikl přestavbou gotického hradu roku 1507 za biskupa J. Thurza jako letní biskupské sídlo. K nejcennějším exponátům patří gotické plastiky sv. Barbory, sv. Heleny a P. Marie. Jedinečná je místní sbírka dýmek. Zámek je přístupný, vše je zde však až neskutečně tiché a klidné, zcela mimo větší zájem turistů. Ovšem najíst i napít se tu můžeme bez problémů, stejně tak není problém najít nocleh.

Zbývá nám už jen kratší část trasy, ovšem musíme zpět do kopců. Tentokrát volíme trasu po červené turistické značce – po okraji lesa vede mírně vzhůru a poskytuje nám výhled na širé rovinaté pláně Polska. Pak se ovšem mstí prudkým, ani bych neměl psát výjezdem kolmo na vrstevnice. A tak vám nemohu sdělit, jaká je vyhlídka na Vysoké, protože tu už jsme nezdolali. Místo toho rádi opět potkáváme trasu 6044 (dalo se po ní jet už z Javorníku) a pokračujeme přes poslední výběžek Rychlebských hor až do Bílé Vody, poslední to výspě Moravy před hranicemi s Polskem. Závěrečné metry samozřejmě vedou opět z kopce.

Bílá Voda byla po válce opuštěnou výspou republiky, a tak ji nový „spravedlivý“ řád vybral za místo, kam byly po celostátním násilném zrušení klášterů v roce 1950 převezeny řádové sestry z mnoha míst a z různých konventů, aby nebyly „na očích“. Ty pak tvořily většinu zdejšího obyvatelstva zdecimovaného válkou a odsunem. V místě je k spatření mnoho památek, většinou církevních.

Přejezd tak prakticky ukončujeme, ovšem s dopravou odtud je to horší. Napojujeme se na cyklotrasu 4011 a po silnici uháníme zpět do Bílého Potoka, kde odbočujeme mezi domy. Odměnou nám je kouzelné náměstíčko, kde se zastavil čas. V mírném vánku se v odlescích slunce sklánějícího se k obzoru červená v centru náměstí místní kostel a proti němu se krčí klasická hospůdka se zahrádkou. Trošku mne pak zklamalo, že vlastně jde o novostavbu kostela v historizujícím stylu, což jsem zjistil z internetu až při psaní článku. No jo – „je to šméčko na lidi“, řečeno s klasikem Frantou Kocourkem.

Bohužel čas nás už tlačí, a tak musíme pokračovat po zelené značce až do Javorníku, odkud nás poslední místní lokálka odveze zpět do běžného života. Vyšlo nám to perfektně – už druhý den zemi bičují proudy deště. Zimní srpen se navrátil.

Daniel Kovářík
Foto: Sára Kováříková-Čermáková a autor