Úvod » Trasy » Bílé Karpaty

Bílé Karpaty

V pohraničí mezi Moravou a Slovenskem se nachází zalesněný kraj Bílých Karpat, kde se od nepaměti protínají síly minulosti a budoucnosti. Asi jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy ze zdejší osady Žítková uměly nahlédnout do dějů budoucích. Říkalo se jim bohyně a jejich činnosti bohyňování. Kraj tajemný a jako stvořený k návštěvám v sedlech biků. Snad v šeru staletých lesních velikánů zahlédneme odlesk dávných časů, či nahlédneme do těch budoucích…

Bílé Karpaty nenesou své jméno bezdůvodně – sice nedosahují závratných výšek, ale podobně jako jejich jmenovkyně se pyšní příkrými svahy hor, ostrými vrcholky a v neposlední řadě okouzlujícími výhledy do rozeklaných údolí i úrodných nížin.

Ke startu jejich přejezdu využíváme volna na konci září, kdy je na rozdíl od léta stálé, slunečné a teplé počasí. Naše kola začínají první metry výpravy ukrajovat v lázeňském městě Luhačovice. Nebyl jsem zde přes dvacet let, a tak jen koukám, co se změnilo. Ale kdo ví, paměť už slábne. S jistotou mohu říct jedno – lázeňské oplatky jsou pořád stejně dobré!

Detaily trasy a info o oblasti

Bílé Karpaty

Nejvyšší vrchol hor, Velká Javořina, se jako neohrožený strážce vypíná do výše 970 m n. m. a tvoří tak přirozenou hranici mezi Českou a Slovenskou republikou. Na severozápadní straně leží jedna z nejstarších rezervací na Moravě. SPR Javořina byla původními majiteli vyhlášena za chráněnou již v roce 1909. V pralese s přirozenou skladbou lesních společenstev se prozatím z velké části, snad pro jeho vysokou polohu, daří udržet přirozený vývoj. Převažuje zde javor, buk a jasan. Z chráněných a vzácných rostlin zde byly zaznamenány například mléčivec alpský, sněženka podsněžník, lýkovec jedovatý a lilie zlatohlávek. Z živočichů pak jasoň dymnivkový, mlok skvrnitý, krkavec velký a mnohé další druhy.

Délka okruhu:
120 km


obrázek: výškový profil trasy

Trasa:
Z Luhačovic po červené TZ k přehradě, přestup na žlutou a dál do kopce, kde se připojíme opět na červenou. Na silniční křižovatce odbočíme po zelené do Slavičína. Odtud po modré a silnici do Brumova – Bylnice a dál do kopců k červené značce. Po ní na Javorník a podél hranic na trasu 46, která nás vede přes Starý Hrozenkov až na Mikulčin Vrch. Spolu se zelenou značkou kolem chaty Jana na Velký Lopeník a dál přes další kopce do Strání. Cyklotrasou a po červené TZ na Velký Javorník, zpět na modrou, sjezd dolů na silnici a opět po CT 46 do Velké nad Veličkou.

Charakter:
většinou mimo silnice po lesních cestách a pěšinách, velká převýšení, ostrá stoupání i klesání

Mapa:
SHOCart č. 170 – Slovácko, Bílé Karpaty (1 : 75 000)

Servisy a cykloprodejny:
na popisované trase jen na začátku a konci

Občerstvení:
zámek Slavičín, chata Jana (Mikulčin Vrch), rozhledna Lopeník, restaurace Na Huti (Strání – Květná)

Ubytování:
chata Lopata (Mikulčin Vrch), Brumov (více možností)

Fotogalerie

Bílé Karpaty pod Mikulčiným Vrchem
Bílé Karpaty pod Mikulčiným Vrchem

Velká Javořina
Velká Javořina

U pramene Vincentky v Luhačovicích
U pramene Vincentky v Luhačovicích

Rozhledna Lopeník
Rozhledna Lopeník

Pod Javorníkem
Pod Javorníkem

Kaple v Kopaninách
Kaple v Kopaninách

Cestu k místní přehradě po červené ale najdu. Bohužel přes lázeňský park se na kolech nesmí, musíme kus po silnici, ale dál už vede cesta podél potoka mimo silnici až k přehradě. Míjíme ji po levém břehu. Žlutá značka nás od břehu vede zpět k hlavní silnici, ale naštěstí ji jen překříží a po vedlejší začínáme stoupat. Nebýt ateista, děkuji vzápětí bohu za odbočku vlevo; u silnice se totiž vzpíná neblahá značka 17 % – opravdu kapitální sklon! Ne že by to však po té žluté bylo zadarmo. Ve skoro letním počasí to je ještě těžší. Navíc si chceme zkrátit trasu na červenou značku, a tak zanedlouho bloudíme po různých cestách, kterých je řádově víc než v mapě. Naštěstí můj orientační smysl je ten den dobře nastaven, a tak jedouc přesně ve směru k červené značce najdu žlutou. Bingo! Ta nás již na červenou navede a po dlouhém stoupání si užíváme nádhernou hřebenovku po úzkých lesních pěšinách mezi stromy i mezi kapradím, kde u svého domečku zajisté tleská dvojice známých skřítků. Dojedeme až na silnici.

