Úvod » Trasy » Pustevny a Lysá Hora

Pustevny a Lysá Hora

POJMENOVÁNÍ KOPCE PUSTEVNY VZNIKLO PODLE POUSTEVNÍKŮ, KTEŘÍ ZDE POBÝVALI AŽ DO ROKU 1874. SOUČASNOST JE VŠAK ZCELA ODLIŠNÁ, SAMI ZDE NEBUDETE PRAKTICKY NIKDY, A TO NEJEN DÍKY PROUDÍCÍMU ŠPALÍRU TURISTŮ, ALE I STÁLE VĚTŠÍ OBLIBĚ MEZI CYKLISTY. NA POHLED NENÁPADNÉ STOUPÁNÍ, OVŠEM JEHO VYSLOVENÍ VHÁNÍ DO MOZKU IMPULZY SPOJENÉ S POKOŘOVÁNÍM VÝKONNOSTNÍCH LIMITŮ, BOLESTÍ A KRÁSOU SOUBOJE S ČASEM.

Krajem múzy a hvězd
Bohem zapomenutý kraj, přesně tak vypadal náš první dojem z lokality Beskyd, kam nás zavedlo zdokumentování dalšího dílu seriálu o známých Českých stoupáních. Melancholická atmosféra ranního oparu, stoupajícího ze zrcadlících se hladin jezírek a vodních přehrad, nezaměnitelná vůně lesa, ale hlavně hřebeny kopců mizících často v oblacích. Jejich kouzlo jistě vnuklo nejednomu umělci námět ke složení díla přetrvávajícího generace.

Moje myšlenky se najednou začaly motat okolo vzletných tónů opery a aby také ne, vždyť jsme právě minuli směrovku na Hukvaldy s rodným domem skladatele Leoše Janáčka. V nedaleké Ostravici pak zase nějakou dobu pobýval básník Petr Bezruč. Ovšem nejenom uměleckým duším jsou zaslíbena panoramata těchto hor, zdejším rodákem, konkrétně z Vigantic, je mimo jiné fotbalista Milan Baroš a domek nedaleko Rožnova patří tenistce Martině Hingisové. Nás však kromě celebrit zajímaly hodnoty stálejší, alespoň pro nás cyklisty, a to silničky navinuté okolo příkrých „homolí“ dokonle pověřující fyzickou připravenost.

Pustevny
Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže
modrá: Slovenská trasa
zelená: Královská trasa Lysá hora
červená: Královská trasa Pustevny
fialová: Trasa Bystřička • světle fialová: Hukvaldsko-Štramberská trasa

 
praktické informace

Pustevny

značení, mapy:
Před vyjížďkou se vyplatí trochu prostudovat mapy, některé odbočky z hlavní silnice jsou dost nenápadné, navíc směrové tabule nemusí označovat hned následující vesnici. Doporučujeme mapy Shocart č. 68, 69, 70, 71

relaxace, zábava, další aktivity:
Beskydy nabízejí v první řadě množství krásných míst pro pěší výlety, v každém větším městě je i koupaliště, dále lanové centrum v Ráztoce (www.tarzanie.cz), solná jeskyně v Zašové (www.salza.cz), Šumperská Trúba, Hukvaldy – hrad, obora, galerie v rodném domě Leoše Janáčka, podrobné informace o pamětihodnostech a přírodních památkách najdete na www.beskydy.cz

ubytování:
v každé vesnici je možno nalézt penzion či hotel, doporučujeme však rezervovat si místo s předstihem v sezóně bývá plno, více na www.beskydy.cz, www.ubytovanivcr.cz/…oslezsky.php

servisy:
pro výběr nejbližšího místa vašemu ubytování navštivte http://www.beskydy-valassko.cz, kde v sekci „jízdní kola“ najdete seznam servisů.

absolvovali:
Eda Pinkava, Zuzana Denigerová, Jakub Truksa, Jaromír Purmenský, Milan Milian, Vlastimil Zbránek

