Úvod » Trasy » Javorníky

Javorníky

Nevím proč, ale právě název básně Christiana Morgensterna mi přišel na mysl, když jsem projížděl Javorníky. Snad proto, že tento básník svým dílem zaujímal všechny smysly člověka, stejně jako Javorníky zaujmou všechny smysly bikera. Báseň Velké Lalulá připomíná nějaké zaklínadlo a předznamenává dadaistickou poezii. Javorníky pak působí podobným zaklínadlem na pravověrného jezdce MTB a snad předznamenávají poezii singletracků v našich horách, dokonalou symbiózu jezdce a přírody.

O Javorníkách jsem se zmínil již při popisu Vsetínských vrchů – a k pokračování došlo dříve, než jsem čekal. Javorníky také konečně naplnily avizovanou skutečnost, že seriál Přejezdy pohoří obsáhne i Slovensko (pokud to tamní situace okolo pohybu v přírodě umožní). Tentokráte naše pneumatiky překročily hranice naší současné vlasti a ukrojily prvních pár kilometrů na Slovensku, neboť Javorníky se rozprostírají v obou částech bývalého Československa. Poznámka o současné vlasti je na místě: za posledních sto let se tu vystřídalo Rakousko-Uhersko s Československem, Třetí říší, Slovenským štátem, ČSFR, ČR a SR…

Přejezd Javorníků zahajujeme na stejném místě jako přejezd Vsetínských Vrchů, tedy v Makovském sedle na hranici se Slovenskem u památníku Partyzána. V létě sem jezdí cyklobus z údolí. Zavelím rázně: „K lesu zády, k Ivanovi čelem.“ Pravda, Sára rozhodně není chaloupka na kuří nožce z nesmrtelného Mrazíka, les je všude a navíc stojíme zády k Česku, čelem ke Slovensku. Ale socha rudoarmějce k prohlášení svádí a je správným směrem.

Detaily trasy a info o oblasti

Javorníky

Pohoří na moravsko-slovenském pomezí, součást Slovensko-Moravských Karpat, je charakteristické oblými rozložitými hřebeny. Vyznačují se rozsáhlými bukovými, jedlovými a smrkovými porosty. Nejvyšším bodem Javorníků na Moravě je Malý Javorník (1019 m n. m.), na Slovensku Veľký Javorník (1071 m n. m.). Nejvýznamnějším sedlem je Papajské sedlo. Flóra a fauna této oblasti je vcelku bohatá, i když větší druhovou pestrost najdeme na slovenské straně Javorníků.

Délka okruhu:
zhruba 70 km


obrázek: výškový profil trasy

Trasa:
Makovského sedla stále po červené turistické značce podél hranic přes Velký a Malý Javorník na Portáš, dál přes Papajské sedlo na Makytu a od hranic do Radošovského sedla. Odtud po zelené přes Radošov na Filku a žlutou trasou do Hovězího

Charakter:
technicky náročnější singletracky, prudká stoupání i klesání, spíše kamenité cesty

Mapa:
Letní a zimní turistická mapa Vsetínsko 1:50 000, ShoCart

Turistické zajímavosti:
„pouze“ přírodní krásy, excelentní vyhlídky (Velký a Malý Javorník, Portáš atd.), v podhůří dřevěný kostel Velké Karlovice

Servisy a cykloprodejny:
Miroslav Tomašík Cyklosport, Vsetín, tel. 571 413 226, tel. 777 804 110 7­77 804 110

Občerstvení:
Portáš, Koliba mezi Hovězím a Huslenky

Ubytování::
hotel Portáš a další v okolí na hřebeni

Fotogalerie

Malí zvědavci
Malí zvědavci

Cesta mezi oběma Javorníky
Cesta mezi oběma Javorníky

Velký Javorník a pohled na Vsetínské vrchy a Beskydy
Velký Javorník a pohled na Vsetínské vrchy a Beskydy

Sjezd z Velkého Javorníku
Sjezd z Velkého Javorníku

Padák do sedla Pod Lemešnou
Padák do sedla Pod Lemešnou

Vlevo plyne červená značka do Vsetínských vrchů, vpravo kolem sochy na hřeben Javorníků. Tam míříme i my. A hned zpočátku vidíme, že to bude stát za to. Pěšina nás protáhne mezi kmeny stromů po okraji lesa, lehce stoupáme, vzápětí sjíždíme dolů, prudký zlom a drápeme se k výšinám. Cesta se kroutí, opustíme pěšinu a místo ní pokračujeme po lesní cestě, chtělo by se říci spíš tankodromu: lesní těžba udělala své.

