Úvod » Trasy » Hornosvratecká vrchovina

Hornosvratecká vrchovina

Poslední stavení Dalečína usazeného mezi strmými stráněmi kopců se stávají vzpomínkou. Po zahřívacím kopečku na lesní cestě se otevírá pohled z louky na zalesněné kopce ležící v dalším itineráři. Táhlý výjezd loukou čítá tolik otočení klikami, kolik je jen sedmikrásek na koberci pod pneumatikami. Říká se, že bílá sedmikráska vyroste v místě, kde umřel brouček, červená pak tam, kde beruška.

Tahle paralela se sem hodí víc než jinam

  • právě v sotva hodinku vzdáleném

Jimramově totiž strávil část svého života evangelický farář a autor Broučků Josef Karafiát.

Létem sežehlá louka si ale nezaslouží srovnání se šťavnatou zelení jara. Také sedmikrásek nehostí kdovíjaký počet. A to jsou na trase i vyloženě méně idylické, nepohádkové okamžiky. Za Poličkou ani nevíte jak, a stojíte v místech, kde královské město vykonávalo své hrdelní právo. V krku lehce vysychá a na svačinku to tu rozhodně není. A pak třeba samou euforií z vřelého podzimu, pod sprchou teplých paprsků, zapomenete na nejednom místě sledovat čas, užíváte hédonisticky dne a v tom máte třicet kilometrů na základnu, slunce za obzorem a tma začíná vylézat z lesů a zpoza stodol. A když se k tomu po časovce ještě přidá skoro za humny kempu špatné odbočení, pozná člověk zmlsaný městskou světelnou show, co je to černočerná tma na silnici uprostřed lesů. Tma, že skutečně nevidíte, kam směřujete, a ostatní ze skupiny lze registrovat jenom po hlase.

Detaily trasy a info o oblasti

Hornosvratecká vrchovina

Hornosvratecká vrchovina spadá pod geomorfologický celek Českomoravské vrchoviny. Ta se totiž vedle ní člení ještě na Železné hory, Křemešnickou vrchovinu, Hornosázavskou pahorkatinu, Křižanovskou vrchovinu, Javořickou vrchovinu a Jevišovickou pahorkatinu. Součástí Hornosvratecké vrchoviny jsou i Žďárské vrchy. Jak to, že tedy nyní tuto vrchovinu prezentujeme zvlášť? Inu, i když se podbízivě hlásí otázka po dodržování hierarchie členění horstev, nebudeme škarohlídi. Žďárské vrchy si samy o sobě zaslouží samostatnou expedici, stejně jako se zbytek Hornosvratecké vrchoviny pohodlně vešel do té další. Hlavní hřbet se totiž táhne od města Svratka podél řeky téhož jména až k přehradě Vír a Žďárské vrchy nechává pod Svratkou trochu stranou. A výše řečené platí i o dalších výletech seriálu: primární je turistika, ne geomorfologie. Zatímco nejvyšší hora oblasti – Devět skal

  • leží se svými 863 metry západněji v již vzpomínaném podcelku

Žďárské vrchy, trasa přes hřbet Hornosvratecké vrchoviny nepřesáhne 700 výškových metrů více jak dvakrát, většina kopců pak má do 650 m n. m.

Délka okruhu:
90 km


obrázek: výškový profil trasy

Charakter:
nahoru a dolů, i když první polovina mezi poli výrazně méně dynamicky než finální part po hřebeni a přes něj, fyzicky náročné, pilotně místy nadprůměrně

Trasa:
z Borové po zelené značce na Lucký vrch, dále po červené do Poličky, po modré značce odtud do Jimramova a po červené až do Víru. Zde se nabízí silniční návrat přes cyklostezku podél nádrže a z Dalečína zpět do Jimramova a přes Telecí do Borové anebo ještě apendix v podobě okruhu přes hrady nad Vírem po červené značce na Pyšolec a Zubštejn, po modré pak na Aueršperk a po žluté zpět do Víru.