KRÁLOVSKÁ TRASA NA PUSTEVNY
PO NEJKRÁSNĚJŠÍCH ZÁKOUTÍCH BESKYD


obrázek: výškový profil
délka okruhu: 115 km
převýšení: 2800 m
trasa: Dolní Bečva – Rožnov p.Radhoštěm – Vigantice – Hutilsko – Solanec

  • Soláň – Velké Karlovice – Makovský průsmyk – Bumbálka – Třaštík
  • Hlavatá – Bílá – Staré Hamry – směr Podgrúň – Hučkula – přehrada

Šance – Ostravice – Malý Smrček – Kunčice p. Ondřejníkem – Trojanovice

  • Ráztoka – Pustevny – Prostřední Bečva – Dolní Bečva

    Beskydy

    5,6 km

    454 m

    8,1%

    595 m n. m.

    1009 m n. m.

    (Ráztoka/sedlo na vrcholu)

Ranní protažení nohou cestou do Rožnova je dnes velmi důležité, na trasu s námi totiž vyrazí sám patron místních kopců Jaromír „Purmen“ Purmenský. Nejen celé Beskydy, ale zejména Pustevny patřily v dobách aktivní kariéry bývalého mistra republiky a jednoho z nejlepších vrchařů domácí historie k jeho oblíbenému tréninkovému „teritoriu“. Na místo setkání u hotelu Eroplán doráží přesně ve smluvený čas a s ním ještě další dva místní cyklisté. Již za pár okamžiků vyrážíme na vedlejší silnici do Vigantic. Že se nebudeme moc šetřit, nasvědčuje nejen tempo skupiny, ale hlavně profi l krajiny. Lokalita Beskyd nabízí jen pramálo úseků, které by se vinuly po rovinách, a tak se neustále buďt šplháme do kopce, nebo soutěžíme s místními borci Vlastou a Milanem v technice sjezdu. Prvním takovým úsekem je po projetí Hutilska – Solance stoupání na Soláň. To samé, které každoročně zdolávají závodníci při známém silničním maratonu Beskyd Tour. Za neustálého Purmenova vyprávění o zajímavostech tohoto kraje dosahujeme vrcholu, v mém případě ale s podstatně menší zásobou kyslíku na povídání. Malé odpočinutí skýtá klesání do Velkých Karlovic, kde sídlí stáje trenéra Františka Holčáka s líhní potencionálních dostihových šampionů. Dalším vjemem okolí je i poměrně velká hustota hotelových komplexů, což je trochu v kontrastu s relativním klidem, který tu vládne. Za to však vděčí hory své rozloze dovolující nerušený rozptyl návštěvníků mimo turisticky nejexponovanější místa.

Z těchto myšlenek mne vytrhne až další zvednutí asfaltu proti vrstevnicím, které nás po chvíli přivádí do Makovského průsmyku, který leží na slovenském území. Na vrcholku se pozdravíme s bustou partyzána v nadživotní velikosti a už si to pelášíme malou oklikou zpět do Česka. Míjíme opuštěnou celnici na Bumbálce a po dokonalém povrchu klesáme na první odbočku. Po ostré změně směru vpravo následuje opětovné pozvolné nabírání výšky k Bílé a Starým Hamrům. Zde se nacházíme snad v nejkrásnějším úseku trasy. Po opuštění hlavní cesty směrem na Gruň se dostáváme na úzkou silnici kopírující vodní nádrž Šance z pravé strany (z pohledu příjezdu). Přestože je zde umístěn zákaz vjezdu automobilům, má silnička poměrně kvalitní asfalt, navíc tady můžeme bez většího rizika volit jízdu ve dvojicích a zpestřit si ji povídáním. O oblibě tohoto úseku svědčí řada namalovaných šipek, a to hned v několika barvách, jak se zde potkávají jednotlivé sportovní akce.

patron stoupání

Jaromír Purmenský

Bývalý elitní závodník, pětinásobný účastník Závodu míru (nejlépe 5. 1992), který mimo jiné vyhrál etapové závody Okolo Slovenska, Vysočinu Tour a také silniční mistrovství republiky, nebo i domácí šampionát v bikemaratonu, pochází z Nového Jičína a je beskydským patriotem, ačkoli už dvě desítky let žije v Brně.