Každý kopec má svůj konec, a stejně i tento. Překlopýtáme přes tankodrom a značka nás odvede vlevo na pěšinu, která se řítí dolů k sedlu pod Lemešnou. Svah je to pořádný a zadek zde doporučuji umístit co nejtěsněji k zadní pneumatice. Překřížíme silnici a pokračujeme další naprosto rozježděnou cestou do kopce, ponořeni do hlubin lesa. jsme hranici a nyní ukrajujeme slovenské části Javorníků, bohužel opravdu poznat není, je ve stejném jako u nás. Slabší povahy mohou zkratku po silnici na Kasárne. Obě vás dovedou pod Butorky, naší variantou ovšem pomaleji, o to zábavněji, pokud cesta sjízdná, a hlavně s tisícovkou ale metrů – hřeben dosahuje výše 1031 m n. m. a je z něj výhled na českou stranu pohoří).

Vzdalujíc se rozcestí si chvíli odpočineme a pak se před námi objeví hlinitopísčitá stěna posetá kameny – většinou s kašpárkem, nejlehčím to převodem ze všech, překonáváme poslední metry ostrého stoupání na nejvyšší vrchol pohoří, Velký Javorník (1071 m n. m.). Slunce se do nás opírá nečekanou silou, protijdoucí turisté příjemně fandí našemu úsilí, odměnou je nám i nádherný výhled na okolní kopce. Vrchol je posetý kamennými pagodami, oblé hřbety hor jsou rozhozeny na obě strany a jejich stráně se chvějí jarním oparem, z něhož na východě vystupují ostřejší vrcholy slovenských hor. Lehký vánek příjemně osvěžuje a, zní to jako hrozné klišé, ale je to tak, v srdci i jinde se rozhostí mír a pohoda. Není problém si s výše zmíněným básníkem představit hubičkující se krtky, zamilované lahve, jež nikdo nechce oddat, nebo kořeny borovic, kterým veverka plete ponožky. Krajina dýchá kouzelným dechem a splní každému bikerovi tři přání, pokud jsou o krásných trailech.

Ovšem nejen duševnem je živ člověk, občerstvovna daleko, proto chroustáme jen tyčinky a míříme dál po pěšině, která se vine po hřebeni, občas zmizí v nízkém porostu borovic, jindy se proplete mezi kameny, skotačivě po několika terénních schodech zmizí dolů, aby o pár metrů dál postavila do cesty krátký výjezd. Mám obavy, že všechny superlativy jsem již vyčerpal na Vsetínské vrchy – takže jen pro ilustraci, co jsem uvedl u nich, platí tady dvojnásob (viz. Velo 7–8/2007). Snad jen je zde méně lidí, protože civilizace (rozuměj parkoviště a hospody) jsou naštěstí vzdáleny víc, než je pro běžnou panděrovou populaci snesitelné. Proto potkáváme pouze podobné bikery, jako jsme my, a to i z Polska, nebo turisty, kteří se bez problému podělí o stezku i s cyklisty, neboť ví, že se to sluší. A bikeři oplácí stejnou mincí.

Vedle nádherných singlíků pak jsou k dispozici nepřeberné výhledy do hlubokých údolí, na salaše rozházené po okolních horách, vrcholky v dáli a krajinu vlnící se hřbety kopců, jakoby připomínajícími hřbety stáda nespočetných, dávno vyhynulých obřích pasoucích se dinosaurů. Na Slovenskou stranu je výhledů méně, zato výraznějších, v dáli cení ostré zuby divočejší a vyšší pohoří než na straně české. Působí to, jako bychom byli uprostřed nekonečných hor téměř bez civilizace, zapomenutí v čase i prostoru.