Mapa:
ShoCart XX – č. 49, 55 a 56, 1:50 000

Turistické zajímavosti:
mnoho roubených chalup, královské město Polička, kostely s až gotickými základy, zříceniny hradů a hrádků, vodní nádrž Vír

Servisy a cykloprodejny:
Kola Vašek a Severýn, Hlinsko, tel. 469 311 458, Cyklo E.Z.O.P. Svitavy, tel. 461 541 982, Ultrasport Svitavy, tel. 775 056 222, Kola – Sport Milan Šlechta, Nové Město na Moravě, tel. 566 618 761, Lubomír Kassai, Boskovice, tel. 516 452 496

Ubytování:
Autocamp Borová, tel. 461 743 157

Občerstvení:
Polička, Jimramov, Vír, nejlépe ale chutná bageta na jehličí

Fotogalerie

Cestou do Poličky
Cestou do Poličky

Hornosvratecká vrchovina

Opevněný kostel Archanděla Michaela nad Vítochovem stojí od 13. století
Opevněný kostel Archanděla Michaela nad Vítochovem stojí od 13. století

Nad Dalečínem
Nad Dalečínem

Na hony od města je vidět věž kostela sv. Jakuba. Promítl se celodenní výhled na proměnlivou krajinu v nápaditosti hudby Martinů?
Na hony od města je vidět věž kostela sv. Jakuba. Promítl se celodenní výhled na proměnlivou krajinu v nápaditosti hudby Martinů?

Lucký vrch
Lucký vrch

Adaggio

Špičky smrků se ježí proti nebi, od nich dolů ale je vše neproniknutelná tma. Co je silnice a co už les, osahává nesměle Michalova svítilna. Svou jsem nechal doma. Držím se proto tohohle kuželu světla zuby nehty. A přemýšlím: co je nakonec horší – pád do škarpy anebo mrazivá atmosféra ve skupině, která se velkým dílem vinou kapitána ocitla v téhle noční bojovce? Jak že to bylo s tou Bounty?

První dějství přitom nemohlo být lepší. Sotva zůstaly v chladném, ale meteorologicky nanejvýš optimistickém ránu babího léta chatičky kempu v rozlezlé obci Borová za zády, již staví polňačka bike na záda – vzpíná se jako kůň. Pod Luckým vrchem leží Telecí s jedinečným počtem roubených chalup a zpívající lípou. V jejím dutém kmeni si hluchý písmák Lukáš podle pověsti opisoval bibli a zpěvem žalmů udivoval sousedy. Kraj a Telecí vůbec bylo plné tajných evangelíků. A právě silnici touhle vsí jsme v opojení za soumraku minuli…

Mysl, napůl fixovaná na bludičku svítilny vpředu, dále třídí zážitky prošlých hodin do pořadače. Cesta do Poličky poli a remízky je poklidná, svižně ubíhá, i když nevede po stole, provázena dalekými pohledy do kraje. Královské město založené roku 1265 již zdaleka ohlašuje věž novogotického svatojakubského kostela. Aby také ne: v ní bydlela rodina Martinů, která vedle toho, že dala světu a městu slavného rodáka, držela vartu proti ohnivým plamenům. A že ono hlídkování mělo valný význam, dokazuje velký požár v polovině 16. století a další pak před půlkou století devatenáctého. Ty měly vždy za následek mohutné stavební renovace – jednou renesanční, později klasicistní. Zachovalé historické domy zdobí jak náměstí s pro Poličku typickou radnicí s gotickou věží, tak i postranní uličky. To vše svírají hradby, u nichž bylo obnoveno několik přimknutých domků chudších obyvatel. Jo, to nám bylo ještě hej a čas plynul líně jako voda v nádrži za hradbami.

Ven z opevnění a strmě přes sjezdovku na Šibeniční vrch. Odtud rychle pryč parádním singletrackem hájkem opět mezi pole. Zemědělská krajina s ohradami luk, poli, sily a kravíny a občasnými Božími muky pak pokračuje v nedramatickém tempu širokých, často slušně rozbitých polňaček až do Jimramova. Zámek byl původně renesanční, dnes najdete klasicizovanou podobu dvou křídel ze čtyř. Právě tady, na belcrediovském sídle, vyšetřovala komise záměry několika desítek zběhlých rekrutů v době napoleonských válek, skrývajících se v okolních lesích. A tady, v již vzpomínaném rodišti Karafiátově, kde rovněž zazněl prvně dětský křik obou bratří Mrštíků, se napojujeme přímo na hřbet Hornosvratecké vrchoviny. Za dlouhou hlavní ulicí souvislé řady domů splývající v náměstí překoná most bublající Svratku a začne pěšinové eldorádo.