„Stoupání na Pustevny jsem v aktivní kariéře využíval na testování závodní formy. Podle dosažených časů se dalo odhadnout, jak na tom v konkrétním období jsem. Nejlepší čas při tréninku byl 16:45 a dá se říct, že pokud jsem měl čas kolem 17 min., byla super forma. Přestože již nezávodím, rád vzpomínám na můj rekordní čas v roce 1999 v závodě ‘Do vrchu Pusteven’. Měl jsem už po sezoně, odpočíval jsem, deset dní jsem kolo neviděl a místo toho hrál tenis. Vůbec se mi nejelo dobře, ale to byl asi jen můj pocit, protože jsem dosáhl tehdy druhého nejlepšího času této tratě 16:20. Stále se sem rád vracím, vyhovuje mi, že celé stoupání je skryto v lese a k vlastní námaze nepřispívá zejména v létě spalující slunce. Jediné, co mne mrzí, je před lety má absence na Závodě Míru, který přes Pustevny vedl jednu ze svých etap.
Lysou horu jsem naproti tomu dříve považoval za kopec ‘z donucení’. Z mého tehdejšího bydliště v Novém Jičíně to bylo na úpatí přes 40 kilometrů bez možnosti zařazení na okruh. Po výjezdu tedy nezbývalo, než se prakticky stejnou cestou vracet domů. Jen jednou jsme vyzkoušeli s ‘Pepanem’ (P. Padrnosem) jinou variantu výjezdu, a to od přehrady Šance, ovšem tu bych doporučoval jen bikerům. I tak si zdolání Lysé hory občas neodpustím, zejména pro neopakovatelné výhledy. Jen málo kdo by přemítal o náročnosti stoupání při výhledu z vrcholu, kde máte celé Beskydy jako na dlani.“

Jaromír Purmenský

Přejezd mostíku u Hučkuly, kde se do nádrže vlévá malý potůček pak málem znamenal konec vyjížďky. V jeho ústí se totiž proháněli pstruzi „jak poleno“ a na několik minut jsme se z cyklistů proměnili v lovce beze zbraní a do vody putovaly kousky traťovek. Až po notné chvíli usedáme zpět do sedel a hurá za další výzvou. Jen kousek ze tabulí Ostravice, pokud neminete nenápadnou odbočku za mostem, začíná kopec Malý Smrček. I ten patřil v počátcích Jardovy závodní kariéry k častým tréninkovým cílům. Barvité vyprávění, kde se řadila „velká“, kam se spurtovalo a podobně nebralo konce, naštěstí je tu vrcholek a s ním i vydechnutí. To následující, ale obdivné, pak patřilo i protější siluetě Ondřejníku, ke kterému si to za chvíli namíříme.

Nedaleko tohoto výhledu, tedy pod sjezdem ze Smrčku, doporučujeme doplnění vody ze studánky. Ta je zakomponována do stylového dřevěného altánku s lavičkami a když k tomu přidáme přívětivý stín pod rozložitými korunami stromů, k odpočinku dojdou nejen znavené svaly, ale i mysl.

Neúprosný vůdce nás však znovu žene vpřed, čas tlačí a tak klesáme ke Kunčicím pod Ondřejníkem vstříc poslední části dnešní trasy. Ještě před hranicemi vesnice měníme směr a vjíždíme do prostoru golfového hřiště. I tudy k mému údivu vede trasa Beskyd Tour. Dokonale čistá úzká silnička se proplétá mezi jednotlivými „greeny“, ale i novými honosnými domky. Podvědomě monitoruji okolí, obava z rizika letícího míčku mi nedává příliš klidu. Naštěstí jsme žádnou takovou situaci nezažili a napojení na silnici vedoucí z Trojanovic k penzionu Ráztoka a s tím spojený poslední kopec – cíl našeho snažení – je zde.

