Náchodsko

Kraj zvaný nejčastěji krajem B. Němcové a A. Jiráska a námi většinou jen „Ádr“ podle místních Adršpašských skal máme už celkem projetý z dřívějších let, ale spíše v sedlech silniček. Což je škoda, protože pro biky se zde najdou taky krásné trasy. Za základnu jsme si letos ne poprvé zvolili Velký Dřevíč, součást Hronova, kde je velmi slušný kemp, jedny „potraviny“ a dvě hospody. Blízko staví vlak, což není k zahození.

Brzo ráno, někdy kolem desáté, sedáme na kola a od kempu vyrážíme po červené značce do Hronova. Topča navštěvuje místní lékárnu, je mi jasné proč. Do těch kopců mu to na freeridu jede fakt málo, tak si zřejmě pomůže. Odoláváme turistickým zajímavostem města, odpojujeme se od červené a zadními ulicemi míříme do Velkého Poříčí cyklotrasou 4020. Ač zahýbat se nemá, mizíme podle mapy vpravo mezi domy na pěšinu a po ní do terénu k Metuji na polní cestu směrem k Náchodu. Za náchodským přechodem cesta pokračuje jako cyklotrasa 22. Pozorně sledujeme, kdy potkáme červenou značku, a po ní míříme na náměstí, nad kterým se impozantně vypíná krásný zámek. Červená míří přímo tam. Kopec je to skutečně pořádný, bohužel hlavně po asfaltu.

Nechce se nám hned dál, sjedeme proto k restauraci u zámku na kafe a rezavý ionťák. Zatímco si užíváme pohodu, volá mi má drahá Barča a diví se, že jsme zatím ujeli tak málo – ale není kam spěchat! Biking není o hltání kilometrů, ale o užívání si. Kdo vidí Topčův rudý obličej v každém dokopci, chápe, že si musí užívat hodně, aby přežil. A v našem věku…

Vracíme se na červenou, která nás vede obslužnou komunikací více méně po rovině a po asfaltu jen s drobnou odbočkou do terénu. Míjíme hřbitov padlých v bitvě z roku 1866 u Kramolny, kde jsou netradičně pohřbeni i bývalý pán a paní zámku. Stojí to za chvilkovou zastávku. Mimochodem, spousta památníků této bitvy stojí všude v okolí.

A už následuje terén. Nádhernými partiemi klesáme ke Skalici. Paráda! Žánrový výhled na Rozkoš, slunce a pár mraků. Rychlá prašná cesta, skvělý „bajk“. Co víc si přát? Přes Českou Skalici vede červená po silnici, ale nedá se nic dělat. Brzo jsme u školy B. Němcové a u místního kostela. Zatímco Topča si sjíždí u kostela schody, já se kochám vnitřkem božího chrámu. Každý podle svého. I další kilometry jsou spojeny s červenou značkou – směrem k Ratibořicím. Mineme lovecký pavilon, značka vede dál k zámku, ovšem se zákazem vjezdu na kolech. Stejně máme hlad, a tak odbočíme po silnici doprava do Zliče, kde na křižovatce stojí hotel Holzbecher. Vaří znamenitě, mimochodem – krajová specialita Pavlišovský řízek je vynikající!

Po dobrém obědě a kávě měníme barvu (značky, samozřejmě) a pomalu se vydáme po zelené k takřka národně zprofanovaným památkám – Ludrovu mlýnu a bělidlu v Babiččině údolí. Na rozdíl od Panské hospody, kterou bohužel její majitel nechává zpustnout, jsou většinou v obležení turistů. Raději pryč odtud! Babička tu stejně nikde není a asi by se k naší vyjížďce nepřidala. Zastavujeme jen u Viktorčina splavu a koukáme. V horku je tu prima koupání. „Ty hele, měla Viktorka sestru?“ ptám se. „Jasně, to ví přece každý, že byly dvě – přece Viktorka Žižkov a Viktorka Plzeň!“ objasní mi to Jirka.