Po asfaltu naštěstí nemusíme jet dlouho, jen přestoupíme na zelenou, která nás brzo vede doleva na polní cestu (pozor na horší značení) a pak lesem dolů velmi příjemným terénem. Vyjedeme ve Slavičíně, kde nás přepadá zákeřný nepřítel – hlad. V bývalém zámečku je naštěstí skryta příjemná restaurace s neméně dobrým jídelníčkem. Po obědě se chvíli rozjíždíme po silnici a hned nato míříme do polí po modré značce, která nás povede prakticky již po celý zbytek dne. Ocitli jsme se spíše v podhůří, ale všude kolem nás se tyčí až nečekaně ostré svahy Bílých Karpat. Většinou terénem pokračujeme až do Štítné. Odtud se dá jet dál jednodušeji – po asfaltu do Brumova, nebo po cyklotrase 49 přes horské svahy, což je pro pravého bikera větší výzva.

Skutečně prudké svahy nás ale čekají až další den – za Brumovem. A to hned zostra. Modrá značka vede do prudkého kopce, kde občas musíme kola tlačit. Skoro jsme potěšeni tím, když se dostáváme z oblasti zahrádek a na kopci se napojujeme na rozbitý asfalt. Ale to zdaleka není konec. Asfalt brzy opouštíme, o něco později i lesní cestu. Nahoru mezi stromy nás červená značka protahuje jen po úzké stezce, která se kdesi vpředu ztrácí mezi špičkami stromů stejně jako stádo srnek vyplašených naším příjezdem. Stoupání se jeví takřka nekonečným, ale skončí téměř nečekaně – ocitáme se na hlavním hřebenu Bílých Karpat, přesněji na Javorníku (782 m n. m.). Jelikož jsou i Javorníky stejně jako většina našich hor v současnosti pohraničním pohořím, prochází hned před námi hranice – za ní leží Slovensko.

Jízda po hřebeni je příjemným odpočinkem. Jednak jsme před posledními ostrými slunečními paprsky letošního roku skryti pod klenbou věkovitých stromů, jednak nás cesta po příjemných pěšinách vede spíše mírně dolů. Uprostřed lesa nečekaně vjedeme na palouk, kde se tyčí podivný dřevěný památník a kolem stojí dřevěné lavice a stoly. Cesta sem vede z české i slovenské strany. Využíváme místa k zastávce a v mapě hledáme vysvětlení tohoto místa. Najdeme však jen pravděpodobný název – Peňažná. Na stromě zde visí skříňka, v ní se skrývá knížečka pro zápisy návštěvníků a láhev se slivovicí na přípitek česko-slovenskému bratrství. Opravdu kouzelné místo! Cestou od něj nás čeká další krásný úsek – úzká pěšina se točí sem a tam mezi stromy lehce dolů, musíme vybírat stopu mezi podmáčenými místy a loužemi.

Naše cesta se tu vzdaluje od hranic a přivádí nás z lesa na silničku. Opouštíme červenou značku a po asfaltu se přesunujeme do Žítkové. Právě zde kdysi žily žítkovské bohyně. Na přelomu 19. a 20. století šlo o odříznutý kraj posetý skromnými chaloupkami rozházenými po stráních. Lidé zde byli spjati s přírodou víc než ve vnitrozemí. Snad právě po staletí trvající dialog mezi člověkem a přírodou přivedl vyvolené ženy k pochopení symbolů znamenajících v množině nahodilostí nutnost. Bohyně ale nejen věštily, také pomáhaly a radily těm, kteří s omezenými zkušenostmi nevěděli jak dál, bílou magií bojovaly proti uřknutí či léčily. Systém jejich hodnot ale v minulém století procházel krizí. Své sehrála nejen církev, která z kazatelen magické praktiky zatracovala, ale také změny společnosti po první a zejména po druhé světové válce. Sám takovým věcem příliš nevěřím, a tak mi stíny dávných bohyň asi přičarovaly důkaz svých schopností – přímo v Žítkové na hladké silnici najednou cítím, že mé zadní kolo opustila duše, respektive vzduch opustil duši. Následující minuty trávím opravou kola a v duchu se bohyním omlouvám za své pochybnosti.