Přímo před zmiňovaným penzionem je namalována cílová čára označující obvykle pro jezdce konec námahy, pro nás naopak znamenala její počátek. Poslední slova, která jsem v této chvíli slyšel, bylo Jardovo konstatování, že rekord je kolem šestnácti minut. Těsně po tom mi s Jakubem poodjeli. Naštěstí jsem nezůstal zcela sám, tréninková skupina dnešního dne je výkonnostně pestrá a tak se navzájem můžeme hecovat. Důvodem volby této strany stoupání je také fakt, že se zde nachází již dost „unavený“ asfalt. Sjezd po této komunikaci by mohl znamenat velké riziko defektů a pádů. Přestože můj čas na vršku zůstal daleko nejen za rekordem ale i očekáváním, pohled na místní architekturu v podobě Jurkovičových stavení vše vynahradil. Nastoupané výškové metry, ale i ujetá vzdálenost již nekompromisně hlásily potřebu doplnění energie. Místní stánky s občerstvením i vrcholové chalupy dokáží, tak jako v našem případě, hravě splnit prakticky jakékoliv přání.

Poslední, co nás pro dnešek čekalo, byl sjezd do Prostřední Bečvy a následně do našeho penzionu v Dolní Bečvě. Ještě před dokončením okruhu se loučíme s našimi průvodci, které volají jiné povinnosti.

Ke kopci lze poznamenat ještě několik drobností. Má sice jen něco málo přes pět a půl kilometru, ale pokud by někdo plánoval trénovat delší úseky, lze jej „odstartovat“ již z křižovatky v Trojanovicích, nebo dokonce z Frenštátu. Stoupání sice nemá v těchto úsecích zásadní náročnost, i tak ale dokáže snadno simulovat zátěž a pod vlastní kopec již přijedete lehce „zakyseleni“.

 

KRÁLOVSKÁ TRASA NA LYSOU HORU
OSAMOCENÁ VÝZVA


obrázek: výškový profil
délka okruhu: 115 km
převýšení: 2080 m
trasa: Dolní Bečva – Rožnov p. Radhoštěm – směr Frenštát, pak vpravo – Trojanovice – Kunčice p. Ondřejníkem – Čeladná – Frýdlant n. Ostravicí

  • Pržmo – Pražmu – Krásná – kóta Papežov – Lysá hora, stejnou cestou

zpátky
Beskydy
8,3 km
694 m
8,4%
614 m n. m.
1308 m n. m.
(odbočka ze silnice vedoucí z Papežov/vrchol)

Na etapu, při níž máme dosáhnout kóty Lysá hora, se nám vyráželo o poznání hůře. Nejenom z důvodu trochu většího stereotypu trasy, ale i pro absenci našich společníků z minula. Mírné klesání do Rožnova dalo protáhnout ještě dřímajícím svalům a již tu bylo stoupání směrem na Frenštát pod Radhoštěm. Tuto frekventovanou silnici po několika kilometrech naštěstí opouštíme a vydáváme se vedlejšími silnicemi přes Trojanovice do Kunčic. Tam se opět napojíme na silnici vyšší třídy vedoucí přes Čeladnou do Frýdlantu nad Ostravicí. Právě tady našel druhý domov Australan Adam Hansen, letošní účastník Gira i Tour a přítel místní rodačky Aleny Konečné, dcery někdejšího reprezentanta Vlastibora Konečného. Lysá hora je Hansenovým nejoblíbenějším tréninkovým cílem.