Od splavu pokračujeme po červené, souběžně s ní vede i červená cyklotrasa podél Úpy. Dobrá volba! Je to celkem nenáročné, ale pěkné. Přejedeme Červený most, nad sebou zahlédneme Rýzmburský altán a netrvá dlouho a jsme u rybníka v Havlovicích, kde přestoupíme na modrou. Předzvěstí následujícího je prudký výjezd terénem.

Sjedeme do Úpice, dosti to podivného města. Nebýt moderního oblečení kolemjdoucích slečen, tak si myslíme, že nás někdo za trest poslal zpět do reálného socialismu – tak strašlivě město vypadá! To asi náš názor zaslechne a mstí se skutečně zákeřně – modrá se totiž zalomí nahoru tak, že kapitulujeme. A dobře děláme. Sklon je postupně jen horší a horší – hrůza. Topča si usilovným pochodem natáhl vazy.

Konečně jsme nahoře a narážíme na žlutou značku, která nás vede kousek po asfaltu a pak terénem. Míjíme Končiny a zatímco žlutá vede doleva, my pokračujeme rovně po polní cestě. Jede se nahoru i dolů. Prudkým kamenitým sjezdem to kupodivu víc pustím já, až mi vzduch v tlumičích sípe jako při astmatickém záchvatu. Topča (mimochodem astmatik) jen obdivně kouká. Ale ne dlouho, při výjezdu na železniční násep pod kopcem už sípe i mé přední kolo – defekt!

Zatímco rychle měním duši, Topča pozoruje „tříkrabičkový“ vlak šinoucí se okolo. „Viděls?“ ptá se mne. „Ne, co?“ „Ten vlak byl plnej pankáčů! Sem na ně vypláznul jazyk!“ Vláček zastaví u zastávky asi třista metrů daleko. „Hm, dobrý – a teď ty pankáči vyskáčou a rozbijí nám za ten tvůj jazyk hubu!“ glosuji.

Ale nic se nestane, tedy krom úspěšné opravy defektu, a tak můžeme pokračovat dál. Podle předpokladů projedeme Markoušovice a taky se napojíme na silnici. Čeká nás další výjezd, který si ale podle mapy trošku zkracujeme po lesní cestě vedoucí vpravo. Kopec je pěkně dlouhý, pěkně vysoký a pěkně prudký! Oba nás pak čeká leknutí z postavy v jednom dvorku – jde o sochu Josefa II., která je jak živá. Na kopci potkáme červenou značku (pro změnu) a po ní už jedeme úbočím kopce vpravo. Pod námi se otevírá překrásný výhled do údolí. Stálo to za to!

Odbočíme po červené cyklotrase, vlevo do kopce prudkou lesní cestou posetou kameny. Hledáme zelenou značku. To se povede, ale značení je špatné, jedeme spíš podle instinktu a mapy. Ke všemu zdejší hospůdka má dnes zavřeno. Topča je z toho utahaný, a tak jen já využiji odbočky k rozhledně Žaltman. Z ní je pěkný výhled směrem k Ostaši, Hejšovině a celému kraji i na druhou stranu k Orlickým horám.

Oba společně pokračujeme po zelené pěkným sjezdem na červenou. Dál to jde jak po drátkách – cesta do Odolova je pohodová jako ostatně celá tato červená. Náladu kazí jen hospůdka U Lotranda v Odolově – ti lotři mají dnes taky zavřeno! Červená se moc nezvedá, spíš jde dolů, po dnešku nic proti. Mineme rozcestí nad Maternicí a pak už pod sebou vidíme Hronov. Sjedeme travou dolů k prvním stavením a opustíme značku. Míříme k penzionu Prajzsko. Jídlo je i zde vynikající stejně jako G12. Dojezd červené do Dřevíče je již krátký.