Cestou ze Žítkové, kousek za vesnicí, odbočujeme po žluté značce, která nevede dál do kopce ani po rovině. Dokonce ani z kopce. Cesta totiž padá dolů střemhlav. Tak prudký sjezd na relativně běžné cestě jsem snad ještě neviděl. Konec konců v těchto horách to není ojedinělé, poprvé jsem zde po dvou letech používání premiérově přehřál zadní kotoučovku. Pod kopcem se nachází Starý Hrozenkov a úpatí dalšího kopce – se stejným sklonem jako ten, který máme za sebou, jen v opačném gardu. Následující minuty a snad i hodiny se na lehké převody vlečeme po trase 46 do prudkého stoupání mezi roztroušenými chaloupkami Kopanic. V horní části kopce se zleva připojí další červená značka – doporučuji v těchto místech odbočit pár metrů po ní vlevo k památníku amerických letců patnácté letecké armády, kteří tu v roce 1944 položili své životy i za naši svobodu v troskách sestřelených „létajících pevností“ B-17G. Pak ještě chvíli stoupáme na Mikulčin Vrch. Nedaleká chata Lopata je ideálním místem k noclehu.

Další den se od Lopaty vracíme na zelenou značku a kolem chaty Jana, kde jsme den před tím pojedli, vyrážíme do terénu. Krátký sjezd končí před dalším prudkým výjezdem v nelehkém terénu. Sluníčko se do nás opět začíná opírat, ale my se mu schováváme ve stínu stromů. Šplháme na Kobylec a Malý Lopeník. Lesem vede nová cyklotrasa, která ještě ani není zakreslena v mapě. Využíváme ji a po ní dobýváme Velký Lopeník. Na jeho vrcholu byla na důkaz přátelství mezi Čechy a Slováky postavena rozhledna umožňující nádherný výhled do kraje. V jejím přízemí je pak drobné občerstvení. Náladu mi kazí jen další nepochopitelný defekt na zadním kole, který objevím po opuštění rozhledny.

Od ní odjíždíme po zelené značce – po úzké pěšině a hodně prudce dolů přímo po hranici. Už téměř dole se mi levým pedálem daří trefit hraniční kámen, ten mne nakopne, zadní kolo se zvedne a následujících snad patnáct metrů se řítím jen po předním, hypnotizujíc svého „cyklooře“, aby mne nevyhodil ze sedla. Naštěstí úspěšně. Pak se sklon našeho putování na chvíli srovná, ale opravdu jen na okamžik. Překřížíme silnici, překonáme brod a opět stoupáme k nebesům. S nostalgií vzpomenu na řeky, tam takových kopců moc nebylo, tady jako by je pěstovali.

Proti nám se zničehonic vyřítí „on a ona“ v dresech cyklomaratonského týmu, asi „profíci“, kteří bohužel předvedou jednoznačně necyklistické chování – nepoděkují za uvolnění stopy, ale ani neodpoví na pozdrav. Za vrcholem čeká celkem pohodový sjezd do Květné, kde je čas na pořádný oběd a něco k napití. Od personálu se navíc dozvíme, že zelená dál je nejen nesjízdná, ale i těžko schůdná. Proto se na další cestu vydáváme po cyklotrase a stoupáme a stoupáme. Před námi se tyčí nejvyšší vrchol Bílých Karpat – Velká Javorina. Z naší cyklotrasy odbočíme po červené značce na – dle mapy a značek u krajnice – silnici. Ve skutečnosti ale jde o rozbitou lesní cestu, vedle které umístěná značka „pozor zatáčka“ vypadá vskutku kouzelně. Cesta se zřejmě nevyužívá, neboť po rozdělení Československa je na hranici přehrazena.

Na kole se ale dá dojet až na vrchol k vysílači. Rozhled na malebné kopce v okolí, které už začal obarvovat podzim, je úžasný. Kus cesty zpět jedeme po stejné trase, pro změnu asi v padesátce bouchne mé přední kolo, skutečně vypečený víkend! Ze silnice-nesilnice odbočujeme doleva do prudkého sjezdu po další cyklotrase – pozor, na vlhku to nebylo vůbec jednoduché! To už se náš přejezd Bílých Karpat začíná chýlit ke konci, tedy spíše máme za zády to nejzajímavější. Cyklotrasa totiž míří na silnici a my ji následujeme. Po Beskydsko-karpatské cyklotrase pokračujeme do Velké nad Veličkou, přes niž vede železnice a odkud se tedy dá pokračovat vlakem do vnitrozemí.

Bílé Karpaty jsou úžasné – krásná krajina, přívětiví lidé, perfektní, ale náročné cesty, při našem putování navíc špičkové počasí. Rádi se sem vrátíme. A třeba se potkáme i s těmi z vás, které tyto řádky inspirují.

Daniel Kovářík
Foto: Sára Čermáková a autor