Cesta se klikatí mezi na první pohled chaoticky rozesetými domky. Právě v tom však byla její přitažlivost. Krátké prudké výjezdy, za nimi následující serpentiny, krátká rovinka a hup, zase tu byl kopeček. Ani jsme se nenadáli a byl tu Frýdlant. Centrem jsme jen prolétli a již míříme na další orientační bod Pržno. Zde se naše cesta ostře stočila k východu na vísku Krásná. Jaké to ale pro nás bylo překvapení, čekala nás zcela jiná Krásná než v původním itineráři. Celkem vtipné, pojmenovat dvě vesnice ležící jen několik kilometrů vedle sebe stejným jménem. Jako vysvětlení domorodce jsme přijali fakt, že obě místa snadno rozeznáme, protože jen v jeho Krásné je stále hezky.

Pádíme dál, těsně před Pražmem stáčíme opět vpravo a dojíždíme do druhého místa s tímto jménem. Za jeho hranicemi se již cesta začíná více zvedat proti vrstevnicím, nutno podotknout, že je zde nově položený asfalt. Pro cyklistické masochisty to může znamenat začátek silového tréninku kopce. Toto pozvolné stoupání s jen sporadickými místy pro odpočinek nás po zhruba šesti kilometrech od odbočky přivedlo k vlastnímu úpatí kopce. Ukazatel jasně oznamující zákaz vjezdu automobilů, nám dává možnost nerušeného stoupání k cílové kótě. Jen kdyby hned na počátku tento optimizmus nekazily údaje o vzdálenosti psané na silnici bílou barvou. Při jejich sledování se cesta vleče výrazně pomaleji. Také se vám to stává? Po prvních dvou kilometrech s Jakuberm ještě stihneme konstatovat, že to není až tak náročné, dokonce se objevuje i „mezipasáž“ s krátkým klesáním. Tu ale vzápětí proklínám, sestoupané metry bude totiž třeba znovu vyšplhat, převýšení a nutnost dosáhnout konečné výšky 1308 m nad mořem prostě nelze ošidit. Od pátého kilometru se začínají objevovat otevřené výhledy, pro oko trénujícího borce sice často rozmazané v mlze potu, ale pro ostatní mohou být vítaným zpestřením námahy. Jen kdyby tu nebyly ty nápisy, na šestém kilometru jejich autora napadlo, že by mohl přidat i údaj o zbývající vzdálenosti na vrchol. Je tedy konec naivním myšlenkám, že zatáčka přede mnou je možná poslední.

fotogalerie

Jedním z nejkrásnějších míst Beskyd je vodní nádrž Šance
Jedním z nejkrásnějších míst Beskyd je vodní nádrž Šance

Průhled příjezdovou ulicí na hrad Štramberská Trůba
Průhled příjezdovou ulicí na hrad Štramberská Trůba

Silnice kopírující vodní nádrž Šance nabízí kromě dokonalého povrchu i nerušenou jízdu bez aut, kterým je zapovězen vjezd
Silnice kopírující vodní nádrž Šance nabízí kromě dokonalého povrchu i nerušenou jízdu bez aut, kterým je zapovězen vjezd

Památník partyzánskému odboji na vrcholu stoupání v Makovském průsmyku

---

To se nám již ukazuje vrcholek s vysílačem a námaha zdá se být jasně limitována jeho dosažením. Konečně je tu! Cílová čára i nám dává ochutnat pocitu uvolnění. Usedáme na dřevěné lavice u vedle stojícího bufetu a čekáme na posledního člena naší skupiny, Zuzku. Ta na rozdíl od nás, rádoby ambiciózních sportovců, vyjíždí s úsměvem od ucha k uchu a nepřestává reptat jakou chybu udělala, že nezastavila v půli kopce, kde byly u cesty zralé jahody.

