Úvod » Trasy » Okolí Prahy západ

Okolí Prahy západ

První trail jsme si projeli v Jizerkách na podzim, druhý si vychutnáváme prakticky každé léto, které trávíme na Vysočině. Oba jsou však nyní s největší pravděpodobností přikryty sněhovou duchnou, takže na místě přijdou ke slovu spíše lyže než bike. Proto jsme pro tentokrát chtěli sáhnout po něčem, co lze využít okamžitě.

A tak jsme postupně zavrhli nejrůznější okruhy po horách i nižších kopcovinách a rozhodnutí padlo na traily na dostřel od sídla redakce, za branami metropole. Ty snad nebudou přikryty metrovými závějemi, a mohou tak být skutečně využity dnem, kdy toto číslo spatří světlo světa. Běží tu o decentní, skoro celodenní výlet, který nestresuje technickými záludnostmi, přitom však hýří pasážemi, jež pobaví i otrlé.

Jako výchozí bod můžeme zvolit osadu na jihu Prahy – Malou Chuchli. Ze Smíchova sem, tuším, vede cyklostezka pod Barrandovským megamostem, okolo skal směrem k železničnímu mostu (obecně zvaný inteligence). Ti, kteří pojedou po podolské straně Vltavy, nechť se za nádražím Braník vyšplhají po schodišti na železniční most. Budou za námahu odměněni padáčkem na druhém konci – až před tunelem, je tedy třeba po chodníčku ještě pokračovat, i když schody již vedou zase dolů, k terra firma. Sjezdíček je to na srdce.

Detaily trasy a info o oblasti

Okolí Prahy západ

Délka okruhu:
cca 50 km


obrázek: výškový profil trasy

Charakteristika:
Pohodová vyjížďka co se nároků na techniku jízdy týče, přesto rozhodně nejde o monotónní točení pedály – pár míst dokáže bikera prověřit jak nahoru, tak dolů. Délka trasy, zvláště v kratších zimních dnech, vyžaduje přiměřené tempo.

Mapa:
1:50 000 Shocart Okolí Prahy – jih č. 19, anebo KČT Okolí Prahy – západ č. 36

Speciální výbava kola:
Od podzimu do jara se rozhodně hodí minimálně crudcatcher, klidně i zadní blatník.

Kdy vyrazit:
Kdykoliv, obzvláště podzim při hře barev na stromech anebo zimní popráškovaná krajina stojí za to.

Restaurace a kavárny:
Doporučitelný podnik pro oběd se vzhledem k časovému harmonogramu běžného tempa nachází v Mořině.

Fotogalerie

Jsme tedy v Malé Chuchli. Soubor staveb s barokním kostelem Panny Marie pochází z poloviny 18. století, tedy slavné to doby Marie Terezie. Zajímavé však je, že komplex sloužil jako lázně. Ve stráni, kam se budeme za chvíli škrábat v potu tváře, vyvěrá totiž železitý pramen. Klidně můžete uprostřed kopce odbočit ke kapličce, která nedaleko něho stojí, a nikdo nepozná, že jste toho už měli dost. Následující vracenky ještě spolknou něco energie.

Jedeme dál po žluté, přes lesní sportoviště, okolo kostelíka ďábelským sjezdíkem v tobogánu až do Velké Chuchle. Na koníčky pro tentokrát zapomeneme a hledáme šestým smyslem modrou. Ta vede chvíli po silnici, odkud může oko obdivovat zajímavé skály, než se okolo staré cihelny (či čeho) stočí značka nahoru do luk a ve finále do lesíka. Ten nás dovede až k zahrádkářské kolonii u Slivence. Tímto městečkem projedeme, jen zvláště vlastivědným typům je povolena zastávka k prohlídce raně gotického kostela z konce 13. století, s přístavbou ze století sedmnáctého. Podruhé měníme značku.

