Úvod » Trasy » Na kole podél řeky Morava

Na kole podél řeky Morava

Pramení na Kralickém Sněžníku (1423 m n. m.), Moravu opouští na soutoku s Dyjí, který tvoří hranici tří států. Veletok Morava poté teče dál již cizinou až do Dunaje.

Dlouhé řeky patří ke královským etapám seriálu Povodím českých řek na kole, k jejich absolvování nestačí víkend, ale spíš rovnou týdenní dovolená. Pokud vám až doteď chyběla řeka protínající Moravu po celé délce od severu až na jih, právě nyní přichází její čas. Vzhledem k jejímu rozsáhlému panství jsme se na řeku Moravu vypravili v létě, na sever do vysokohorského prostředí k pramenům, abychom podél jejího toku dorazili tajemnými zákoutími až k místu, které jsme si pojmenovali Mordyje – tedy soutoku Moravy a Dyje.

Výpravu začínáme v expresu, nikoliv však v tom s názvem Orient, takže se po cestě snad vraždit nebude. I s koly uháníme z Brna do Hanušovic. Přeprava kol vlakem s přestupem nás sice děsí, ale nakonec klobouk dolů před nádražáky – jsou ochotní, poradí i dřív, než se zeptáme, a vše probíhá v pohodě. Do Hanušovic dorážíme až odpoledne, sedáme na kola a podivným městem, které nezapře svůj osud spjatý se Sudety a odsunem, míříme proti proudu Moravy po silnici směrem na Králíky. Problém nastává s ubytováním, nakonec ale potkáme špičkovou Rybářskou baštu. Usínáme pod masivem Kralického Sněžníku, z něhož se Morava vrhá na pouť do moravské kotliny.

Morava: trasa, praktické informace

Délka trasy:
410 km

Délka řeky:
344 říčních kilometrů

Směr jízdy:
po proudu

Trasa:
od pramene po červené na modrou, společně na červenou cyklo značku 4071, na červenou a přes Bystřinu na silnici do Hanušovic. Cyklotrasa 51 (také značena jako červená) až za Moravičany, neznačenou cestou na žlutou značku, dále po červené do Litovle, odtud červená značka a cyklotrasa 51 do Olomouce, z ní po č. 47. Za Věrovany na zelenou značku kolem Tovačova a Kojetína, modrou do Kroměříže a do Kvasic. Dál po 47 a terénem na Napajedla a Rejdu, po pěšině podél Baťova kanálu Uherské Hradiště, neznačené cesty dle mapy po levém břehu Moravy, u Nedakonického splavu lesem na 47, po ní k Štěrkům a do Uherského Ostrohu. Neznačená cesta podél Nové Moravy (pravý břeh), po silnici přes Moravu a po zhruba 500 m vpravo po náspu až do Hodonína (v mapě od Strážnických luk jako 47, v terénu nic), odjezd po č. 45 a č. 44 do Mikulčic – Valů, 44 na přechod Lanžhot, zhruba 500 m po silnici na Břeclav, neznačená odbočka vlevo za mostkem přes potok, lesní neznačené cesty až k soutoku s Dyjí.

Charakter:
poměrně pohodová cesta, většinou polní cesty a stezky, část asfalt a na začátku i obtížnější terén

Doporučené mapy:
ShoCart č. 118 – Kralický Sněžník, č. 146 – Horní Pomoraví, č. 147 – Olomoucko, č. 151 – Chřiby, č. 169 – Slovácko, Hodonínsko a č. 168 – Pálava, Lednicko-valtický areál (1:75 000)

Ubytování:

Cykloservisy:

Turistické zajímavosti:

Fotogalerie

Pod prameny
Pod prameny

Výhled na Moravu z Kralického Sněžníku
Výhled na Moravu z Kralického Sněžníku

Most plynovodu před Kroměříží
Most plynovodu před Kroměříží

Pravoslavný kostel v Chudobíně
Pravoslavný kostel v Chudobíně

Hned ráno vyrážíme na cestu toužíce již zvlhčit skráně v prameni skoro rodného veletoku. Ale to si počkáme. Projíždíme po silnici Malou, Dolní a Horní Moravou a pořád stoupáme. Po našem boku v protisměru teče a poskakuje potok, který moc Moravu nepřipomíná. Počasí je slunečné, je horko, léto konečně propuklo naplno. Odbočíme na žlutou značku, která nás vede do terénu a také do skrytu stromů.

