Úvod » Trasy » Králický Sněžník

Králický Sněžník

Znalcům, kteří čtou pravidelně tuto rubriku, zajisté neuniklo, že stále nebylo ani slovo, ani šlápnutí, ba ani vzdech po nejen profilem výrazné části naší vlasti, zahrnované většinou chybně pod Jeseníky – o Králickém Sněžníku. Ve skutečnosti ale jde o samostatné pohoří správně zvané Masív Králického Sněžníku. Byť jsme si jej loni nechali na konec, jako poslední naši výpravu v sezoně, musím předeslat, že rozhodně nejde o nějaký výškrabek – právě naopak, ježdění zde mne opravdu dostalo.

Králická di Garda
Na trasu se vydáváme ze známé destinace, která se již objevila v několika mých článcích

  • z Králíků. Z města nás vyvede červená

značka, která nás nechá rozjet se po asfaltu, ale masív strmící v ranním oparu před námi dává jasně najevo, že žádná jednoduchá vyjížďka to nebude. Za Lipkou začíná ostřejší kopec, opouštíme otevřený terén, noříme se pod koruny stromů a stále stoupáme. Místy se můžeme pokochat výhledy do údolí. Trasa klesne zpět na silničku a pak už z široké cesty odbočíme doleva do ostřejšího výjezdu lesem.

Všude kolem se nachází množství borůvek a Poláků. Toho prvního ubývá přímou úměrou s počtem druhých – v lesích se pohybují dobře organizované gangy a pořádají na bohatou úrodu přímo nálety, v Česku sběr prakticky nikdo nereguluje. A s ekologií to někteří naši sousedé asi také moc neřeší, a tak přímo na turistickém přechodu, kudy vede jen úzká pěšina, sledujeme dva polské mladíky na taiwanském choperu, jak si to míří z Česka domů, obří batohy narvané k prasknutí a jazyky zabarvené do fialova, jako by měli nějakou hodně ošklivou nemoc, jasně ukazují, co tu dělali.

Detaily trasy a info o oblasti

Králický Sněžník

Přesnější označení zní Masív Králického Sněžníku. Jde o vysokou a členitou hornatinu na rozhraní Čech, Moravy a Kladska. Větší část leží v polském Kladsku, kde je nazývána Masyw Śnieżnika, německy se pohoří jmenuje Glatzer Schneegebirge. Nejvyšší horou je Králický Sněžník (polsky Śnieżnik Kłodzki, německy Glatzer Schneeberg nebo Grulicher Schneeberg). Nadmořská výška vrcholu se ve zdrojích rozchází, polské prameny uvádějí 1425 metrů nad mořem, české pak nejčastěji 1423 metrů nad mořem.

Délka okruhu:
110 km

Převýšení:
3150 m


obrázek: výškový profil trasy


obrázek: výškový profil trasy

Trasa – 1. den:
po červené turistické značce (TZ) z Králíků pod Klepáč, modrou TZ do Polska a s červenou TZ dolů do Jodlóva. Další stoupání po modré TZ a pak i se zelenou TZ k chatě pod Sněžníkem, sjezd po žluté TZ na trasu E2 a s ní až na modré značení. Sjezd do údolí a dále po žluté TZ až přes hranice, vpravo červená značka pro běžkaře, na cyklotrasu 4071 a po ní až na modrou TZ za Jasaní a na Vysoký Potok. Cíl je Rybářská Bašta.

Trasa – 2. den:
po silnici na Červený Potok, vpravo Dolní Morava, stále po silnici rovně až do odbočky po žluté TZ, dál s touto značkou k jeskyni Tvarožné Díry, neznačená cesta pod Uhliskem (v mapě jako 1) a kolem Sviní hory až na modrou U Čtyř Rohů. Dále asi kilometr a půl po modré TZ, následně ostře vpravo neznačenou trasou, překřížit zelenou TZ a pod Chlumem vlevo ze širší cesty. Na modré TZ vlevo, po ní nad Velkou Moravu, doleva po asfaltu kolem chaty U Marcelky a nahoru lesem, po stočení o 180° doprava klesání přes louku, před domky vlevo a zajížďka k bunkru, zpět na silnici a po ní Vysoký Potok – Rybářská Bašta.

