Česká Kanada

Českou Kanadu jsem objevil s kolem před lety náhodou díky kamarádovi. Oblíbil jsem si ji a navštívil už mnohokrát. Přirozeným centrem kraje jsou Slavonice, díky bývalému pohraničnímu pásmu neuvěřitelně zachovalé středověké městečko (městem od r. 1277) s cenným historickým jádrem renesančních domů, gotickým kostelem a podivuhodným podzemím, které stojí za návštěvu. My je pravidelně volíme za centrum našeho pobytu.

Jarní počasí vyšlo nádherně, a tak nic nebrání tomu, abychom ráno v sobotu vyrazili se Sárou do slunečného dne. Podotýkám, že k téhle trase určitě nenechte mapu doma, značení je minimální a bez ní mnohdy správný směr asi nenajdete! Prostě divočina.

Slavonice opouštíme po silničce vedoucí do Starého Města, dříve zde stávala pohraniční stráž a vlevo od silnice byla tzv. zóna smrti. Dnes už je to přízrak minulosti a my se kocháme výhledem na kostel Sv. Ducha po pravici. Odbočíme do Maříže. Vesnice odsouzená komunisty ke smrti se dnes probrala zejména díky přistěhovalcům. Proslavila se zdejší keramikou a dnes tu stojí i restaurace. Za návštěvu stojí zámek – tedy jeho torzo. Stál ještě v sedmdesátých letech, než ho do ruky dostala armáda, jeho stav je cennou připomínkou časů bývalých.

Pokračujeme po cyklotrase 1003 vzhůru do „trojitého“ kopce. Bohužel proti dřívějšku má již cesta zpevněný povrch (vůbec zde ke škodě nás, bikerů, hodně cest ztratilo v posledních letech přirozený povrch). Tři postupné vrcholy stoupání jakoby předjímají další zajímavost – po levici je historický hraniční kámen Trojmezí, zde, nyní hluboko v Čechách, je historicky správný bod styku hranic Moravy (za námi), Čech (před námi) a Rakous (vlevo).

Cyklotrasa se odklání vpravo, ale my pokračujeme rovně. Trasa je dál pro bikera zajímavější, hlinitopísčitá, začíná klesat a my se víceméně držíme na křižovatkách té nejširší cesty a neodbočujeme vpravo. Cesta nás vyvede z lesa na louky, kde jsou krásné výhledy do kraje. Na rozdíl od většiny území Česka však není v dohledu žádná vesnice. Jen hodně vpravo trčí z lesa věž Landštejna a jinak je všude pusto a jen stromy, tráva, lesy a ptáci v povětří, klid… Až přízračný klid, není slyšet žádný hluk moderní civilizace, který nás provází jinak i ve zdánlivě nejodlehlejších krajích, dokonce ani ptáci nezpívají a v trávě není slyšet šelest žádného zvířete. „Brrr,“ otřepe se Sára. „Úplně mi běhá mráz po zádech, jakoby tu všechno vymřelo nebo co, i víc zima tady je!“ Vlastně ani není daleko od pravdy, jak uvidíme za chvíli.

Spouštíme se dál po cestě, po které jsme přijeli. Lze jet i vlevo a dolů z kopce, ovšem na rozdíl od stavu v některých mapách je tato cesta na mnoha místech zarostlá a nesjízdná.

Po delším sjezdu odbočíme za potůčkem doleva a stoupáme vzhůru po zatočení skoro o 180°. Za chvíli je vidět, že kdysi tu vedla zřejmě normální komunikace, o čemž svědčí zbytky opěrné zdi a patníků. Je třeba se svěřit do rukou map a instinktů. Cesty vyznačené v mapách psaných švabachem totiž za ta léta zarostly či byly rozorány a na nových mapách není stav o moc lepší.

Po nějaké době stoupání se cesta otočí vpravo a skoro rovně míříme k lesu. Ovšem časem se ztrácí, je zarostlá a v místě, kde se zleva napojí cesta zmíněná výš (takřka nerozeznatelná v hustém porostu stromů přes celou její šíři), i naše cesta končí v zoraném poli. Ale při pozorném pohledu k lesu mírně vpravo je vidět průsek, kudy pokračuje, a po okraji pole se tam dá pohodlně dojet.

Lesy tu naštěstí neorají, a tak v poklidu zeleným šerem stoupáme k výrazné křižovatce tvaru znaménka +, odkud se vpravo příjemným sjezdem dostáváme do malebného údolí potoka Pstruhovec. Ten po staletí hravě poskakuje přes ohlazené kameny, blýská se v jarním slunci a skotačivě mizí k hranicím s Rakouskem bez ohledu na to, jaký režim vládne kolem jeho břehů.

Za potokem začíná klasická komunikace zdejších lesů – pozůstatek komunistické ostrahy hranic se „západem“, tzv. signálka. Tedy bývalá cesta pro pohraničníky, kdysi údajně hlídajícími náš stát před vetřelci, místo toho však bystře zasahující proti těm, kdo z toho ráje chtěli pryč. Aspoň se dají nyní využít pro cyklisty!