Cesta se odpojí od říčky a sklon přitvrdí. Jedeme po žluté nebo po cestách dle mapy. Převýšení je skutečně veliké. Dostáváme se mimo lesní porost a také do těžkého terénu, kde kola často tlačíme, až konečně po červené značce dojíždíme mezi davy lidí k malé kamenné „kapličce“. Nápis na ní nepřipouští pochyb – stojíme u pramenů největší moravské řeky. Je to takový nedomrlý čůrek.

Samozřejmě neodoláme a ještě pěšky vystoupáme asi o 500 metrů dál na vrchol Kralického Sněžníku. Impozantní plochý vršek je zaplněn davy lidí včetně polských bikerů a ještě víc jakýmisi kamennými pagodkami. Ač jsme ve výšce 1423 m n. m., slunce neuvěřitelně peče. A tak se vracíme ke kolům a od pramenu se spouštíme zpět do údolí. Protože jsme ale podél řeky přijeli už nahoru, jedeme z rozcestí po modré značce a pak po červené cyklo-trase. Rychle ztrácíme metry, odkloníme se na chvíli mimo značky, napojíme na červenou a sjedeme přes Bystřinu na silnici, kterou se vracíme do Hanušovic, zpět k toku Moravy. Po občerstvení ještě pokračujeme po cyklotrase 51 do Bludova a marně hledáme ubytování. Až v Nové Hospodě máme úspěch a můžeme jít spát.

Toto místo ale příliš nedoporučuji.

Druhý den se řítíme přes Hrabovou stále po č. 51 silničkami do Mohelnice. Je už dost hodin, ale protože jsme dlouho stáli, pokračujeme k nájezdu na dálnici, odbočíme do terénu a napojíme se na žlutou značku. Konečně to začíná být zajímavé. Trasa nás vede až k samé řece, úzká stezka se vlní až nebezpečně blízko nad hladinou. O kus dál hledíme na vysoký obelisk, který tu bez jediné vysvětlující cedule stojí jistě pěkných pár desítek let. Cestička se dál vine lužním lesem, je to jeden z nejhezčích úseků trasy. Překřížíme silničku od Mladečských jeskyní, kdysi končila strženým mostem, dnes je již zase v provozu, a pokračujeme dál úzkou pěšinou. Vítr tu pokácel mnoho stromů, které leží přes cestu, ale poutníci před námi již vyšlapali nové cestičky kolem nich. Oteplilo se a po dešti stoupá vlhkost, nevědět, že sjíždíme Moravu, myslím si, že je to Amazonka, tak nezvykle působí prostředí okolo.

Pěšina nás vyvede až do Litovle. Celkem velké město – jenže jediné dva ubytovací objekty jsou obsazeny. Na železničním nádraží si půjčíme telefonní seznam a obvoláváme okolí. Nakonec jedinou možností je zámek v Chudobíně. Tomu místnímu oslovení nevěřte. Při cenách za tohle ubytování zde chudí nebudou, vřele nedoporučuji, i když pokoj byl luxusní. Cena ovšem ještě víc. Jsme rádi, když ráno po snídani končíme kariéru zámeckých pánů a opět coby bikeři sjíždíme Chudobínem (jsou zde mimochodem hned tři kostely – pravoslavný, evangelický a katolický) zpět k řece.