Charakter:
náročnější, ale ne extrémní trasa, dlouhá stoupání, minimum asfaltových úseků

Turistické zajímavosti :
bunkr U Potoka, panoramata, příroda

Mapa:
ShoCart č. 118 – Jeseníky, Kralický Sněžník, 1:60 000

Servisy a cykloprodejny:
Králíky – Jan Jiráska, tel. 465 631 236, jinak na trase žádné

Občerstvení:
chata pod Sněžníkem (Polsko), Rybářská Bašta, Vysoký Potok, penzion na Červeném Potoce, hotel Morava, Dolní Morava

Ubytování:
www.kralickysneznik.cz, www.sneznik.cz

Fotogalerie

Trail na běžkařské trase vedoucí od hranic
Trail na běžkařské trase vedoucí od hranic

Bunkr u Potoka
Bunkr u Potoka

Čápi u Červeného Potoka
Čápi u Červeného Potoka

Typická cyklotrasa pro bajky v Polsku
Typická cyklotrasa pro bajky v Polsku

Schronisko PTTK na Sniezniku
Schronisko PTTK na Sniezniku

My se tím ovšem nenecháme vůbec rušit, místo toho pokračujeme v jejich stopách a širokou lesní cestou klesáme do Polska. Počasí nám přeje, slunce se dere korunami borovic kolem nás, les voní a bajkerovo srdce pookřeje. Zanedlouho začíná další ostré stoupání, cesta se vine vzhůru a vždy, když už máte dojem, že jste nahoře, spatříte další a další horizont. Několikrát zastavuji a v mapě nervózně zjišťuji, jestli jedeme správně, mám pocit, že již dávno bychom měli být pod Sněžníkem, ale zdání klame. Do toho se občas kolem nás prohrne plně naložené „terénní“ auto typu Fiat Polski nebo něco podobného – patří vždy sběračům. Původně je podezřívám, že si nelámou hlavu se zákazy vjezdu, ale pak vidím, že spíš není problém získat povolení, které mají za sklem. Takže pozor, v sezoně není ojedinělé potkat uprostřed lesů rozdováděnou Maluchu v protisměru!

Stoupání je už pomalu únavné, když ale vyjedeme z lesa, naskytne se nám výhled na krásná panoramata pohoří rozkládající se v Polsku, mám dojem, že zdejší terény by si zasloužily podrobnější zkoumání. Už proto, že je zde i velmi dobré značení cyklostezek. Navíc pokud je trasa určená pro bajk, což z piktogramů poznáte, jde opravdu o terén, jak dnes vícekrát obdivujeme.

Zdaleka však ještě není konec stoupání, cesta obtáčí Malý Sněžník a opět se zvedá, ale odměna se blíží – začíná dlouhý sjezd rozbitou cestou, kde vlevo mezi stromy je vidět nádhernou dominantu Králického Sněžníku a chatu nacházející se pod jeho vrcholem. Hlína je vystřídána kameny a změtí kořenů, klesání je mírné, nejde o absolutní rychlost, ale využití pérování, přesné vedení kola, odrážení od hran velkých šutrů a bláznivé dovádění. Přiznávám, že když kolo brzdím u „Schronisko PTTK na Sniezniku“ – zdejší chatě ve výšce 1218 m n. m. –, mám pusu rozšklebenou v blaženém úsměvu obecního blba. Ale opravdu to stálo za to.

Na chatě není problém platit i českou měnou, a tak se občerstvíme. Brzo poté se řítíme až moc prudkým kamenným sjezdem od chaty dolů na rozcestí (pozor na pěšáky!). Dobrzďujeme tu trošku s obtížemi. Trasa dál není podle mapy značená, ale v terénu je pojmenovaná jako E2. Cesta je částečně dlážděná, nebo tak vypadá, a stále spíš klesá. Po předchozím stoupáku to určitě nevadí. Navíc jsme ztratili dost času, takže si to teď vynahrazujeme, kilometry přibývají opravdu rychle a díky odpružení si cestu i vychutnáváme.

Když z E2 odbočíme, zase chvíli stoupáme, stále jsme přitom ponořeni v hlubokém lese. Další kamenitá cesta se propadá prudce dolů a vyvede nás na silničku v údolí. Po té ale jedeme jen chvíli. Cyklotrasa nás následně vede proti značce informující o jednosměrce

  • na lesní cestě dost překvapivé… Dále se

vlníme souběžně s hranicemi, až přijedeme na silnici, po které se vracíme do Česka. Podle mapy u přechodu v Kladském Sedle zjistíme, že za chvíli ze silnice odbočí červená značka pro běžkaře. Využíváme toho a objevujeme úžasný singletrack, kroutící se s minimálním převýšením svahem. Do cesty se staví i dvě lávky přes potůčky, pár kořenů – další nezapomenutelný úsek!

Následný postup je jednotvárnější, ale s ohledem na čas nám to vyhovuje. Cyklotrasa vede po širších cestách, mnoha táhlými „hupy“ za sebou, opět se dostáváme do výšky skoro 1000 m n. m. Trošku nebezpečně vypadá obří náklaďák se dřevem, ale my mu naštěstí uhneme na mnohem rozbitější lesní cestu a od Jasaní po ní klesáme. Do obce Vojtíškov, která je již blízko dnešního cíle, dojíždíme opět po asfaltu. Neodoláme posezení u karavanu, z kterého zde čepují pivo, kofolu a v němž připravují langoše. Je odtud daleký rozhled do čarokrásné krajiny. Slunce se sklání k západu, stíny se prodlužují, a tak rychle nasedáme a sjíždíme po modré značce do údolí, přichází ještě technicky náročný sjezd úzkou pěšinou, než vyjedeme na silnici. Po ní dorážíme do Vysokého Potoka, kde jako již podvakrát při našich akcích najdeme ubytování v místní Rybářské Baště.