Po chvíli odpočinku se zvedáme a vyrážíme na zpáteční cestu. Ještě jednou studuji mapu a vymýšlím nějaký fígl, jak se vyhnout stejné trase. Jediná možnost, kterou však vzápětí zavrhuji, je po hlavní silnici na Ostravici a Staré Hamry. Tam bychom se ale zbytečně protínali s ostatními trasami, a tak oblékám větrovku a smířeně velím k odjezdu. Užíváme si sjezd a shodně konstatujeme, jaká nespravedlnost je v časového nepoměru mezi šplháním nahoru a letem dolů. Časový plán i tmavé mraky na obzoru slibující déšť, zaměstnávají naše myšlenky více než cesta, kterou se vracíme do Frýdlantu a dále Čeladnou k domovu. Na druhou stranu si můžeme dokonale vytočit nohy a zbavit je únavy.

 

BYSTŘIČSKÁ TRASA
OÁZOU KLIDU


obrázek: výškový profil
délka okruhu: 60 km
převýšení: 1030 m
trasa: Dolní Bečva – Rožnov p. Radhoštěm – Vidče – Střítež n. Bečvou – Zašová – kus po hlavní – Hrachovec – Podlesí – Malá Lhota – Velká Lhota – v.n. Bystřička (severní strana) – Valašská Bystřice – Leskovec – Rožnov p. Radhoštěm – Vigantice – Hutilsko-Solanec – Prostřední Bečva – Dolní Bečva

Pokud chcete jet do Beskyd trénovat na rovinách, jste na špatném místě, tedy alespoň v případě že se nemíníte pohybovat po hlavní silnici tam a zpět. My jsme vyrazili na Bystřičskou trasu, která sice není rovinatá, ale svůj díl relaxace stejně nabízí. Po tradičním příjezdu do Rožnova odbočujeme z jeho centra směrem na Vidče. Zde nás sice nemine stoupání, ale zato se vyhýbáme notné dávce kilometrů po magistrále Rožnov – Valašské Meziříčí. Po průjezdu Stříteží se na ni sice na chvilku vrátíme, avšak těsně za motorestem U Pelikána opět mizíme na vedlejší směrem na Hrachovec. Dalším orientačním bodem, kam nás trasa vede, je Malá Lhota, mezitím nás ale nemine nastoupání téměř 300 výškových metrů. Ne nadarmo si z nás dělal Jarda Purmenský při vytyčování trasy legraci, ať nezapomeneme pantofl e. Místy byl převod 39/25 celkem na hraně. Výhled z vrcholku stoupání však dává okamžitě myšlenkám pozitivní nádech.

Po klesání (nikoli na mysli) na Velkou Lhotu následuje vodní nádrž Bystřička. Zde je podle místních jedno z nejčistších koupališť v regionu, navíc obklopené řadou penzionů a restaurací. Podle doporučení volíme těsně před hrází odbočku vlevo po severním břehu. Jednosměrná silnice jednak minimalizuje provoz, navíc je z větší části skryta pod stromy, což je v parném létě velmi příjemné. Za přehradou pak stoupáme údolíčkem jen s minimálním převýšením do Valašské Bystřice, pak přes sedlo u kopce Polomec až nad Rožnov. Pro minimalizaci pohybu po hlavní silnici odbočujeme ještě před jeho branami na Vigantice a Hutilsko – Solanec. Teprve zde se napojujeme zpět na „highway“ a zamíříme domů do Dolní Bečvy.

 

HUKVALDSKO-ŠTRAMBERSKÁ TRASA
ZA SYMBOLY KRAJE


obrázek: výškový profil
délka okruhu: 80 km
převýšení: 850 m
trasa: Dolní Bečva – Rožnov p. Radhoštěm – směr Frenštát – Pindula – vpravo na Trojanovice – Kunčice p. Ondřejníkem

  • Kozlovice – Hukvaldy – Větřkovice – Lubina – Kopřivnice
  • Štramberk – Ženklava – Veřovice – Mořkov – Hodslavice
  • Valašské Meziříčí – Zubří – Rožnov p. Radhoštěm – Dolní