Lehce vystoupáme na Malý Javorník, po krátkém odpočinku a prohlédnutí zdejší knihy dobyvatelů vrcholu, do které se zvěčníme, sjíždíme další krásnou pěšinou jak z propagačního materiálu bikerské asociace ČeMBA k hranicím. Vracíme se ze Slovenska na českou stranu, respektive ještě nějakou chvíli kličkujeme mezi pohraničními kameny v takovém malém česko-slovenském dual slalomu.

Provoz na cestě začíná lehce houstnout, značí to bezesporu blízkost lidského osídlení. Po prašné prudší cestě sjíždíme z kopce, po pravé straně se objeví první stavení, o kus dál je vidět další, ukáží se lana vleků. Zastavujeme u proslulého hotelu Portáš, kde se hladově vrháme na místní doping – nikoliv krevní, ale na kyselicu a halušky. Odtud lze lehce sjet do údolí (silnice), popřípadě je zde možnost přespání i v dalších zařízeních.

Další den pokračujeme opět po červené – sledujeme hranici a stezka je hravá podobně jako včera, nahoru dolů, doprava doleva… Terén je sjízdný bez problémů, centimetry odpružení ale pomohou. De ja vu vám může způsobit to, že znovu přejedete Malý Javorník – evidentně ale vypadá jinak, než ten včerejší, to jen naši předci měli asi menší slovní zásobu nebo málo nápadů. Nu co, v Kanadě zase mají měs- Sjezd z Velkého Javorníku to s názvem Jméno. Jedeme stále po hřebeni a nedáme se zlákat odbočkami po jiných turistických cestách, kterými se dá dostat do údolí třeba k vlaku. V každém případě rozcestí u Krkostěny určitě zaujme!

Hned za ním čeká zkouška pilotáže – prudké klesání mezi hraničními kameny chce nejen odvahu, ale také zkušenosti. Mně se tu ke všemu potvrzuje, že má vidlice skutečně potřebuje urychleně generálku – olejové tlumení prakticky nefunguje. Naštěstí v té chvíli ještě netuším, že si značkový servis mého miláčka ponechá dlouhých šest týdnů… V Papájském sedle bych čekal domorodé Papuány, ale kde nic tu nic. Mapa, kde se praví, že jsme 691 metrů vysoko a následující Makyta pak má metrů 923, jednoznačně předurčuje další postup – pomalý a pomalejší, na lehký převod i pěšky. Opět ale po slovenské straně hor.

Nejvyšší hora západních Javorníků, Makyta, je porostlá lesem, proto nás výhled za odměnu bohužel nečeká. Je zde jen turistický přístřešek a další kniha dobyvatelů. Pokračujeme po červené značce, která se zde definitivně oddělila od hranic. Opět jde o náročnější terén. Nejdřív je to samý šutr, do toho kopec, sjezd, další kopec, kterým stoupáme lesní pěšinou na Vlašskou Kyčeru (863 m n. m.). Koukáme po lese a celkem uháníme, až na Butorky jedeme příjemným lesním sjezdem bez větších nástrah, před Šerklavou se nám do cesty staví hravější terén, protkaný desítkami kořenů stromů, objeví se dokonce i rozbahněná pěšina. Takto se dostaneme až do dalšího sedla Radošov, od kterého se prakticky začínáme vracet zpět do údolí.

Opustíme po dlouhé době červenou značku a po zelené se lesem a pak po jeho okraji spouštíme dolů zpět k civilizaci. Na rozcestí Filka ovšem musíme opět do kopce, rovně bychom pokračovali na Vsetín (možnost vlaku), my ale odbočíme doprava po žluté značce, která zejména v závěru rychle ztrácí výškové metry. Poslední kousek trasy pak již jedeme po asfaltu, kterého jsme za dva dny opravdu mnoho nepotkali.

Javorníky jsou za námi, vzpomínky jsou nezapomenutelné a zážitky můžete probrat hned kousek odtud ve stylové Kolibě.

Bylo to úžasné, projetí těchto hor vřele doporučuji, v kombinaci s Vsetínskými vrchy jde o ráj singltreků. Objevili jsme je až kvůli článku, ale rozhodně jsme tady nebyli naposledy!




Daniel Kovářík
Foto: Sára Čermáková-Kováříková a autor