Druhý den ráno startujeme od Bašty po silnici do Červeného Potoka a dál do Dolní Moravy. Cesta se zdá zpočátku nudnou, za chvíli ale přichází zpestření. Po pravici totiž spatříme věc dosud nevídanou – hejno 69 čápů a skoro 20 šedých volavek. Dlouhé minuty je sledujeme, a to až do odletu větší části hejna. Neuvěřitelný zážitek… Po asfaltu pak ale jedeme ještě hodně dlouho, až konečně potkáme žlutou značku a po druhém břehu řeky Moravy, než vede silnička, pokračujeme stále do mírného kopce. Nad námi se klene klenba stromů a společně s vedle nás ubíhající zatím jen říčkou způsobuje, že ostré letní paprsky slunce nejsou tak pálivé.

U jeskyní Tvarožné Díry žluté značení opustíme

  • vede až na vrchol Králického Sněžníku,

ale trasa je hodně nesjízdná, jak víme z putování podél řeky Moravy. Pokračujeme po široké nejdřív zpevněné, později šotolinové či úlomky kamenů pokryté cestě. Stoupání je prudké, opět s překrásnou odměnou – vyhoupneme se nad pás lesa a naskytne se nám úchvatný pohled dolů do údolí i na protější svah, do něhož se zařezává cesta, po níž za nějakou dobu pojedeme. Trasa vytváří skvělou galerii. Cesta je zařízlá do svahu, vlevo se tyčí kopce nad nás, vpravo zase většinou padá sráz hluboko dolů. Kdyby se zaleskla hladina jezera, věřil bych, že jsme na Lago di Garda, tak strašně moc mi dnešní jízda připomene loňský pobyt u pro bajkery skoro bájného jezera.

Kroutím zatáčku za zatáčkou, zastavuji, kochám se výhledem na protější Králický Sněžník, dalekohledem sleduji lidi, co se plazí nahoru, fotím – nádhera. Proč vlastně jezdit kamsi do Itálie, když tohle máme doma? Cesta vede dál mírně dolů a my uháníme s větrem o závod. Málem jsem napsal s vlasy vlajícími ve větru, ale s ohledem na můj minimalistický účes a vlastně i přilby tato situace opravdu není možná. Zanoříme se opět do lesa a nedaleko Jasaní, blízko včerejší trasy, mne potká obvyklá situace – defekt. Naštěstí, jak pravidelný čtenář jistě ví, mám v tomto zručnost mechanika týmu F1 a kolo sundám, opravím a nasadím během okamžiku.

Chvíli pak pokračujeme po asfaltu a modré značce, ale brzo se dalším prima sjezdem spustíme doprava do údolí. Doporučuji dávat zde velký pozor – v jednom místě pod Chlumem se málem vrátíme do kopce tam, kde už jsme byli, naštěstí pohled do mapy vše objasní a po úbočí Chlumu stoupáme lesem, aby nás čekal dlouhý sjezd nad Velkou Moravu. Nespouštíme se ale až na silnici, místo toho se dáme vlevo podél hotelů po asfaltu k lesu, brzo již zase od kol odletuje jehličí a příjemným stoupáním nad silnicí pokračujeme v přejezdu většinou po kraji lesa. Je to už jen takový příjemný nášup.

Cesta se zanoří mezi stromy, prudce se stočí a už uháníme vlastně posledním sjezdem k silnici. Před vesnicí odbočíme k Bunkru u Potoka – je zde jedno z mnoha muzeí vytvořené z bývalých pohraničních pevností. Kromě toho, že je dobře udržované, zpestřuje expozici betonový pás, po kterém přijíždíme

  • v něm měly být osazeny ocelové sloupky

spojené řetězy proti tankům. Tento pás se měl táhnout kolem celých hranic, přes potoky by byly jen řetězy.

A to už je skoro konec. Vracíme se po betonovém pásu a po silnici do Červeného Potoka. Tam máme poslední zpestření – tentokráte čapí hejno není tak početné, ale zase čápi sedí po pěti až deseti na větvích borovic u silnice. Od Červeného Potoka, kde se občerstvíme, klesáme po silnici zpět na Rybářskou Baštu. A to je úplný konec přejezdu. Opravdu nádherného.

Daniel Kovářík
Foto: Sára Čermáková-Kováříková a autor