Lužické hory – Rumbursko

Nicméně exkurze sem, na sever Čech, jsem měl vždy spojené s odbočkami do těsně sousedícího Českosaského Švýcarska. Tato oblast vlhkých pískovcových zákoutí a strmých stěn je ale na rozdíl od Chráněné krajinné oblasti Lužické hory národním parkem a prostor pro využití terénního kola je tu značně omezen.

Oproti zvyklostem tedy naší squadře po konfrontaci s přísným režimem ochrany nezbylo, než pustit se více na severovýchod. Pravda, bikování tu není ani zdaleka tak technické, dokonce jej lze z hlediska nároků na pilotáž označit za decentní. Zpestřující pasáž se zde ale také najde a kopce vás přimějí k údivu, že tohle už je skutečně nejvyšší pastorek na kazetě. A především, pokud jezdec v takovém máji přijme jízdu coby cestu za poznáním, odměnou mu je krajina luk s kvetoucími pampeliškami a třešněmi, pasoucími se ovcemi a kravami, ospalými zastrčenými železničními stanicemi, do nichž koleje vedou zdánlivě odnikud a nikam se vydávají, a především se skutečně skvostnou architekturou měst. Tedy pokud se podíváte mírně do slunce a představíte si je tak na sklonku dvacátých a třicátých let minulého století… Většinou byste pak kolem sebe slyšeli němčinu a vily a velké domy či radnice s bohatým zdobením na fasádách a balkoncích by byly v perfektním stavu. Šedesát let po změně místní národnostní struktury je znát, že někdejší bohatství kraj opustilo spolu s jeho původním obyvatelstvem. Duch obratu je ale přítomen v nově restaurovaných církevních stavbách i tu a tam patrném čerstvém make-upu baráků, roubených chalup či jejich zahrádek.

Loupežníci a Beatles! Okruh, který jsme si usmysleli objet, začíná ve vísce Kyjov. Ta byla kdysi plná mlýnů a pil využívajících sílu vodního toku Kyjnice – dodnes je patrné množství původních architektonických rysů stavení. Červená turistická značka kopíruje roklinou Kyjnici, po levé straně jsou na ostrohu zbytky hradu ze druhé poloviny 14. století, chránícího Lužickou stezku. Záhy se objevuje i zelená značka, po níž následně stoupáme přes most táhlým technickým výjezdem okolo loupežnického hrádku. Zelená se pak přehoupne přes 472 m vysokou Hůrku a po louce svižně spadneme do Brtník.

Jejich název je odvozen od dříve se v okolí hojně vyskytujících medvědů brtníků. Jak průvodce praví, obyvatelé typicky břidlicí krytých chalup si užili své v souvislosti s tažením vojsk, morovými ranami, požáry i povodněmi. Když stoupáme po červené loukou pod rozkvetlými stromy, pohled přes rameno na v oparu se ztrácející obec se zastrčeným nádražím působí spíše idylicky.

Rychlé, snadné úseky pod střechou smíšeného lesa snadno přidávají na kilometráži, malé vzrušení přinese kořenitá sekce v místech, kde Stříbrný potok napájí mokřadla a značka vede přes kořeny nad močály. A najednou stojíte u v lese utopeného velikého hotelu Mlýn se zatlučenými okny. Ještěže tak – jinak by z nich snad vykoukl pan Anděl na své letní dovolené… Alejí jak pro knížata se stavbě vzdalujeme a přes hranu kopce spadáme do Šluknova. Zámek z poloviny 16. století s pozdější barokní přestavbou je sice v rekonstrukci, kašna z jediného kusu kamene i morový sloup, oboje z 18. století, ale na náměstí stojí, obklopené honosnými domy s charakteris­tickou, hojně zdobenou architekturou. A i když jde o naše nejsevernější město, přesto až sem zavítali liverpoolští Brouci! Vzhledem ke spoustě kilometrů před předními koly ale nevyčkáváme na předprodej, nýbrž odhodlaně po modré ukrajujeme humny a dále loukami, remízky a lesem, nahoru a dolů, první metry směrem k Jiříkovu.

Jiříkovo vidění Zde je snad ještě palčivěji znát zašlost někdejší slávy. Ta je v hrubých rysech patrná ve stavbách a zdobení domů, současný stav je ale žalostný. Zbytek dojmu města zkázy dotváří nešetrné novější domy, zavřený hotel, nepořádek i podivný portýr restaurace, kasina a nočního podniku v jednom. Tohle že byly od roku 1816 minerální lázně, město, kde šikovné ruce vyráběly piana? Po silnici rychle uháníme směr Rumburk, nezadrženi ani barokním kostelem sv. Jiří a kašnou, taktéž z 18. století. Rumburk je výrazně méně opotřebován dějinami, v příjemném pohostinství se zahrádkou jsme se rozhodli doplnit energii obědem.

