Na kole podél řeky Jihlava

Trasu začínáme nedaleko obce Jihlávka, kde má řeka Jihlava (odtud patrně její název) pramen. Ten se přímo nachází na kraji lesa, zhruba 300 metrů od silnice, kde vytváří malé a křišťálově průzračné jezírko. Cesta k němu je dobře vyznačena včetně informační tabule s hrubým popisem celého toku řeky. Odtud se po silnici vydáváme zpět do obce, za níž se napojujeme na polní cestu označenou také cykloturistickými značkami. Po chvíli se ocitáme v lese, kde podmáčený jílový podklad vytvořil docela kluzký a špatně sjízdný povrch. Naštěstí se ale jedná jen o krátký úsek a po chvíli najíždíme na silnici a také na modrou TZ, které se držíme až do Horní Cerekve. Zde tuto značku opouštíme a kolem Zámeckého rybníka se po silnici stáčíme na Švábov a Dolní Cerekev. Jedná se o vedlejší silnici s nulovým provozem, navíc nám silný vítr fouká přímo do zad, takže cesta rychle utíká, jen ten teploměr stále ukazuje jednomístnou cifru.

Po časovém zpoždění zaviněném deštěm usuzujeme, že dnešním cílovým městem bude Jihlava, kde je přeci jen daleko více možností na ubytování než po dále zamýšlené trase za městem. Tam se dostáváme podle našeho plánu z Kostelce kolem zbytků tvrziště ze 14. století, jedná se však jen o malou vyvýšeninu porostlou travou a křovisky. Po úzké silničce dojedeme až do vesničky Cejle, kde se napojujeme na červenou, která nám má být společnicí skoro až na konec celého našeho putování.

Z Cejlí jedeme ještě kousek po asfaltu, než začíná konečně terén. Ten je přívětivý, stejně tak i počasí, které se umoudřuje a hlavně otepluje. Cesta lesem není ani moc blátivá a snad až na jeden krátký úsek vyžadující tlačení kola do kopce není potřeba sesedat ze sedel. Do Jihlavy přijíždíme pozdě odpoledne a začínáme hledat ubytování. Pokud by byly ubytovací kapacity v centru obsazeny, lze zvolit autokempink Pávov vzdálený přibližně 5 km severně od města. Ubytování je zde solidní, pro cestovatele jako my dostačující – teplá sprcha, suchá postel a možnost stravování.

Ráno sjíždíme zpátky do města a znovu se napojujeme na červenou TZ, která těsně kopíruje tok řeky zpočátku po asfaltu a následně po polních cestách a úzkých cestičkách. Profil cesty je tu až na pár výjimek prakticky rovinatý. S polednem dojíždíme do Třebíče, za jehož dominantu patří zmínit největší hodiny ve střední Evropě s ciferníkem o průměru šesti metrů umístěné na věži sv. Martina. Dnes však město žije návštěvou prezidenta, kterého také potkáváme na náměstí.

Po odpočinku a dobrém obědě vyrážíme z města ven, cesta se začíná prudce zvedat nad město a následně klesat, navíc, k našemu nemilému překvapení, se proměnila v širokou a hlubokou bahenní stoku vytvořenou lesními zaměstnanci – „ochránci přírody“. Nejenže se jedná o značenou turistickou cestu, ale cesta je také označená dálkovými cykloturistickými značkami. Tristní pohled pak podtrhuje dřívím naložený nákladní automobil prohánějící se po louce označené jako chráněná oblast. Posádce vozidla to vůbec nevadí, naopak, má z toho evidentní radost. My na šestikilometrovém úseku ztrácíme více jak hodinu. Doporučujeme tedy tuto část vynechat a část z Třebíče do obce Vladislav raději absolvovat po silnici. Na té ještě chvíli zůstáváme až do vesnice Číměř, kde míříme do terénu, ze kterého máme už delší dobu mírné obavy. Vjíždíme totiž do oblasti vodní nádrže Dalešice, kterou tvoří prudké svahy, takže je i při pohledu do mapy na vrstevnice patrno, že se nebude jednat o žádnou rovinu.

Za našimi zády navíc obloha změnila barvu na šedočernou a začíná znovu pršet, tentokrát vytrvaleji, navíc se výrazně ochlazuje. Po vjezdu do lesa a mírném stoupání cesta končí a proměňuje se v úzkou pěšinu padající kolmo dolů k vodě. Vzhledem k počasí a časovému skluzu nám nedá ani velké přemlouvání, abychom se vydali k nejbližší silnici. Po té pokračujeme už v regulérním dešti přes Třebenice a Stropěšín, za kterým se znovu napojujeme na červenou TZ. Ta nás dovede až do Hartvíkovic, kde je podle mapy vyznačena možnost ubytování. Ta sice platí, ale pro tento den je z důvodu jakéhosi zájezdu zadáno. Na tvářích nám trne úsměv, zmoklým a prochlazeným se nám už nikam nechce, především proto, že se blíží osmá hodina večerní. Nakonec dostáváme tip na 5 km vzdálenou vesničku Vícenice u Náměště nad Oslavou, kde ubytování určitě seženeme.