Largo i Allegro

Skřípání kotouče, parkuji vedle shluku decimované roty cyklistů. Prostě se muselo zastavit

  • babice Únava drží zadní kolo a táhne

zpět. Tentokrát krmíme Jendu: vším možným, co zbylo. Procházíme v šeru pouliční lampy halené mixem mlhy a dýmu z baráků další postup na mapě. V duchu cením nad zlato povahu party – nálada se drží překvapivě vysoko, žádná hysterie, ostrá slova. Že by kapitána pověsil až vojenský soud na základně?

Strmě, často stezkami širokými právě na jedna řídítka, hravě hopsáme přes kořeny a kamení, energeticky náročně, zaříznuti v úbočí zalesněných svahů nad Svratkou. Panečku, to bylo o několik hodin méně, větrovky v batohu, slunce v plné síle a skoro ještě nad hlavou. Řeku značka znovu překonává v Dalečíně, který se pyšní hradem ze 14. století pobořeným o dvě století později coby sídlo loupeživého rytíře v době slabé jagellonské vlády. A stačí se otočit od zbytků hradeb na místě a zíráte na zámeček v alpském stylu, původně však chronologicky navazující na pobořený hrad v 16. století.

A znovu terén, nahoru dolů jako na houpačce. Technicky i silově, s dojezdem ve Vítochově, za nímž stojí na vršku opevněný raně gotický kostel, nyní již romanticky upravený. Odtud je vidět Karasín s rozhlednou na protější stráni. K němu ale značka šplhá výjezdem za potokem – snad ani ne tak technicky náročným jako příkrým. Tu a tam však pavoučí muž ukáže, že ne nereálným k pokoření.

Náhorní plošina za Karasínem se opět zlomí, louka ustoupí lesu. Stroje se řítí lesní cestou. Šotolinové zatáčky jak na Markétě zpestří trialová zkratka a ve finále pak padák k asfaltu nad hrází Víru. Oči slzí, o ruce se pokouší křeč, z destiček stoupá nezaměnitelný pach zahřátého obložení.

Po aplausu – přídavek!

Podivné, až zlověstné je ticho v obci Vír pod přehradou budovanou v padesátých letech. 300 metrů dlouhá a 70 metrů vysoká hráz přepaží řeku Svratku, aby vznikla 230 hektarů rozlehlá nádrž pitné vody. Snad by jej rozptýlilo několik skleniček ve 40. letech vyhlášeného likéru Vírský vánek, který vzpomíná průvodce. Možná.

Tak jako tak, výletníci mají v tomhle bodě dvě možnosti volby. O návratu na hráz a pokračování cyklostezkou podél nádrže do Dalečína u nás rozhodla jak blízkost tmy, tak i stav rezerv ve fyzickém fondu pelotonu. Dobře si nyní s posledním hltem z camelbaku ve tmě pod poblikávající pouliční lucernou vybavuji, jak jsme v předtuše zatahující se opony dne i pod vlivem vzpomínek na náročnost apendixu o přídavku ani neuvažovali. Přímo nad obcí totiž leží jedinečné trio hradních zřícenin ze 13. století: Pyšolec, perštějnský Aueršperk a mohutný Zubštejn pánů z Medlova. Schovány v lesích čekají na své návštěvníky. Nedají se však zadarmo

  • malý (a ještě menší) převodník je, oč tu běží.

Smyčka však stojí rozhodně za to.

Laktát z lýtek vyhání převalování na prostřední převodník po asfaltu z Dalečína do Jimramova v osvěžujícím chladivém vzduchu u Svratky. Třeba pomáhá také fakt, že copatá Eva tahá s přehledem špici hada a my hoši, co spolu mluvíme, dolujeme zbytky z ega pánů tvorstva. S fanfárou had doslova vlétne do Jimramova. Obavy z noční etapy jsou zažehnány

  • stačí přece již jen šlapat rovně za nosem

přes Telecí. Bludný kořen už ale byl překročen

  • jak snadno se ze dvou cest vezme v euforii

ta špatná!




Připravil: Tomáš Taich
Foto: Tomáš Taich