I při průjezdu je možné ze sedla obdivovat na náměstí domy s podloubím, morový sloup Nejsvětější Trojice ze 17. století je další připomínkou krušného života v tomto kraji. Modrá značka skupinu protáhne parkem, pod železniční lávkou přes potok a dál do kopce až k patě rozhledny Dymník (516 m n. m.). Odtud vede krátký sjezd pasekou a potom lesem, aby se následně značka po loukách domotala až do Krásné Lípy. Po zimě již notně silnější slunce praží do jezdců ploužících se mezi s citem opravenými chalupami a jejich upravenými zahrádkami a zápražími. Byť jsou z jednoho těsta, přece je každá jiná.

Utrpením k výšinám Takové mentální osvěžení je nám třeba, neboť po rychlém úseku otevřenou krajinou stojíme u hlavní silnice, po níž je třeba spadnout do Jiřetína pod Jedlovou. Se vzpomínkou na Solné jezero a Modrý plamen sviští dezén po asfaltu, v Jiřetíně protivítr působí na narovnaného bikera jako padák.

Odbočujeme doprava a po zelené stoupáme kolem náměstí a zrekonstruovaného novogotického kostela Nejsvětější Trojice s farou, jež byla svého času (1755) jednou z nejhonosnějších v Čechách, až k začátku křížové cesty, na jejímž vrcholu ve výšce 562 m n. m. stojí další kostel. Kalvárie, stylizovaná Getsemanská zahrada i kostel vysvěcený roku 1764 vznikly z aktivity místního faráře, již dříve se však místo stalo poutním zastavením trpících, převážně tělesně nemocných. Dle tradovaného příběhu do Němec pro víru zběhlý místní usedlík, kterému sen přikázal se navrátit a zbudovat na kopci kříž, se tu jako první zázračně uzdravil. Únava již dělá své, poslední metry jsou zdolávány se snad dvojnásobným vypětím, než tomu bylo zkraje, každý vleče svůj stroj, jakoby snad byl inspirován výjevy plastik. Proč si nahoře nedopřát odpočinku s výhledem do kraje, zklidňujícím organizmus i mysl?

Nyní nás čeká již jen příjemně pozvolný úsek zakončený sjezdíkem do Rybniště. Cestou je dobře vidět jak hora Jedlová (774 m n.m.), tak skalní hrad Tolštejn. Odtud stále po červené stoupáme na Kočičí skálu a nad Krásnou Lípou se po cestě napojíme na žlutou. Ta nás přes pastviny a kolem Božích muk dovede zpět do Kyjova.

Jak bylo zkraje řečeno, okruh není načrtnut pro trialisty a jiné divočáky. Také rychlé prolétnutí přinese jen nezajímavý švih. Pokud ale věnujeme Rumbursku i druhý pohled, objeví se zcela jedinečný kolorit místa a vyjížďka dostane příjemný, turistický ráz.

Tip na druhý den

Možná, že spíše na den první, neboť okruh bude zřejmě lehce mobtížnější než trasa podrobně popsaná. Z Kyjova po silnici kolem přehrady do Doubice, odtud po žluté přes vrch Spravedlnost (533 m n. m.) do Chřibské. Modrá odtud vede přes Černý vrch, okolo paty Studence (736 m n. m.), přes Lísku k tzv. Bratrskému oltáři. Prakticky od něho se již sjíždí do České Kamenice, kde se přímo nabízí restaurační zařízení na náměstí. Zelená potom uhání přes Zámecký vrch (530 m n. m.) do Kamenického Šenova. Odtud po silnici vede značka do Berči a začíná stoupání na Ovčácký vrch (623 m n. m.). Neztrácíme výšku přejezdem na Tetřeví vrch (639 m n. m.), následně spadneme 200 výškových metrů do Mlýnů. Přichází další zdolávání kopců, tentokrát stále po zelené na Javor (693 m n. m.) a přes Křížový buk dále na Chřibský vrch (621 m n. m.). Odměnu přináší sjezd do Chřibské, z níž klidně můžeme po vrchařských prémiích vytočit nohy po silnici směr Dolní Chřibská, s Chřibským hrádkem nad hlavami do Doubice a následně Kyjova anebo po z rána známé žluté vystoupat do Doubice terénem přes Spravedlnost.