Z Litovle míříme po 6027 na červenou značku, která vede opět lužním lesem, jen po širších cestách než včera. Znovu se kocháme nádhernou a nezvyklou krajinou plnou slepých ramen, jezírek a podivných různě zbarvených stromů. Podél mohutnící Moravy dorazíme až do „Holomóca“. Každý krásný zážitek musí být po zásluze potrestán, a tak se doslova tlučeme přes město. Už jsem věděl, že dopravní ukazatele v Olomouci neexistují, a tak je průjezd městem pro neznalé horor, teď vím, že totéž platí i o cyklotrasách. Alespoň 51 a 47 se nám ztrácí, do toho probíhá výstava Flora – krásný zmatek, rychle zpět k přírodě. Ale ještě pěkných pár kilometrů za Olomoucí to je otrava po silničkách a cyklotrasách, naštěstí se ale situace lepší a brzo zase uháníme terénem. Přibývá rozsáhlých rybníků a cesta dokonce vede jedním, který je křížem dvou hrází rozdělen na čtvrtiny (Hradecké rybníky). Už pokračujeme po zelené, projedeme kolem Kojetína a vjíždíme do Kroměříže a pokračujeme na Kvasice. Modrá značka nás pak přivede k Sport Areálu – konečně jednou štěstí na ubytování. Je volno, ceny příjemné, jídlo výborné, personál ochotný.

Ráno se pak na kola moc nechce, ale kilometrů je před námi ještě hodně, to by člověk neřekl, že je ta Morava tak dlouhá. Vyrážíme po trase 47, oproti jiným „žlutým“ cyklotrasám nás příjemně překvapí co se týče skutečného terénu, a nepříjemně, ale u těchto tras velmi obvykle, naprosto nedostatečným značením, mnohokráte chybí ukazatele, stovky metrů nevíme, zda jedeme správně. Mám dojem, že si jen někdo na výrobě cedulí vydělá, ale cyklistům nepomůže. U Napajedel se dereme úzkou pěšinou v lese, pak pokračujeme kukuřičným lánem a ve chvíli, kdy prohlásím, že tudy určitě trasa nevede, potkáme výstražnou ceduli cyklotrasy u železnice. Za Napajedly nás pak slepé rameno řeky splete tak, že komusi vjedeme do zahrádky u chaty, naštěstí je majitel rybařící u břehu vstřícný a pošle nás na cestu pravou a nikam jinam. Bez problémů dojedeme až na Rejdu Baťova kanálu, kde kotví několik loděk.

K dalšímu postupu volíme pěšinu právě podél Baťova kanálu. Jde zase o krásný úsek po pěšinách podél vody, míjíme několik lodí, pěšinka se vlní podél břehu, pod mosty vedoucími přes kanál a někdy i sama zavede naši cestu z jednoho břehu na druhý. Občas hladinu rozčeří ryba, jindy divoce zamává křídly nějaký pták, či jen tušíte pohyb v trávě. Pohoda. Když se později dozvím, že se tady má budovat cyklotrasa (rozuměj zpevněnou cestu), je mi do breku.

Takhle to je nádhera, potom…?

Pěšiny nás dovedou až do Uherského Hradiště, kde sledujeme v práci zdymadlo a výletní lodě, poměrně netypická podívaná na našince. Nastal i čas na oběd. Dál podél řeky nejsou žádné značené cesty, ale skoro pořád vedou na břehu polní cesty. Z Hradiště po jedné z nich odjíždíme, a to po levém břehu. Až k soutoku s Olšavou to jde, tady cesta odbočí a vrací se podél přítoku. Naštěstí ale o asi 500 metrů dál je most, po kterém se dostaneme na druhý břeh a můžeme se vrátit k Moravě a našemu putování.

