Úvod » Trasy » Na kole podél řeky Radbuza

Na kole podél řeky Radbuza

Řeka pramení v Českém lese téměř na hranicích s Německem v nadmořské výšce kolem 500 m n. m. Skoro neviditelný potůček podstatně posílí už před Bělou pod Bezdězem. V Horšovském Týně je již plnohodnotnou řekou, podle vodáckých průvodců právě z tohoto města sjízdnou i na lodích. Radbuza dále protéká Staňkovem, Holýšovem, Stodem, Dobřany a svou cestu končí na kraji Plzně asi dva kilometry od vodní nádrže České údolí, kde se vlévá do Úhlavy.

Podle oficiálních záznamů pramení Radbuza u vesnice Rybník. Rybník jakožto vodní hladina tady sice nikde není, ale pramen by měl být pár set metrů za posledními humny. Ve čtvrtek po ránu není v malé vísce ani noha. „Pramen Radbuzy je tady v těch bažinách, ale tam se, chlapče, nedostaneš,“ varuje domorodec, který nás coby podezřelé vetřelce šmíroval skrz žlutou záclonku a okno otevřel, až když jsme se před jeho sudetskou chaloupkou točili s mapou dokola.

Nedůvěřivě odjíždíme za vesnici směrem k Medvědím horám. Tak se tato lokalita na samotné státní hranici skutečně jmenuje. Posledního medvěda tady zastřelili šlechtici před první světovou válkou. Tedy aspoň doufáme. Už bychom se měli podle mapy vydat z cesty do pole a najít tu studánku s vyvěrajícím proudem vody. Ale chyba lávky: jediný krok z cesty do „polí“ s nohou zabořenou po lýtko do mazlavé černé hmoty radí držet se raději pevnýma nohama na zemi. To, co se totiž zdá jako pole, jsou ve skutečnosti blata – však jsou značená i na mapě, jen o něco menší než ve skutečnosti. Nedá se nic dělat, na řeku „nastoupíme“ pár desítek metrů od místa, kde je na mapě značen pramen.

Radbuza: trasa, praktické informace

Délka trasy:
110 km

Délka řeky:
112 říčních kilometrů

Směr jízdy:
po proudu

Trasa:
Z obce Rybník na Domažlicku vede Magistrála Český les, která prakticky překrývá oficiální příhraniční Baarovu cestu (červená TZ – turistická značka). U samoty se napojíme na zelenou TZ, která nás skrz pastviny zavede do Bělé nad Radbuzou. Následuje několik kilometrů po okresní silnici a poté na modrou TZ v obci Oplotec, odkud vystoupáme na mystický Štítarský kopec s pohřebištěm. Odtud opět po okreskách a prašných cestách do Horšovského Týna, Staňkova a Holýšova. Krátký přejezd kopců Trný a Křížový vrch po červené TZ, pak sjezd do Stodu. Odtud opět po neznačených polních cestách, mnohdy na divoko po polích a soukromých záhumencích s řekou po levici až do Dobřan a dále do Lhoty a na začátek žluté stezky. Ta nás dovede až na přehradu České údolí. Žlutá TZ končí u Památníku obětem zla, od něhož je překrásný soutok plný rybářů už co by udicí dohodil.

Charakter:
První část trasy vede krásnou a i v suchých letních dnech vlahou a lesnatou krajinou, později se z kopcovitějšího příhraničí dostáváme do rozlehlých a odkrytých plání západních Čech. Většinu trasy lze s několika výjimkami absolvovat na velký převodník a i na krosovém kole. Mimo posledních kilometrů u přehrady je trať vhodná pro nenáročné bikery. Doporučená doba výletu je dva dny volnějším tempem, nebo jeden den pro sportovce.

Doporučené mapy:
ShoCart č. 15 – Plzeňsko – Jih, č. 3 – Český les – Domažlicko (1:50 000), www.shocart.cz

Ubytování:

Cykloservisy:

Turistické zajímavosti:

Fotogalerie

Čemu nebo komu sloužila tato budka na mostním pilíři nedaleko Plzně, zůstalo záhadou. Že by Radbuze?
Čemu nebo komu sloužila tato budka na mostním pilíři nedaleko Plzně, zůstalo záhadou. Že by Radbuze?

Lesní úseky na tvrdých cestách patří k těm odpočinkovým.
Lesní úseky na tvrdých cestách patří k těm odpočinkovým.