Ač trochu s nedůvěrou, vydáváme se tím směrem, vidina teplé sprchy je silnější, na druhou stranu nám stejně nic jiného nezbývá. V inkriminovaném místě se čirou náhodou potkáváme s provozovatelem ubytovny, která je součástí fotbalového hřiště. Jsme opravdu mile překvapeni jeho ochotou a hlavně čistotou, se kterou se zde setkáváme. Dobrou náladu nám ještě zvyšuje restaurace která je vzdálená asi jen 30 metrů, taktéž s velmi příjemnou obsluhou. Umyti a dobře najedeni usínáme s necelými 90 km v nohách jak batolata a s pocitem, že nakonec vše dobře dopadlo, protože seník, který jsme míjeli po cestě, nám v té situaci nepřipadal až tak nemyslitelný.

Třetího dne ráno nás opět vítá sluníčko a teplo, tentokrát se raději moc nezdržujeme a po snídani na chodníku u místní samoobsluhy vyrážíme na trasu v devět hodin. Podle našich propočtů nás čeká posledních zhruba 60 km k Novým Mlýnům. To, že matematika nepatřila na škole k našim silným stránkám, se posléze potvrdilo. Vracíme se zpět do Hartvíkovic na červenou, která nás chvílemi po silnici a chvílemi lesem vede až k přehradě Dalešice. Ta s výškou 104 m patří k nejvyšším sypaným hrázím u nás a zadržovaná voda z ní slouží potřebám jaderné elektrárny Dukovany, která se nachází nedaleko a jejíž morbidně vyhlížející silueta nás provází už od předchozího dne. Cesta pokračuje zvlněným profilem po silničce končící prudkým kopcem a směřující pod trosky hradu Rabštejn, z něhož se prakticky dochoval jeden sloup z kamení. Po husitských válkách se totiž stal sídlem loupežníků a hrad byl proto z rozhodnutí stavů v roce 1446 zbořen.

Odtud se lesní cesta a poté pěšina s výhledem na Mohelskou hadcovou step rozkládající se na protějším kopci prudce sklání směrem do údolí a my přejíždíme druhé vodní dílo – Mohelno. Zde pokračujeme slibně vyhlížejícím úsekem, který se za zatáčkou mění v těžko prostupnou soutěsku doplněnou velkými a ostrými kameny. Naštěstí se jedná o úsek dlouhý asi jen 500 m, po němž následuje opět kousek příjemné cesty. Další část po značce raději neriskujeme, protože ani podle mapy nevypadá příliš vábně. Raději volíme silniční přesun na Dukovany směrem na Jamolice a před nimi uhýbáme vlevo po žluté TZ opět do terénu. Míjíme zříceninu hradu Templštejn, který zanikl po požáru v polovině 15. století. Zde se opět napojujeme na červenou TZ a po sjezdu do údolí pokračujeme podél vody až do Ivančic.

Kousek za městem nás po obědě čeká poslední kopec trasy. Po krátkém výstupu se ocitáme na rozhledně s výhledem na celé město. Po nedlouhém sjezdu směrem k vodě pokračujeme souběžně podél ní přes Dolní Kounice a Medlov až do Pohořelic. Snažíme se podle možností střídat silnici s terénem, což se nám daří. Terén je v této části zastoupen v podobě širokých polních cest, zcela po rovině, takže cesta rychle ubíhá. S přibližujícím se cílem si dovolujeme častěji stavět na „občerstvovacích stanicích“, tekutiny je třeba doplňovat. Za Pohořelicemi projedeme okolo Starého rybníka, přes Přibice až do poslední vesničky před soutokem Ivaň. Ráz toku řeky, který byl do teď proměnlivý, se prakticky zastavil, a to je znamení, že Novomlýnská nádrž se opravdu blíží.

Napojujeme se na stezku souběžnou s korytem, kterou tvoří hrubý asfalt, a po chvilce také na modrou TZ. Poslední kilometr a pak už jen následuje vzájemné potřásání rukou s konstatováním – cíl dobyt. Z hráze spojující Pavlovské vrchy pořizujeme ještě pár snímků ostrůvku, jež zbyl po zatopení vesničky Mušov. Z té se dochoval pouze na něm stojící kostel sv. Linharta. V motorestu u Jezera pak již čekáme na odvoz domů. Tachometry na našich kolech ukazují ujetých 90 km, takže jsme se „sekli“ o 30 km. V nohách máme celkem 235 km převážně terénem.