Jako z jiného světa se vlevo vyhoupne malebná vesnice, ona vlastně i z jiného světa ještě nedávno byla – Klein Taxen je totiž za „čarou“, v Rakousku. Jakmile zmizí z dohledu, je najednou mrazivý pocit ještě intenzivnější. Jarní vegetace dosud neskryla mostečky vedoucí přes potok k podezdívkám a pokrouceným ovocným stromům – jedinému, co zbývá z kdysi živoucí vesnice Košťálkov, která se ocitla v hraničním pásmu a byla zlikvidována jako mnoho dalších, po nichž již zbyly jen nápisy v mapách. Vypadá to až nepatřičně, jak vegetace pomalu, ale jistě rozmělňuje zbytky díla desítek generací a jen vítr se prohání tam, kde kdysi po staletí spokojeně žili lidé, po nichž zbyl jen výrazný genius loci či snad duše jejich předků vznášející se mezi stromy. Opouštíme zelené příšeří stromů a vyjíždíme po signálce do svitu jarního slunce, nálada se mění, uháníme k odbočce vlevo, po které stoupáme, stále po asfaltu, do hlubokých lesů.

Za špatného počasí se dá jet po signálce dál, lepší je ale lesní cesta z druhé strany Kravího Vrchu, která se pak k signálce vrací. Ale dá se odbočit těsně před tím vlevo na spíše stezku mezi stromy a dál přes louky s výrazně severským charakterem, jež jsou zde všude porostlé nejen travou, ale také velkými balvany. Ty tu běžně „rostou“ i na polích.

Pěšina vede na kopci nad signálkou a je třeba pozorně sledovat sotva znatelné křížení jiné cesty, po níž klesneme k rybníku Rajchéřov. Na jeho březích stávala stejnojmenná vesnice, ale stejně jako nedaleká Romava zmizela a připomínají je jen stejnojmenné rybníky. Od Rajchéřova přes louky je to jen kousek ke zdejšímu největšímu rybníku Kačer – na jaře nás překvapil nezvyklým panoramatem svého vypuštěného dna pokrytého pískem a za staletí omletými balvany. Příhodné místo na svačinu, již si vezeme s sebou (rybník Rajchéřov lze i objet a pokračovat přes louky k Romavě a po signálce na naši dnešní trasu).

Po svačině přejedeme hráz rybníka a dojedeme na další signálku od Romavy. Pokračujeme stále rovně, povětšinou po asfaltu. Už asi nikoho nepřekvapí náhle se zjevivší zbytky podezdívky domů v dnešním lese, opuštěná Boží Muka, náznaky bývalých hutí nebo uprostřed jehličnatého lesa listnaté stromořadí lemující před lety silnici. Lidé odešli či byli odejiti, ale jejich stopa je cítit i léta po jejich smrti.

Signálka nás dovede do Artoleče na silnici, projedeme vesnicí a za posledními domy odbočíme doprava do kopce. Cesta není značená, ale shodou okolností (místní maraton) je na ní až do Kláštera neoficiální značení zelenými šipkami. Ve vesnici Klášter skutečně stál klášter, ale dnes z něj zbyl jen kostel. Projedeme úvozem mezi kostelem (stojí za zhlédnutí) a domy, po hlavní jedeme jen pár metrů vlevo a odbočíme opět do polí, znovu za doprovodu zelených šipek rovně míříme do obce Blato. Za ní přesně podle mapy nacházíme polní cestu mířící do kopce, vpravo jsou opět pastviny poseté balvany se záhadnými pěšinkami vyšlapanými od balvanu k balvanu. Že by tu po nocích konali své obřady stíny starých Keltů?

Cesta vede do lesa a na silnici, z níž zamíříme na modrou turistickou značku kolem Muzea Opevnění (jinak to je jedna opravená pevnůstka z roku 1938) dál krásným sjezdem pod gotický strážní hrad Landštejn na pomezí Čech, Moravy a Slezska z 13. století založený Přemyslem Otakarem I. I ten stojí za návštěvu. Krom jiného je u něj několik hospod.

Od hradu se vrátíme dolů k Pomezí (zde kdysi stál hrad rakouský, zůstal z něj jen románský kostel, nyní renovovaný) a po žluté TZ uháníme pod hradem na červenou a po ní do Starého Města, kde lze navštívit bývalý židovský hřbitov.

Ze Starého Města pak vede krásná, červeně značená cesta až do Slavonic, přičemž další zastávkou mohou být vykopávky bývalé vesnice Pffafenschlag – ta, výjimečně pro tento kraj, nebyla zničena za komunistů, ale mnohem dříve.

Těsně před Slavonicemi se ještě nachází řada pevnůstek z roku 1938 uváděných nyní do původního stavu i s okolím. Zbývá jen sjet do Slavonic.

Tip na druhý den

Po silnici směr Jemnice, odbočit na zelenou a po ní kostel Monserat, dolů po cestě po tvarové zelené značce k vyhlídce a pokračovat dál až ke křižovatce cest ve tvaru písmene T, odbočit doprava a rovně do Cizkrajova. Dále na žlutou turistickou značku a po ní do Dačic.

V Dačicích přestup na zelenou TZ vedoucí souběžně s Dyjí až k silničnímu mostu přes řeku. Vpravo přes most, na kopci opustit zelenou TZ, chvíli jet rovně a pak odbočit na lesní cestu vlevo k Zámečku, pokračovat po cestě po břehu Dyje a přes most do Janova. Dál po silničce do Modletic a za mostem první cestou mezi domy na polní cestu do Písečného. Nahoru kopcem po cyklotrase 1002, po levé straně židovský hřbitov. Stále po cyklotrase 1002, po sjezdu z prudkého kopce pokračovat rovně do kopce a dál po polní cestě pod kopcem Šibeník na silnici a po ní do Slavonic. Délka okruhu je 50 km.