Každé setkání s Radbuzou má své kouzlo.

Posledních 30 km je úmorných zejména rovinami. Jezy jsou vždy příjemným zpestřením.

Přímo z Rybníka vede červená TZ podél říčního toku. V projektu turistického rozvoje regionu je úzká asfaltka zakreslena jako Magistrála Český les. Po několika stech metrech se Radbuza stále ještě jako malý potůček vzdaluje stezce. Plni odhodlání věrně zmapovat jeho sílení se vydáváme za ním. Jak naivní. Za chvíli končí jak cesta, tak řeka. Bylo to jen slepé rameno, měli jsme se podívat do mapy. Stoupání podmáčeným terénem na kopec pojmenovaný příznačně Na Kopci (597 m n. m.) dalo zabrat. Říčka se vine po levici, zprava odněkud přišla cesta, sice evidentně nepoužívaná a zarostlá bodláčím, ale míří zpět k hlavnímu říčnímu korýtku. Cestou necestou míjíme zříceninku, která není ani na mapě pojmenována, a projíždíme kolem rybníčku posetého lekníny. Divné místo. Srdce spadlo do kalhot a zmizelo z displeje sporttesteru. Po sjezdu se opět zdravíme s Radbuzou a následuje první zastávka u hájovny Mostek. Uběhlo až příliš vody na to, abychom se nacházeli necelých pět kilometrů od pramene.

Na samotné hranici Přírodního parku Český les vysvětluje lesák, že celý tenhle krásný kus země se už brzy stane Chráněnou krajinnou oblastí (CHKO). Vláda schválila vytvoření CHKO Český les jako 25. CHKO v republice. Oblast Český les má rozlohu 470 kilometrů čtverečních, které z 80 % pokrývá les. CHKO se potáhne od Čerchova nad Rozvadovem až k Dyleni u Chebu. Nejcennějším bohatstvím jsou podle přírodovědců bučiny, vzácná rašeliniště s porosty a také vzácné borovice blatky. Žije tu ohrožená vydra říční, tetřívek obecný, rys ostrovid a bobr evropský. Člověku se odtud až nechce. Český les je tady skutečně jako vymalovaný v barrandovských ateliérech. Ale ševelení řeky vábí k následování.

Po magistrále se z Mostku pouštíme z mírného klesání s Radbuzou po pravici. U osady Nový Dvůr přesedám na zelenou TZ a po vrstevnici Srnčího vrchu (563 m n. m.) se přes pastviny ohraničené drátěnými ohradníky blížíme k Bělé nad Radbuzou. Že je v drátech kolem kopyty rozdupaných pastvin skutečně šťáva, jsme se přesvědčili několikrát. Pozor při přendávání kola přes dráty – kolo s mokrými plášti je dobrý vodič! Nebo není? Zabrnělo to celkem dost.

Ve městě Bělá pod Radbuzou je zajímavý kamenný most, ale těch ještě na cestě bude. Na periférii to nejde jinak než po hlavní silnici směrem na Horšovský Týn, ovšem u skalnatého Újezdu svatého Kříže nás zlákala cesta z hlavní silnice doprava. Není turisticky značena, ale objíždí Černý vrch do Svržna. Po úmorném drncání se však vracíme zpět na hlavní silnici jen pár stovek metrů od místa, kde jsme v dobré víře poměrně frekventovanou komunikaci opustili. Po silnici si zajíždíme do obce Oplotec, kde na modré TZ začíná stoupání k pohřebišti Svatého Vavřince u Štítar. To ještě netušíme, co se tam nahoře bude dít za věci.

Začíná jeden z nejhezčích úseků „plavby“. Cesta v podobě ušlapaného singltrailu ve vysoké trávě vyvrhne utrápeného cyklistu až na vrcholku kopce Svatého Vavřince přímo mezi stovkami mrtvých těl a živých duší. Ty jsou na tomto pohřebišti skutečně skoro hmatatelné i za poledního žáru. Široko daleko ani živáčka a stejně má člověk pocit, že ho propichují páry neviditelných očí. Když se i v úporném hicu přežene po zádech mráz, co to může být asi jiného než duchové? S omluvou a vysvětlením, proč rušíme jejich božský klid, mačkáme spoušť jak na divokém západě od pasu. Z foťáku nakonec stejně vylezly většinou jen čmouhy.