Červená má nejtěžší bojový úkol dne: převést přes nejodpornější úsek švihu, totiž čtyřproudý tah na Plzeň. Klídek, není kam kvaltovat, počkáme si, až nic nefrčí a hurá na okresku na druhé straně. Tou se za chvíli dostaneme na most přes právě zdolanou highway, a hned za ním doleva na polní cestu. Rychlostí blesku jsme u rozvodny elektriky, a pak stále dál až do chráněné oblasti Radotínské údolí. Ve studenější části roku tu bývá často kvalitní bahýnko, takže nefňukejte a směle kupředu, kupředu!

Po téže značce prosvištíme náhorní plošinu, odkud je parádní výhled (i na radotínskou cementárnu) a následuje odměna za křest bahnem – svižný sjezdík po skále, s točkou o 180 stupňů. Na jeho konci si neodpružení přejí odpružení, a odpruženáři delší zdvih. Doprava po silnici, a hned zase doleva údolní alejí k Rutickému Mlýnu a pak po kořenech, kamenech, brody a loukami jak ve Walesu ke Kalinově Mlýnu, kde vede značka přes dvorek, takže s citem. Tady dáme sbohem červené a přes lávku vlevo pokračujeme po modré nahoru do kopce. Kdo rád techniku, tady má šance habaděj. Kameny jak dětské hlavičky i volné softboláky dokáží prověřit nejen sofistikovanost vzorku, ale také cit v noze na pedálu. Pořád rovně za nosem se přehoupneme přes rozcestí Na kopaninách, polní cesta nás přivede do Třebotova, kde z hlavní odbočuje značka do lesa a krátce, leč strmě stoupá na Kulivou horu. Tady mají Cullinanové zelenou – valíme to dolů po otevřené cestě a United Colours of modrá, červená a zelená nějakých pár set metrů až na odbočku ke Karlštejnu.

Červená nás protáhne mírným klesáním, zakončeným lomeňákem, který může záludností kluzkého povrchu, listí a volných kamenů překvapit zejména slickaře, a už jsme v dlouhé obci Solopysky. Kolmo přetneme silnici většího významu a funíme k vyhlídce do kraje. Je-li čas bohatý na vláhu, doporučuje se nesledovat slepě značku, kopírující polní cestu, ale střihnout to alejí trnek vedle. Vyhlídka do kraje s kameny, patřícími k přilehlým masňáckým letním sídlům, vybízí ke svačince.

Nuže opět do sedel a po asfaltu dále. To už nás vítají Vonoklasy. Zde mezi prvními staveními opouštíme červenou – modrá směřuje vpravo prudce vzhůru mezi chajdami. Podle kuriózní informace na ukazateli na stromku jedné z posledních zahrad směřujeme polní cestou k odbočce u louže a pak dál, podél lesa, skrz něj až do vísky Roblín. Tady se barva prudce stáčí doleva. Mezi hospodářskými staveními se blížíme k příjemnému sešupu. Žádná divočárna, taková lahůdka pro srdce i oko. Ale pozor, v tempu to zase takové hahaha není.

Rázem se ocitáme jakoby v jiném světě – na začátku Karlického údolí. Bude to však jen epizodka, protože přetínáme v Dolním Roblíně silnici a polními scenériemi si to cesta šine do Mořiny. Ta kdysi patřila emauzskému klášteru, jak píše průvodce, dvůr zde vlastnil také věhlasný malíř deskových obrazů Mistr Theodorik. Karel IV. tu založil kostel sv. Stanislava, dnešní přestavba je však barokní. A kdo by tu čekal židovský hřbitov?

Samozřejmě, že to je vše hezké, srdce však již buší nedočkavostí, kdy že spatří nejznámější hradní stavbu Čech. Zbývá již jen načít účelovou smyčku okolo slovutného hradu: na Karlštejn teď uháníme trochu nelogicky po silnici do Mořinky, kde vyhlížíme odbočku na červenou. Důvod je prostý – v tomto směru nepřijdeme o dva downhilly, které stojí za to. První se objevuje, když se vymotáme z keřů a přetneme silnici. Je to rychlostní prémie jak vystřižená ze staré školy, zatáčky kluzké, občas i obráceně klopené. Jen dát pozor na pěší, kteří mají samo sebou přednost. V tu ránu je tu podhradí a na kopci ona gotiky chlouba. Mezi turisty a stánkaři se drápeme na hrad. Historie stavby, zbudované naším největším císařem, je, tuším, dobře známá, méně se však ví, že svou gotickou podobu hrad z části ztratil přestavbami ke konci 16. a potom 19. století.