Slunce již svítí níž nad obzorem, lehká bríza čeří hladinu líně se valící řeky a rozráží odlesky slunce do tisíců stříbrných třpytek. Jakoby z oparu a z jiných dob nad hladinu vystoupí želený most, který by okamžitě mohl hrát ve filmu o mostu u Remagenu. Tento je ale u Kostelan a jde o první opravený most po druhé světové válce. My ale pokračujeme po levém břehu. Při hledání cesty potkáme starší pár na kolech, pán tvrdí, že ještě nedávno cesta vedla dál a že je to jen lehce zarostlé, a dere se s kolem do pole bodláčí. My vzpomeneme na naše alergie a protože už jsme to zkoušeli, raději se vracíme. Pár desítek metrů zpět najdeme odbočku, lesem pak projíždíme až na panelku, po níž vede trasa 47. Ta nás už zavede neomylně k rybníkům Štěrky, kde se občerstvíme u bufetu a kde také vidíme, že původní plán dnes nestihneme. Ještě sjedeme po stezce 47 do Uherského Ostrohu, přejedeme Moravu a dostaneme se k tzv. Nové Moravě, umělému toku. Ale ona je i celá Morava až na pár úseků v novém korytě. To je pro dnešek konec.

Poslední úsek se podle map zdál krátký a nezáživný, ale nebylo tomu tak. Pravda, polní cesta podél Nové Moravy je rovná a nepříliš zajímavá, zvlášť když chytíte protivítr jako my. Ale jak se dostaneme na silnici a po ní přes Moravu, začne to být zase příjemnější, objevují se lesy. Odbočíme vpravo po neznačené cestě podle mapy k Strážnickým Lukám. Do cesty se postaví potok Velička, naštěstí po chvíli objevíme úzkou lávku chatrného vzhledu, pěkně po ní kloužou kufry našich treter, ale dostaneme se na druhou stranu. Tady polní cesta pokračuje po náspu se Strážnicí po levici – dle mapy je zde trasa 47. Značení v terénu ale není žádné. Vyjedeme na silnici a přes Rohatec sjíždíme na zelenou a dál 47 (ta je zase většinou jen v mapě) do Hodonína. Ten projedeme po silnici a po občerstvení míříme po 45 a 44 do Mikulčic – Valů, kde strávíme nějakou dobu obhlížením místních památek na Velkou Moravu.

V lesích nás čekají překvapivě blátivé úseky, chvíli trvá, než se propracujeme zpět k toku řeky, která se zde již v regulovaném korytě líně valí vpřed táhlými zátočinami, jen jednou narušená rozbořeným jezem. Její mohutnost (na naše poměry) jasně hovoří o tom, že tohle je opravdu řeka s velkým „Ř“.

Po pravém břehu vede polní cesta přímo na koruně koryta, spíše s nerovným povrchem, ale na fullech o tom ani nevíme. Lepší cesta je prý na protějším slovenském břehu, ale nám se líbí tato. Cesta ústí na silnici u hraničního přechodu, celníci spíš okukují kola, než by je zajímalo co vezeme, a my silničkou podjedeme dálnici a asi po půl kilometru opět odbočíme do terénu na neznačenou, spíše asfaltovou lesní cestu. Tou míříme rozsáhlým lesem, z něhož přímo sálá vlhkost, k jihu. Žádné značky tu nejsou, naštěstí občas se objeví jakési neoficiální značení ukazující směr k soutoku či k Pohansku. Ale i jen podle mapy je cesta jasná, sedí to. Morava je mimo dohled, zato vidíme spoustu slepých ramen či potoků. Dojíždíme na rozcestí, kde cedule ukazuje k soutoku, otevřeme si vrátka v plotu obory a po lesní cestě přijedeme k dalšímu rozcestí. Skoro neznatelná pěšina nás vede doprava kolem mlčícího kamenného pomníku, který kdo ví proč po staletí stojí uprostřed mýtiny, k toku řeky Dyje. Na protějším břehu se trčí do toku řeky vystrčené rybářské chaty Rakušanů. Vypadají spíš jak chaloupky čarodějnic z pohádky. Ještě pár metrů a dál nemůžeme.

Před námi se lehce čeří hladina soutoku dvou řek, které nám již v tomto seriálu činily doprovod – zprava od Telče přitéká Dyje, zleva pak Morava. Před námi je již jen zpáteční cesta podél Dyje do Pohanska a Břeclavi na vlak.




Fotogalerie