Slovanské hradisko zde vzniklo někdy v 11. století, bylo opevněno tří až pětinásobnými valy vysokými čtyři až deset metrů. Z hradiště vedla svého času tajná chodba, která ústila ve skalním otvoru nad řekou. Dnes je z hradiště jen kostel se zpustlým krchovem. Prcháme dalším opojným sjezdem do vesnice Tasnovice. Konečně živé bytosti, ale také další most z kamene obrostlý mechem a úžasný Hamerský Mlýn.

Dál by to šlo po krásné modré stezce směrem na vrch Ptáčník, ale to bychom se museli rozloučit se řekou. Po lesní cestě tedy přijíždíme do vísky Sviná, která začíná opuchlými nohami od kopřiv a končí hrubou nesjízdnou oranicí. Řeka je sice v přímém kontaktu, ale jet se tudy nedá. S tretrami plnými prachu (podmáčenou půdu od pramene vystřídala zóna sucha) přecházíme na okresní silnici. Hlad, žízeň a neskutečný letní hic nás doprovodil až do malebného centra městečka Horšovský Týn. Kdyby byla nálada a síla na prohlídku, dalo by se tady určitě žasnout nad architektonickými pamětihodnostmi až do večera.

Z Horšovkého Týna to snad ani nejde jinak než po zelené TZ, která „přišla“ zprava rovnou od Domažlic. Pokračujeme po ní těsně vedle železnice, ale že se jedná o turistickou stezku, je v těchto místech dovedně utajeno. Nejenže tu nejsou značky, ale ani ta stezka, kterou v jednom místě suplovala ušlapaná pěšina v pšeničných klasech, ve druhém pak železniční trať. Trošku adrenalinový trail. Záhadu později vysvětluje jeden z hostů zahradní restaurace ve Staňkově – stále ještě následky povodní.

Za Staňkovem začal nejméně zajímavý úsek. Až do Stodu lemuje Radbuzu povodněmi zdevastovaná buš, která je v některých úsecích nejen nesjízdná, ale i neschůdná. Protože se nám nechce jet po hlavní silnici na Plzeň, vybíráme krátkou zajížďku po červené stezce z Holýšova přes Líšinu a Křížový vrch do Stodu. Krásná jízda po lesní cestě osvěžuje tělo i ducha. Ze Stodu se dá přejet do Chotěšova po modré TZ. Přibývá frekvence nejen turistů, aut a obyvatel, ale také hospod. I přes časté zastávky to vypadá, že se do cílové Plzně doplavíme ještě dnes a původně dvoudenní trip se stane jednorázovkou.

Z Chotěšova lemujeme Radbuzu prakticky jen podle čichu. Značky tu nejsou a vyprahlé polní cesty čas od času končí, kde by pro úspěch poznávací cesty neměly. Jednou u náhonu starého mlýna, kde není nic než slepice, podruhé za železničním viaduktem a potřetí před zrušenou fabrikou. Dominanta léčebny pro duševně choré v Dobřanech působí depresivně i z venku. Pár kilometrů před tím, než se Radbuza vlije do vodní nádrže České údolí, je nutné absolvovat se zaťatými zuby, a to nejen kvůli ubývajícím silám, ale i pro stále častější kontakt s řidiči městských autobusů.

Posledním, zato však kouzelným úsekem je žlutá stezka, která začíná u hospody U Kladivouna a končí, tedy alespoň pro nás, na tělese přehrady. Tenhle úsek technického singltrailu je skutečnou lahůdkou a byl by ještě větší, kdyby člověk nemusel mít na zádech batoh a v nohách bezmála sto převážně terénních kilometrů. Poslední zastávku absolvujeme v bufetu Ina, kde čeká skoro dokonalá idyla – vodní hladinu brázdí windsurfingy a motorové čluny, po pláži korzují holky v bikinách a cvrčkové zahájili podvečerní serenádu. Jenže odjezd vlaku, který nás má neplánovaně dopravit domů o den dřív, se nekompromisně blíží. Těsně před tím, než se Radbuza rozplyne v Úhlavě, postojíme pietně před mříží Památníku obětem zla. Soutok je nakonec takovým balzámem na duši utrmáceného harcovníka, že je všechno zlo stejně rázem zapomenuto.




Fotogalerie