Bečva

Snaha o zpestření nás navedla na severozápad od našeho velitelského stanoviště. Po již tradičním rozjetí na Rožnov zatáčíme na Trojanovice a Kunčice. I za nimi jsme zůstali věrni severnímu azimutu, jež nás přivedl do Kozlovic, vísky s dokonalým image. Stylově malovaná tabule se ztvárněným kozlem vítající návštěvníky i uklizená veřejná prostranství daly tomuto místu vlastní duši. Kousek dál u říčky Ondřejnice se zase skvěl stylový nádherně zrestaurovaný dřevěný mlýn. V kontextu těchto vjemů jsme se ani nedivili, že zde místní rodák Leoš Janáček nacházel podněty pro své komponování. To již stoupáme Hukvaldami k rodnému domku tohoto velikána. V jeho těsném sousedství stavíme na místní domácí buchty, vůni linoucí se z pekařství totiž nelze odolat. Následující stoupání na Větřkovice jejich přítomnost v břiše sice připomnělo, stačilo zvolnit a vše bylo v pořádku.

Po průjezdu Kopřivnice, města automobilů, následujeme ukazatele na Štramberk. Malé městečko na vrcholku kopce má nejen svou dominantu v podobě Trúby (název hradu), ale i místní specialitu Štramberské uši. Jen doposud plná břicha zamezila jejich ochutnávce, ale svorně jsme si slíbili že se zde pro ně ještě cestou do Prahy zastavíme. Pro „lovce kilometrů“ je zde možnost protažení trasy na Nový Jičín, my však namířili opačným směrem na Ženklavu a Veřovice. Pak následoval Mořkov (tam by se opět připojili ti, co by jeli do Nového Jičína) a Hodslavice. Poměrně malá hustota silnic nás zde donutila k využití hlavního tahu na Valašské Meziříčí. V jeho centru odbočujeme na Rožnov a domů.

 

SLOVENSKÁ TRASA
OTEVŘENÉ HRANICE


obrázek: výškový profil
délka okruhu: 80 km
převýšení: 1200 m
trasa: Dolní Bečva – Prostřední Bečva – Horní Bečva – Bumbálka – Makovský průsmyk – Makov – Turzovka

  • Klokočov – Konečná – Polaň – Bílá – Hlavatá – Horní Bečva, Prostřední Bečva, Dolní Bečva

Slovensko na dosah, to je výzva, která se neodmítá. Na hranici vede široká silnice přes Prostřední a Horní Bečvu až na Bumbálku. Po překročení hranice se po hřebenu dostáváme na rozcestí u Makovského průsmyku. Zde se silnice láme a přichází klesání až do města, podle nějž byl průsmyk pojmenován. Tu se ale naplno projevily rozdíly v přístupu technické správy komunikací k příhraniční oblasti. Zatímco na naší straně byl kvalitní povrch, zde by až k bývalé celnici k počítání děr nestačily ani všechny prsty na rukou a nohou. K malému zlepšení došlo v dolní části sjezdu, kde se zmírnil sklon. Závislost kvality povrchu na míře intenzity brždění kamionů je více než jasná. Toto zlepšení bohužel netrvalo dlouho, po odbočení na vedlejší silnici k Turzovce se povrch opět zhoršil. Na vině však již nebyly kamiony, ale kvalita práce dělníků, kdy asfaltové záplaty po pokládce plynovodu byly na nejednom místě propadlé. Další změna kurzu již nasměrovala naše kola zpět k hranici. Stoupání na Klokočov a Konečnou přineslo alespoň výhledy a ráz zapomenutého kraje daly odpočinout alespoň mysli. Na české straně se přidalo i vylepšení povrchu a tak cesta i přes stálé stoupání lépe ubíhala. Nutno podotknou, že vykoukaným očím, to jak jsme si na Slovenku hlídali prostor před předním kolem, byla tato změna velmi prospěšná. Pro dnešek jsme se cyklistiky nabažili a tak stáčíme kola přes Bílou zpět k trilogii Bečev a domů.

Eda Pinkava
Foto: Markéta Navrátilová a autor