Tentokrát se nepůjdeme podívat dovnitř – všichni jsme tu přece mnohokrát byli již jako děti, mnohokrát nás to ještě čeká s caparty vlastními, takže si to dnes odpustíme. Raději se hned vedle hradní brány spustíme po červené úzkou stezkou zaříznutou v kopci. V zimě ráno by tu již nemuselo být tak živo (pamatuji však, jak se po nás kdysi sápala jakási ženština lapajíce nás za dresy) a biker si může vychutnat toto klesání. Objevuje se znovu asfalt, po němž funíme, dokud se červená nezmění v modrou, která výletníky přivede po téže silnici do Mořiny. Již známou cestou se vydáváme dnes podruhé do Mořinky (lidové stavby z 18. a 19. století), kde béřeme opět červenou, tentokrát ale vlevo na Karlík. Prašná široká cesta si to sviští za mírného klesání s několika utahovacími zatáčkami a solidní hodnoty na tachometru do obce Karlík. Červená odtud vede stoupáním úvozovou cestou do Vonoklas.

Zde není od věci na návsi zobnout nějaký ten Powerův Bar, zkouknout, jak si stojí místní v přeboru, a po siestě uhánět po modré vpravo směr Černošice. Krajem obce k technickému výjezdu podél oplocení zahrady, na pěšinu vedoucí okrajem lesa, pak přes cestu dál do hvozdu a opět pěšinou, slalomující mezi stromy. Ta slibuje dobrý bikerský požitek, tím spíše, když klesá až k prvním vilám Černošic. Pořád rovně za nosem, u železniční trati pak hoďte výhybku na zelenou, která tu začíná. Ta kopíruje hlavní směrem doleva, záhy z ní však odbočuje do zástavby a přes náves starého jádra Černošic začíná stoupat. Výhled do kraje stojí za zklidnění tepové frekvence, nenechte se však ukolébat příliš – ještě tu máme nějakou práci.

Brzy po konci stoupání měníme opět barvu (značky) – červená nás teď povede až do Radotína. Zábavě ještě ale není konec, protože před sebou máme pěkný lesní úsek mezi stromy z místa řečeného Na pískách a po přetnutí silnice sice cesta lehce směřuje vzhůru, ale jen proto, aby se vzápětí zlomila směrem opačným, kde lesní autostráda končí nádherným esíkem s kořeny a po hraně se utahuje a utahuje, až se změní v koryto zaváté listím. Můžete si být jisti, že jsou pod ním koleje od traktorů, kameny, bahno. A to je taková pěkná terénní tečka za tímto okruhem. Z Radotína pak není lepší cesty na Prahu než zadem přes Velkou Chuchli, kde se odbočí za závodištěm, podjede hlavní tah a podél vody přijede k mostu inteligence. Na druhé straně řeky již jede každý, jak umí. Anebo pokud jedete na Smíchov a dál po tomto břehu Vltavy, nepodjíždějte v Chuchli na druhou stranu, ale po chodníku doražte v protisměru ten kousek do Malé Chuchle, odkud již vede cyklostezka.

Tolik tedy náš okruh. Třeba se setká s úspěchem, třeba někomu ukáže, že se lze slušně projet, aniž by balil věci a vyrážel do hor. Jistě, jeho opakování z něj udělá nudnou záležitost, kouzlo je v momentu překvapení, v nové, neokoukané lokalitě. S mapou by neměl zabloudit ani ten největší chaotik. Příště zas zabrousíme někam jinam.




Připravil: Tomáš Taich
Foto: Tomáš Taich